Každá organizace, od rodiny přes podniky po stát, musí mít jasně definovanou a viditelnou hlavu, aby i „uspořádanost“ v ní měla „hlavu a patu“. Neboli řádný stát musí mít v čele osobu jasně odpovídající za výsledek správy státu a národa. „Kolektivně vedené“ organizace vždy v dějinách zanikají. Klasikové předkládali dějinný příklad tohoto pravidla na faktu, že Římská říše přes svou nepochybnou vyšší vyspělost ve srovnání s okolím byla v době řízení kolektivním senátem jasně před zhroucením. Zachránil ji načas nejprve diktátor Sulla, pak Caesar nastolením císařství. Hitler tento princip řízení státu pochopil a definoval jej jako „führerprinzip“. Právě důsledné uplatnění tohoto principu v řízení rozloženého Německa z něj udělalo během 10 let hospodářsky kvetoucí zemi. (Bohužel ne duchovně.)
Již před lety jsem ve Phoenixu napsal, že jedinou chybou T. G. Masaryka při budování českého státu bylo, že převzal tehdejší francouzský model parlamentní demokracie. Nikoliv americký prezidenský. Následky vychází hodně zjevně najevo až nyní. Máme tři parlamenty. (Sněmovnu, Senát a sbor europoslanců v Bruselu.) Ve státě to však vypadá tak, že „čolci na vrchu Valík u Plzně oddálili dálniční obchvat o 6 let, farmářka Havránková dálnici do Hradce o 12 a máme světový rekord v pomalosti stavby 20 km dálnice do Drážďan. Řízení státu vypadá jako nepodařená operetní taškařice. Aby si občan plně vychutnal „demokracii a svobodu vyjadřování“, pojatou jako svobodu žvanění, může si volič poslanců „svobodně“ poslechnout projevy svých zástupců v parlamentu. Ti ji pojali tak, že za peníze voličů tam předčítají telefonní seznam nebo bibli. Kýmsi neviditelně placení pracovníci médií toto zákonodárné konání vydávají za „zářivý projev demokracie“ a uvážlivého řízení státu. U pamětníků tato situace potvrzuje Hitlerovu definici parlamentu jako „žvanírny“.
Takové „řízení jakéhokoliv státu samospádem“, bez jakékoliv koncepce a dlouhodobějších záměrů v jakémkoliv směru, jej nutně vede do krachu z „hlediska věčnosti“. Přitom všichni dosavadní poslanci se domnívají být na společenském rozkladu a úpadku nevinní. Nedivím se, jsou ateisti a neznají a nerozumí Masarykovu pohledu na věci státu a národy „z hlediska věčnosti“.
Jestliže se tedy z hlediska modelů řízení státu i v našich dějinách podíváme zpět, nejlepším posledním obdobím našeho národa byla vláda dvou autoritativních Habsburků. Císaře Františka Josefa I. a prezidenta „tatíčka Masaryka“. (Císař Karel I. nestačil v roce 1917 moc vlastně převzít.) V době jejich vlády kulturně, hospodářsky a společensky Češi jako národ vykvetli. V té době by těžko „studenti“ moli vzíti dehonestující portréty jmenovaných a nésti je „jako projev svobody názoru“ po Praze. Za přihlížení policistů i ostatních lidí. Zajisté by dostali slovní i skutečnou „nakládačku“ od lidí i policajtů.
František Josef I. (1900)
V této souvislosti je nezbytně nutné si položit otázku, proč takové protidemokratické vyvádění mlčící většina těm řvounům dovoluje? Dospěl jsem k tomuto závěru. Základní závady tkví jak v ústavě, tak ve formě přísahy zvolené hlavy státu! Neboli je třeba definovat, od čeho se odvozuje autorita státního aparátu v Česku. Z přísahy prezidentů se dovídáme, že od „cti a svědomí politika“! Ústava naproti tomu odvozuje své mocenské oprávnění od „vůle lidu“! Obě dvě základny jsou velmi proměnlivé a neurčité pojmy. Z minula známe, že vůli lidu sděloval lid do ouška prvního tajemníka KSČ. Nyní tak činí do ouška vedení televize a rozhlasu. A ti si na její reprodukci zvou mluvčí toho správného lidu typu Halík, Laudát, Horáček, Kalousek a řadu podobných. A tím se nestačíme divit, co že si to lid myslí.
Takže je třeba se podívat na obě báze, na nichž stojí autorita tohoto státu. Nejprve „čest a svědomí“ do úřadu nastupujícího politika a předloženou knihu (ústava). Kde jsou ti „skeptici“, aby říkali: Ukažte mi jediný atom cti a svědomí! A my vědecky myslící uznáme, že tyto věci objektivně existují! A předložte nám výsledky, že podle typu naší ústavy řízený stát někde skutečně funguje! Pro občany, národ, civilizaci! Ani jedno není. Tedy se musíme obrátit do minulosti a provést rozbor příčiny.
Ve všech fungujících civilizacích a jejích státech bylo uspořádání společnosti založeno na Vyšším principu, neboli na Bohu. Což poslední úspěšný císař František Josef I. se do role císaře nenarodil z rozhodnutí Vyššího principu neboli z boží milosti? Což tatíček Masaryk neustále neopakoval u řešených věcí nutnost aspektu „z hlediska věčnosti“? A nepovažoval českou otázku, otázku bytí národa, za duchovní neboli náboženskou? Totiž cítěnou skutečnost, že český národ od dob Jana Husa hledá vyšší kvalitu duchovnosti, než je mu Evropou k věření předkládána! Vlastně toužebně čeká, jako esejci, na příchod a ustavení vyšší mravnosti, vyšších kvalit mezilidských vztahů, vyšší civilizace! A co mu místo toho předložili Václav Havel a Václav Klaus v čele svých klak? Úžasnost Ameriky a trhu se vším! A čekali, že to národu bude stačit. Pražské kavárně a hercům možná! Ale národu? Nyní úřadující prezident Miloš Zeman jen pootevřel lid trápící otázky a už to rozzuřilo zákulisní mlaskající klaky. Ne pro výkon funkce, ale pro mírné nastolení skutečných otázek je současný prezident nenáviděn! Otevřené námitky jsou zástěrkami.
A nyní můj pohled na cestu ven ze současného stavu. (Jestli bude čas?) Nejprve je nutné pochopit pojem „boží milosti“. Ve středověku byl pojat skrze zrození. Z milosti boží byli vládcové zrozeni do postu následníka trůnu. Jak si vedli, za to sklízeli ovoce před Tím, kdo jej tam nechal zrodit. Tento přístup překonala západní civilizace přijetím vyšší odpovědnosti formou vůle většiny ve svobodných volbách. Koho si nyní lid zvolí, tím je božími mlýny následným sledem událostí buď odměněn nebo potrestán (karmou). (Třeba Němci Hitlerem!) Neboli podle nově pojatého principu, kdo je zákonně zvolen, je nyní také „z boží milosti“!!! Podmínkou ovšem musí být časové omezení mandátu, neboli skládání účtů většině spravovaného celku po určité době. Tím je hlava státu neboli prezident z boží milosti, tudíž musí být řízně chráněna!
Aby se tato role hlavy státu u nás stala zřejmou, je nutná změna ústavy a prezidentské přísahy. Nově zvolený prezident by měl skládat prezidentský slib přísahou věrnosti Spravedlnosti, lidu a zemi nad českou královskou korunou! A před Bohem s připomenutím své odpovědnosti Jemu, až jednou stane na druhé straně života. O něco takového usiloval svatý Václav i Karel IV. (Korunovační řád.) Právě nyní přišla doba, kdy jejich idea učinit české království vstupní branou vyšších principů do Evropy, může být naplněna. Nevezme-li tento přístup duchovní jádro národa za své a setrvá v postoji „hlavně když nám chutná!“, vezme z rozhodnutí božích mlýnů své ovoce. Ze svého myšlení a konání spolu s celou západní civilizací.
Tedy zkráceně a souhrnně, prezidentský systém u nás, stát založený na Bohu podle individuálního pojetí (svoboda smýšlení) a prezidentská přísaha na svatováclavskou královskou korunu!!! A za hanobení jakékoliv hlavy státu kohokoliv zmrskat, aby mu napříště přešly chutě!
Josef Staněk
Poslední články autora:
