Asi před měsícem mi volala jasnovidná kamarádka, že ve snu slyšela hlas, který jí nabádá, aby mi řekla, že se mám vypravit na duchovní pouť do Prahy. Protože se mi v průběhu 78 let života několikrát vyplatilo vyslechnout „vzkazy“ přes jiné lidi, nevzal jsem její vyzvání na lehkou váhu. Jako neochotně z „nory“ chalupy vylézající jezevec jsem se nakonec přece jen rozhodl, že učiním takovou malou „svatou pouť“ na vyzařující a povzbuzující místa Prahy. Jako pádný důvod k cestě jsem začal vidět potřebu účastnit se modlitby za vzbuzení intuice národa v současné složité a převratné době. Modlitba se ostatně stále koná každý dvacátý osmý den v měsíci. (Ve svatováclavské kapli katedrály svatého Víta.)
Proto jsem ráno 28. srpna odjel rychlíkem z Brna a za pohodlné dvě a půl hodiny jsem se objevil na nádraží v Praze. Tam už na mne netrpělivě čekala kamarádka a s ní jsme se vydali, jak se na pravé pouti sluší, pěšky na Hradčany. První meditační zastávkou na ní musela být samozřejmě socha svatého Václava na Václavském náměstí. Odmyslí-li si člověk ty turisty kolem ní a soustředí-li mysl na vcítění se do sousoší, okamžitě cítím příkon jakési uklidňující energie do duše. Tvůrce tohoto sousoší (J. Myslbek) musel být nejen geniální sochař, ale mít i schopnost prostřednictvím svých děl přenášet na diváka schopnost příjmu energie do jeho ducha. Jen pohled na sousoší na vrchu Václavského náměstí mne vždy nadchne.
Po tomto zážitku, ještě více natěšeni, jsme vyrazili dále. Kam jinam, než ke Karlovu mostu? Jeho působení na podvědomí člověka jsem odhalil již dávno. Proto jsem jen čekal, co se mnou tato stavba „udělá“ tentokrát. Při poslední návštěvě na něm jsem totiž překvapivě cítil jemné mravenčení v těle již na Křížovnickém náměstíčku. (Následně zmizelo nachlazení.) Tentokrát jsem tam nic takového necítil, ale zase upoutal moji pozornost výraz tváře tamní sochy Karla IV. Všiml jsem tentokrát onoho srdce oblažujícího Karlova výrazu, z něhož jsem vyčetl přítomnost láskyplného hlubšího vědění. Včetně jeho „vidění věcí“ mnohým skrytých. Zajímavé na tom je to, že jsem tomuto výrazu dříve nevěnoval pozornost. Po jeho prožití mi duši zalila vlna lásky a vděčnosti k němu.
Pak jsme vešli na onen vždy milovaný Karlův most. Tedy na objekt, který má už v sobě samým Karlem zabudovanou symboliku přechodu ze starého světa (Malé strany) do nového světa (Nové město pražské), který má být lepší. To proto mu byly vtištěny hradby ve tvaru původních hradeb Jeruzaléma, aby se nově budovaný svět stal „nebeským Jeruzalémem“. Touto hybnou myšlenkou se tento obrys měl stát skrytým iniciačním tvarovým zářičem na podvědomí kohokoliv. Neboť císař Karel IV. se toužil stát, ba cítil se být, rytířem putujícím za svatým Grálem. Tedy za zvýšením příjmu boží energie lidstvem a tím nástupem nového věku lidstva. Nepochybně zamýšlel učinit Prahu duchovním centrem Evropy, tak jako je Karlštejn obdobou hradu Grálu. Z toho důvodu budoval na mnoha místech ona „iniciační místa“, což jsou tvarová uspořádání kamenů, včetně drahých, v duchovních stavbách. Ta pak pozitivně ovlivňují podvědomí uvnitř přebývajících lidí a nalaďují jejich mysl na zákony věčnosti. Aniž to dotyčný vlastně musí tušit. Dnes jsou kromě kostelů a zázračných míst aktuálně módními „zářiči“ pyramidy. Zářiče stavěli více vidoucí proto, aby aktivovaly skryté intuitivní (gnostické) schopnosti člověka. Schopnosti vnímat Boha a jeho energie.
Odmyslí-li si člověk tamní davy turistů, měl by kdokoliv na celém mostě cítit nitro hladící a povznášející pocit. Nejsilněji lze toto působení vnímat u kříže s pozlaceným orlem v popředí! (Asi ve třetině mostu.) S jakým záměrem byl k pietě přidán onen pozlacený orel, nevím. Pouze se mi vybavuje, že orel je v bibli jedno z „vědoucích zvířat u trůnu božího“! Symbolizuje právě jasnovidnost neboli prozřetelnost sil stvoření. Už posledně mě na tomto místě zarazil náraz energie. Tehdy mi z nějakého důvodu vehnal slzy do očí. I tentokrát se stalo, že jakmile jsem se dotkl s žádostí o prohlédnutí dějů skrytých osahaných kovových výstupků pod orlem, ucítil jsem mražení a průchod křišťálové energie tělem! Posledně jsem potom prohlédl pozadí věcí, jimž jsem si do té doby marně lámal hlavu. Po této kladné zkušenosti jsem se výstupků pod orlem opět dotkl. A nebyl jsem zklamán. Zase jsem cítil „proud“ a následně zahlédl některé věci v hlubším kontextu. Jsem přesvědčen, že pieta na Karlově mostě je zlatým orlem označené iniciační místo, které poznání otevřeným lidem stimuluje intuitivní vnímání.
Po odchodu z Karlova mostu jsme již dychtivě stoupali na Hrad. Osobní prohlídka hradní ostrahou byla decentní, profesionální a v podstatě příjemná. (Ostraha mě k mému údivu pustila s úsměvem, ač na mně pípalo úplně všechno.) Jakmile jsme dorazili ke katedrále, začala na mne opět působit její majestátnost. Z venku i uvnitř! Katedrála a její materiál vyzařuje skutečné „vanutí století“, takové „skoro věčnosti“. Toto vyzařování nastavili nejen její architekti, ale i katedrálu stavějící kameníci! Bezejmenní lidé v relativní bídě. Ale prožívající život s radostí v srdci, že „staví něco Bohu“. Oni vlastně prací vykonali poděkování Bohu za možnost svého života. Za možnost života s nadějí na podílu ve věčnosti.
Tuto vibraci stavitelů chrámů cítím u duchovních staveb všude. Ale v hradčanské katedrále vnímám něco navíc. Něco, co jí na tomto vyzařování přidává větší sílu. To „něco“ se mi jakoby na okamžik vynořilo až při krátké meditaci uvnitř. K mému překvapení jsem zahlédl opět onoho velikého ducha, kterého jsem před 20 roky viděl při mimotělním zážitku u české královské koruny. Zdál se mi ještě větší než tehdy. Považuji jej za řídícího ducha národa. Podle mne je to jeho přítomnost, který přidává sílu i katedrále!
Tím řada zážitků i překvapení nekončí. Když jsem vstoupil do svatováclavské kaple do shromáždění k modlitbě za národ, všiml jsem si, že kaple má velmi silné, ale jiné vyzařování, než sama katedrála. Kdybych to měl přirovnat k barvám, katedrála má bílo bledě modrou „vibraci“. Pro mne je tam více Bůh a věčnost. Kaple hřejivě zlato červeně černou. Ježíšova zlatá převládá na Václavově mučednické rudé v černém zločinu vraždy. Kníže Václav musel velice milovat Ježíše, že jej a jeho ostatky zlatá barva prostoupila. Působení kaple na srdce znásobuje velmi příjemný hlas sestry Dominiky, zpěv a modlitby přítomných. Svatováclavský chorál i ostatní litanie nepochybně vylaďují ducha. Následná návštěva hrobu svaté Ludmily v kostele sv. Jiří mě také pohladila na duši. Opět jsem tam zaznamenal jinou, ale velmi příjemnou „vibraci“. Připomněla mi mojí vlastní babičku a poděkoval jsem na místě Bohu, že mi takovou babičku dal.
Nedá mi, abych se nezmínil o naplnění mého dávného snu: vidět svatovítský poklad v kapli svatého kříže. A v něm, nevím proč, zejména svatovítský veraikon! Tento obraz má být kopie (nebo originál?) veraikonu z města Edessy. (Dnes v Sýrii.) Obraz měl nechat namalovat edesský vládce Abgar. Podle legendy, protože byl nemocný malomocenstvím, poslal poselstvo pro zázračného léčitele Ježíše. Když však do Jeruzaléma jeho poselstvo dorazilo, byl Ježíš již byl po smrti. Apoštol však poselstvu řekl, že jejich krále uzdraví i pohled na obraz od malíře, který Ježíše osobně znal. Tak byl obraz namalován. A když se pak král Abgar I. na obraz podíval, vyšlo z něj podle jeho slov světlo a on se uzdravil. Stal se prvním králem, který přestoupil na křesťanství. Edessa se na dlouhou dobu stala místem pravoslavných, ikony uctívajících křesťanů. Navíc se začalo věřit, že město, ve kterém tento veraikon je, nemůže být dobyto. Pro tuto pověst, nebo pověru?, jej nechal koupit byzantský císař pro Konstantinopol. Tomu jej však ukradli křižáci při loupení u příležitosti „křížové“ výpravy. Následně se záhadně dostal do Říma. Karel IV. využil své známosti s papežem a jako jediný dostal povolení udělat kopii. Dokonce měl údajně podplatil archiváře, který kopii nechal v Římě a originál má být v Praze?
Mne však celý život zajímalo působení skutečné působení a vyzařování veraikonu. Vešel jsem tedy na výstavu nevídaného svatovítského pokladu s očekáváním. A nelitoval. Neuvěřitelně dokonalá zlatnická práce na monstrancích a prstenech na mne nedělá až tak velký dojem. Ani tam zabudované ostatky svatých. Zato hned u vstupu obrazy jak Madony s dítětem, tak veraikon (pravá tvář) silně vyzařují. Obraz musí být skutečně uzdravující. Ač Ježíš sám je na něm podle mne zachycen příliš přísně a asketicky, má fascinující živé oči. Je potřeba při jeho zkoumání se podívat jakoby přes obraz, hledat tam za ním Ježíše. Lidově řečeno se naladí tzv. „kozí vidění“. V určité vzdálenosti od obrazu uvidíme čtyři oči. (Nekoordinované vlastní oči.) Pak se pomalu přibližujeme tak, až se obě vnitřní oči „scelí“ a objeví se přelud živého „třetího“ oka na obraze. V tomto stavu vnímání jsem cítil, jak mým tělem proteklo teplo. Přisoudil jsem to tomu, že z živé síly těla byly odstraněny překážky vzniklé stářím nebo začátkem nemocí. V tom okamžiku veškerý pocit únavy a tíhy věku zmizel a byl jsem neskutečně svěží.
V euforické náladě, skoro se „vznášejíc ve vzduchu“, jsme se vydali pěšky z Hradu na pražské nádraží. Urazili jsme to za 50 minut. Nyní přemýšlím, proč jsem po takové túře až do Brna necítil únavu a měl „lehké“ nohy. Byl to účinek samotné katedrály, velkého ducha v ní, svatováclavské kaple, nebo bohoslužby v ní, nebo hrobkou Karla IV.? Nebo vlivem pohledu z veraikonu? Nebo všeho dohromady?
V každém případě mě návštěva svatovítské katedrály, iniciačních míst zbudovaných Karlem IV. nabila velkou hrdostí a vděčností, že jsme my Češi měli za krále takového velkého ducha, pravého rytíře svatého Grálu, pravého Otce vlasti. Zasloužil by si svatořečení. Když za nic, tak za svoji dodnes nepřijatou bullu pro vládce Evropy. V ní již on prohlédl, že při rozhodování vládce musí stát na prvním zřeteli vůle boží, na druhém zájem spravovaného celku a teprve na třetím zájem panovníka!
Jak aktuální! Podívejme se na trosky evropské civilizace, kterým se říká Evropská unie. U jejich nehodných správců jsou na prvních místech osobní sobecké zájmy, zejména platy a „prebendy“. Na druhých místech při rozhodování jsou zájmy nejsilnějších národů. Dotazy na vůli boží, neboli přirozenost, spravedlnost a objektivitu, jsou zdrojem shovívavého přezíravého úsměvu faktických ateistů. Jak dlouho bude ještě trvat, než jim zamrzne onen úsměv na rtech? Jak dlouho po zmizení těchto osob z funkcí si jich bude někdo vážit? A jestliže se tito „správci“ vůbec dožijí přirozené smrti těla, také budou lidé ještě za 700 let chodit k jejich hrobům děkovat jim za zorganizování vyšší civilizační úrovně Evropy v 21. století? Jako my Češi chodíme děkovat císaři Karlu IV. za jeho činy ve století čtrnáctém?
Josef Staněk
Poslední články autora:
