„České století“ je bohužel historicko-vědní i umělecké klišé

S velkým očekáváním jsem nejen já očekával uvedení hraného seriálu o novodobých dějinách Československa. V království českém jsme již zvyklí na to, že se dějiny obyvatel české kotliny každých 20 let vykládají zcela jinak. Tak jsem byl po totalitním tentokrát zvědav na „demokratický“ výklad. Sama myšlenka přístupu ke zpracování klíčových okamžiků dějin formou TV seriálu je velmi slibná. Umělecké zpracování dějinných faktů, navíc s odstupem a znalostí vyústění, také v atmosféře relativní svobody tvorby, poskytuje možnost vynést na světlo dosud neprohlédnuté nebo záměrně neviděné aspekty a stránky novodobých českých dějin včetně genese vzniku totalit u nás. Umělecké zpracování a dopracování historických dějů dává autorům „licenci“ na doplnění v dějinách vždy se vyskytujících nenaleznutelných faktů, která dávají známému ten správný svit Pravdy. Vždyť vždy jsou rozhodující ústně sdělené pokyny v zákulisí dějinných událostí. Zpětně je lze doplnit intuicí z nepřímých indicií a z následného vyznění, které by scholastičtí historici jako „neprokazatelné“ za Pravdu nepřijali.

Američané ve Philadelphii se seznamují s novou mapou Evropy, 26.10.1918

Američané ve Philadelphii se seznamují s novou mapou Evropy, 26.10.1918

Jak lze z historických popisů poznat, tzv. vědečtí historikové jsou ve schopnosti chápat běhy událostí spoutáni třema pro porozumění dějů velmi rozhodujícími handicapy! Prvním handicapem je to, že sami nikdy nebyli praktickými politiky a vydané paměti politiků se vždy vyznačují selektivností výkladu. Druhým, že nikdy nepoznali skutečnou práci tajných služeb a „zájmových“ organizací (mafií, mocenských „kruhů“). Ty již od doby Říma hrály vždy hlavní roli při rozhodování viditelných mocenských vůdců. V uplynulém století zejména!!! Třetím aspektem je to, že historici z povolání jsou vždy někým placeni a ten za to chce „to správné vidění“ dějů. Pro tyto i laikovi viditelné handicapy se faktografická „vědecká“ vylíčení dějin stávají povrchními a nic duchovního nevypovídajícími. Kdeže je možné z „vědeckých“ dějin odečíst antickou moudrost, že „historie je učitelkou života“!

Naproti tomu umělecké, tzn. fakticky intuitivní zpracování dějinných faktů, je-li na výši, může naopak být významnou formou filozofické a etické výchovy masy národa!!! Může obsahovat víc Pravdy než školometské výklady vědeckých historiků. Je to tentýž fenomén, kdy „pohádky, legendy a eposy“ nesou v sobě víc Pravdy o světě než celé aktuální, placenými „profesionály“ k věření předkládané TV zpravodajství.

Seriálem se ale potvrdilo mé tušení, že žijeme v období nebývalého duchovního propadu pražské umělecké elity. Tento propad se pro národ názorným poučením následku toho, jak nepříčetná honba nevyzrálé vzdělanostní elity za penězi přináší zákonitou karmu ve formě vymizení jejího tvůrčího „espritu“. Již jsme mohli postřehnout, jak pro deformaci myšlení umělců (a vzdělanců) jednostranným materialismem zmizela v posledním desetiletí úspěšnost české filmové a televizní tvorby. Jak oproti současné produkci kdejakého žánru září kvalitou prvorepublikové, ba i „totáčové“ umění! Stačí sledovat „demokratické“ pokračování seriálů Nemocnice na kraji města nebo Sanitky. Není proto divu, že v době „pokroku“ se ateisti dožadují na církvích velmi cenných obrazů jejích svatých! Kam zmizela touha ateistů po vlastnictví výtvorů současných „hvězd“ umění? Např. Do očí křičícím znakem úpadku médií a pražské kulturní obce je „sláva sochaře“ Davida Černého (podle délky času mu v TV věnovaném), tvůrce sochy sv. Václava na chcíplém koni, bulharského sedačkového záchodu v Bruselu, fialového polystyrénového prstu na Vltavě. Ten je médii vydáván za největšího umělce v Praze, ale jeho sochy ateisti v muzeích vystavovat nechtějí. Úroveň myšlení pražské smetánky, tzv. „karlistů“, vyjevuje uvedení divadelního „veledíla“ v Národním divadle pod názvem Miloš Ubu. Najatí novináři již prý po pražských „nóbl podnicích“ hledají nějakého kritika, který by dotyčnou hru postavil na úroveň anglického seriálu „Ano, pane premiére!“

Naplněn tedy mírnou skepsí, ale přesto zvědav, jak intuitivně kvalitně historické mezníky českých dějin režiséři, filmaři a umělci zvládnou, jsem začal seriál sledovat. A nebyl jsem zklamán v tom negativním očekávání! V éře všemu vládnoucí podpásové kultury musely být jako zlaté hřeby jednotlivých dílů do děje zasazeny takové, pro poučení národa důležité jednotlivosti české státnosti, jako je hromadné filozofování členů politbyra KSČ při močení do Vltavy, nebo nahý prezident Beneš!

Nechť, takové upoutávky pro spodinu a nepříliš výstižné hraní hlavních představitelů bych byl schopen ještě přejít. Kdyby rozhodující děj přinášel objektivní, tj. poučný obraz dějů 20. století! Ale bohužel tomu tak není. Líčení dějinných procesů je opětovným době přizpůsobeným klišé. Pokusím se nyní při rozboru jednotlivých dílů poukázat, v čem seriál „České století“, díl po dílu, pokračuje v nejasnostech, zakrývání pozadí skutečných událostí a v plakátové schematičnosti, jak ji známe z dialekticko-materialistického výkladu dějin.

Tomáš Garrigue Masaryk, 1918

Tomáš Garrigue Masaryk na fotografii z roku 1918.

První část se zabývá událostmi v 1. světové válce a příčinami vzniku první republiky. V ději je sice naznačeno zákulisní směrování české mafie k vymanění Čechů z moci Habsburků, ale jsou naprosto pominuty důvody, proč k tomuto závěru mafie a zejména Masaryk došel! Příčiny tohoto úsilí mělo vynést na světlo prokreslení vývoje myšlení klíčové osobnosti T. G. Masaryka. Osobnosti klíčové pro vznik republiky. Protože on byl jednoznačným vůdcem a hybatelem této myšlenky! To by ovšem autoři scénáře museli prostudovat a pochopit jeho „Českou otázku“ a „Světovou revoluci“. Tam by museli objevit pohnutky, proč se německý profesor filozofie Masaryk, který, ač česky příliš neuměl, se v roce 1882 po příchodu do Prahy (z Lipska, Budapešti a Vídně) stal „volbou“ Čechem!!! Vždyť on byl fascinován českými dějinami a duchem Prahy. Byl fascinován touhou Husa, Palackého a Havlíčka po skutečné Pravdě! To nikde jinde okolo nenalezl a tomu Habsburkové a katolíci překáželi!!! V důsledku toho začal „českou otázku“ vykládat jako otázku náboženskou, dnes bychom řekli filozofickou!!! Nepojal české dějiny národovecky, všeslovansky, jako třeba Palacký. Ten je vykládal jako „stýkání a potýkání“ s Němci. Tím naznačil české státnosti smysl – uvolnit cestu Pravdě!

Při Masarykově pohybu za války na Západě samostatně myslícímu člověku také nemohlo uniknout, že nějaký „popletený profesor“ nemohl a nemůže kdekoliv ve světě na velmocích vymoci vznik tak „národního“ státu, jakým byla prvorepubliková ČSR!!! (5 milionů Čechů, 3 miliony Němců, 3 miliony Slováků a milion Maďarů). Co tedy skrytého, ale velmocemi přijatého, za vznikem ČSR bylo? Kapka Pravdy v tom však také ukápla. To když bylo vylíčeno, jak byl T. G. Masaryk u britského premiéra L. George. Ten se ho podle pravidel politické reality ptá: „Co ze vzniku ČSR bude mít britské impérium?!!“ (Povídání o sebeurčení národů jsou v ústech politiků určeny k poučení slabomyslných.) A Masaryk mu podle pravdy, skoro jako věštec, odpovídá: „Spojence v příští válce s Německem.“ Takové uvažování ovšem mělo na britského premiéra onen státotvorný účinek. Okamžitě proto také „pochopil“, že Češi mají právo na sebeurčení!!! Navíc jako politický praktik jistě věděl, že konec konců jakákoliv existující figurka na politické šachovnici se dá ve vhodnou chvíli prodat nebo vyměnit! Ke kterémuž narovnání s Hitlerovým Německem v roce 1938 došlo. Prvnímu dílu „Českého století“ lze tedy vytknout, že nevysvětlil ani ideovou pohnutku pro vymanění se z monarchie (svobodu filozofického myšlení nezávisle na katolicismu), ani pravou příčinu souhlasu západních velmocí se vznikem československého státu. (Malá dohoda jako potencionální druhá fronta pro Německo.)

Stejně slabá v popisu filozofie dějin je i druhá část, zabývající se Mnichovem. Nezačíná, jak by měla, pochybnostmi o účelnosti vzniku české samostatnosti samým Masarykem. Ten jako skutečný politický vizionář a praktický politický formát po nástupu Hitlera viděl blížící se nebezpečí. Jsem přesvědčen, znaje své „Paprhajmské“, že tušil Mnichovskou zradu! Jako duchovní člověk měl intuici, na rozdíl od nic netušícího neduchovního Beneše. Na dopadu Mnichovské konference velmocí na ducha národa je vidět, jak dopadnou národy, které vedou duchovní slepci! Jak nebezpeční pro národ mohou být „bojechtiví“ generálové, kteří si vždy chtějí rukama svých zbytečně padlých vojáků zastřílet! Ať to stojí, co to stojí. S výbavou první války chtěli dobrodruzi, jako generál Moravec, vehnat národ do předem ztracené války. Viz válečné analýzy a prognózy z té doby. Temným duchem obsedlý Hitler jen čekal na to, jak si to vyřídí s „válečnými štváči“ utlačujícími německý národ v českém pohraničí! Válka by mu dala příležitost, aby si by za přihlížení celé Evropy vyřídil účty přímo nebo v koncentrácích se samostatně myslící českou inteligencí a elitou obecně. Vždyť je známo, že Mnichovská konference se mu vůbec nehodila! Následně se o tom vyjádřil v hovorech od stolu: „Poláky a Srby musíme zlomit silou! Čecha nezlomíš, znám je z Vídně. Pod tlakem se ohne a jakmile tento tlak povolí, švihne silou zpět!“

Vina prezidenta Beneše v době před Mnichovem byla velká v tom, že měl vědět, jak to s duchovním stavem společnosti v západních velmocích je! A připravit národ k dočasnému ponoření se do „neviditelnosti“ z hlediska evropských mocenských šachů! Měl v tichosti psychologicky připravit elitu národa na nutnost ukrýt se na čas v zahraničí nebo v anonymitě. A nechat pracovat síly Hybatele dějin. To paradoxně udělali např. komunisti, kteří se stáhli (ti viditelní) do Moskvy a nechali tady Hitlerovi pod zadkem „rudou kapelu“. Na poslední chvíli nezaváhali ani Angličané, kteří s plukovníkem Moravcem stáhli do Anglie vedení rozvědky, a tím ji proměnili zase na „anglickou kapelu“. Právě to bylo třeba jako poučení z dějin divákům ukázat. To, jak se chovají světoví mocenští hráči.

Naštěstí v posledních týdnech prezident Beneš odhadl správně budoucí válku i její výsledný průběh a zdánlivým ústupem nenechal těžce se konstituující českou národní elitu vykrvácet. To „prohlédnutí“ nebyla jeho zásluha. Já ho vidím jako následek tlaku duchovního vedení českého národa. (Strážce koruny a hradu.)

Dále není v díle vůbec prokreslen vnitřní vývoj zrádce národa generála Emanuela Moravce. Přitom pro pochopení děje po Mnichovu diváky je to nutné. Musím autory seriálu podezírat z toho, že Moravcův „přemet“ není popsán z podlézavosti vůči současné Francii a Anglii. Vždyť Emanuel Moravec svůj duchovní obrat sám popsal. Když zbytek republiky Němci obsadili, sám jim své služby nabídl. S vysvětlením, že západní velmoci se podle chování ukázaly jako civilizace degenerovaných národů a prodali jeho a Čechy Němcům. Proto se dá do služeb nedegenerovaného německého národa a bude mu ze všech sil sloužit. A nacisté jeho přerod s radostí přijali.

Tedy zásadní historickou chybu vylíčení druhé části vidím v tom, že k jejímu konstituování nebyly použity až po válce v Německu získané vojenské podklady pro útok na ČSR. Ty by vykreslily na siláky si hrající české generály jako krátkozraké a dětinské. Nereálností popisů si Mnichovem zraněnou duši národa neopravíme. Jen poznáním a žitím Pravdy. Jejím pochopením by z natočení dílu o mnichovské kapitulaci vzešlo poučení, že rozhodování patří do rukou všestranných osobností, státníků, nikoliv „khaki“ mozkům.
 

Pokračování dalším dílem.
 

MVDr. Josef Staněk

Hodnocení článku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016