Cesta na severovýchod…

Dnes není problém cestovat. Předpoklad – být přiměřeně zdravý, mít přiměřeně financí, vědět kam a proč, jak a kdy. Každou cestu je dobré plánovat a vědět, za jakým účelem tam chci jet. Rusko, dříve Sovětský svaz, byl cílem mnoha lidí z mé i starší generace v tzv. vlacích družby. Někam se přijelo, družba, alkohol, nákupy, napravo vidíte, nalevo…, a domů. A někdy možná přijeli na oplátku sovětští soudruzi k nám. Já tam takto dříve nikdy nebyl, prostě na mapě světa bylo pro mne Rusko velkou neznámou zemí.

Soutok Volhy a Oky v Nižném Novgorodě

Soutok Volhy a Oky v Nižném Novgorodě

Dnes je Rusko územím, které svoji ještě stále úctyhodnou rozlohou a rozmanitostí láká i mladé lidi. Třeba do odlehlých končin severu, kde je v létě přijatelně, či neobydlených míst Sibiře s čistou přírodou. Můj syn např. básní o Čukotce (?). Já jsem se vloni seznámil s ruskými lidmi v Řecku a slovo dalo slovo a letos jsem jel poprvé na stará kolena na soukromou návštěvu do Nižného Novgorodu. Město s téměř jedním a půl milionem obyvatel, s průmyslem, s vysokými školami, s mnoha monastýry a chrámy, s impozantní Volhou. Ruský jazyk je nám docela blízký, oprášit staré slovní zásoby. Ještě vízum, to naše stálo téměř dva a půl tisíce korun, a může se jet.

Kupodivu, letenky s Aeroflotem či s ČSA byly dražší než se západními leteckými společnostmi. Zvolil jsem Lufthansu a i když byl let přes Frankfurt a zpět, potom do Prahy přes Mnichov, vyšla o třetinu levněji, než u těch dvou citovaných společnostech. Přílet do N.N. v nočních hodinách. Letištní budova o velikosti nádraží v Zábřehu na Moravě, nic složitého, dokonce můj předpoklad, že budeme zdrženi nějakými formalitami úředníků, se nenaplnil. Za deset minut vše hotovo, pak odolat náporu nabídek taxikářů. Brzy ráno začaly jezdit autobusové linky do centra města. Autobusy staré, dost nemoderní. Mimo šoféra vždy s průvodčím. Naši známí nás vyzvedli s východem slunce a cesta téměř 60 km do místa našeho pobytu utekla v klidu sobotního probouzení se velkoměsta.

Sídliště – asi jako u nás. Osmipatrové domy, některé omšelejší, ale většina s opravenou zářivou fasádou. Často i nová výstavba. Obchody – již cestou jsem si všiml některých nákupních center, něco ve stylu Lídlů či Billy. Také OBI a Multikina. Prostě konzum, tlak na peněženky je i tady naprosto evropský. Plno reklam, které „zdobí“ i billboardy u nás. Později zjišťuji, že výběr zboží je obrovský, vše je čerstvé, upravená nabídka v regálech láká a takové oddělení výrobků z ryb, to jsem u nás nikde neviděl. Ceny? Ten základ je stejný jako u nás. Chléb, mléko, máslo, brambory, mouka. Ale již takové sýry jsou podstatně dražší.

Dvoupokojový byt mé známé zcela normální. Lednice s mrazničkou Bosch, pračka také této značky, dvě televize Samsung, auto Opel, byt v osobním vlastnictví, teplá voda, výhled na Volhu, na Institut – VŠ technického směru. V přízemí paneláků malé obchůdky – pivo, alkohol, ale i salony „krasoty“, maso-uzeniny, banky…! Pod stromy prodavačky z venkova a nabízejí za levný peníz cibuli, papriky, rajčata, ale i borůvky, maliny, angrešt a také houby zvané kuřátka neboli lišky obecné. Kontejnery s odpadky plné každý den, ale každý den odvoz. Čistota na sídlišti vzorná. Nějaký občan tmavší pleti, ne cikán či míšenec, již vždy v šest ráno na sídlišti zametal tam, kde se technika nedostala a po hlavních ulicích jezdí kropící vozy. Na sídlišti u dveří, kam jsme vcházeli, žilo asi pět koček. Zřejmě patří všem, ale pohladit se nenechají.

Doprava autobusy. Jezdí mnoho linek a cesta bez přestupu za 20 rublů. Přepočet – násobit rublíky číslicí 0,61 a dostanu cenu v Kč. Tedy jízda v N.N. je levná. A navíc metro, to jsem ale nepotřeboval, tramvaje a trolejbusy a přes Volhu v loňském roce otevřena nová lanovka – kabinky pro 6 osob. Ta se zdá být atrakcí, i cena odpovídá – jedna jízda asi 15 minut za 140 rublů. Ale občané, kteří ji používají do zaměstnání, do školy, mají značné slevy. V padesáti metrech výšky nad Volhou, pod sebou rušnou říční dopravu, rozhled na oba břehy, kde se rozprostírá a tone v zeleni staré i nové město, dříve se jmenovalo Gorkij.

Nižněnovgorodský kreml

Nižněnovgorodský kreml

Památky jsou vzorně udržované. Pevnost „Krásnyj Kreml“ s původním opevněním jako historický střed města, který musel odolávat nájezdům např. sousedních Tatarů, má dnes uvnitř sídlo gubernátora a také knihovny a vysoké školy. Navíc je tam výstava zbraní z poslední války. Nechal jsem se vyfotit na oblíbené stíhačce La-5. Zdi se střílnami tvoří turistickou trasu, kdy po tomto opevnění ujdete několik kilometrů, nahoru, dolů, desítky schodů, sem tam ve věži kavárnička. Když již nohy nechtějí šlapat, zjistíte, že z okruhu opevnění jste ušli sotva polovinu. Ve městě je mnoho velkých soch, osobností, které nejsou u nás nijak známé.

Spodní i horní „Náběrežní ulice“ slouží procházkám turistů i domácím. V čase oběda tu běhají mladí lidé a nebo jezdí na kolečkových bruslích. Jsou tam luxusní hotely, staré šlechtické domy a domy významných kupců. Archangelský monastýr, chrám Alexandra Něvského, ženský Pečorský klášter. V nejméně předvídavý okamžik na vás vykoukne nějaké menší budova kostela, s pozlacenými věžemi, se hrou zvonků, s čajem a preclíky od věřících pro návštěvníky. Pak je slušnost koupit si byť i jen malou ikonku.

Rusové jsou lidé velmi vstřícní. Rád jsem je oslovoval s dotazy na cestu, jak se kam dostat. Česko, pro ně dřívější Československo, znají, a jakpak by ne. Někteří tu přece sloužili i na vojně, jiní mají třeba doma škodovku. I když, těchto našich aut jsem viděl minimum. Nejrozšířenější jsou japonské vozy. Z desíti tak sedm, pak dva ze západní Evropy a jeden ruský, zpravidla žigulík! Cena benzínu 95 natural – na naše 18,- Kč za litr. Opilí Rusové? Viděl jsem záhy odpoledne jednoho člověka, na první pohled úředníka, slušně oblečeného, s kufříkem, an se mírně potácí. Vzpomněl jsem si, jak za hlubokého socialismu byly i u nás v různých úřadech, na pracovištích oslavy, okna do ulice otevřená a z nich se linoucí zpěv a smích… Často se chodilo i z práce přímo na pokračování příjemného poklábosení do dalších hospůdek. V Rusku teď jistě nic nevím, jeden „unavený“ člověk mne neopravňuje něco tvrdit či vyvracet. Viděl jsem i na pokraji města to, co mají někteří v představě – u typické sámošky si tři muži kupují vodku a svorně pak popíjejí. Ne až tak na veřejnosti, ale za rohem. Přijde to tak levněji. Všude je dost různých strážců pořádku a ti to asi hlídají. Mladí lidé jsou všude hezcí, ale u ruské mládeže mne zaujalo, že v neděli jsou opravdu svátečně oblečeni. Je tak vidět rozdíl mezi všedním dnem a svátkem. A v mekáči se známým logem, leč vše v azbuce, je přímo módní přehlídka ruských krasavic. Důchodci v Rusku? Asi to nemají vůbec jednoduché. Prý mají jen v průměru cca pod deset tisíc rublů měsíčně. A to by bylo opravdu dost málo, na naše kolem šesti tisíc korun.

Práce. Moji známí byli ze dvou rodin. Jedna, již samotná žena, má zaměstnání u malé firmy, ráno na sedm, v poledne pauza a konec v 17:00 hod. Plat cca čtyřicet pět tisíc rublů. Nadprůměr. Ti z venkovské části bydlí v třígeneračním domě. Stará babička nás (i s kamarádem) vnímá opravdu jako cizince. Otec, živitel rodiny pracuje až do sedmé večer v nějakých turnusech. Je technikem u městské firmy přes kanalizace a vodovody. Manželka pěstuje ve velkém zeleninu, hlavně rajčata, okurky a cibuli. Letos poprvé i dýně hokaido – semínka jsem ji poslal již v únoru a teď se tyto liány plazí po celé zahradě, i v korunách stromů. Každý druhý den pak prodává své výpěstky na centrálním rynku, kde je tak opravdu velký výběr vždy čerstvé zeleniny a ovoce. A ceny přijatelné. Kousek od venkovského domu je studánka, kam si jezdí lidé s velkými PET lahvemi pro dobrou vodu. Ta z vodovodu má trošku více chlóru než u nás. Stavby obytných domů či opravy inženýrských sítí fungují i v neděli. Prostě i tam bude konkurence firem. Při čaji si vyprávíme o válce. Já dávám k dobru od rodičů celkem veselé historky z osvobozování v květnu 1945. Rusové zase vzpomínají, kde komu kdo padl či s jakým zraněním se vrátil z vojny.

Restaurace. V centru jsme večeřeli v opravdu dobré vegetariánské restauraci, kde se vaří naprosto košér jídla. V nabídce byly všechny možné výrobky ze sóji, seitanu, různé luštěniny, mnoho druhů rýže, těstovin a nápojů. Večeře pro tři i s čajem, velmi oblíbeným nápojem místních, byla za tisíc dvě stě rublů. Inu, restaurace na hlavní třídě, navíc specializovaná, je i u nás drahá. Jinak návštěvy kaváren a čajoven, tam je vše v relaci s námi. Kultura? Chtěli jsme na jeden koncert v rámci nějakého kulturního léta. Přišli jsme přesně na začátek a symfonický orchestr již hrál pro zcela zaplněný sál. Nedostali jsme se tam. Na pěší zóně hráli pak nějací indiáni, vypadali jak z Peru. O kus dál houslista a ještě o kousek dál kytarista. K poslechu si koupíte kvas, nápoj, který osvěží. Inu, Rusko! (mám recept a mohu se o něj podělit).

Moskva. Na poslední tři noci jsme rychlíkem přejeli do hlavního města. Rychlík čistý, v ceně místenky balíček jídla – součást i paštika Hamé. Jízdné za trasu jako z Prahy do Ostravy v ceně tisíc čtyři sta padesát Rbl. Každý vagon má průvodčí i stevardku v jedné osobě – káva, čaj se kupuje. Krajina kolem kolejí byla plná lesů, borovice a hlavně štíhlé břízky. Houbaři musí jásat, když rostou. Sem tam se lesy otevřou a objeví se malé vesničky; zpočátku jsem si myslel, že to jsou nějaké zahrádkářské kolonie. Tak malé domy tam byly. A pak Moskva, dlouhá jízda předměstím s mnoha panelákovými sídlišti. Ubytovali jsme se v hostelu, v centru města, čtvrť „Kitaj gorod“, za noc pouze 1.250 rublů. Bez snídaně, za to jen 15 minut pěšky od Kremlu. Metro složité, jedenáct linek se tam různě protíná a ta přeplněnost, prostě od rána do večera plno cestujících. Lístek v metru 30 rublů a můžete přestupovat, jak se vám zachce. Moskva je ale jinak drahá! Je také plná turistů. Nejvíce snad Číňanů a Japonců. Centrum má mnoho různých obrovských státních budov s ministerstvy a úřady, všechno je pečlivě hlídáno. Vyznat se, kdo je policie, kdo je vojsko, kdo je nějaká soukromá agentura, nelze. Všichni mají ty obrovské čepice.

V Moskvě nám byla zima. Déšť a obrovské fronty turistů na ty hlavní památky centra – na „Krásnoj ploščadi“! Navštívili jsme několik knihoven a obdarovali je duchovní literaturou, v angličtině a ruštině. Mladí lidé v Moskvě znají anglicky velmi dobře. V centru je obrovská nabídka kaváren s velkou nabídkou dobrot. Káva, espreso, v průměru za 90 rublů. V centru těžko nacházíte obchody s potravinami. Několikráte jsme byli na jídle ve velmi kvalitní veganské restauraci. Vždy tam bylo plno a výběr obrovský. Večeře za 300 rublů. Doprava na letiště špičková. Kdepak to srovnat s tím, co je u nás. V naší rozkradené ekonomice se asi na nějakou rychlodráhu na letiště v Ruzyni jen tak nezmůžeme. Ze tří moskevských nádraží jezdí speciální expresy na tři jejich letiště. Ten náš expres – jedna cesta v trvání 47 minut bez zastavení za třistapadesát rublů – vás pohodlně dopraví až téměř do super moderní odbavovací haly Demodědova airportu. Všechny služby v Moskvě, i na letišti, perfektní. Obchodní dům GUM, který byl kdysi výkladem CCCP, je přebudován na pouze a pouze zahraniční značkové zboží. Letní slevy mi dovolily koupit nějaké „zahraniční“ drobnosti. Ze čtyř dárků byly tři vyrobeny v Číně. Jako v Americe, inu, globalizace.

Naše každodenní meditace, v brzkých ranních hodinách, nebyla rušena žádnými zpěvy rozjařených společností, byť kolem nás byly další tři hotely a restaurace. Rusko je velká země a je v ní cítit síla. Myslím si, že má před sebou ještě značný prostor pro rozvoj, materiální i duchovní.

Byli jsme v církvi Pečorské – dovolím si na závěr něco z českých zdrojů k pravoslaví. Rusko je zemí tradic. Je to cítit i v jejich vztahu ke své církvi.
 

Antonij Pečorský (Antonín Pečerský)

Svatý Antonín Pečerský

Svatý Antonín Pečerský

Prvním známým Rusem, který prošel duchovní školou na Athosu je svatý Antonij Pečorský. Narodil se roku 983 ve městě Lubiči, nedaleko Černigova a jmenoval se Antipa. Od mládí byl zbožný a proto když uslyšel o asketickém životě mnichů, vykopal si jeskyni a v ní při modlitbách očekával spásu své duše. Byl však příliš osamocen a tak se vydal na Athos, kde přijal postřižení a vstoupil do kláštera, ale v brzké době opět začal žít jako poustevník v jeskyni vysoko ve skále nad mořem, poblíž kláštera Esfigmenu a svým asketickým životem udivoval i athoské starce. Kolem roku 1013 se Antonij vrátil do své vlasti, aby zde šířil mnišský život. Usadil se poblíž města Kyjeva v hustém lese, v jeskyni (peščeře) nad Dněprem. Kvůli perzekucím však odešel opět na Svatou horu, kde žil do té doby, než se poměry na Rusi zlepšily (1028). Usadil se poblíž svého původního místa – v jeskyni, kterou opustil Hilarion, jež byl v té době už kyjevským metropolitou.

Přestože Anton vyhledával úplnou samotu, jeho sláva se šířila, neboť Pán jej oslavil darem konání zázraků a proroctví. V jeskyni jej navštěvovalo mnoho lidí, někteří přišli pro duchovní radu, jiní pro požehnání, ale přicházeli i ti, kteří chtěli starce následovat. A tak se brzy kolem Antona soustředilo patnáct mnichů, kteří žili v blízkosti svého duchovního vůdce.

Mniši vybudovali spojenými silami ve skále chrám a kuchyni. Protože Antonij chtěl žít v samotě, určil bratřím za igumena Varlaama a sám se uchýlil do nedaleké jeskyně. Počet mnichů stále vzrůstal a brzy se již do skalního chrámu nevešli. Proto postavili nový dřevěný chrám, zasvěcený Zesnutí Přesvaté Bohorodičky. Antonij také uprosil knížete, aby v klášteře mohli postavit dřevěné domky a kolem kláštera zeď. Od té doby se klášter nazývá Pečerským (jeskynním), protože mniši žili dříve v jeskyních. Tak byl položen základní kámen budoucí Kyjevsko-pečorské lavry, prvního a po staletí vzorového ruského kláštera. Zakladatel mnišství na Rusi zemřel pokojně roku 1073. Jeho tělo bylo pochováno v jeskyni, v níž zemřel.

Mystika je ošemetný a těžko zařaditelný jev. Je ctěna, ale spíše jaksi z povzdálí.

Byzantští mystici, především sv. Řehoř Palama a Mikuláš Kabasila, nazírali nestvořené Světlo a poznávali božské energie pronikající Kosmem, ale dobře přitom věděli, že Bůh sám o sobě (Boží bytnost, jak říkají) je zcela nedostupný. Jako by se přiblížili z jiného konce tomu, co si dnes někteří křesťané uvědomili, že řečí o Bohu, která přináší spásu, není filosofické probírání Božího bytí a Božích atributů, nýbrž vyprávění o Božím jednání s lidmi a v lidech. Mysticismem (od řeckého slovesa myó „zavírám oči“ – tím je míněno usebrání, zahledění do vlastního nitra) obecně myslíme bezprostřední pochopení Boha v jeho nadpřirozeném působení na lidskou duši, v podstatě tedy přímé poznání Boha, které ovšem není vyvoláno lidským úsilím, nýbrž Boží milostí, a tedy není a nemůže být dáno každému.

Vznikaly i extrémní formy mnišského hnutí, jakými bylo například sloupovnictví (stylité, kteří přebývali na tzv. sloupu, zpravidla na skalní plošině), nebo tzv. saloi neboli blázni pro Krista, svatí jurodiví, kteří byli později oblíbeni zejména na Rusi. Tyto a podobné způsoby asketického života byly ovšem dosti vzdálené oficiální církvi a jejímu učení a stály tedy na hranici hereze. V jejich základě tkvěl útěk člověka ze společenské krize, s níž si nevěděl rady. Vedle poustevnictví záhy vzniklo i organizované cenobijní mnišství (z řeckého koinos bios = společný život), tj. mnišství klášterní. Společným východiskem těchto velmi různorodých směrů byl protiklad dobra a zla, čili Boha a Ďábla, z něhož vyplýval předpoklad dvou tvůrců světa – dobrého a zlého. Tyto myšlenky se pak znovu a znovu objevovaly i v pozdějších heretických hnutích řeckého Východu. Vítězství mnišského hnutí sice do jisté míry znamenalo odklon od antických tradic, ale zároveň se mnišstvo stalo v dogmatických sporech hlavní oporou pravověrnosti.
 

Václav Žáček

hodnocení: 5
hlasů: 4

2 komentáře

Přidat komentář
  1. Nevím, jestli to sem Venda napíše. Zítra odjíždí na deset dnů a bude hostit na Slovensku a v Čechách své ruské přátele. Dávám tu informaci záměrně sem, kde popsal své zkušenosti z jeho návštěvy Ruska. Se zájmem jsem si je přečetl. Říkal mi, že něco z této cesty napíše. Bratislava, Vídeň, Praha, možná prý i Budapešť. Inu, pro Rusy střední Evropa. Nevíte někdo, kde je v Bratislavě pravoslavný chrám?

  2. Je hezké, jak rychle se s Vendou střídáte u počítače.

    ad – Nevím, jestli to sem Venda napíše.

    Proč se Vendy nezeptáte, když mu sedíte na klíně?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016