Co, kdo a nebo čím je ČLOVĚK?

Mnoho složitých tkání, tělních tekutin, teplých pulsujících orgánů, kostí, hladká kůže, hlas, uši, oči, pohyby končetin, žvýkací svaly dávající pohyb čelistem, více a nebo méně oblečení, nápady, myšlenky, city i necity, TY nebo JÁ.

Člověk se tu zrodil a vyvíjel, někdy od šerého dávnověku, prý k obrazu božímu. Kdysi se poprvé napřímil a dostal pro své přežití zcela originální nápad! Začal činit, tvořit, realizovat myšlenky a skutky. Více či méně vědomě používat rozum k lovení, sbírání či pěstování potravy. Byla mu dána paměť a intelekt. A opět více nebo méně. Začal se i bavit, protože se někdy nudil, vymýšlel si nové kratochvíle.

Tizian (1490?-1576) - Alegorie času

Tizian – Alegorie času

Popisovat lidskou bytost by šlo velmi dlouho. Rozhlédněme se kolem sebe a poznáme, že každý se zdá být vskutku jiným člověkem. Každý jsme jiným originálem. Žena či muž, dítě nebo stařec.

V minulých povídáních jsem nabídl informace z Učení Mistrů v oblasti neměnného zákona karmy a tím, co nás poutá k hmotnému světu a jak si tu vyjídáme námi navařenou kaši. Objasňoval jsem vznik a působení dobra a zla, které nás provází na každém kroku a je především naším vlastním výtvorem spolu se svobodnou vůlí, která námi zmítá od činnosti k činnosti, od jedné myšlenky k další nové myšlence. Co je potom – o nepopulární smrti, která přichází a s ní končí život hmotného, fyzického těla. O duši, která naopak nikdy neumírá a která za života v těle bývá, bohužel, u drtivé většiny lidstva nepoznána. Jmenuji-li se teď Václav Žáček a nepoznám-li sám sebe, neuvědomím-li si, že duše v tomto těle, pojmenovaném takto mými rodiči, je jen pro tento život, promarním příležitost k vlastnímu uvědomění si sebe sama.

Každý jednou vstoupí do nepopulárního a velmi viditelného procesu stárnutí, věku zralosti a logicky pak přicházejí úvahy a vtírají se myšlenky nad hodnocením předešlého života. Můžeme tomu věnovat více času a nebo také jen tak mávnout rukou. V mládí je elán, síla a chuť tvořit, milovat. V nějakém věku přichází první ohlédnutí, vědomí sebe sama; co jsem udělal, kým jsem byl, jak se asi na mně dívají blízcí lidé? A stáří? Může být nepříjemné nejen pro toho, kdo jej má, ale i pro své okolí. Poučuje, káže mravy, vzpomíná, zvedá varovně prst!

Člověk je ve všech kvalitách tím nejvyšším uspořádáním hmoty a samým vrcholem procesu stvoření na naší planetě v současné době. Je obdařen vlastnostmi, které žádný jiný tvor nemá. Skutečný vládce. Je tomu opravdu tak?

Nastavím zrcadlo, které je jako film stvoření, růstu, úpadku a možná i nějakého stádia, které by šlo nazvat koncem. Současná probíhající epocha je prý věkem rozumu, kdy věda vyřeší všechno. Někdo osvícenější dokonce říká, že se civilizace blíží k věku ducha. Protože jinak to prý nejde. Kdo to jen ví? To hmotné, materiální, pomíjivé se vyčerpává. A v opakujících se cyklech se tak opakuje tento scénář – vznik, vývoj, úpadek, nový vznik, vývoj, a opět úpadek, a tak stále dokola! Zdůrazněme právě ten použitý termín pomíjivosti! Přinese snad změna k duchovnímu vývoji něco lepšího?

Častokráte si mnozí z nás říkají, že to či ono je hrozné, jednoznačně nenormální, vidíme úpadek mravů, elementárních mezilidských vztahů, bezhlavý úprk za nějakým „zlatým teletem“, opakující se chyby, nepoučitelnost z minulosti, násilí i neuspokojitelný chtíč. To je však ta vláda rozumu, která bývá často právě nerozumná. Vláda mysli, která v nespočtech předchozích životních formách a v rozmanitých stvořeních zapomněla na svoji duši. V tom geniálně sestrojeném těle člověka uspokojuje mysl především své smysly, vymýšlí pro ně rafinované a stále nové situace a ráda si to pak příjemné užívá.

Mysl je v hmotném uspořádání absolutním favoritem. Je ztvárněnou i tvořivou energií a tvoří nejen prvotní ochranu duše, jako energetický obal svého základního zdroje životní síly, ale současně je i jejím hlavním nástrojem pro komunikaci s hmotným světem! Vláda rozumu je tak jen vládou mysli, která však může jednou, po vývoji uvědomování si hodnot a sebe sama a na úrovni určitého poznání sebe sama, ze své dominance ustoupit. Stane se tak tím správným sluhou svého pána a dojde, může dojít, k nastolení řádu duchovních bytostí, kterými ve skutečnosti jsme. K naší smůle, JEN O TOM NEVÍME!! Není to všechno fikce, nesmysl či zbožné přání?

Zatím se však již blížíme k vrcholu toho nejzápornějšího a nejvíce negativního prožívání a stojíme možná již na prahu etapy, kdy jsme si sami sobě, zcela dobrovolně, vytvořili podmínky pro náš postupný zánik! Konce našeho tak zázračného druhu. Můžeme i my, homo sapiens, to pyšné a hrdé stvoření, zmizet z tváře této modrozelené planety tak, jak jsme to již připravili mnoha jiným životním formám? Zmizet z naší sluneční soustavy? Z galaktického prostoru, který je pojmenován velmi romanticky – Mléčná dráha, ve které se s miliardami dalších kosmických těles řítíme obrovskou rychlostí v nějakých pevně daných drahách? Odpověď je stručná: můžeme. A je to i zcela přirozené, byť i jen malé pomyšlení a rozvíjení těchto úvah je pro naše EGO velmi nepříjemné a naše malé já to bolí a nechce to slyšet! Ale to je právě ta cesta tzv. rozumu, činnosti mysli, vývoje negativity a putování k nedokonalosti. Cesta vývoje vedená DUCHEM je přesně opačná, v ní je naše Naděje!

V historii lidstva se objevilo, přesněji řečeno se do ní zrodilo, mnoho poslů velkých myšlenek, přímo by se dalo říci moderním jazykem, nových postupů, směrů a filosofií pro správnější životní styl, pro nastolení změny. Tito nositelé Světla znamenali vždy pro svoji dobu obrovský přínos a zpravidla se dostalo jejich Učení k části lidstva, které mělo být již svým předchozím vývojem připraveno absorbovat tento přinášený směr. Objevovali se tam, kde společnost dozrávala pro změny! Zpravidla měl vždy takový Učitel řadu nepřátel, a to vždy z řad zastánců starých pořádků! Přicházel do situace, kde bylo jednak co napravovat, ale ta náprava mohla být učiněna změnami, které musely bourat to staré a přežívající! Ale vládnoucí skupiny a jednotlivci měli moc a neradi se ji vzdávali. V epochách vývoje lidstva je mnoho příkladů těchto misionářů a osobností, proroků a velkých duší, které tehdejší vládci a hlavně jejich parazitické struktury pronásledovali, upalovali, stahovali za živa z kůže, zkrátka zahubili. I od Ježíše Krista očekával lid nástup nového a spravedlivého království, osvobození od nadvlády Říma! Ale on kázal lásku k bližnímu svému, odpouštění i nepřátelům.

Člověk se vývojem dostával a dostává dál a dál. Každé generaci v její době se mohlo jevit, že právě ten prožívaný svět je již ten konečný, zralý pro změnu, pro nástup nového člověka.

„POZNEJ SÁM SEBE!“ Jak jednoduchá a přitom obsažná věta. Co značí? Snad abych poznal své srdce, mozek, ledviny, játra či pohybový aparát? Své emoce, své reakce, své pocity a dojmy? Analyzuj své rozhodování, zkoumej své chyby, úspěchy. Proč jsem dělal toto tak a jiné onak? K čemu se dopracuji? Pokud mi vyjde čas a stihnu to během života, zjistím, že mám výšku, váhu, poznám nemoci a možná i léky, poznám své chyby a nedostatky. Ale stále je to jen a pouze o hmotném člověku, který tu zabírá nějaký objem, spotřebuje litry vzduchu, kila proteinů, vitamínů, minerálů.

Byl toto záměr moudrého doporučení o poznání sebe sama? Stihl jsi to, prostudoval jsi stovky knih a na sklonku života máš možná trochu jasno, ale přichází smrt! Již ji cítíš, máš možná o ni i poznatky z moudrých knih, ale stejně si říkáš: „znám ji? kdy přijde? mohu ji nějak oddálit? nikdo mi o ní příliš neřekl!“ Mohl jsi prožít mnohokráte pocity štěstí a nadšení, přímo zápalu pro věc. Obrovské sympatie či velmi hlubokou až sžíravou lásku k někomu, ale také naopak odpor, až nenávist. Ale smrt, to je něco nového! Ta úroveň poznání sebe sama, ty vynaložené energie, čas a úsilí se najednou, pod zcela novým úhlem pohledu na tušeného originálního společníka, na přicházející KONEC, se mohou zdát jako marnost nad marnost, jako promarněný čas. Neměl jsem poznat více sebe sama? Kdo ve skutečnosti jsem? Přece ne jen ta hromada organické hmoty, která bude spálena či zahrabána po svém vyhasnutí, po té, co přestane dýchat, reagovat, rozdělovat svůj důchod a říkat svým blízkým neustále dokola ty známe věci, co se kdy, proč a jak stalo a jaká byla moje role!

V Bibli se praví: „chrám boží je uvnitř vás, tam Jej hledejte!“ Proboha, jaký chrám. Chodil jsem v závěru svého života do kostela, dával jsem kněžím příspěvky do pokladničky, modlil jsem se za zdraví a úspěchy svoje i svých nejbližších! Klečel jsem na svých bolavých kolenou, dokonce jsem přečetl skoro celou svatou knihu.

Ale, člověče, hledal jsi, poznával jsi, co je uvnitř, ve tvém nitru? Dokázal ses ztišit, naprosto jednoznačně zklidnit svoji mysl a ponořit se dovnitř co nejblíže ke své duši? Mít vědomí sebe sama, seznámit se se sebou samým, dostat se na cestu, která má svůj zcela jiný konec? Ježíš řekl, že nemá cenu sypat perly sviním do koryta. Ušlapou tě a stejně nic nepochopí. Kde jsou ty perly, jaké perly, toužil jsi je někdy nalézt?

Člověk je malým a nepatrným smítkem v obrovském vesmíru hmoty. Ale ten samý člověk je nekonečným Bohem, věrnou kopií svého nekonečného originálu, zmenšeného do mikrokosmu uvnitř nás. Máme v sobě malou, leč identickou část svého Stvořitele. Tak, jako si z dovolené můžete přivést lahvičku vody Tichého oceánu, tvrdit o té ne zcela čisté slané vodě, že je obrovským oceánem, tak člověk má v sobě jiskru, chceme-li, kapku Boha, který je ve všem stvořeném a toto stvoření je současně i v něm. Jak krásná se začíná jevit myšlenka poznání sebe sama, poznání své podstaty, své božské esence.

Opět něco z Bible. Návrat ztraceného syna, kterého Otec vítá, byť ten vše, co mu dal, promrhal s pokleslou společností, utratil svůj podíl majetku. Naše duše odešly do světa neduchovního, temného, do světa hmoty, kde podle mnoha nejvyšších zákonů svého stvořitele působí. Bez duše by nebyl život, i ta nejmenší rostlinka ji má, zrovna jako ten malý brouk. Duše jsou diamanty, jsou perly a kusy ryzího zlata. Utrácejí však svou podstatu s prodejnými děvkami hmotného světa. Jejich putování je přivádí, zrovna tak jako marnotratného syna v biblickém příběhu, v nějakém čase vývoje, po mnoha životech a nelehce získaných zkušenostech, k pravému poznání, k silně působící touze po návratu. A tady se skrývá podstata tohoto poznání sebe sama, poznání vnitřního člověka a jeho duše, poznání cesty pokorného přiznání si omylů, cesty prošpikované prosbami o milost, o odpuštění. Tady je nástup dobra, které nás přivádí zpět ke svému Stvořiteli a Otci, na cestu, kdy se naše lahvička s prvotní a identickou esencí může znovu vylít do nekonečného Oceánu samotného Stvořitele, spojit se s ním a dojít tak Spasení.

Duše touží po návratu a je ji to umožněno jen v těle člověka, který je však velmi lehce, díky uspokojování smyslů a tužeb, myšlenek a přání, ovládán a sváděn z této cesty. Proti této čisté negativitě jako zlu je postaven aspekt vývoje k dobru, poznání lásky, odpuštění, pokory, spokojenosti s tím, co mám, s neubližováním. To jsou atributy člověka a jejich poznání a uvědomění si jejich vlivu a z nich pramenících změn a působení je tím poznáním sebe sama.

Jsme nádoby, poháry, které je nutné vyčistit. Proces čištění je dlouhý a obtížný, ale není samotným cílem a náplní života, jak by se mohlo zdát z mnoha náboženství, která říkají: „dodržujte daná pravidla života, nehřešte a po smrti se vám dostane odplaty na věčnosti“. Vyčištěný pohár není cílem, ale prostředkem – nástrojem a musí sloužit duši. Je také prvním předpokladem a nezbytnou podmínkou k tomu, že ještě v tomto životě se mi dostane nového duchovního zrození, které je předpokladem vědomé Cesty návratu.

Naše tělo je pomíjející a žádné peníze světa, odříkání, prosby a modlitby ho neudrží ve věčném životě tohoto zrovna tak pomíjejícího světa. Co může vést k Věčnosti, když by to neměla být naše nezničitelná duše? Poznejme ji, a to bude vrcholem ČLOVĚKA v nás.
 

Václav Žáček, 12.12.2011
(základní zdroje – učení Sant Matu, univerzálního učení Jógy slyšitelného životního proudu)

hodnocení: 5
hlasů: 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017