Do svého předchozího textu jsem vložil příhodu lékaře, kterého nepříjemným způsobem dostihla jeho myslivecká záliba. Osud nastrojil dvěma tvorům odlišného druhu, tedy člověku a zvířeti, pohled z očí do očí. A přece pak člověk oné lani zastřelil jelena.
Rozdílně přistupoval k myslivosti autor knihy: „Co bylo – a co už není“ [1]. Poznatky, úvahy a závěry pana Miloslava Matulky později v tomto textu cituji.
Během několika desetiletí ubylo života v přírodě; jak u nás, tak v oceánech. Vzpomínám, že v padesátých letech 20. století bývala zvěřina – zajíci, bažanti a koroptve – obvyklým podzimním zpestřením nevelké nabídky masa v československých obchodech. Cena nebyla vysoká. Poptávku mohlo snižovat náročné stahování zaječí kožky. Ta byla zálohovaná, takže hospodyně pak podpořila ekonomiku usušením a vrácením kůže ve sběrně. Tento ekonomický nátlak – nesvoboda hodit kožku do smetí – se zřejmě vyplácel všem. Kromě původního majitele kůže.
V 60. letech jsme čítávali, že na evropský Západ prodáváme živé odchycené zajíce. Obohacovali tamní osiřelé lesy. Zvýšeným provozem automobilů – či snad umělými hnojivy na polích – jsme Západ následovali až v 70. letech. Stále víc se u nás snižoval výskyt vyjmenovaných zvířat v přírodě.
Pozdější situaci znale popisuje autor, jenž svou knihu vydal roku 2001 [1]:
Veliká většina myslivců se nedokázala rozloučit s někdejšími gigantickými výřady a pokračovala v lovech a honech na zajíce v míře často neztenčené, jako v dřívějších letech. A vůbec se abstrahuji od poměrů a postupů společností i jednotlivců v posledních letech, kdy lov zajíců – pokud vůbec je ještě možný – se namnoze rovná jejich prosté genocidě. s20
*
V knize jsem četl, že zaječka má 5 až 7 vrhů mláďat za rok. Nosívá současně dvoje zárodky. A že zajíc ochotně plave. Myslivec ke svému překvapení viděl zajíce, který neobešel širokou kaluž; přeplaval ji. Popisoval i zaječí čistotnost.
Jindy sledoval setkání kořisti s predátorem:
Zajíc začal v brambořišti hledat něco na zub. Pojednou vyšla z rozsáhlé houštiny liška, statný lišák. Zamířil od lesa do pole, ale po několika metrech změnil směr – ne sice v přímé linii na zajíce, ale v linii jen pár metrů za ním dále od lesa, asi tak jen 4 – 5 metrů. Zajíc přirozeně ihned zpozorněl, sklopil slechy, postavil se na zadní a lišáka bedlivě pozoroval. Ten však na zajíce nereagoval, pomalu se připravoval minout zajíce v této jistě kritické vzdálenosti. A teď to přišlo: zajíc, který již panáčkoval na zadních bězích, se postavil doslova na jejich špičky, takže dosahoval takto výšky skoro 1 m, a nejen to. Vypnut na špičkách běhů učinil jako baletka pár kroků kupředu a lišáka bedlivě sledoval. Zřejmě byl připraven bleskově uskočit a lišák také dobře věděl, že by neměl naději tohoto zdravého a statného zajíce, byť v takové blízkosti, dostihnout a ulovit. Prostě šel dál svou cestou, zajíc poklesl opět na všechny čtyři a lišáka ještě chvíli pozoroval, než mu zmizel za horizontem. s24
*
Nečekaný vztah odlišných tvorů – feny a liščat – myslivec popisuje:
Při norování vynesl Dingo z nory několik živých liščat. Kolem těchto malých tvorečků se motali všichni psi, když tu najednou fenka Rita se pustila s veškerou urputností do druhé fenečky Filky, která se dovolila k liščatům nějak více přiblížit. Rita je prostě okupovala výhradně pro sebe. Střetnutí s Filkou bylo nekompromisní, zuřivé a Vladimír ve snaze je odtrhnout od sebe utržil pěkné šrámy na rukou. Zajímavé na věci bylo nejen to, že obě fenky žily od narození spolu v naprosté shodě, ale především to, že Rita, až dosud „panenská“ a nikdy nekrytá fenka, uvolnila druhého dne mateřské mléko! Tak mocné jsou zákony přírody. s111
Názor na lišky:
Nikdy jsem lišku nepovažoval za tvora pro myslivost a přírodu nežádoucího, kterého je nutno všemi prostředky a za všech okolností hubit. Jak primitivní a neznalý základních přírodních zákonů je takový názor některých myslivců! Anebo obvinění lišky, že má hlavní podíl na tom, že člověk přišel o kořist, zajíce, bažanta, koroptve, které si přivlastňuje a upírá právo jiným na život.
Nemohu se ubránit tomu, abych si nepřipomenul dobu, kdy jsem se denně na šoulačkách nebo čekané setkával s liškou nebo liškami. A zajíci se to všude jen hemžilo, stejně jako bažanty. Tisíckrát doložené vědecké poznatky, že u lišky tvoří obrovské procento úlovků hraboši, pro některé myslivce neplatí. A budou hájit nesmyslný názor, že liška je odpovědná za úbytek populární lovné zvěře. Stejně tak budou tito nevzdělaní myslivci do nekonečna tvrdit, že to, co „má zahnutý zobák“, patří odstřelit. A tak za oběť této nejapnosti padají káně lesní i rousná…
Nikdy bych nedokázal střelit utahanou liščí mámu někdy v květnu, když pracně shání pro své děti aspoň nějakého toho hraboše, jehož vyhubení díky systému polního hospodářství má na svědomí člověk. s118
*
Další úryvek se týká vlčích vztahů a sahá až k připomínce Ježíšových zásad:
Vlci v boji, například o postavení vůdce smečky, podstupují šarvátky. Většinou je to jen demonstrace síly, i když po sobě chňapají mohutné vlčí špičáky, a to bez zjevných zranění, snad jen nějaký ten šrám na pysku toho druhého. V situaci však, když jeden z nich je dotlačen kamsi do bezvýchodné situace, se situace náhle změní a slabší vlk se zachová zdánlivě jinak, než by se dalo čekat: s odvrácenou hlavou nastaví svému protivníkovi svoje nejzranitelnější místo, ohnutý krk, kde těsně pod kůží probíhá velká tepna.
Jediné chňapnutí silnějšího vlka by nyní rozhodlo o životě soka. A nestane se kupodivu nic. Vrozená, plně zafixovaná zábrana nedovolí vítěznému vlkovi chňapnout do tohoto nejcitlivějšího místa.
Vrozené, instinktivně stanovené zábrany — jsou samozřejmě jen funkčním analogem, nejvýš tichým svítáním – fylogenetickým předchůdcem společenské morálky člověka. Skutečnost, že vlk nemůže kousnout, mne hluboce dojímá a imponuje mi, ale ještě více mi imponuje fakt, že ten druhý na to spoléhá. Zvíře svěřuje svůj život rytířské slušnosti toho druhého.
Z toho bychom se mohli my lidé učit!Alespoň já jsem čerpal nové a hlubší pochopení překrásných a často špatně chápaných slov evangelia, která až do té doby ve mně vyvolávala jistý odpor: „Když tě uhodí do pravé tváře…“ Vlk mne naučil: nastav i druhou tvář nepříteli ne proto, aby tě uhodil ještě jednou, ne – učiň tak proto, aby tě uhodit nemohl. s49
Myslivec psal o „vrozené, plně zafixované zábraně“ neohrozit sokův život. Pak zmiňuje „vrozené, instinktivně stanovené zábrany“. Zde připomenu i rozum zvířete. Ten se může tříbit jejich hraním – „kočkováním“ mláďat. Jistě přispívá ke správnému chování dospělých zvířat.
*
Rozumem, správným odhadem situace, se vyznačuje i tento zážitek, asi z Jižní Ameriky [2]:
V knize Eugena Lindena „The Parrot’s Lament“ nalézáme spoustu případů, kdy chování zvířat lze těžko vysvětlit jen nervovým reflexem. —
Naprosto neuvěřitelný je film, na němž je vidět leopardí matku, plavající přes rozvodněnou řeku a držící v zubech mládě. Krátce nato ji lze spatřit, jak pobíhá podél řeky natolik rozvodněné, že by ji (nazpět) zřejmě už nepřeplavala. Vtom se objevuje loďka, která se chystá přeplout na druhý břeh. Leopardice obrovským skokem dopadla do loďky, sedí na přídi, aniž by projevovala nějaké útočné sklony vůči dvěma lidem ve člunu. Při přiblížení se ke břehu leopardice vyskočila a zmizela. Netrvalo dlouho a objevila se na břehu znovu a s druhým mládětem v zubech. Běžela s ním podél vody k jiné loďce, s níž se dva muži snažili překonat rozvodněnou řeku. Leopardice s druhým mládětem v tlamě skočila do této loďky. Na filmu je vidět takřka groteskní situaci, kdy na přídi sedí leopardice v těsném sousedství dvou veslujících mužů s mládětem v tlamě. Při dosažení břehu vyskočila a zamířila k místu, kde předtím v úkrytu nechala své první mládě. s117
Divoká šelma uspěla svým klidným rozhodným chováním; prosadila svou vůli.
*
Naopak narození velkých šelem v ZOO, mimo přírodní prostředí, zajistí jejich přežití právě jen v podmínkách ZOO. Kdysi prošla sdělovadly informace o tygrech, kteří se bojí zvířátka. Nikdy nic nelovili, nenaučili se, a instinkt na neznámou situaci nestačil [3]:
„Čeká se od nich, že budou divocí a hrůzostrašní, ale vinou mírného životního stylu a díky lidské péči tygři postupně ztratili svou přirozenou náturu,“ konstatoval ošetřovatel šelem Š‘ Žu-čchiang. Snažil se vzbudit jejich zájem předhazováním živých kuřat, ale dopadlo to prý směšně. Tygři byli tak vyděšení, že se k drůbeži neodvážili ani přiblížit.“
„Jedno kuře znehybnělo a tygři se nakonec odhodlali se k němu přiblížit, ono se ale nakonec vzpamatovalo, vyskočilo, zapípalo a šelmy prchaly jak o život.“
*
Promýšlejme i situaci dětí, jimž se nedostává delšího pobytu s rodiči, nýbrž jsou koncentrovány ve školkách. V těch však cosi mateřského chybí. Učitelky bývají studované, zodpovědné, ale vzhledem k počtu dětí – někdy tam tříleté dítě vychovává tříleté dítě.
Citace z [4]:
Oba druhy emoční poruchy byly dlouhou dobu dávány za vinu genům. Nové studie ovšem potvrdily, že příčinou APS je především nedostatečná socializace. Existuje jasná souvislost mezi asociálními poruchami osobnosti a nedostatkem mateřské lásky. Antisociální osobnosti často pocházejí z neutěšených rodinných poměrů. Buď v nich panovalo násilí, nebo nevšímavost. Narušená orientace dítěte se přičítá na vrub i nedostatku náklonnosti a péče.
*
Nedostatečnou výchovu šelem, jimž se nedostalo výuky lovit, připomněl RNDr. Evžen K. [5]:
Takový buvol kaferský nebo žirafa rozkopnou lebku i dospělému lvu. Člověkem odchované šelmy ale lovit neumějí. Mají nějaké instinkty, že se dokážou za kořistí plížit, sledovat ji i zaútočit, ale zkušenosti nemají a pak hladovějí.
*
Dál o nebojácnosti zvířat, jež odvykla lidské agresivitě. Zachyceno z Českého rozhlasu dne 24.3.2000:
„Vojenské újezdy, tam měly kytky a zvířata pré. Kromě území, které měli vojáci silně užívané a poškozované, obklopovaly je netknuté přírodní části. Např. masožravé rostliny, stovky růžic na metr čtvereční. Pak tam přišli civilisté, růžice dloubali, prodávali. Roku 1992 hlídal poslední dva kusy hlídač.
Mimoň, střelnice – obnažovaly se tam půdy, objevily se tam rostliny, které by se v zemědělsky obhospodařované půdě neobjevily. Jednou viděl shozy jelenů, chtěl je vzít, ale – dva jeleni se zvedli a odešli. Neznali člověka, nebáli se. Jeleni nechodili na střelnici, na ruční střelnici, na místo chemické očisty, ale jinde měli desítky kilometrů čtverečních, kde neznali nepřátele.“
*
26.11.2010 9:45 diskuse marekpokynet-0, zřejmě z ciziny:
B, mas uplne pravdu. Na mojim pozemku je zakazano strilet a zabijet. [16 ha] Vsude kolem se lovi a zrovna ted je lovna sezona. U me jeleni chodi volne kolem me a jen zlostne odfrknou kdyz jdu prilis blizko nich a jdou pryc. Stalo se mne mockrat, ze jsem v lete sedel pod stromem a popijel moji cholesterol medicinu [ cabernet savignon ] a vidim, ze ani ne 5 m ode me se mi na paprikach pase jelen. Nebo jsem na jare pripravoval prisadu ve skleniku a podivam se a ve dverich, cca 2m ode me, stoji jelen a cumi na me.
*
Zvířata 13. století popisuje cestovatel v čase a prostoru, Billy Meier [6]:
Na okraji lesa pokojně okusovalo větvičky stádo srn, které se vůbec neznepokojovalo naší přítomností. Tato zvěř zřejmě ještě nebyla tak plachá jako v roce 1956, z něhož jsme se sem dostali. —. A nebe bylo prostě fantastické. Pokud jsem znal ze své vlasti čtyřicátých let jeho sametovou, hlubokou azurovou modř, tady byla tato azurová modř ještě mnohem sytější, takovou jsem nikdy předtím neviděl. s119
*
O zvěři, jež ztratila strach z šelem, když je dlouho nepotkávala [7]:
Z národního parku Grand Teton v americkém Wyomingu zmizeli poslední vlci a medvědi před 75 lety. Deset generací losů tu vyrůstalo v naprostém bezpečí před jejich zuby a drápy. Když vědci pouštěly losům nahrávky vlčích a medvědích hlasů, zvířata zůstávala naprosto klidná. Losi nereagovali ani na pach vlčích a medvědích výkalů. Po tisíciletí upevňované instinkty vymizely.
Zřejmě víc než instinkty – spíš jednání přebírané učením, nápodobou. Mám za to, že zvířata myslí – logicky uvažují, co jim hrozí a nehrozí. Výukové pomůcky – stopy po dravcích – vymizely, takže nebylo možné mláďata o tomto nebezpečí poučit.
My lidé, v podmínkách vracejících se nebezpečí, se poučíme literaturou a jinými kulturními a civilizačními postupy. A přece další generace znovu vyhledává vlastní pálící zkušenosti.
Instinkt věda dříve chápala i v medicíně, v chování kojenců. Novorozeně najde zdroj maminčina mlíčka zázračným instinktem? Ne, jde po vůni, kterou zná z plodové vody v době před narozením.
*
Myslivec, jenž uspěl vlastní metodou lovu. Tři dny chodil za divočákem, až ho uchodil. Možná to byla jeho praktická zkušenost z předešlého života [1]:
Prostě mu nedal pokoj, až ho divočák po několika dnech nakonec nechal dojít do blízkosti, snad aby se podíval, kdože ho stále vyrušuje a otravuje. A to Rudolfovi stačilo, to potřeboval: promluvila jeho lehká, celopažbená Mannlicherka 6,5 x 57 a „věc byla vyřízena“. s58
*
Nakonec o vztahu myslivce Miloslava Matulky k jelenům [1]:
Hned druhý den časně z rána jsem zasedl na posed a byl si jist, že tam bude nějaký pohyb jelení zvěře. A také byl: již za dobré viditelnosti vyšla menší tlupa zvěře a u ní byl jelen, jasně I. věkové třídy, který mne vyzýval k ráně. Předváděl se bezstarostně kolem na pohodlný dostřel – a já jen váhal. První věková třída to byla, ale jelen to byl dobrý, nadějný šesterák, s velmi tupými výsadami, prostě dle mého názoru jelen chovný. Byl jsem si naprosto jist úspěchem, ale k ráně jsem se nemohl odhodlat. —
Po dlouhém, snad půl hodiny trvajícím duševním boji, kdy tlupa byla stále pode mnou a kolem několika umístěných lizů, jsem se nakonec rozhodl pro některou z laní. Ale promeškal jsem příliš času, a když jsem se již rozhodl, tlupa jako na povel zmizela. Další čekání nemělo smysl. —
Když jsem se vydrápal nahoru, otevřel se mi překrásný pohled: pár kroků od břehu stála v řídkém vysokém lese krásná pozorovatelna. Ihned jsem na ni vystoupil a ocenil její ideální umístění. —. Byl jsem nadšen a ihned jsem se rozhodl, že právě sem povedou navečer moje kroky. Ale nebylo toho třeba. Neseděl jsem víc, než dvě tři minuty, když se rozevřel okraj smrkové houštiny a vystoupil jelen, jako v pohádce. Ale jaký to byl jelen! Mohutný pravidelný šestnácterák s parožím jasně za zlatou medaili zde defiloval majestátně přede mnou až těsně kolem posedu. Nikdy předtím ani potom jsem takovéhoto jelena neviděl, ani v žádných horách. A zde, ve Žďárských lesích, bych ho naprosto nečekal. Ani jsem nedutal, srdce mi bušilo už jen při pohledu, o nějakém střílení nebyla řeč. Jelen mi poskytl dobrých pět či více minut životního zážitku, než zašel na opačné straně opět do houštiny. Netroufal jsem si z posedu slézt, abych nerušil ticho a jelena, který nemusel být nijak daleko. A tak jsem jen seděl a vychutnával tento sice myslivecký, ale nelovecký zážitek, který mi vynahradil moji nerozhodnost s možným odstřelem zcela jistého jelena jen před nějakou hodinou. s54
—
Za rok po této příhodě jsem byl se ženou, a to přibližně ve stejnou roční dobu, na turistickém výšlapu ve Žďárských vrších, jako nejednou též na Žákově hoře a Devíti skalách. Nebylo možné minout Židoviny, neboť leží v údolí mezi oběma těmito kopci. A protože Židoviny protíná žlutá turistická značka, nebylo to daleko od místa, kde jsem viděl onoho rekordního jelena. Chtěl jsem ženě toto místo ukázat, a tak stejnou cestou jako před rokem jsem šel, tak i tentokrát jsme přeskočili pohádkový potůček a tiše se vyškrábali na strmý břeh, za nímž byla pozorovatelna. A teď přišel ten zázrak: kousíček za kazatelnou stál jako socha onen rekordní jelen, jako kdybych si ho tam sám postavil. Vydržel ale jen krátce, něco se mu nezdálo, snad jsme nevyšli tak bezhlučně, možná i vítr —. Ukázal se nám dokonale, jeho paroží se mi zdálo ještě mohutnější než před rokem, bližší posouzení nebylo možné. Jelen neodskočil, snad vědom si svého honosného vzezření, ale odešel, i když poněkud rychlejším krokem.
*
Tisícové výřady drobné zvěře, zajíců a bažantů, nespočetné a nespočítatelné tlupy srnčí zvěře na jižní Moravě i jinde, možnosti setkat se s opravdu starými jeleny např. v Jeseníkách, to vše patří dnes již nenávratně minulosti. s86
*
Několik poznámek k fenoménu myslivosti, na počátku nového milénia, napsal tehdy Stanislav Komárek [8]. Vyjímám:
Často opakovanou tezí rovněž bývá, že myslivci musejí o přírodu pečovat, jinak by se těžce porušila, ne-li zanikla. Jako biolog musím se vším důrazem prohlásit, že je to nesmysl. Příroda je prastarým seberegulačním systémem a nejlépe o sebe pečuje sama, má-li k tomu jen kousek prostoru. —
*
Závěr doplním názorem k přelidnění, podle E. Koháka [9]:
Kam se poděli vlci a medvědi, s nimiž jsme kdysi sdíleli tuto zem? Kdyby v naší zemi bylo místo nejen pro lidi, nýbrž také pro medvědy a vlky, mohli bychom hovořit o úměrném osídlení. s145
A ti by byli těmi nanejvýš potřebnými „myslivci“.
Literatura:
[1] Co bylo – a co už není – Miloslav Matulka. SURSUM, Tišnov 2001
[2] Obavy o člověka – Slavoj Hontela. SURSUM, Tišnov 2002
[3] ČTK 27.11.2009
[4] A jde se na to! – Michael Morris. Nakl. ANCH BOOKS, Bayerisch Gmain 2014
[5] Zvířatům se v Gobi topit nedá – RNDr. Evžen K. Mladá fronta plus 36/2006/s43
[6] Poselství Plejáďanů. Původ a vývoj lidstva na Zemi – Billy Majer. Fontána, Olomouc (asi 2014). Překlad: Ing Miroslav Hubáček, Dana Rašínova, DiS
[7] Lidové noviny 5.1.2002
[8] Na komoru – Stanislav Komárek
[9] Průvodce po demokracii – Erazim Kohák. Socialistické nakladatelství, Praha 1997
