Dobro a zlo, aneb pozitivní či negativní v nás (1. část)

Projevy dobra či zla jsou nám, lidem, velmi dobře známé. O jejich působení a dopadu na člověka, jeho organismus, mysl a duši se dá stručně říci, že jsou pozitivní či negativní. Mohli bychom si tady uvádět příklady dobra a zla ze života, hodnotit je jako projevy chování a jednání lidí pomocí poznatků vědy – psychologie (o zákonitostech, vývoji a projevech duševní činnosti člověka, vědy o mysli a duši, o jejich základních strukturách a funkcích, v jakém jsou vzájemném vztahu a jak se chovají v různých podmínkách). Určitě by tady měly své místo poznatky z psychiatrie, o projevech a léčení duševních nemocí.

Se vší úctou k lékařské vědě je ale dobré na začátku konstatovat, že dokud objekt, tj. náš sledovaný člověk ještě žije, můžeme vnímat, zaznamenávat a studovat všechny jeho subjektivní projevy. Když však zemře, vezme patolog skalpel, hledá duši, vědomí, mysl – nachází však jen tkáně, svaly, kosti, nervová vlákna – a všechno je netečné. Nedávno TO ještě mělo své bytí, milovalo, spalo, smálo se i mračilo, plánovalo – zkrátka žilo!

obrazekVěda zaznamenává stále větší úspěchy, ale v poznání člověka a jeho životních principů jsme snad stále ještě někde na začátku. Umíme již téměř poručit větru a dešti, cítíme se být OBROVSKÝMI bytostmi, pány tvorstva, ale ovládnout např. jen svoje emoce, které někdy najednou zcela nekontrolovatelně a z banálního důvodu propuknou, je pro nás často nadlidským oříškem. Ono ale i to předchozí sdělení, že poručíme přírodě by mohlo být již projevem našeho EGA, naší pýchy a ve své podstatě tedy již i projevem postoje, který patří do kategorie zla.

Člověk ve svém vývoji již ledacos dokázal. Kolem nás jsou v dnešní civilizaci mnohé technologie a techniky, které běžně užíváme, ale o kterých většina z nás neví, jak vlastně fungují. Máme elektřinu, ultrazvuk, laser, jadernou energii, dorozumívací technologie, moderní dopravní prostředky a mnoho dalších vymožeností. ALE – vyvinul se adekvátně i člověk k tomuto pokroku, k rozumnému využívání kupř. i přírody, do jejíž biosféry skutečně a jednoznačně patříme? Umíme dobře nakládat s tím stupněm vývoje, který právě prožíváme?

Naučili jsme se sofistikovaně zabíjet, umíme ničit, vědomě si dokonce škodit sami sobě. Umíme se vzájemně okrádat, lhát si do očí, být sobečtí, pokrytečtí, přát jinému člověku nějaké špatnosti. Často si však ale myslíme, že víme o vývoji osobnosti vše, je nám teoreticky jasno v etice a v morálce. Umíme se smát, rádi se bavíme, rádi dobře jíme, užíváme si věcí a situací a v některých momentech si myslíme, že náš život je šťastný. Máme děti, které ale často neumíme ochránit před negativními jevy a působení materialisticky pojatého světa. Děti nás potřebují. Zase ale! Umíme být k jejich nezkušenosti trpěliví, umíme jim vysvětlovat důležité životní postoje, zhodnotit s nimi běžné i komplikované situace v jejich vývoji?

Možná, že by se dalo učinit již jeden úvodní závěr, a to ten, že: dobro a zlo, tak, jak na nás působí, si vytváříme sami! Zjednodušeně se dá říci, že za vším, co se nám líbí či nelíbí, si může člověk sám – nemohou za to ani kapři v rybníce, ani spadané listí či hvězdný prach! Člověče, poznej sám sebe, byl nápis v Delfské věštírně, a to je velmi důležitý a základní požadavek, přímo smysl života.

Začnu již tradičně. Mysl! Získává energii z DUŠE, z božské podstaty člověka, se kterou je přímo svázána. Toto naše pravé duchovní JÁ je však ve většině lidských bytostí touto myslí ovládáno, i když by tomu mělo být naopak. Je v jejím područí! Dominantní mysl je totiž směrem do hmotného světa vybavena svými smysly, které ji zprostředkovávají nejen široké pole informací, ale dávají ji prociťování a prožívání a tím i základy pro zvyky a její chtění!

Věnujme se však pohledu na fenomén dobra a zla z pozice filosofie, náboženství a mystiky. Tyto vědy jsou tu již tisíce let a mnoho géniů LIDSTVA se právě touto problematikou v historickém vývoji zabývalo. Jakým konáním a postupy tedy vzniká zlo a dobro? Jaké vlastnosti musí mít člověk, abychom o něm řekli, že je zlý?

Obecně, každá společnost uznávala a uznává určitý morální kodex. Je založený na předchozích zkušenostech s tím, že bylo a je preferováno to, co se dlouhodobě a v širším měřítku ukázalo být skutečně dobré. Vznikal v nějaké tzv. škole života a postupně byly vytvářeny další řády, předpisy a pravidla. Člověk se od dávných časů sdružuje s druhými lidmi a vytváří s nimi menší či větší skupiny nebo společenství. Zaujímá v nich určité postavení a zastává společenské role. A ty pak musí mít nějaké regulátory vzájemných vztahů a soustavu pravidel chování. Všechny ty řády, předpisy a pravidla jsou podkladem pro vznik právních norem, jejichž plnění je ve společnosti vyžadované a kontrolované státem a jeho institucemi. Veřejné mínění naopak sleduje mravní normy neboli společenskou morálku.

Toto bylo stručné konstatování obecně známých skutečností v učebnicovém a poměrně suchém stylu. Proč suchém? Protože se z toho jaksi vytrácí naše duše, mysl a vědomí.

Možná se tedy dá tušit, že existuje NĚCO podstatně hlubšího, bytostně závazného, NĚCO, co působí v souladu s naším svědomím. Tady se nabízí termín přirozené vnitřní mravnosti, kterou velká náboženství a filosofie popisují jako opravdovou morálku. A z té se nabízejí zásadní otázky, ale i odpovědi: Jak mám žít? Jakým člověkem mám být? Co mám dělat, abych žil v co největším souladu s pravdou? Je dobré na začátku této části ještě říci, že etické principy svou trvalou platností a jednoznačností jsou jako dopravní značky, které nás vedou, upozorňují, přikazují, zakazují a také ukazují směr – bez nich by vznikal Chaos!

/E. Skalická: Úvod do Jama – Nijama/

Musíme tu ale pro podrobnější vysvětlení začít jednoznačně pracovat opět s pojmy, jako je Bůh, Ďábel, Láska, Pravda. Co je podstatou člověka? Je to jeho potencionální energie, můžeme ji nazvat pro zjednodušení duší, která je buď obrácena k Bohu a nebo pryč od něho. Podle této energie a jejího směru bývá člověk hodnocen jako dobrý, tj. ten obrácený ke svému Stvořiteli, k duchovním hodnotám, či zlý, tj. opačného směřování, tedy ke světu materiálnímu.

Dobro je, jak vyplývá z řečeného, shoda a nebo postup ke shodě našeho vnitřního, ale odděleného JÁ k božskému Prazákladu, který mu vlastně, a to je důležité si uvědomit, propůjčil a navždy propůjčuje samotné bytí! Vzpomeňme si na vyhnání Adama a Evy z Ráje, což bylo vlastně vyhnání z duchovních dimenzí či plánů do světa hmoty. Není však Boží vůlí, že se duše nemohou vrátit zpět, že jsou určeny za svůj prohřešek jen k věčnému zatracení. Naopak, po poznávání školy života ve světě hmotného stvoření, kterou lidé v mnoha životech prožívají a absolvují, po určitém kvantitativním a kvalitativním vývoji, nastoupí důležitý mezník, kterým je začátek Cesty duše zpět ke svému Stvořiteli. A to je i záměr Stvořitele a také naděje a příslib pro všechny, kteří si uvědomují tento cíl existence duchovní cesty. Tady je důležité zopakovat věčnou pravdu; lidské bytosti jsou především duchovními bytostmi, které v lidském těle prožívají zkušenosti z života v materialistickém pojetí světa! Že takovými jsou, však zpravidla nevědí!

Zlo je pak definováno jako stupňování oddělenosti tohoto věčného JÁ od božského Oceánu bytí, zmíněného Prazákladu. Odpírání uznat, že tento Prazáklad – Bůh vůbec existuje, je hodnoceno jako projev nevědomosti, ale zpravidla je počátkem a základní podmínkou pro vznik zla. Důsledkem je pak to, že takovýto jedinec, a je jich v lidské populaci drtivá většina, je ovládán myslí a uspokojováním smyslových přání a tužeb!

Chceme-li být tedy dobrými lidmi, musíme se řídit podle mravních zásad jako řady kladných a záporných příkazů, nebo také jinak, jako společenských pravidel – nebojme si i říci přímo božích příkazů. Zločiny a tedy zlo pocházejí naopak z takových rozpoložení mysli, která jsou všude odsuzována jako špatná. Špatné stavy mysli vyvolávají postoje a emoce neslučitelné s jednotícím poznáním božského Prazákladu, který představuje největší dobro a lásku. Co vede lidi podle této definice ke konání zla? K tomu se již brzy dostaneme.

/Aldous Huxley (1894-1963): Věčná filosofie/

Je totiž ještě nutné objasnit definice již zmíněných pojmů postoj a emoce, které jsou v lidském jednání a chování naprosto jednoznačně důležité a určující! Na naši mysl působí nejdříve dojmy. Z nich pramení pocity a na jejich základě se vytvářejí postoje mysli. Ty jsou již záležitostí naší interní – subjektivní volby pro danou chvíli. Emoce, tj. hnutí mysli, vzrušení či dojetí, jsou pak potenciálem – souhrnem – takovým zásobníkem reakcí uložených hluboko v psychických mechanismech naší bytosti a vycházející z mnohačetných zkušeností z minulých životů.

A tady jsme opět u malého připomenutí velmi důležitého přírodního zákona, zákona KARMY a reinkarnace! Nutno podotknout, že předpokladem pro vyslovení souhlasu a přijetí předchozího logického postupu DOJEM-POCIT-POSTOJ, je tedy určitý souhlas s tímto karmickým zákonem. Ten říká, že za vše, co vykonáme, ať dobrého či zlého, se nám dostává zpět stejná odplata. Tedy zákon akce a reakce, který eviduje dobré i špatné myšlenky, činy i skutky a pro naše poučení nám je vrací, jako setbu – viz. Ježíš – co jsme zaseli, musíme sklidit! Zasejeme teď, ale sklízíme – nevíme kdy!? V tomto životě, v příštím, za dvě stě let?? A tento hmotný svět neopustíme dříve, dokud všechny tyto naše dluhy nezaplatíme do posledního haléře! A to je ta zmiňovaná škola života pro duši, poznání sebe sama.

V NZ říká Ježíš jednomu dlužníkovi, že neopustí tento svět, dokud nezaplatí svůj dluh do posledního haléře! Říká mu tím snad, že bude na světě živ tak dlouho, dokud ten dluh nezaplatí?! Ne! Říká, že tento svět opustí až tehdy, když vyčistí svoji mysl, čímž zaplatí své dluhy; jinak řečeno – domů k svému Otci, ze stále se opakujícího procesu rození a umírání, se navrátíš tehdy, kdy k tomu budeš připraven!

Mysl tedy zastává postoj a tento vybraný postoj je klíčem k nějakému skladišti. A určitý klíč z jejich obrovského svazku, který se nám nastřádal za mnoho životů, umožní pak vstoupit hluboko dovnitř. Dominantní je však mysl, která má představivé – tvůrčí síly a jako určitý STAVITEL otevírá DVEŘE a aktivuje zmíněné reakční potenciály těla. Mysl se tím dostává do zásobárny karmických vzorců a tady POSTOJ již jen otočí příslušným klíčem a otevře tak cestu do databáze uložených emocí!

Co nám tato definice postupných kroků přináší pro praktický život? V určité fázi našeho života se vždy můžeme zamyslet, jaký život si chceme zvolit. Zda chceme světlo, jednotu, harmonii a řád či opačné principy, jako je tma, nepochopení, chaos nebo odloučenost. Stanovme si IDEÁL a naší svobodnou vůlí se rozhodněme pro určitý postoj, který tak určí naše směřování. To generuje skutky a činy a projeví se i v chování a vztahu k jiným lidem. Když jsou našimi rozhodujícími atributy nenásilí, tolerance, pokora, odpuštění a láska, pramení z nich dobro, a tak můžeme být dovedeni na duchovní cestu, která je naprosto odlišná od cesty v materialisticky založeném světě, ve kterém více vládnou již jmenované opačné hodnoty.

Mihály Zichy (1827-1906) - Lucifer před Hospodinem

M. Zichy – Lucifer před Hospodinem

Pro detailnější pochopení vzniku a procesu fungování dobra a zla je nutné ještě blížeji a znovu zmínit roli Ďábla, Satana či moderněji Negativní síly a ještě jednou se na tento důležitý aspekt vývoje podívat. V Bibli se Jóbova kniha v úvodu zmiňuje o Božích synech, kteří předstoupili před Hospodina a přišel mezi ně i Satan! Namítnete – kde se ve Stvoření, kde Bůh, jako Stvořitel a představitel Dobra a působení Lásky, jako svého nejvyššího zákona, vzal právě tento Satan?

Na počátku byly všechny bytosti stvořeny jako dokonalé, v dokonalém souladu s Bohem. Část z nich, ale pouze část, sešla ze správné cesty a ty bytosti, které zabloudily, začaly působit v různých dimenzích reality a protože byly Bohem vybaveny pro tvořivou spoluúčast na Božském stvoření, začaly jejich myšlenky tvořit. Nabízí se nám tak poznání, že to již byly a stále jsou naše tvořivé lidské myšlenky. Protože my jsme, ať se nám to líbí, či nelíbí, ty zbloudilé a svedené duše, momentálně tady v této části hmotného vesmíru na planetě, kterou jsme pojmenovali Země!

To prvotní zbloudění zapříčinilo vytváření myšlenkových forem neladících s Božím Celkem. Moderně řečeno, mohl tam být počítačový virus, který narušil náš program. V dalším vývoji, přesněji řečeno poklesu, se dostáváme do Ráje, kde se duše člověka, již jako duchovní bytosti, setkává se Satanem v podobě Hada a je mu ochotna, díky svému narušenému programu, naslouchat. Mohla by se nastínit otázka, zda vyvolal v člověku prvotní touhu Satan a nebo zda byl touto touhou přivolán? Důležitější je, že náš pád, postupně až do hmotného světa, vyvolalo podlehnutí myšlence, která nabízela fenomén svobodné vůle a vnuknutou představu „vyrovnání se samotnému Bohu“. Původně čistá duše lidské bytostí tomu uvěřila a poté následovalo neslavné vyhnání z Ráje, z duchovní dimenze života plného Světla a Lásky. Nevznikl tímto počinem základní předpoklad pro vznik dobra a zla a jejich působení v lidských bytostech a v jejich hmotném, duálním světě?

Na dnešní pozemské úrovni jasně vidíme mnoho lidí, kteří se svobodně rozhodli rozsévat zlo či zraňovat svého bližního, ať již konáním podvodů, krádežemi nebo dokonce fyzickým napadáním. Zřetelně je také vidět, jak se někteří lidé sdružují a přímo cíleně vytvářejí různé skupiny a společenství, které pak napadají jiné lidi nebo skupiny lidí. Dva zcela jasné příklady z nedávné historie – diktátoři Hitler a Stalin a nebo různé mafie, které mají propracovanou hierarchii pro naprosto vědomé páchání zločinu.

Jaká síla tedy způsobuje, že nás ovládají zlé vlivy? Stručně se dá říci, že žádná! Zlé ovlivňování je výsledkem vznikajícím z práce naší tzv. dokonalé mysli, která produkuje myšlení, představy, má nepřeberné množství přání a tužeb, často však značně neuvážených, kterým se pak následně otevírá a které se realizují. Mysl, jako první obal duše, je podle mystického učení dokonalých Mistrů nástrojem právě toho Satana, který to naše pravé JÁ, naši duši, potřebuje jako hybnou sílu a její proud vědomí jako oživovatele myslí lidských bytostí. Bez duše, této malé kapky božské esence, která se oddělila a nebo byla oddělena z oceánu Stvořitele, nemůže život existovat. Kde není duše, není mysl, atd. Tady by se měla ještě jednou připomenout s tím spojená definice převtělování – reinkarnace, nové a nové rození se do hmotného těla se „starou myslí“, s uloženými emočními vzorci, s naprogramovaným odžíváním naší předchozí úrody, naší karmy jako osudu! Vracení se z důvodu splacení svých předchozích dluhů!

(pokračování)
 

Václav Žáček, 19.11.2011
(základní zdroje – učení Sant Matu, univerzálního učení Jógy slyšitelného životního proudu)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016