Před pár roky jsem tu citoval v jednom článku základní otázky, které v různých modifikacích řešili již někteří lidé v dobách dávných, ty přecházely i do současnosti a budou se stále objevovat i v budoucnu. Jeden univerzitní profesor je nazval jako naše /lidské/ problémy, i když někdo s nimi a v nich žádný problém nemusí cítit, a to i možná z toho důvodu, že tomuto jedinci prostě nepřijdou na mysl. Například Bolek Polívka jako Bohuš se ptá v jednom filmu Ivany Chýlkové, hraje lékařku, jestli věří v Boha. Ta odpoví, že ne, nikdo ho nikdy neviděl. Jak jednoduché! Polívkova odpověď, jako člověka méně vzdělaného, je pro doktorku šokující a její manžel /Miroslav Donutil/ se neovládne, usměje a slízne od lékařky i facku.
Viz. https://www.youtube.com/watch?v=SPp-8FnjwB0 v čase 3:56!
Co proti takovému pádnému argumentu mít, že? Neviděl a tedy neexistuje, neslyšel a tedy neexistuje…
Dovolím si ty otázky či naše lidské problémy znovu pro osvěžení uvést:
„Kdo a co jsme? Co je to vše, co vidíme okolo sebe? Co je důvodem tohoto stvoření? Jaké je naše poslání v tomto stvoření? Existovali jsme před svým narozením? Jestliže ano, v jaké podobě a v jakých podmínkách? Budeme „existovat“ po smrti? Pokud ano, v jakém stavu se budeme nacházet? Co je realitou nebo základní esencí našeho bytí? Co je lidský život? Byli jsme sem posláni? Jestliže ano, kdo nás sem poslal a proč? Co jsou všechny jevy našeho univerza? Proč je vše takové, jaké je, proč to není jiné? Co je hlubokou realitou či významem všeho? Bylo toto vše stvořeno? Jestliže ano, kým? Kdo je Stvořitel? Co je jeho přirozeností a bytím? Skutečně existuje Bůh? Jestliže ano, jaké jsou jeho vztahy k nám? Co je to čas? Co je to prostor? Bude celý tento výtvor přírody nakonec zničen? Jestliže ano, proč a kdy? Co nastane po tomto zničení? Co je to smrt? Co je po smrti? Je smrt skutečně bolestivá? Jestliže ano, jak můžeme tuto bolest odvrátit a rozluštit tajemství smrti?“
Pohlédneme-li kolem sebe, lze vidět, že náš život se odvíjí ve světě plném rozporů, doslova uprostřed boje, který zuří (někde méně, někdy více) na všech stranách. Každý z lidí se snaží, aby žil co nejdéle a co nejpříjemněji. A pro naprostou většinu z lidí se stává tento boj konečným smyslem existence. Naše myšlení je tak obráceno výhradně k přítomnému světu a jen málokdo se zabývá tím, co se nalézá na jeho druhé straně. Před námi na samém prahu našeho vědomí leží řada naléhavých problémů a otázek, které se mohou domáhat odpovědí (pokud je dáno si je uvědomovat). Drtivou většinu lidí hledání odpovědí zcela míjí.
Jak jsem již vzpomenul, filosofie používá lidských zkušeností jako celku a pokouší se dojít ke skutečnosti skryté pod povrchem jevů světa pomocí rozumu.
Již tisíciletí usiluje filosofie o nalezení podstaty fenomenálního světa. Sókrates učil, že poznání sebe samého je základní podmínkou pro poznání naší reality. Platón naopak hovořil o „světě idejí“, o kterém věřil, že je mnohem skutečnější než tento náš hmotný materiální svět a za nejvyšší realitu v něm označil ideu dobra. Aristotelés se domníval, že realita nenáleží ani tak statickým věcem, ale je v samotnému procesu neustálé změny. Racionalisté považují za skutečné to, co přetrvává a je uceleným systémem. Kritický racionalismus je pokusem nalézt realitu pomocí analýzy vědomí nebo rozumu samého. Filosof Kant se snažil dokázat, že absolutní realita nemůže být nikdy poznána pouze pomocí samotného rozumu. Používal slovo númenom, termín pro objekt čistého myšlení osvobozený od prvků či smyslu, tedy jako věci samy o sobě, které jsou navždy mimo dosah schopnosti myšlení. Hegel říkal, že realita je v celku s projevem jako mnohé a fyzické, ale ve své úplnosti je jediné neanalyzovatelné nedělitelné duchovní vědomé bytí. Pragmatici říkají, že pravdivé je jen to, co je užitečné, tedy použitelná pravda ano, absolutní pravda je nezajímá.
Filosofických směrů je opravdu mnoho. Dá se říci, že vždy a ve všech dobách existence filosofie jde o vyřešení rozdílů mezi zdáním a realitou. A to může ukazovat, že svět skutečně není tím, čím se jeví být a může mít pod svými povrchními rysy (fenomény) pravděpodobně jakousi hlubší realitu.
V průběhu času se mění rozumové poznání, rozum se mění i s místem a osobností. Náš rozum dochází k závěrům dvěma způsoby – dedukcí a indukcí. Těmito dvěma možnostmi usuzuje rozum. Dedukce dává závěry, které nedávají nic zcela nového, jdou z našich znalostí. Indukce umožňuje získat pro rozum nové vědomosti, ale její závěry nikdy nemohou dosáhnout stupně absolutní jistoty. Rozum je vždy soukromý, osobní a subjektivní. Můžeme subjektivním rozumem dosáhnout skutečné objektivní reality? Rozum je určitý klam, jeho schopnosti jsou omezené, ač se nám může zdát opak, že je neomezený a nekonečný. Není však žádným spolehlivým zdrojem vědění a moudrosti. Když náš rozum nedokáže dát spolehlivé informace a vědomosti o věcech tohoto světa, můžeme očekávat, že nám dá „světlo“ pro poznání světů vyšších? Co by asi řekl Bohuš ve vzpomenutém filmu o poznávání nehmotných věcí /jak nehmotných? seš blbý?/, o poznání subtilních éterických entit, o duši, o působení Ducha a jeho tvořivé síly v nás.
Svoji důležitost tu má základní dualita naší psychologie. Aby bylo naše uvažování možné, musí existovat nejméně dvě jsoucna, poznávající subjekt a poznávaný objekt.
Filosofické teorie jsou často konfliktní, a proto i matoucí. Rozum je věcí proměnnou a jeho „kvalita“ záleží na mnoha věcech. Intelektuální poznání často neovládá náš osobní rozvoj, naše životní činy jdou často proti nám samotným. Rozum nemůže nikdy vidět úplný celek, ať se o to jakkoliv usilovně snaží, neboť rozum sám bude vždy mimo vnímaný či představovaný objekt. Nad oblast intelektu můžeme vystoupit a totální realitu poznat tím, že se s ní ztotožníme, že se samotní staneme touto realitou; ale je jasné, že toho nemůžeme dosáhnout pomocí jen svého rozumu.
Možná bude příště pohled na řešení lidských otázek či problémů pomocí náboženství? Jeden moudrý muž řekl: „Vzdělání a intelekt jsou důležité jen na počátku, když jsme si ale jisti, že cesta, po které jdeme, je správná, musíme se jí oddat, stát se jí samou a s ní splynout. To však již dokáže jenom láska.“ Možná tak bude téma filosofie doplněno k většímu pochopení dalšími pohledy. Při tomto uvědomění může dojít k naplnění dalšího moudra – „po temnotách světlo“.
(pokračování?)
Václav Žáček /Venda/ – zdroje z vlastního směřování a důkazy od Mistrů učení Sant Mat.
P.S.: Primum (est) vivere, deinde philosophari /měli jsme jako … náciletí na maturitních stužkách/
Poslední články autora:
