Jedna duše, mnoho těl (anotace + ukázka z knihy)

Objevte léčivou sílu budoucích životů pomocí regresní terapie

Cena: 190,- Kč

Stále víc lidí se dnes přiklání k víře, že nežijeme jen jednou, nýbrž že se naše duše stále vracejí, aby se v nových tělech dál učily a postupovaly v pomyslných školních ročnících až ke konečnému „absolutoriu“. A skoro každý také ví, že metoda zvaná reinkarnační regrese nám pomáhá do minulých životů nahlédnout a poučit se z nich.

Málokdo už ale tuší, že může existovat také reinkarnační progrese! O co jde? O nic menšího než o to, že autor této knížky a světoznámý praktik hypnoterapie, dr. Brian Weiss, usoudil, že stejně jako „nazpět“ by to logicky mělo jít „dopředu“. A ono to k všeobecnému ohromení také šlo! K údivu snad ještě většímu však Weissovi „cestovatelé časem“ jeden po druhém zjišťovali, že jejich budoucnost není pevně daná a neměnná, nýbrž představuje jen jakousi variantu, několik cest, jimiž by se mohli, ale někdy naopak neměli dát.

Tak třeba dívka s věčnými neúspěchy ve škole se v minulosti uviděla jako řecký architekt a v budoucnosti jako slavná lékařka. Mladý muž, který byl ve středověku umučen jako kacíř, se dozvěděl, že teprve další život mu přinese vytoužený klid duše… Žena, jež byla ve válce vojákem SS, před sebou uviděla dvě cesty: život ubohé arabské dívky nebo kariéru manažerky světových lázní. Není tak těžké uhodnout, co si vybrala… Úspěšný, leč nespokojený právník byl v raném středověku krutě zkoušenou jeptiškou, zatímco v budoucím se uviděl jako myslitel, který ve společnosti ostatních moudrých mužů léčí celou planetu duchovní silou…

Brian Weiss říká: „Teprve ten, kdo pozná svou minulost, smíří se se současností a přijme budoucnost, si může do života přivolat radost, zdraví a božský mír.“
 

brian-weissBrian L. Weiss, M.D., (*1944) je americký psychiatr a spisovatel. Vystudoval s výborným prospěchem Kolumbijskou univerzitu, lékařský diplom získal na Yaleově univerzitě, tam se stal později také vedoucím katedry psychiatrie. Jako internista působil v nemocnici Bellevue při univerzitě v New Yorku a jako primář psychiatrického oddělení nemocnice Mount Sinai v Miami.

Věnuje se regresní terapii. Svůj zpočátku skeptický postoj k vzpomínkám z minulých životů na základě svých zkušeností a díky získaným poznatkům přehodnotil. Je přesvědčen o tom, že nevysvětlitelné jevy nemusejí být v rozporu s exaktní vědou. Regresní terapii považuje za účinný prostředek, který usnadňuje léčbu mnoha psychických problémů. Některé jeho knihy se staly světovými bestsellery. Dr. Weiss pořádá semináře, školení a kurzy po celém světě. Je šťastně ženatý, má dvě děti, žije v Miami na Floridě. (www.brianweiss.com)

Ukázka z knihy:

Věřím, že můžeme vidět budoucnost, protože některá naše část reaguje na fakt, že minulost, přítomnost a budoucnost jsou jedno, vyskytují se současně, docela jinak než roky, měsíce, dny, hodiny a minuty, jimiž měříme čas na Zemi. Zcela doslovně je budoucnost teď, a dokonce i na této planetě můžeme formovat naše „teď“ svými činy. Proto je tak důležité připravit se nejen na zbytek našich životů, ale i na životy, které teprve přijdou – na nesmrtelnost.

Budoucnost je podle všeho pružná a přizpůsobitelná. V širokém statistickém spektru existuje spousta možných a pravděpodobných budoucností. Naše individuální okamžité budoucnosti v tomto životě a ty, které mají přijít v nejbližší době, závisí ve velké míře na našich volbách a činech v přítomnosti. Naše dlouhodobé budoucnosti – naše kolektivní budoucnosti, budoucnost naší planety (která může existovat navěky, ale kterou také můžeme zničit, přestože ani jejím zničením nezastavíme svůj postup k Božské jednotě) – závisí na kumulativních rozhodnutích všech lidí. Jaká ta rozhodnutí jsou, lze vidět v náhledu na budoucnost vzdálenou od této chvíle asi tisíc let. Čím víc pronikneme ke konkrétní budoucnosti, tím přesněji ji dokážeme předvídat. Je důležité se podívat o tisíc a více let dopředu, protože dnešní Země se stává nebezpečnou, a možná – budeme-li se rozhodovat moudřeji – můžeme změnit směr, jímž se bude právě započatá budoucnost ubírat.

Když pracuji se skupinami, které chodí na moje semináře, posunuji je do vzdálené budoucnosti, do oddělených časových období: za sto let, za pět set let, za tisíc let a ještě dál. Chci vědět, jestli jsou jejich vize v souladu, protože pokud se shodují, je dost velká šance, že jsou pravdivé, že svět bude vypadat a fungovat z velké části tak, jak dotyční předvídají. Moje pokusy jsou ještě dost „mladé“, ale už jsem v devadesáti procentech z nich našel tak úžasné podrobnosti, že víc a víc věřím, že existuje výborná šance na budoucí životy, že nás očekává nádherný svět.

(…)

Věřím, že ve všech našich životech existují rozcestí a že náhled do budoucnosti nám může pomoct v rozhodování, kterou cestou se dát. Stejně tak věřím, že rozcestí existují i v životě naší planety a že čím lépe je vidíme a rozumíme jim, tím větší máme šanci, že Zemi zachráníme před zničením.

Proto využívám svých seminářů jako prostředku k proroctví. Znovu říkám, že neexistuje způsob, jak ověřit to, co jsem zjistil, a že jsem si jistý, že včas rozvinu lepší metody, jak upřesnit to, o čem mi lidé, kteří se dostali do vzdálené budoucnosti, vyprávěli. Co však vím jistě, je to, že ze dvou tisíc lidí, kteří až dosud mé semináře absolvovali, se všichni na vizi budoucnosti shodli. A já jsem schopen nabídnout – i když jen váhavě, hypoteticky – široký náčrt scénáře, který budu dál prozkoumávat.

Jak jsem již uvedl, při svých skupinových progresích se snažím účastníky na jejich cestě do budoucnosti třikrát pozastavit: po sto letech ode dneška, po pěti stech, po tisíci. Není to přesné. Lidé mají vždycky svobodu, aby mohli prozkoumat jakoukoli sféru v kterémkoli čase. A oni i já to jako vodítko považujeme za užitečné.

A co jsme zjistili?

  • Za sto, dvěstě let bude svět víceméně stejný jako dnes. Budou existovat přírodní katastrofy i pohromy způsobené člověkem, tragédie a neštěstí, ale ne na globální úrovni. Přibude toxinů, lidí bude víc, zvýší se znečištění planety, a také planeta se celkově oteplí. Ubude nakažlivých nemocí, zlepší se metody pěstování a sklízení plodin atd. Jak ale zpívá Stephen Sondheim: „Jsme ještě tady.“ Bude to pořád platit.
  • Po tomto období – může to být za tři sta či šest set let – začne druhé období temna. (Na našich sezeních lidé předvídají hrozivé věci spíš dříve než později. Je to možná proto, že budoucnost není pevně ohraničena a temnota se blíží rychleji působením negativních myšlenek a činů mnoha lidí, ačkoli je pořád ještě čas to všechno společným úsilím zvrátit. Toto střední období je nejtěžší přesně vymezit.) Nevím, co onu temnotu způsobí – proto ta potřeba upřesnění – ale vidíme mohutný pokles obyvatelstva. Vysvětlením může být pokles plodnosti kvůli znečištěnému životnímu prostředí; už teď existují vědecké důkazy, že se pohyblivost spermií snižuje. Ale můžou to způsobit i viry, jedy, asteroidy, meteory, války, mor či jakákoli zatím ještě nepředstavitelná katastrofa.

    Někteří z nás se v té době nebudou inkarnovat. Naše vědomí se do té doby může dostatečně změnit, abychom to dokázali pozorovat odjinud, z jiné dimenze. Možná, že už tu vůbec nebudeme. Naše budoucnost coby jednotlivců může postupovat rychleji než budoucnost této planety; někteří z nás se můžou znovu zrodit v jiných dimenzích nebo světech. Ve své knize Poselství Mistrů píšu o obavě, že svět spěje z „jednotřídky“, kde je prvních dvanáct ročníků pohromadě, do dvou různých škol: základní pro první až pátý ročník a vyšší, která zahrnuje šestou až devátou třídu. Ale střední škola už neexistuje a nebude existovat do té doby, dokud nezastavíme proces znečišťování planety, destrukce a zabíjení. Někteří lidé jsou už teď určitě na střední, nebo dokonce na vysoké škole, ale zároveň jsou takoví i v jiných sférách a přicházejí ve stále větším počtu. Dosáhli bodu, kdy se už nemusejí inkarnovat tady na Zemi, a možná, že nám ti středoškoláci odněkud z dálky pomáhají. Ti, co jsou na vysoké, se soustředí na absolventský ročník, kdy splynou s Božskou jednotou a stanou se její součástí.

  • A pak ta idylická, úrodná a poklidná země, kterou viděl Hugh ještě předtím, než jsem začal se skupinovými progresemi, a kterou mi od té doby popsalo už tolik dalších lidí. Jen pár frekventantů se ale zmínilo o mracích, kterými Hugh cestoval, než se dostal do „země jasu“. Je to možná proto, že se v těch temných mracích nalézáme právě teď, a ti, kdo jsou jimi obklopeni, nedokázali rozpoznat jejich existenci, jako to dokázal Hugh. Ale všichni vidí ten jas, všichni cítí mír a všichni se vracejí přeměněni. Pokud je jejich hromadná vize dostatečně silná a ostatní se k nim při přípravě na nadcházející životy připojí – raději se budou milovat než nenávidět, vzájemně se zabíjet a otravovat si prostředí a duši – ideální sféra se projeví a my se dostaneme na nějaké místo na tomto světě jako na druhou stranu cesty, protože překlenutí pomyslným mostem bude snadné.

Protože jsem smrtelný i nesmrtelný, je mým současným zájmem přítomnost a těžké časy, které mají přijít. Nikdo nás sice do takové budoucnosti nenutí, i když naše chování jako by naše možnosti volby omezovalo. Myslím, že za nějaký čas kolektivní nevědomí lidí, kteří touží po klidnějších a idylických časech, dosáhne svého cíle. Aby se tak stalo, každý z nás musí mít na paměti, že naším osudem je být nesmrtelní. Bohužel to mnozí z nás nevědí anebo na to v každodenním shonu zapomínají. Doufám, že vám to tato kniha bude připomínat.

Brian L. Weiss – Jedna duše, mnoho těl, vydalo nakladatelství Metafora v roce 2012
 

hodnocení: 5
hlasů: 1

1 komentář

Přidat komentář
  1. Jaký je život po životě / Proof of Heaven / – Eben Alexander

    Ukázka z knihy:

    V nebi

    „Na začátku svého dobrodružství jsem se ocitl v oblacích, ve velkých, nadýchaných, růžovobílých oblacích, která ostře kontrastovala s tmavě modrou oblohou. Nad mraky – nesmírně vysoko nad nimi – se vznášela hejna průhledných, světélkujících bytostí a zanechávala za sebou dlouhé stopy. Ptáci? Andělé? Ta slova se prostě na ty bytosti nehodí, protože byly zcela odlišné od toho, co jsem poznal na naší planetě. Byly to bytosti vyšších forem. Shora se šířil zvuk, mohutný a zvučný jako oslavný zpěv. A já jsem byl zvědavý, zda přichází od těch okřídlených bytostí. Později, když jsem o tom přemýšlel, mne napadlo, že to mohl být projev jejich radosti. Ten zvuk byl jasný, téměř hmotný jako déšť, který cítíte na kůži, ale nezmoknete. Vidění a slyšení byly na tomto místě spojeny. Zdálo se, že tam nemůžete něco pozorovat, aniž byste se nestali součástí toho, aniž byste se s tím nějakým záhadným způsobem nespojili. A také v tom světě nemůžete něco pozorovat odděleně. Oddělenost tam neexistovala.
    A stala se ještě podivnější věc. Po většinu mé cesty byl se mnou ještě někdo. Žena. Byla mladá a pamatuju se detailně, jak vypadala. Měla vysoké lícní kosti a hluboké modré oči. Zlatohnědé kadeře rámovaly její milou tvář. Když jsem ji poprvé uviděl, letěli jsme podél nesmírně složitého povrchu, v kterém jsem po chvíli rozeznal motýlí křídlo. Kolem nás byly miliony motýlů… Oděv té ženy byl jednoduchý, ale jeho barvy, světlemodrá, indigová a oranžově broskvová, byly nesmírně pestré jako vše ostatní. Dívala se na mě pohledem, za který byste se vzdali celého dosavadního svého života, ať už se v něm odehrálo cokoliv. Nebyl to romantický pohled ani pohled přátelství. Vyjadřoval něco vyššího, něco, co přesahovalo všechny formy lásky, které si umíme na zemi představit.
    Promluvila ke mně beze slov. To, co mi sdělila, mnou proletělo jako vítr. Okamžitě jsem věděl, že je to pravda. Že svět kolem nás je reálný, že nejde o fantazii, o něco pomíjivého a křehkého.
    Sdělení mělo tři části, a pokud by se to dalo přeložit do lidské řeči, řekl bych to takto:
    „Jsi navždy vroucně milován a chráněn.“
    „Nemusíš se ničeho bát.“
    „Nemůžeš nic udělat špatně.“
    Ta zpráva mne naplnila obrovským a bláznivým pocitem úlevy. Bylo to, jako by mi někdo předal pravidla hry, kterou jsem hrál celý život, aniž bych jí pořádně rozuměl.
    „Ukážeme ti tady mnoho věcí,“ řekla žena znovu, beze slov, jako by přímo do mne vkládala své myšlenky. „Ale vrátíš se.“
    … Pak jsem se dostal do obrovského prostoru, naprosto temného, nekonečného, ale zároveň nekonečně útěšného. Přestože tam byla naprostá tma, zároveň byl ten prostor plný světla. To světlo pocházelo ze zářící koule, která byla jakýmsi tlumočníkem mezi mnou a touto obrovskou přítomností, která mne obklopovala. Bylo to, jako bych se narodil do většího světa a světlo vedle mne bylo mým průvodcem, který mne doprovázel obrovským, kosmickým lůnem. Později, po návratu, jsem našel citaci křesťanského básníka ze 17. století Henry Vaughana, která poměrně přesně vystihuje toto magické místo, toto obrovské, inkoustově temné jádro bylo domovem Boha samotného…
    Jsem si plně vědom, že je to naprosto mimořádné a neuvěřitelné, jenže to bylo všechno naprosto skutečné. Moderní fyzika říká, že vesmír je nedělitelnou jednotou. Není žádná oddělenost ve vesmíru. Všechno je vzájemně propojeno. Před mým zážitkem byly takové pojmy jen abstrakcemi. Dnes jsou pro mne realitou. Nejenže je svět vesmír definován jednotou, je také – teď to vím – definován láskou,“ popisuje dr. Alexander své prožívání NDE.

    Další odkazy:

    http://respekt.ihned.cz/c1-60834220-andele-a-neurony
    http://grooveshark.com/s/Send+Me+An+Angel+Experience+20+Remix/6ZJ6HB?src=5

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016