Kdy nabýváme sebe

tehotenstviDospělý člověk někdy zapomíná, jaké to bylo být dítětem. A všichni zapomínáme, jaký byl život po devět měsíců před narozením. Avšak věda už k tomu má poznatky, které dokládají ledacos. Oslabují názory na pudy a víc zdůrazňují zkušenosti z předporodní doby. Dál je také zajímavé, kterou první vzpomínku si člověk nese dalším životem.

Stát jsme my – a stejně tak civilizace jsme my. Představitelem státu jsou ministři, prezidenti či králové. Kdežto současnou civilizaci představí spíš vědci a umělci – spisovatelé a jiní, také vojáci a mnoho dalších – i tělesně zdatní sportovci. A všichni určujeme civilizaci tím, zda jsme lidé přátelští, nebo zda jsme se vyvinuli v nedůvěřivce.

Hmotný svět, působiště našeho Já, zkoumáme do stále větších vzdáleností a podrobností. Stále se snažíme upřesňovat, kde žijeme. K tomu si platíme vědu; nebo spíš – k té činnosti je placena věda.

Méně se dnes civilizace stará o to, kdo to tady žije. Zda jedinec má jedno tělo nebo zda nás zajišťuje neviděných těl mnohem víc? Zda dýchat znamená – mít duši?

Kde má být naše základna – duše, jak to, že ji nevidíme? Fyzikové uvažují další geometrické rozměry. Strunová teorie odvozuje náš svět z více než deseti dalších rozměrů. Jak si další geometrické rozměry představit – principem našeho prostoru je šachovnice anebo relativní těsto?

Hmotné Já si vypěstuje naše duše, samozřejmě pod zásadním vlivem okolí. Způsoby, kterými lidé a všemožné další prožitky na dítě působí, jsou dané karmou dítěte. Ale to by byl jiný námět.

Již nejútlejší lidský věk, do tří let, rozhoduje o způsobu, jakým budeme reagovat na svět a jak v něm budeme působit. Němečtí vědci popsali, jak člověka zásadně ovlivní i měsíce strávené v mateřském těle [1]:

Motorika umožní nenarozenému dítěti reagovat na senzorické vlivy mimicky, gesty a jinými pohybovými impulzy. Když pak dítě zachytí hlasitý zvuk, může se např. leknutím přikrčit nebo si naopak při matčiných houpavých pohybech zdřímnout. Dítě si však také může senzorické vlivy aktivně a samostatně vyhledávat, např. když cucá pupeční šňůru nebo si s ni hraje, nebo pokládá hlavu na placentu. s.59

— zavedení ultrazvuku. — Začali jsme se stále více zajímat o to, jaké schopnosti má nenarozené dítě, a s úžasem jsme zjistili, že jeho chování je daleko vyspělejší a ucelenější, než jsme si mysleli. Dosavadní představa, že tyto schopnosti v období před narozením leží ladem a po narození jsou „najednou“ připravené k činnosti, se brzy ukázala jako absurdní. s.60

Podle některých zpráv plody při potratu mezi 21. a 23. týdnem křičí tak, že je možné je slyšet. Vzhledem k tomu, že situace není vyjasněná, požadují někteří angličtí vědci při potratech od 17. týdne pro všechny případy anestezii plodu. — Musíme tedy předpokládat, že plody od konce 2. trimestru vnímají bolest víc než novorozenci. s.63

Skutečnost, že nenarozené dítě má chuť a vnímá aromatické látky, má mimořádný biologický význam. Dítě svou matku po narození pozná podle vůně mateřského mléka. Kromě toho matčiny prsní bradavky jsou cítit určitými feromony, které byly také v plodové vodě. Novorozeně se tedy musí jen zaměřit na určitý rys vůně, aby našlo místo, které slibuje potravu. Nejsou to tedy žádné instinkty, které by řídily chování dítěte při hledání prsu, je to vlastně jen to, čemu říkáme „rovnou za nosem“. s.64

První a nejdůležitějším úkolem mozku není učit se, nýbrž vytvářet a udržovat vztahy (a tak to zůstane po celý život). s.76

Dvojčata —. Někdy to vypadá, že si hrají, něžným způsobem hledají dotyk, jindy se sobě vyhýbají nebo jedno odmítne druhé pořádným kopnutím. s.83

Pokusy se zvířaty ukazují, že duševní a tělesná zátěž matky v období těhotenství má velmi rozličné následky na to, jak se budou později mláďata sama potýkat se zátěží. Záleží na tom, kdy, jak a v jaké míře je matka v těhotenství zátěži vystavena. V některých případech reagují mláďata celý život na všechno nové citlivěji, bázlivěji a opatrněji, v jiných případech se projevuje spíše lhostejné, necitlivé a nespoutané chování. Po těhotenství, které bylo něčím zatíženo, se mláďata často chovají neovladatelně a impulzivně a jejich frustrační tolerance je nízká. Tyto prenatální vlivy mají vliv na pozdější odolnost proti stresu, mohou ji zvýšit nebo snížit. Totéž platí pro míru zvídavosti a schopnost učit se. s.90

Oproti ostatním, tzv. „primitivním“ kulturám se u nás těhotné ženy nedočkají žádné obzvláštní ochrany. Jsou stejně jako ostatní bezmocně vydány napospas hlučným, hektickým a zdrcujícím životním a pracovním podmínkám. Jsou stejně jako ostatní se svými nezpracovanými, někdy dokonce traumatickými zkušenostmi z dětství ponechány samy sobě. Všechna tato osobní břemena jsou však v jejich případě současně břemeny pro jejich nenarozené děti. A tak všechny tyto vnější vlivy a rušivé faktory pronikají do světa dítěte, který je v normálním případě dobře chráněný. s.101

„Normálním případem“ zřejmě bývá dřevní civilizace. Kdežto vzdalování od přírody zasazuje do života batolete lidské krátkodobé nápady:

~ 40. a 50. léta 20. století: dítě zásadně nechovat – jinak si zvykne na tuto změkčilost.
+ Dnes: nákup do kočárku a dítě v náručí.

~ 50. léta: kolektivní výchova je podstatná, učí dítě zařadit se mezi druhé lidi.
~ 10. léta 21. století: Žena matka se realizuje a zvýší ekonomickou úroveň své rodiny, když předá své dítě do školky již od dvou let. Navíc tak státu odvede, co do jejího vzdělání vložil.
+ Zítra: přiměřený základní příjem, nejméně pro jednoho z rodičů, například až do 9 (slovy devíti) let věku dítěte. Tvořivost a spokojenost maminky v soukromí je nutná, a k němu povede i klesající počet pracovních uplatnění ve vyspělých státech.

Peněz – majetku tvoří lidská společnost až nadbytečně. Jinak by se nemohl víceposchoďový dům, stojící na pozemku pražského Václavského náměstí, cenit nejméně miliardou korun a malířův obraz půl miliardou. Je třeba zabezpečit a vybavit nově přišlého člověka. A nikoliv – lidský život vrhnout pod pásy mezistátního ekonomického soutěžení.

Laním neodebereme všechny jejich kolouchy a nedáme je do společné ohrady. Ale tím bychom jim zajistili víc času na spokojenou pastvu na trávě a lepší výživu jejich mláďatům?

Rodiče by neměli dávat svoje ratolesti příliš záhy či na celý den do předškolních zařízení, v nichž děti rozhodně nemohou uspokojit svoje citové potřeby. Celé generace dětí víceméně strádaly v jeslích, strádaly i v mateřských školách, kam přicházely právě z jeslí, z oněch citových koncentračních táborů, kde reagovaly na povely a hrály si se standardizovanými hračkami, byť na rozlehlých a bezpečných apelplacech.

Mateřská škola může dobře posloužit tak sotva rok či rok a půl před nástupem dítěte do ZŠ, přičemž postačí, prožije-li dítě tuto zkušenost jednou či dvakrát týdně. s.61 [2]

A ještě znovu z přeložené knihy: [1]

Časy, kdy jsme ještě věřili, že dítě je v hlavičce spermie ve zhuštěném tvaru jako miniaturní človíček již předem připravené a po splynutí s vaječnou buňkou musí jen růst a dospívat v opravdového člověka, jsou za námi. Dnes se této absurdní představě smějeme.

Avšak ještě nedávno jsme věřili, že prenatální vývoj je řízen převážně geneticky. Dokonce jsme se domnívali, že když tento program rozluštíme, porozumíme, jak dítě dospívá k tomu, čím se jednou stane. Také tento názor se ukázal jako mylný. Museli jsme pochopit, že sekvence DNA, které ve vaječné buňce vznikly splynutím mateřského a otcovského genomu, pouze poskytují určité spektrum možností. Dané spektrum stanovuje, jak by mohl další vývoj probíhat. Co se s těmi vlohami skutečně stane, jestli a nakolik se využijí a jakým způsobem budou řídit strukturální a funkční dozrávání dítěte, není v moci genů, nýbrž to závisí na podmínkách, které vzniknou pro určité typy buněk uvnitř zárodku. Tyto podmínky, to jsme také museli zjistit, nejsou od pánaboha, ani nejsou programované žádnými geny, nýbrž velmi konkrétně závisí na tom, jak se daří nastávající matce: jestli je přetížená nebo se může nerušeně těšit na dítě, jestli v těhotenství kouří, pije alkohol či bere léky, —. Nakonec jsme se museli rozloučit s myšlenkou, že se dítě začíná učit teprve po svém narození. Opak je pravdou. V průběhu devíti měsíců se dítě pravděpodobně naučí daleko víc než v průběhu dalšího života. A co se naučilo před svým narozením, je očividně rozhodující pro to, co se později ještě může přiučit. s.104

V našem kulturním okruhu ubíráme nastávajícím matkám sebejistotu stále novými radami a také novými vědeckými poznatky. Pěstujeme v nich pocit viny, protože žádná z nich není tak dokonalá, jak by měla být. Nezajímáme se ani o jejich pocity, ani o to, že potřebují spojení a podporu. Bereme jim jejich těla, duše i jejich nejvlastnější pohnutky a raději je svěřujeme pod dozor ultrazvuku, lékařských testů a pozorovacích přístrojů. Budoucí matky vdechují vzduch zamořený plyny z výfuků a ve městech snášejí záplavu různých dráždivých podnětů. Jedí to, co nabízí v obchodech, tedy potraviny plné chemikálií. Každý den jsou vystavovány utrpení a senzacím v médiích. s.111

Největší význam pro nastavení vlastností člověka má tedy nejen několik let po narození, ale i život před narozením.

Když se až v dospělém věku rozhodneme měnit svůj charakter, bývá to zdlouhavější. Výchovu zásadně určuje nejútlejší věk, možná do tří let dítěte. Respektování vůle dítěte v tom věku se jeví být zásadní. I za cenu toho, že necháme ujet jednu tramvaj. To by však maminka nesměla spěchat do práce.

Popisuje se, že nejmladší děti jsou schopné vidět bytosti, jež my dospělí nevidíme. Není-li Já ještě vyvinuté, pak duše může mít nečekané možnosti svého působení v hmotném světě.

Ale na jedno světélko z dětství si přece jen vzpomínám, myslím, že to bude ta nejstarší vzpomínka, i když teď mi připadá, jako by se odehrála dnes v noci. To mi byly asi 3 roky. Ležel jsem na posteli ve svém pokoji a najednou vidím, jak se otevřou dveře a vchází žena zahalená do závoje jako nějaká Indka a kolem ní se klene zář. Naprosto jasně to vidím i teď. Přišla k posteli, naklonila se nade mnou a přesto jsem její obličej neviděl. Něco mi říkala, čemu jsem nerozuměl. V první chvíli jsem se bál, ale pak jsem byl klidný. Jedno vím určitě. Nebyl to žádný sen, nespal jsem. Prostě to vím. Od té doby věřím, že každý z nás, nebo možná jen někdo, máme někoho, kdo nás vede životem a určuje náš osud. Od té doby vím, že duchovno je blízko nás, nikoli na nebi. Karel Gott – Jak to vidí Gott – Rostislav Sarvaš a Karel Gott. Studio pět, 1992

Moje první vzpomínky jsou dvě: Jak jedu na kočárku, a to bylo někdy ve třech letech, tedy už jako přerostlé dítě jsem se ještě rád vozil, a jak sedím pod keříkem vína na naší zahrádce a říkám si: Musím si pamatovat, že jsem. Takže ta základní myšlenka, myšlenka vlastní existence, se objevila někdy ve třech letech. Miloš Zeman – Zpověď bývalého prognostika. Vyd. Dekon, Praha, 1995. s.9

Jakou máte nejranější vzpomínku z dětství?
Je mi asi 2,5 roku. Jsem nucena jít s rodiči na otravnou nedělní procházku. Ve výkladní skříni Dětského domu uvidím velkého plyšového medvěda, navlas stejného jako mám doma. Spouštím strašný nářek – jako že si myslím, že mi méďu ukradli. Rodiče mě honem odvádějí domů, abych se přesvědčila, že míša je na svém místě. Zvítězila jsem! Nudná procházka je u konce! Eva Hauserová – Mladý svět č.40/2003

Jaká je vaše nejstarší vzpomínka?
Jak mě maminka ovinula vlňákem a položila do brázdy, aby mohla okopávat pole. Pamatuju se, že jsem líhával v brázdě, to mi byly tak dva tři roky. Vlastně nejzářivější dětská vzpomínka je na milovanou, zbožňovanou maminku. Nevěděl jsem, že je nevlastní. Valtr Komárek – Vymklo se to kontrole. Lidové noviny, 2. ledna 2009

Na starém bytě ve Vodní ulici v K. sedím ve světnici na stolečku u okna a služka mi dává na hlavu beraničku přes uši a pod krkem mi ji uvazuje. Cítím velikou zvědavost, proč jsem náhle přestala slyšet. Ovšem mluvit jsem tehdy ještě neuměla a z toho usuzuji, že mi bylo jeden a půl roku. Narodila jsem se v květnu a kožešinovou čepičku mi samozřejmě dávali v zimě. Květoslava Kubalová *1919 – Moje první vzpomínka

Můj duševní život se vyvíjel skoro předčasně. Maminka mi vypravovala, že jsem nejdříve z jejích dětí se naučil chodit, když mi bylo něco přes půl roku. Dobře si pamatuji, jak jsem spával v posteli vedle maminky a jakou bolest mi způsobilo, když jsem toto místo musel opustit, poněvadž se brzy měl narodit můj bratr (jenž byl jen o rok a pět měsíců mladší mne. Tyto vzpomínky spadají tedy do doby, kdy mně bylo rok a 4 měsíce. Na zdi ve dvoře je letopočet její stavby 1870, pamatuji se však, jak ještě před tím byl tam plot dřevěný, jímž jsme prolézali do sousední zahrady, to mně tedy nebylo více než 1 a půl roku.

První pocit nudy: Pamatuji se, jak mne jednou překvapilo poznání, že lidské mluvení má určitý obsah, mající zajímavý vztah ke skutečným událostem. Až potud jsem totiž lidské povídání považoval za zcela rovnocenné bezvýznamnému cvrlikání ptáčků, považuje za mluvu lidskou jen slova, jimiž starší ke mně mluvili. Od té doby jsem se snažil, když staří spolu mluvili, porozuměti obsahu jejich řeči. Ponenáhlu se mi to dařilo jako na př. „na tu máš, dej mi“ a pod. Nyní ve stáří, kdy sluch a pozornost slábne, často se mi vrací týž pocit o lidském cvrlikání. Bohumír Tichánek *1868

Jakou máte nejranější vzpomínku z dětství?

Budík. To je má ranní vzpomínka. A v dětství jsem to snášel ještě hůř. Mardoša, baskytarista skupiny Tata boys, Mladý svět č. 4/2004

Během vývoje v dětství se dostavuje v životě člověka okamžik, v němž se vůči celému ostatnímu světu pociťuje poprvé jako samostatná bytost. Pro jemně pociťujícího člověka je to významný okamžik. Podle R. Steinera – Teosofie. Baltazar, Praha 1992

„Nikdy nezapomenu na zážitek, který jsem ještě žádnému člověku nevyprávěl a kdy jsem stál při zrození svého sebevědomí, o němž mohu udat místo i čas. Jednoho dopoledne jsem stál jako velmi malé dítě před domovními dveřmi a díval se nalevo k dřevníku, když najednou projelo mnou jako blesk z nebe vnitřní zjevení – že jsem Já – a od té doby jasné zůstávalo ve mně. Mé já spatřilo samo sebe poprvé a navěky.“ Básník Jean Paul vypráví ve svém životopise. s.31

 

Literatura:
[1] Tajemství prvních devíti měsíců. Vývoj dítěte před narozením – Gerald Hüther, Ingeborg Weser. Portál, Praha 2010. Překlad Kateřina Lepičová (originál r. 2005)
[2] Malí velcí tyrani – Petr Frank. Nakl. Dialog, Liberec 1996
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
 

Hodnocení článku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016