Kterou knihu bych si vzal (2.)

matka-diteKoncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti – Jean Liedloffová [1]

* * *

K čemu jsme na světě?

Hrnout k sobě hmotu, té kvalitní co nejvíc – rozumně posoudit, zda je to maso dobře propečené anebo dobře ležící, že chlapi? Anebo, jak lépe používat svůj rozum?

Hlavním cílem základního principu kontinua je vytvořit z nekompetentního mistra kompetentního sluhu. Pokud se rozum správně používá, může mít neocenitelný přínos. s60

Vědomí není tím, čím se samo sobě jeví, ani nemá přístup k tajemstvím programování kontinua, kterému má sloužit, protože k tomu bylo vyvinuto. s54

Vědomí – nebo mysl, rozum? Mysl porovnává, vybírá; podobá se počítači. Nejlépe ji směrovat ke správným cílům, a ty nutno hledat. Jenže, často si je vybíráme z nabídky dosavadních převažujících přístupů…

Vědomí je naší existenci naprosto zásadní, vlastně ji zakládá. Přitom neobsahuje myšlenkové procesy a nic neposuzuje. Vnímá.

Člověk má tendenci ovlivňovat všechny odlišné zážitky tak, aby se podobaly těm původním, těm, které jej formovaly, ať už k horšímu či k lepšímu. Pokud byl v dětství zvyklý na samotu, bude si v životě podvědomě přitahovat situace, které zajistí podobný stupeň samoty. Pokud jeho vlastní pokusy či okolnosti způsobí, že bude (by mohl být – B.T.) osamocen daleko více či daleko méně, než byl zvyklý, sklony k získání stability tomu zabrání.

Dokonce i navyklý stupeň strachu má tendenci být zachován. Náhlá ztráta „toho, čeho se strachovat” může způsobit daleko hlubší a nepopsatelně horší formu strachu. s62

Vědomosti nám byly ve škole především předkládány. Byli jsme jimi zásobováni; pak v životě se budeme vyznačovat podobnou pasivitou – podle předchozích citovaných odstavců o zvyku. I dál budeme očekávat, co nám okolí předloží, dodá. Nebudeme tak tvořiví, jak bychom mohli být při vhodnějším uspořádání dětského vzdělávání. Přitom pasivitu – být vlažný – nedoporučuje ani starověký zákon.

Škola, rozvíjená nám od 17. století, je nejlepším způsobem, jak vzdělávat malé lidi? Učí také vztahům ke stejně nevelkým lidem – jak šikanovat, jak něco předstírat.

Ležící miminko míhá ručkama, háže tělem – dává najevo radost ze života!!!?

Matka, která tiše sedí, vychovává miminko k přesvědčení, že je život mdlý a pomalý. Takové miminko bude neklidné a bude dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, nebo bude mávat ručičkami, aby máma byla rychlejší. Pokud s ním maminka bude zacházet jako se skleněnou vázou, nejspíš mu vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale pokud s ním zachází jakoby mimochodem a nečekaně, miminko bude přesvědčené, že je silné, přizpůsobivé a bude se cítit jako doma v nejrůznějších situacích. s70

Poletování miminek bylo u nás před lety chváleno i odsuzováno. Ovšem činnost je to náročná. [5]

Jak učit dítě našim očekáváním, jak zvrátit jeho nesmyslné chování – které však je z jeho hlediska pochopitelné? Káráním jeho chování? Jenže – tím mu dát najevo odmítavost, nepřátelství?

Pokud opravdu miminko z nějakého důvodu zapláče během rozhovoru dospělých, maminka mu lehce sykne do ouška, aby ho rozptýlila. Pokud to nepomůže, vezme ho stranou, dokud se neuklidní. Nestaví svou vůli proti jeho, prostě odejde, bez jakéhokoli náznaku nelibosti či odsuzování jeho chování. Když na ni miminko slintá, skoro si toho nevšimne. Utře mu bezmyšlenkovitě rukou pusu, jako by utírala sebe. Když miminko začne vylučovat, maminka se zasměje — skoro nikdy není sama, tak se smějí i její společnice — a podrží miminko od sebe tak rychle, jak umí. Je to taková hra, kdo je rychlejší, ale nejvíc se směje ta nejpomalejší. Tekutina vsákne do udupané hlíny, to ostatní se uklidí pomocí listu. Zvracení či plivání, jak je známe u našich miminek, jsou tak vzácné, že si za celé ty roky u indiánů pamatuji jen jeden případ, a to miminko mělo vysokou horečku. s71

Nakojené dítě

Představa, že by příroda vyvinula živočišný druh, který trpí zažívacími problémy po požití vlastního mateřského mléka, kupodivu naše odborníky vůbec nevede k zamyšlení. Vysvětlují nám, že má odříhnutí a lehké poklepávání na zádíčka pomoci miminku zbavit se vzduchu, který spolykalo během kojení. Přitom se někdy stává, že si miminko samovolně ublinkne.

Yequánské miminko po kojení žádnou zvláštní péči nepotřebuje, stejně tak jako mládě zvířecí. Není divu. Naše miminka žijí v takovém stresu, že jsou nemocná. Napětí, kopání, propínání do luku, ohýbání a kňourání jsou příznaky jedné a té samé neustávající vnitřní nepohody. Část vysvětlení je jistě dána skutečností, že civilizovanému miminku není dovoleno kojit se ve dne v noci tak často jako yequánskému, ale pravděpodobnějším důvodem je neustálý stres. Yequánské miminko je totiž většinu dne v péči ostatních dětí a nedostane se za mámou vždycky, když chce. Přesto ale koliky nemívá. s72

Nespokojené dítě

— indiáni neustále potvrzují pravidlo. Například miminko, které si cucalo palec, propínalo tělíčko a křičelo po způsobu civilizovaných miminek, najednou nebylo záhadou. Misionáři ho totiž krátce po narození odvezli do nemocnice v Caracasu, kde si pobylo osm měsíců, než se uzdravilo a mohlo se vrátit ke své rodině. s36

Tak jako vojáci patří do kasáren, aby později vedli války ~ jako děti do učeben s vyrovnanými nebo i nevyrovnanými stolky ~ a tak i dětem nejlépe v porodnici?

Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Někdo ho strčí do vozíčku, a ať pláče, jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agónie. Ty zvuky pro něj nic neznamenají. Pláče a pláče; jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Miminko důvěřuje ve „správnost” života, už ze své podstaty v ni důvěřovat musí, a dělá to jediné, co může. Pláče dál. Nakonec, po době, která je dlouhá jako celý život bez času, vysílením usne.

Vzbudí se uprostřed nepochopitelného ticha. Nic se nehýbe. Miminko křičí. Hoří od hlavy až k patě touhou, nesnesitelnou nedočkavostí. Lapá po dechu a křičí, až je hlava plná a tepe zvukem. Křičí, až ho bolí na hrudi, až ho bolí v krku. Pak naslouchá. Otevírá a svírá pěstičky. Otáčí hlavou ze strany na stranu. Nic nepomáhá. Je to nesnesitelné. Opět začne plakat, ale už je toho pro jeho namožené hlasivky moc; za chvilku přestane. Napne tělíčko ztuhlé touhou a ono to trošku pomůže. Mává ručičkami a kope nožičkami. Přestane; trpět může; přemýšlet nemůže, doufat nemůže. Poslouchá. A potom zase usne. s76

Popis ukazoval stavy z doby před 40 lety a dříve. Je působivý, ale dnes už to bývá i jinak.

Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. — Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je v současnosti jen touha. s80

„Nevím, potřebovali-li děti pořád kolébat, nebo nepotřebovali-li to spíš maminky.“ – Ludvík Vaculík, jeho vzpomínka na dětství.

A přece takovou houpací náhradu miminkům umožněme.

Někde je to snad jinak – ve staré asijské civilizaci? [6]

Vím naprosto určitě, že bych nechtěla být hinduistickou manželkou či matkou. Ale když občas uvažuji o svém příštím zrození, docela se mi líbí představa být hinduistickým nemluvnětem, a to jakéhokoli rodu. To neustálé teplo mateřské náruče, ta neustálá přítomnost nějakého ochranitele a pečovatele, ta benevolence k mým nejvýstřednějším přáním a prohřeškům! s20

Ostatně:

Jeden muslimský hoch přesvědčoval svou českou snoubenku šokovanou tím, že jeho otec má čtyři ženy, vzpomínkami na své dětství: „Bylo to krásné. U nás bylo pořád veselo. Když jedna maminka vařila, druhá se s námi mohla mazlit. Tolik mateřské lásky ty jsi nikdy nezažila.“ s98

Miminko na všech čtyřech se umí pohybovat pěkně rychle. U Yequánů jsem s hrůzou pozorovala, jak jedno takové miminko vystartovalo a zastavilo se na okraji pět stop hluboké jámy, kterou muži vykopali kvůli hlíně na chýše. Během svých výprav kolem jámy to dělalo několikrát denně. S nevšímavostí zvířete, které se pase na útesu, se překulilo do sedu, jednou obličejem směrem k jámě, jednou zády. Bylo zaměstnáno klacíčkem, kamínkem, svými prstíčky na rukou či na nohou, hrálo si a koulelo se na všechny strany, vypadalo to, že si jámy nevšímá. Ale pak jsem si uvědomila, že padá všude možně, jen ne do nebezpečné zóny. Mechanismus sebezáchovy, neřízený intelektem, fungoval naprosto bezchybně. Jelikož byl naprosto precizní ve svých výpočtech, fungoval srovnatelně dobře na jakoukoli vzdálenost od jámy, počínaje hranou. Miminko si hrálo u skupinky dětí, které si ho často všímaly jen okrajově či vůbec, a vůči jámě taky neprojevovaly pražádný respekt. Miminko se staralo samo o své vztahy ke všemu, co mu okolí nabízelo. Jediné, co mu členové jeho rodiny a společnosti zprostředkovávali, bylo očekávání, že bude schopno dávat na sebe pozor samo. Neumělo sice ještě chodit, ale už vědělo, kde najde v případě potřeby útěchu — to ale dělalo zřídka. s95

Anděle strážní patří křesťanským zemím? Ne, patří dítěti. [7]

Miminko nemá sebevražedné sklony. Navíc má celou škálu mechanismů na přežití, od smyslů na nejhlubší úrovni až po to, co se jeví jako velice užitečná telepatie na každý den (ale to je úroveň, kterou tak lehce objasnit nemůžeme). s96

(pokračování)
 

Literatura

[1] Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti – Jean Liedloffová. Přeložila Bora Berlinger. DharmaGaia, Praha 2007. (Orig. Continuum concept, 1975, 1986). www.dharmagaia.cz

[5a] Létání s miminkem – Pavel Kusák, 2014, video 5:45 minut

[5b] Pozor na „báječné” létání miminek

„Ale už jsem viděla tolik miminek, jak se při tom vyvíjela a neznám žádné dítko, které by se u toho nakonec neřehnilo na celé kolo a nechtělo ještě, ještě,” svěřuje se maminka —

„Samotné létání není nebezpečné, ale nelíbí se mi nadhazování dítěte na ruku a zase dolů. Pro přesné hodnoty by bylo nutné provést měření na figuríně, na videu je to na hranici,“ —

[5c] Stanovisko České pediatrické společnosti a Odborné společnosti praktických dětských lékařů k problematice „tak zvaného létání kojenců a batolat“

„Metoda tzv. létání kojenců a batolat patří mezi nestandardní postupy a neexistují žádné důkazy o prospěšnosti tohoto typu „cvičení”. Charakter a způsob provádění naopak představují pro děti značná zdravotní rizika.“

[5d] Vyjádření Blanky Kolářové Sudíkové k [5c]

„— doposud nikdo nevysvětlil, proč hrozí oběma společnostmi uvedená rizika a ani nenabídl žádné důkazy o škodlivosti „Létání miminek”. — my jsme schopni, na základě naší 8-leté praxe, po kterou provozujeme „Létání miminek”, podat důkazy o prospěšnosti této metody pro miminka i pro rodiče. Za tu dobu co provozujeme „Létání miminek” v České republice jsme takto cvičili hrubým odhadem s 1500 dětmi, —.“

[6] Hinduista – od zrození do zrození – Hana Preinhaelterová. Vyšehrad, Praha 1997

[7a] Na nedalekém východě vypadají Strážní andělé takhle. Děti z nich bývají nadšené.

[7b] I na Dálném východě znají strážce, i když zde to není bílý anděl.

[7c] Navzdory všem očekáváním – Kryon

„Jsou jedineční a jsou různí pro každého jednotlivého člověka. Ale můžete je cítit při práci. Začne docházet k synchronicitě. Vaše osobnost začne být spokojenější. Úzkost začne mizet, drama se zmenší a problémy ve vašem životě už nejsou dál těžké. Líbí se vám to? Někteří řeknou, že je to nemožné, a navzdory všem očekáváním je to skutečné.“

Někdy člověk usoudí, že spojení – chanellingy s bytostmi z jiných světů jsou nedůvěryhodné. Vždyť nás opakovaně ubezpečují, jak se stále lepšíme, jak se další a další akce podařily – ať prosinec 2012, ať Slunovraty či různá významná data. A my zatím sledujeme, jak kluci, co spolu mluví, vzájemně proti sobě chystají další zbraně. A někde je i používají. Proti sobě?

Nepředstavuji si, že by naši Podporovatelé měli užít jiného přístupu. Právě optimismus nás udrží nad – stoupajícími hladinami oceánů a klesajícími hladinami ropy v podzemí.
 

Bohumír Tichánek
 

hodnocení: 5
hlasů: 4

1 komentář

Přidat komentář
  1. Opět mé poděkování za uvedení vzácné knihy. Jsou lidé – autoři, je jedno jestli spisovatelé, malíři, skladatelé…., kteří svým talentem plní určité záměry z „vyšší sféry“. Ty uvozovky snad chápete – tady se to příliš nenosí. Je pak na lidech, zda se s „nimi“ setkají nebo zda se s nimi / a to je tak u většiny / míjejí. Ti druzí prožívají nevědomost, ale není to nic hanlivého, protože postup na cestě je individuální.

    Pěkný den.
    Václav Žáček

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017