Kterou knihu bych si vzal (3.)

Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti – Jean Liedloffová [1]

* * *

Matka a otec bývají pro dítě stejně potřební? Kromě kojení pak už můžou mít stejné povinnosti, stejně se starat o dítě? Vždyť moderní společnost zkouší ztotožňovat muže a ženy.

rodina

Matka se o něj stará prostě proto, že tu je. Jeho existence mu zaručuje její lásku. Její bezpodmínečné přijetí zůstává nezměněné. Jeho otec se ale stává důležitou postavou, která má stále větší zájem na vývoji jeho sociálního chování a na jeho pokrocích směrem k nezávislosti. Otec projevuje své uznání, když si ho dítě zaslouží. Láska mateřská je bezpodmínečná. Otcova stálá láska zůstává stejná jako mateřská, je ale překrytá vrstvou souhlasu, který závisí na výkonu dítěte. Tak příroda zajišťuje jak stabilitu, tak podněty k sociálnímu chování. s96

 

Dítě, co už snadno chodí. Tehdy na mamince lpí; dává jí přednost před dalšími lidmi. Psychologové vysvětlují: když umí chodit, mohlo by se ztratit, proto je výhodou jeho zvětšení závislosti oproti době, kdy snadněji přijímalo i jiné lidi.

Jak u indiánů?

Matka kontakt nepodněcuje, přispívá k němu jen pasivně. Je to dítě, které si ji najde a svým chováním jí ukáže, co potřebuje. Matka plně a ochotně jeho potřebám vyhoví, ale nepřidává nic navíc. Dítě je aktivním, matka pasivním členem jejich vzájemného vztahu. Dítě za ní přijde, když je unavené a chce spát, když má hlad a potřebuje najíst. Jeho výpravy do širého světa jsou vyrovnávány a posilovány, když se k ní uchýlí, a pocitem její věrnosti, když u ní není. s95

V čem spočívají zásadní výchovné chyby naší civilizace, ohrožující samotný život dítěte?

Jedním z nejpodivnějších důsledků ztráty víry v kontinuum je schopnost dospělých přimět děti, aby jim utíkaly. Srdci malého kontinuálního dítěte v neznámém prostředí není nic bližšího než zůstat u mámy. Všichni naši příbuzní savci, ale i ptáci, plazi, a dokonce i ryby se chovají podobně. Mládě následuje matku — je to v jeho nejlepším zájmu. Yequánské děcko by ani nenapadlo zatoulat se na lesní stezce od matky, protože ta se neohlíží, aby kontrolovala, JESTLI jde dítě za ní. Vůbec mu nedává najevo, že by mohlo volit nebo že by bylo její zodpovědností dbát na to, aby byli pohromadě. Maximálně zpomalí tempo tak, aby jí dítě stačilo. Dítě to ví, a pokud se z nějakého důvodu opozdí, zavolá na ni. Menší pád, kdy dokáže samo vstát a trochu popoběhnout, aby dohnalo ztracené sekundy, je málokdy důvodem k tomu, aby se ozvalo. Matčino chování ukazuje, že je zaměstnaná, ale zároveň i trpělivá, když na dítě musí počkat.s100

Ale my jsme dokázali přesvědčit naše prcky, aby nám utíkali, navzdory milionům let předchozích zkušeností a odpovídajících vzorů z živočišné říše i navzdory těm několika vzorům z říše lidské.

Po návratu ze čtvrté expedice jsem byla šokována, kolik dospělých honí své děti po manhattanském Centrálním parku. Matky a vychovatelky poletovaly kolem, zalamovaly se neslušně v pase, roztahovaly ruce a uječenými hlasy žebravě a nepřesvědčivě hulákaly na svá uprchlá batolata, aby šly k noze. Toto nervy drásající divadýlko kombinovaly s pokusem pokračovat v rozhovoru na lavičce a s troubením k útoku, pokud se dítě náhodou blížilo k hranicím jimi vytyčené povolené vzdálenosti. Anebo se zvedly a běžely za uprchlíkem, který to pochopil jako polevení dohledu, okamžitě se vžil do hry a utíkal o to rychleji. s101

„Náš starodávný dědeček se každé ráno vlévá do vany se studenou vodou. Dědečku, nachladneš se a zemřeš! Dědeček vlezl do vany…“ [8]

A co bylo dál?

Tak se v nákupních centrech, na tržištích či na nádraží ztrácejí děti. Stačí jednoduchý návrh: „Nechoď tam, kde tě nevidím!” vyslovený s podtónem předtuchy (to se rovná očekávání). A když se k tomu přidá ještě slib: „Dávej pozor, ublížíš si!”, dojde k celé řadě utonutí, nebezpečných pádů či silničních nehod. Malý výtečník, který v této bitvě o prosazení vlastní vůle vůči pečovatelce hraje svou roli velice svědomitě, přestává nést zodpovědnost za rovnováhu vůči okolí a za své bezpečí a je tím hendikepován. Omezí se zcela nevědomě na splnění absurdního požadavku ublížit si. Pokud se pak probere v nemocnici, nebude se ani trochu divit, že ho opravdu srazilo auto – vždyť mu to jeho nade vše důležitá pečovatelka tak často slibovala. s101

Konečně něco rozumného? Ne.

Malý Američan je nejchráněnějším dítětem v historii, na jeho bezpečí se neustále dbá zvenčí, a nikdo neočekává, že by měl vědět, jak se o sebe postarat. s115

Nerozum.

Pro příklad uvedu jednu příhodu, o které jsem slyšela. Jedna rodina měla doma bazén a považovala ho pro své malé dítě za natolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Nebáli se, že by bazén přetekl a dítě pohltil, ale že by do něj dítě mohlo spadnout či skočit.

S největší pravděpodobností dítě podvědomě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branku otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se.

Tento příběh mi tenkrát vyprávěli jako důkaz toho, že je opravdu nutné děti neustále hlídat, aby si neublížily. Já jsem ale musela myslet na tu jámu nedaleko vesnice Wanania, kde si děti hrály bez dozoru celý den a nic se jim nestalo. Tyto dva izolované případy samozřejmě nemohou vypovídat o všem, ale docela přesně ukazují propastný rozdíl mezi našimi kulturami. U Yequánů je daleko víc potenciálně nebezpečných situací. Jednou z nich je neustálá dostupnost sirek a nožů ostrých jako žiletka. Děti na ně mohou šlápnout, spadnout na ně, hrát si s nimi. Viděla jsem malé děti, které ještě neví, co je to rukojeť, jak braly nůž do ruky za ostří a máchaly baculatými pěstičkami kolem. Nejenže si neuřízly prsty, ony si ani trochu neublížily, a když zrovna seděly u mámy na klíně, nepodařilo se jim zranit ani matku. s115

Kdysi jsem byl v krytém bazénu s kamarádem a jeho tříletým dítětem. To mělo nafukovací rukávky, takže bylo docela samostatné. Já jsem ho, vzhledem k menším vlnám, varoval opakovaně: zavři pusu, ať se nenapiješ! Ale jeho otec se jen smál. Po chvíli jsem viděl, že děcko – Zavři pusu – se ze zvědavosti schválně napilo.

Podobně to bylo s ohněm. Miminko si hrálo s hořícím polínkem, zakopávalo a padalo, lezlo s ním přes třiceticentimetrový schodek do chýše a z chýše a nikdy nezapálilo dřevěnou chýši ani střechu z palmových listů, visících až k zemi, ani si nespálilo vlasy a nikoho nepopálilo. Miminka si hrála vedle rodinného ohně jako štěňátka a dospělí je nechali. s115

S počátkem lezení začíná dítě využívat síly nashromážděné během předchozích zážitků a psychologického vývoje. Obecně jsou jeho první výlety krátké a opatrné a skoro není potřeba, aby matka či někdo jiný do jeho aktivit zasahovali. Tak jako mláďata zvířat má i lidské mládě silný pud sebezáchovy a dokáže realisticky odhadnout, na co stačí. Pokud ale matka zprostředkuje jeho sociálním instinktům, že přejímá zodpovědnost za jeho bezpečnost, dítě spolupracuje. Velice brzy se naučí, jak jí zodpovědnost přenechat, když na něj matka neustále dohlíží, nepřetržitě je manipuluje tam, kde si myslí, že by mělo jít, pokud ho zastavuje a běhá za ním, když se pokusí jednat z vlastní motivace.

Jedním ze základních instinktů člověka coby sociálního zvířete je dělat to, co cítí, že se od něj očekává. Intelektuální schopnosti jsou zpočátku slabé, ale instinktivní sklony jsou silné, od narození až do konce života. s93

Školní akce předpokládají plnou zodpovědnost dospělých, učitelů, za bezpečnost svěřenců. Jednou jsem, jako učitel, přivedl školní třídu k vodní přehradě. Plavali jsme, někteří přeplavali až na druhou stranu, vzdálenou snad 150 metrů. No prosím. Ale když vylezli na most a vypadalo to, že snad z výšky šesti metrů by rádi skočili a skočily, už to tak příjemně nevypadalo. Skok!! Kolega později řekl: „Ale to je správné, jen ať jsou odvážní.“ Jenže ne na školní akci, cinál!

Byli to lidé kolem 18 let, takže učitelova odpovědnost už nebyla tak velká.

Pochopitelně musíme dítě učit rozlišovat, co je správné a co ne. Jenže, jakým způsobem?

Člověk akorát řekne něco jako: „Vem si to malování na verandu, ať to tu nezapatláš.“ Informace, že při malování vzniká nepořádek, se neztratí a touha po tvořivosti by musela být neuvěřitelně silná, aby dokázala překonat potřebu dítěte přizpůsobit se očekávání matky. Je jedno, jestli to matka vyslovila s milým úsměvem nebo to znělo jako válečný pokřik, prohlášení o špatném děcku bude stejně působivé. s103

Kult dítěte musí skončit – Andrej Ruščák

„Naše společnost začala děti uctívat, stavět na piedestal, dělat z nich alfu a omegu společnosti, kolem které se vše točí, a pro jehož dobro se vše musí dělat. To je ten bod, v němž Francouzi, jako jedni z mála, se dosud drží racionality. Děti se ve Francii vychovávají tak, že následují své rodiče, kteří jejich narozením rozhodně neobracejí svůj život vzhůru nohama, ale je to dítě, které se musí (za pomoci rodičů) přizpůsobit rodičům, nikoliv naopak. Francouzské děti bývají ve srovnání se svými britskými, americkými či skandinávskými vrstevníky daleko kultivovanější, umějí se lépe pohybovat ve společnosti dospělých. Proč? Protože Francouzi své děti socializují, tedy nechávají je naučit se, jak se v normální společnosti chovat. Zbytek západního světa, jak se zdá, jde opačnou cestou – vytváří dětem umělou bublinu, slonovinovou věž idealizovaného, bezpečného „Dětství” s velkým D, o němž jen dospělí vědí, jak má správně vypadat. Běda komukoliv, kdo by takovéto růžovoučké Dětství nechtěl svým dětem dopřát, jakož i běda dětem, které o něj nestojí a chtějí se zapojit do světa skutečného.“ [9]

Předkládáme-li dítěti poznatky – poučováním, pak mu to prospívá a nebo i naopak? Vede to k jeho pasivitě? Ve vzdělanostní civilizaci jinak, než je tomu u přírodního národa – ale přesto! Jakoby rodič přeskočil přes přílišný počet úrovní. Ani žák 9. třídy si dobře neporozumí s pětiletým děckem, kdežto sedmiletý mu může být dobrým společníkem i učitelem v některých situacích. A vliv dospělého rodiče, který je o tolik moc znalejší než předškolák? Snad až děda bude natolik nad věcí, že může rozumět dítěti hlouběji než o generaci mladší rodič.

Nejlepší je nenabízet dítěti příklady či vzory k následování vědomě. Dospělý prostě dělá to, co by dělal normálně. Nevěnuje dítěti speciální pozornost. V první řadě se stará o své záležitosti a dítěte si všímá pouze tehdy, když to vyžaduje, a ani pak ne víc nebo méně, než je potřeba. Dítě s plně prožitou fází v náručí nemá nadměrnou potřebu tělesného kontaktu a neškemrá o pozornost ani nepotřebuje ujišťovat o své existenci či o tom, že je hodno lásky, tak jako děti, které známe z civilizovaných podmínek. s99

Rozhovor s Lucií S. Groverovou na téma svobodného vzdělávání

„Každé dítě je už od malička úplně jiné a to, co vyhovuje jednomu, nevyhovuje druhému. Jedno však mají všichni společné. Veliký zájem poznávat všechno, co je součástí každodenního života, ohromnou sílu překonávat překážky a zkoušet věci stále dokola, dokud dříve či později nedosáhnou cíle… Naše děti se naučily samy jezdit na kolech, samy bruslit, samy lyžovat a to tak, že velmi rychle. Naše role? Pořídili jsme jim kola, brusle, lyže, došli s nimi na led (a odhrabali tam sníh) či dovezli na sjezdovku. Stejně tak se předtím naučily chodit, mluvit.“ [10]

Pokud přičinlivě učíme své dítě kdeco sami, jeho zkušenosti stagnují, ať už činnost zvládlo rychleji nebo ne. Vyřešit za dítě – sdělovat – prozrazovat postup k výsledkům, to méně prospívá rozumovému vývoji. Kdežto potýká-li se samo se svými problémy, tehdy roste jeho schopnost řešit potíže.

Například „učit dítě chodit“? Lépe, mnohem lépe, když samo udržuje rovnováhu. Zjišťuje umístění svého těžiště, pády jsou samozřejmostí a jeho velmi pružné tělo s nimi nemívá problémy. Je to přínosnější než rodičovské vodění. Neposoudím, jaký je podíl rodin, jež přehnaně podporují u dítěte kde co, ve srovnání rodinami, jež dítěti ponechávají volnost v řešení překážek.

Freud byl přesvědčen, že se všichni musíme potýkat s žárlivostí a nenávistí vlastních sourozenců, kteří ohrožují náš výhradní přístup k matce. Bohužel neznal žádné osoby nedeprivované. Kdyby měl šanci poznat Yequány, zjistil by, že neznají soutěživost ani chuť vyhrávat. s126

Mohly by se hrát hokejové a fotbalové turnaje, kdybychom se nesnažili o vítězství nad druhými? To by snad soupeření vrcholilo ve 14 letech dětského věku – kdy obvyklé klukovské pranice končívají se základní školou? Ale co světové rekordy atletických disciplin – bez soupeření by stěží pokračovaly další rekordy – a také zdraví škodlivé dopování. Bude či nebude na světě víc porozumění a lásky, bez zlatých a bramborových medailí?

Jaroslav Dušek

„Mohl jste být stejně dobrý jako Jan Železný.“

„To určitě ne. Nebyl jsem pronikavý talent. Taky jsem házel koulí, vesloval jsem, hrál jsem fotbal, hokej, volejbal. Jenže jak říkám – pak jsem zjistil, že nemám touhu vyhrávat. Všechny manýry těch zoufalců, jak psychologicky vyzrát na soupeře, jejich švindlování, hádání se, jen aby protivníka vyvedli z rovnováhy! To mně přijde tak směšný. — Nemůžeme mít vnitřní klid, protože jediná věc, která nás nasytí, je naše neustálé vítězství. Ale co znamená naše neustálé vítězství? Že někdo jiný neustále prohrává. —

Víte, já si vždycky představuju, jak třeba při atletických závodech uprostřed stadionu přistanou ti vaši mimozemšťani. Sledují to dění kolem. Někdo uchopí těžkou kouli, zamotá se v kruhu, někam to hodí a celej stadion vybuchne nadšením. Mimozemšťani to nechápavě pozorujou. Kousek dál lidi skáčou přes překážky. Další se dokonce odrazí od prkna a skočí do písku. Co myslíte, jak vysoko by ti mimozemšťani vyhodnotili inteligenci našeho druhu?“ [11]

jean-liedloffova-koncept-kontinuaBylo prospěšné, když v evropské civilizaci první nadšenci přiváděli, od konce 19. století, lidi ke sportu. Osvobozovali tělo. Zprvu s obvyklými školními zákazy, ale později s nadšením z výkonů sledovaných davy na tribunách, rozšiřovaných rozhlasovými mikrofony a pak i televizními kamerami.

Po desítky let svět oficiálně zavrhoval profesionály; na olympiády neměli přístup. Je to nečestné, živit se sportem? Jen málo probleskl důvod zákazů – původně si novověké olympiády založili, a v nich soutěžili, bohatí i vzdělaní lidé. Když se do sportu naopak přimíchali lidé, trénovaní každodenní těžkou fyzickou prací, byli k úspěchům lépe vybavení. Takže majetní či jinak urození lidé odmítali profesionalizaci sportu, která však jiným byla potřebná…

Nyní profesionální sport – tenis, kopaná, motorové závody, hokej, košíková, atd. – se zvrhl přímo v plýtvání s odměnami. Dnes jsou i v Česku lidé, co žijí jednoduchými způsoby a jejich vtažení do sportu by jim dávalo dobrý smysl života, pořádek – třeba i s pěkným výdělkem.

Yequáni nemají ani soutěživé hry. Zápasí, ale nepořádají šampionáty, jen série zápasů mezi dvojicemi mužů. Neustálé procvičování lukostřelby má vždy za účel dosáhnout dokonalosti, ale ne soutěžit s ostatními chlapci. Lov neprobíhá ve znamení soutěže mezi muži. Jejich emocionální život to nepotřebuje, proto to jejich kultura nenabízí. Pro nás je těžké představit si život bez soutěže — stejně tak těžké jako představit si pocit, že jste „správně” právě takoví, jací jste. s127

U protinožců – Australců

Delfín se u Opravdových Lidí těší velké oblibě, přestože nyní mají malý přístup k moři. Delfín byl první tvor, s nímž mohli zažít telepatickou komunikaci, a ukazuje jim, že život může být šťastný a svobodný. Tento mistr her je učí, že je možné hrát si jen pro zábavu, bez soutěžení, bez vítězů a poražených. [12]

(pokračování)
 

Literatura

[1] Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás i naše děti – Jean Liedloffová. Přeložila Bora Berlinger. DharmaGaia, Praha 2007. (Orig. Continuum concept, 1975, 1986). www.dharmagaia.cz

[8] Nezdravé otužování

Náš starodávný dědeček se každé ráno vlévá do vany se studenou vodou a setrvá v ní 3 hodiny.
Dá se to nazvat zdravým otužováním?
To není zdravé otužování. Nachladne se a zemře.
Dědečku, vylez z vany! Nachladneš se a zemřeš.
Dědeček vylezl z vany… Nachladl se a zemřel.
(Petr Skoumal)

[9] Kult dítěte musí skončit – Andrej Ruščák, 14.10.2015

[10] Rozhovor s Lucií S. Groverovou na téma svobodného vzdělávání (r. 2014)

[11] Lukáš Hron: Jaroslav Dušek. Mfdnes, 16.8.2005

[12] Poselství od protinožců – Marlo Morganová (Orig. Mutant Message Down Under. 1995), s43. Přeložila Milena Bauerová. Vyd. PRÁH roku 2000.
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
 

hodnocení: 5
hlasů: 4

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016