Moravská lidová píseň, přes tisíciletí – V Gadoníně

Konec omezené rychlosti - československá dopravní značka podle vyhlášky z roku 1966Řidič auta obvykle zrychluje, když míjí svislou dopravní tabuli s názvem opouštěného sídla. Před desítkami let byla, namísto ní, jen kulatá značka s číslem – o ukončení omezené rychlosti.

Ale v některých zemích na bílé tabuli navíc uvádějí, malým písmem, do které příští obce vede tato silnice. Nápověda může cizímu řidiči pomoci – ubezpečí se, kam jede.

Bývá nám doporučováno nezapomínat, že žijeme tady a teď. Nic nebývá jednoduché – předkládaná zásada nenaznačuje – nestarej se, co bude zítra. Spíš – nyní zajišťujme to potřebné. Tady a teď jednejme. Pozdě by lidé vzpomínali, a opakovaně ve zničující době litovali, že se kdysi nestarali – neusilovali, nezastávali se, neprotestovali.

Bývá nám prospěšné připomenutí; odkud a kam jdeme, z jaké minulosti do jaké budoucnosti směřujeme. Cestu naplánovat a pokud možno to národu sdělit. Někdy ovšem dojde k nedorozumění:

Po skončení konference v Mnichově jel tamější diktátor autem do bytu. Lidé tleskali a mávali – vždyť jim zachránil mír. To prý diktátora rozzuřilo. [Podle 1]

Vzpomínejme, jak dlouho jsme na svém území zakotveni. Které památky, obvykle hmotné, tomu nasvědčují. Horáci, Hanáci, Chodové, Moravští Slováci – s typickou architekturou, nářečími i příjmeními. Přichystal, Pospíchal – příjmení tohoto tvaru se měla rozšiřovat z Hané.
Lidové písně se liší podle místopisu. Například ty z Moravského Slovácka. Ovšem mnoho nejkrásnějších – Vínečko bílé, Mikulecká dědina, Mikulecké pole, V širém poli studánečka, Do Betléma pospíchejme – nesložil anonymní lid, nýbrž nadaný Fanoš Mikulecký, 20. století [2]. Jiné však jsou starší.

První uznávané zprávy o našich předcích popisují úspěšnou Sámovu říši ze 7. století. Že obsáhla velké území, o tom svědčí zpráva o připojení srbského knížete Dervana a korutanského knížete Valuky.

V další éře to byla Velkomoravská říše. Tvořily ji nejen Morava se Slovenskem, ale zřejmě i dolní Rakousko, Slezsko, kus Čech, Maďarsko, prý až i Slovinsko a k hranicím Bulharska. Všude tam mohli žít Slované stejného jazyka – řekněme Sloveni.

K zániku říše mělo dojít během několik let od roku 900. Bitva mezi Moravany a nomády s Bavory měla zle pochroumat Moravský stát. Či snad nebyl rozhodující boj, nýbrž jen plenění krajiny?

Pozdější bitva mezi Maďary a Bavory u Bratislavy 4. července 907 u Bratislavy zase značila porážku Bavorů. Spolu s Maďary snad bojovali i Moravané? Později Maďaři volně pronikali západním směrem, do Saska, Bavorska, Švábska, Durynska i východní a jihovýchodní Francie a Itálie. Tamní lidé mohli litovat zániku Moravské říše.

v-hodonine-za-vojacka-galatik-nahledSouvislosti by však lépe popsal historik. Vkládám jen malý úvod k opisu jedné stránky z knihy: „Velehrad hledejte v propasti Nákla“ – Jan Galatík [3]. Autor popisuje také souvislosti s výskytem zemního plynu, se starými sochami, městskými znaky, neslýchaná privilegia osad mezi Moravou, Kyjovkou a Chřiby – přetrvávala i v českém státě, železářské pece, mince, dřevěné konstrukce i v klenutých štolách se zbytky žebříků. Nejstarší českou státnost autor dokládá místními názvy, městskými znaky, lidovými tradicemi i písemně uznávanými privilegii. Městské znaky s branami a dvěma či třemi věžemi, dle autora, se vyslovují k otáznému umístění Velehradu. Mají je obce – Bzenec, Uherské Hradiště a Brod, Veselí, Vyškov, Jemnice, Moravské Budějovice, Napajedla, Blansko, Hohenau a mnoha dalších. Znaky s pahorky vyjmenovává u mnoha obcí – od Žďáru přes Hohenau až po Ljubljaň.

Dnešní multikulturalismus – anglosaský multikulturalismus – může vést k opomínání moravské lidové „V Hodoníně za vojáčka“ [4]. Kdy asi byla složená? Možná víc známe velkokarlovickou „Když mě brali za vojáka“ [5].

V Hodoníně za vojáčka

V Hodoníně za vojáčka mňa vzali,
moje vlásky na kraťučko strihali,
/:Moje vlásky, ejha, na kolena padaly,
moja mamka aj frajárka plakaly:/

Neplačte vy, moja mamka, mamička,
já uskočím, až poletí kulička.
Já uskočím, ejha, jak na nebi hvězdička,
já uskočím, až poletí kulička.

Kdy stříhali v Hodoníně vojáčky dohola?

Tato píseň patří mezi moravské verbuňky. Bartók je nazývá „parlandové“. Nedají se vysvětlit původem z barokní hudby, jak je tomu u lidových písní z Čech. Důvodů je více. Mají tóniny lydické, tedy se zvýšenou kvartou. Barokní a klasicistická hudba dodržuje tóny v dur a moll. Malá septima, která kráčí zdola k tónice velkou sekundou a je v těchto písních charakteristická, má kořeny v dávné antice. Nesmírně starobylá je její rytmika. Měřením na elektronických přístrojích bylo prokázáno, že nezávisle ji různí lidoví interpreti zpívali stejně. Rytmická komplikovanost má tedy svou zákonitost. Na příklad v určitém okamžiku je vždy druhá polovina taktu o zlomek vteřiny delší, než první. Metrický systém umělé hudby spočívá na symetrických dílech. Ale co s taktem, který se dělí na dvě nestejně dlouhé doby. To nelze dnešními notami zapsat. Nevysvětlený zůstává původ tohoto rytmu. Někteří badatelé jej zdůvodňují spolupůsobícím rytmem cválajícího koně, nebo snad pohybem, kterým za zpěvu vesničan žne trávu. Béla Bartók ukázal na to, že v té nejstarší „vrstvě“ se podobají písně jihomoravské, slovenské, maďarské i chorvátské. Kundera to vyjádřil poeticky: „Když si představíš tuto oblast, vynoří se ti před očima říše Velkomoravská. Její hranice byly rozmetány před tisíci lety a přesto v nejstarší vrstvě lidových písní zůstaly otištěny dodnes. Je to tunel, kterým vidíme daleko do světa Rostislavova.“

Píseň má také textové zvláštnosti.

  1. Zvyk stříhání vlasů branců dohola vznikl nedávno. Ještě v době Napoleonských válek bylo ostříhání vojáka nemyslitelná potupa.
  2. Podivnost textu tkví v utěšování uskočením před letící kuličkou.
  3. Hodonínská jezdecká kasárna vznikla až v 19. století. Prý proto, že píseň o hodonínském braní za vojáčka byla známá, ale v Hodoníně nebyla žádná kasárna. Tak je tam postavili.

Jakkoliv se tyto úvahy zdají být silně romantické, jsou v souladu s následujícími historickými texty:

Petice bavorského episkopátu z roku 900:

Moravané páchali totiž po mnohá léta zločin, ze kterého nás Bavory obvinili neprávem… Sami přijali k sobě nemalé množství Uhrů… ostříhali dohola hlavy svých lžikřesťanů a poslali je na nás…

Fuldské letopisy k roku 900:

Uhři vpadli za řeku Enži s mocnou silou a s největším vojskem… Mezitím však část jejich vojska vytrhla ze severní strany řeky Dunaje a pustošila onu krajinu. Jakmile se to dověděl hrabě Luibold, přeplavil se přes Dunaj a pustil se s nimi do boje. Mezi zahubenými bylo nalezeno 1200 zabitých a v Dunaji utopených pohanů.

O této události píší také —.

„Letopisy Bavorů“ IV, XXI-5,8,9 od J. Turmair-Aventina uvádí, že tažení učinili Maďaři spojení s Moravany, kteří táhli ze severní strany Dunaje, zatím co Maďaři bojovali na jih od řeky a začali pustošit až na západ od Enže, protože na východ bylo území pod patronací Mojmírovou.

L. E. Havlík to komentuje takto:

„Fuldské letopisy“ hovoří sice o vojsku jako o Maďarském, náleží však zde připomenout slova petice bavorského episkopátu, že Moravané ostříhali po maďarském vzoru hlavy svých vojínů a poslali je bojovat spolu s Maďary proti Bavorům. Takto přestrojení Moravané mohli být zaměněni s Maďary. [6]

Regino z Prumu k roku 889:

Maďaři napadali častými nájezdy končiny Korutanska, Moravany a Bulhary. Málo lidí zahubili mečem, mnoho tisíc však šípy, které vystřelovali z rohových luků takovou rychlostí, že jen stěží se dalo před jejími zásahy uskočit. (Šlo o tzv. reflexní luky).

Mohl být název šípu gulička? Etymologický slovník jazyka Českého (Machek LN 1997):

„Všeslovanské „gul“, hůl je patrně příbuzné se staroindickým Hali, hrot oštěpu. —“

Výraz šíp není moravský. Pochází z oblasti české a polské. Znamenal ostenek, nezralé, krvavé pero. Vžil se spíš žertovně (vytrhne-li se ptáku, jsou na špičce stopy krve, tak, jako po vytržení vstřeleného šípu).

Výraz kulka pro projektil střelné zbraně má původ jiný. Zřejmě je základem kulj – zahnutý, zkomolený na hraně, zakulacený. Kulavý značilo i kulhavý, chromý. Kulbavá koza byla bez rohů. Kulatý, kulbavý projektil byla proto i koule a kulka. Melodií i rytmem podobná gulička se snadno změnila na kuličku.

Text této písně, její rytmika i melodie mají jisté shody s historickými zprávami, které by mohly stáří písně naznačovat. Spolu s dalšími indiciemi lze proto vznik této písně hypoteticky klást k roku 900. Je to samozřejmě jen malé světélko v temnotách daleké minulosti našich předků. Světélko nejasné a mlhavé, ale půvabné a krásné. Odkaz 1200 v zoufalém boji zabitých Moravanů. Neznáme jejich jména ani hroby. Snad jen tento jedenáct staletí starý pomníček v dávném odkazu lidových pěvců. Nebo jen shoda textů písně a historických dat. Kdož ví…

 

Odkazy:

[1] Slovo a svět (Vzpomínky redaktora RFE) – Jaroslav Dresler. www.cs-magazin.com
[2] Písňová a literární tvorba Františka Hřebačky – Mikuleckého – Miroslav Havlík. MU – Ff
[3] Velehrad hledejte v propasti Nákla – Jan Galatík. Vydala BIORA sro, Hodonín 2001, Slavíkova 11, s. 42, biora@biora.cz
[4a] V Hodoníně za vojáčka mňa brali – lidová, Jožka Černý, youtube 2:41 min.
[4b] V Hodoníně za vojáčka mňa brali – lidová, Kyničan, youtube 7:15 min.
[5] Když mě brali za vojáka – Jaromír Nohavica, youtube
[6] Kronika o Velké Moravě – Lubomír E. Havlík (1925-2000), JOVA 1992
[7] Helmolda, kněze buzovského, Slovanská kronika. Z latiny přeložil roku 1936 Karel Vrátný. Nakl. Vyšehrad, Praha 1947
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 7

2 komentáře

Přidat komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017