„Denně umírám…“, napsal v prvním století Pavel z Tarsu a myslel tím zřejmě svůj ovládnutý proces hlubokého vnitřního vhledu, kterým se mystik svojí svobodnou vůlí dostává vědomě a za života za hranice těla a mysli. Co k tomu potřebuje a proč to dělá?

Ta odpověď na první část otázky je zdánlivě jednoduchá, realizace je však mnohem obtížnější. Tou základní a jedinečnou technikou je meditace, která přivádí mystika a jeho žáky, po nezbytném ovládnutí mysli, do mimosmyslového světa, do vyšších oblastí, které se nacházejí jen a pouze v jeho nitru. Nadějné je, že tuto techniku si může osvojit každý, bez ohledu na stáří či víru; v nitru každého člověka se totiž nachází vstup k Pravdě. Chrám Boží v našem lidském těle tu již byl dostatečně zmíněn v předchozích článcích. A proč tuto cestu vykonává? Setkává se tam především s pravým poznáním sebe samého.

Tato cesta může být i správně nazývána jako duchovní cvičení a je cestou přímého prožívání, tím, co adept přímo žije, ne cesta žádných představ či snění. V podstatě je tedy něčím, co se žáku mystického učení skutečně děje, a ne to, v co by jen věřil. Je zkušeností, ne rozumovým filosofováním (odkazuji na můj první díl „mystiky“ tu na stránkách Gnosis, kde některé zkušenosti osobností minulosti jako jejich mystické transporty jsou uvedeny). Na této duchovní cestě se mohou, obzvláště z počátku, objevit principy, které může adept považovat za přesvědčení a návody. Záměrem však je všechny je přeměnit na zkušenost a přímé osobní poznání, ještě v čase jeho současného života na tomto světě. Taková je vlastně i povaha gnose a tak ji rozuměli i ti, které dnes nazýváme gnostiky. A je to úplně ve shodě s učením všech pravých mystiků.

Na druhé straně, náboženské přesvědčení a rozumová filosofie jsou do velké míry záležitostí teorie; přinejlepším jsou – spolu s posvátnými spisy, které tvoří základy různých náboženství – opisy mystických zkušeností a tyto, podané z „druhé ruky“, mají sloužit jako návody k jejich dosažení. Horší je, když tvoří jen doslova v pár důvtipných slovech nějaký falešný návod, který slouží k tomu, aby byli zájemci o mystickou cestu stále drženi v okruhu mysli.

Po tomto vstupu jen citace Rúmího, zakladatele súfijského učení, významného mystického učení převážně arabského světa:

„Jak chceš něčeho dosáhnout, dokud neumíráš za živa? Umři tedy, a vystup ze svého těla. Už jsi zemřel tolikráte a přesto stále zůstáváš na druhé straně opony. To proto, že ses dodnes nenaučil, jak skutečně zemřít.“

V následujícím stručném souhrnu uvedu některé výchozí skutečnosti a i prověřené rady pro praxi. Vycházím z mnoha poznatků mystiků – Mistrů minulosti i současnosti, které obohatily a stále obohacují lidstvo a které jsou vzácným a trvalým dědictvím – pokud je ovšem chce člověk přijmout. Ostatně prvořadým úkolem všech Synů, vtěleného Slova, je přivést označené duše v žijících tělech na pravou cestu návratu!

• Duchovní bytosti, každý jeden z nás, procházejí zkušenostmi života v lidském těle. Zrození do lidského těla je vrcholem vývoje tady na zemi; je však možné „vlastním přičiněním“ znovu klesnout do těl nižších bytostí. Proto je nutné si této možnosti velmi vážit… a pracovat na sobě s cílem pozdvižení duše a vědomí.
• Duchovní Mistři učí, že duše sídlí v těle svázaná s myslí v centru duchovního zraku, které se nachází v prostoru čela mezi obočím, nad očima. Z tohoto bodu naše pozornost vystupuje a rozptyluje se díky smyslům po celém hmotném světě, kde neustále nabírá světské dojmy… ty, a naše přání a karmická zátěž nás tu drží.
• Vzácná je i rada, abychom obrátili tendence mysli – směřování „dolů“ do světa hmoty – a věnovali své úsilí obrácení se… v Bibli označené jako k pokání.
• Mistři doporučují pravidelné posilování vědomí naší duše, trvalé Boží podstaty v nás, pomocí meditace, která způsobuje zbavení se vlastního omezení s cílem nabýt trvalé čistoty, odrážející náš nejvyšší a skutečný potenciál… jako jedinečnou sílu k návratu, kterou disponuje jen člověk.
• V průřezu věků a z činností a praxe všech Mistrů používá se pro tuto vskutku jedinečnou božskou Sílu, tvořící a formující veškerý život, mnoho názvů, které však mají stále stejný základ a původ, to, co přichází od Boha a je Bohem samotným: Slovo, Duch Svatý, Šabd, Tao, Kosmická energie, Kalma, Světlo, Nám, Zvukový proud, podstata Buddhy, Pravda… – co je důležité, že všechny vyjadřují stejnou věčnou realitu trvale existující za všemi podobami života. Tato síla je za každou formou života a také v ní, je ve všem živém, v každém z nás. Je to naše nejzazší já a je možné je poznat… pouze však velkým úsilím a navíc s Milostí Stvořitele.
• Mistři radí těm, kteří jim naslouchají, že praktikováním meditace na tuto Sílu se naučíme napojit se na To boží v nás a splynout s Tím. Přeloženo to značí, že se adept této Cesty naučí umírat a odcházet vědomě od svého omezeného já, aby žil ve skutečné realitě na věky. Důležité je, že se také odnaučí ztotožňovat se svým tělem /s egem/, osvobodí se od svých závislostí, osobních posedlostí a útrap. Získá tak zcela nový přístup k této pozitivní Síle, kterou má každý z nás odjakživa v sobě. Cesta vede jedině přes meditaci, a to je důležité pochopit. Jak říká Morfeus Neovi ve filmu „Matrix“ – „Něco jiného je cestu znát a něco jiného je po ní jít!“
• Skuteční duchovní Mistři nabízejí svou metodu, která je ale od stvoření lidí určena a dána Bohem jako cesta návratu, dále popis cesty a samotné učení vždy zdarma. Tato metoda spočívá na čtyřech základních principech: dodržování vegetariánské diety, přísný zákaz požívat alkohol či drogy, které vždy ovlivňují mysl, čestný a spravedlivý způsob života s dodržováním morálních zásad (Ježíšovo miluj bližního svého…) a věnování „desátku“, desetiny svého denního času pro praktickou část, tj. meditaci… není toho až tak mnoho?
• Proč vegetariánství? Doporučují již na samém počátku toho základního učit se neubližovat, nevytvářet novou karmu. Proč ne alkohol a drogy? V případě jejich konzumace jde o jednoznačné otupování či rozrušování mysli a koncentrace adepta je tím velmi podrývána, ne-li přímo znemožněna. Proč poctivý a spravedlivý způsob života? Pokud není člověk schopen ovládat své emoce na úrovni fyzických aktivit ve svém životě, pokud podléhá svým vášním, jak může vědět, že v jemnějších oblastech svého nitra se změní; je tu stálé nebezpečí, že se nedokáže negativitám vyhnout, že budou takového člověka ovládat. Proč desetina dne pro meditaci – tedy dvě a půl hodiny? Je to závazek adepta, je to čas pro postup, kdy se mysl zklidní, kdy se proces myšlení zastaví a kdy dochází k obrácení pozornosti dovnitř… pravidla či zákonitosti jsou dány pro mnoho lidského konání. Tak proč ne také pro mystickou cestu?
• Duchovní Mistři říkají, že náš život se odvíjí v úrovních či říších, kterou spravuje Negativní síla. Má opět mnoho pojmenování, jako je Kál, Ten zlý, Ďábel či Satan, Belzebub, Kníže světa, Protivník, Temná síla, Černokněžník, Správce času a karmy atd. Naše duše tu působí v jeho zajetí, je uvězněna v různých jemnohmotných obalech, mysli, kauzálního a astrálního těla a nakonec v hrubohmotném fyzickém těle. Člověk si tu vytváří svoji činností karmické zátěže, tzn. hřeší, a proto se neustále vrací do koloběhu stvoření, a to nejen po odžití očistce, ale i po pobytu v nebi, jako odměny za dobrou karmu. Důvod proč jsou tady duše zadržovány jako ve vězení je jeden zásadní a je to i Zákon Nejvyššího: bez duší by nemohl existovat život a negativní část Stvoření, ve které se nacházíme, by zanikla. Negativní síla používá paradoxně spravedlnost. Bdí nad sklizní toho, co si člověk sám zasel a nad tím, aby byla plněna jeho nesčetná přání. Karma a přání tu duši drží… Cesta vymanění se odsud je však především cestou jedince, a to je, za dodržení zmíněných podmínek, pro každého nadějí; je však jisté, že záleží na přístupu jedince.
• Meditace je základním prostředkem k uvědomění si pomíjivé a nestálé povahy života lidí, též pomíjivosti lidských závislostí, úsilí a dokonce i pomíjivosti celého života. Je to způsob, jak poznat vyšší a trvalejší úroveň reality… Mistři říkají; probuďte se ze svých snů, odhoďte iluzi pomíjivého a žijte v jediné skutečné realitě u Boha.
• Výběr naší vlastní pozitivní cesty je potvrzením naší vlastní duchovní podstaty. Není každý konflikt vlastně projevem vnitřního konfliktu? Podaří se vlastním úsilím proměnit a učinit z celého světa překrásnou utopii? Není mnohem snazší proměnit sami sebe?… Uposlechnout rady skutečných mystiků a věnovat se Cestě proměny a poznání sebe sama vstoupením do svého nitra? Dovolím si citaci z indické Bhagavatgíty, kap. 5, verš 22:
  

  „Rozkoše, jež vykvétají z půdy smyslového vnímání, plodí jen smutek, Ardžuno, neboť kvetou jen proto, aby zvadly. Moudrý člověk v nich nehledá zalíbení.“

• Moudří říkají, že náboženství svazuje, zatímco spiritualita osvobozuje. Náboženství svazuje naši mysl do přímo svěrací kazajky dogmat a materiálních obřadů a umělých rituálů. Spiritualita a meditace osvobozuje právě z vazeb světa, těla a mysli. Také tím nabádá praktikujícího jednotlivce rozmýšlet zcela jasně, rozumět, vnímat a prožívat věci a dění na základě vlastních přímých zkušeností. Mystická cesta totiž vede jednotlivce k osobnímu vztahu k Božské přirozenosti… Mystická zkušenost s duchovním cvičením je jako jezení dobrého jídla, zatímco náboženské doktríny jsou jen často i nedokonalým receptem na jeho přípravu.
• Vydá-li se člověk na duchovní cestu, je jeho prvním praktickým krokem k poznání své duchovní podstaty i to, že přijme plnou zodpovědnost za každý svůj čin a myšlenku. Jinými slovy, zodpovědností každé lidské bytosti je vzít budoucnost své duše do svých rukou…, měla by být.
• Mistři říkají, že pomocí svého vědomí a rozlišovací schopnosti se může člověk v každém okamžiku rozhodnout pro změnu. Tuto změnu, myšleno zásadní a pozitivní, může provést v tomto životě, a nejen pro zbytek svého života, ale již na věky. To je privilegium lidské bytosti… cítím to jako výzvu!
• Pokud jsem jako člověk na cestu Mistrů přiveden a beru to jako fakt, že právě teď, v tomto životě, nastal čas, abych se stal pánem sebe sama, tak proč si myslet, že nastane lepší inkarnace? Cítím-li příležitost uvědomit si, kdo a co jsem, proč toho nevyužít právě teď?
• Pokud chce student uspět u zkoušky, musí se učit. Nikdo jiný se za něj látku nemůže naučit. Jeden indický Mistr říkal:
  

  „Nauč se pomocí své vůle stahovat svou pozornost z vnějších objektů, zájmů a z hmotného těla a soustředit ji v očním centu (třetím oku).“

  …jak prosté. A zase, nikdo jiný toto za nás nemůže udělat.

• Důležitým krokem po přijetí učení Sant Matu je zasvěcení Mistrem. Není však žádnou životní pojistkou, která zájemci a praktikujícímu žákovi nějak automaticky zaručuje spásu. Okamžik zasvěcení potvrzuje naši touhu duchovně růst. Buď jsme a nebo nejsme odhodláni jít cestou pravdy… neexistuje nic mezi tím.
• Mistr přichází po určité době své žáky zasvětit, což znamená, že nás spojí s vnitřním Mistrem, vtěleným Slovem, tvořivým Duchem Svatým. Mistrův prst ukazuje k očnímu centru, ale často nedokonalý žák nadšeně sleduje pouze ten prst a nehledí, na co ukazuje. Platí zásada, že Mistr je uvnitř a trpělivě čeká ve své zářivé formě k přijetí žáka. Udělám-li k němu jeden krok, on jich učiní nejméně pět… neexistuje žádná kouzelná hůlka ani podplácení, je jen naše snaha a přičinění. To se počítá.
• Důležitou radou a uvědomění si neméně důležitého pohledu na cestu je to, že se adepti musí neustále trénovat v ovládání mysli. Je nutné, aby se mysl stala pro žáka spojencem, ba přímo sluhou. Mysl, která má volnost, velmi lehce podléhá naplňování přání smyslů. Doporučení zaměřit se na svůj duchovní růst a duchovní prospěch má proto svoji logiku. Především, jednám ve svém zájmu. Naopak, neuspořádané a neovladatelné myšlení plodí nesčetná přání, posiluje ego a tak fakticky stojí v cestě všem snahám duše o ovládnutí mysli… je to ta naše pomoc duši a současně i zodpovědnost! Proto jedině v lidském těle lze nastoupit cestu k návratu. Zvíře má řadu omezení a podstatných nedokonalostí.
• Mistři doporučují každodenní snahu o zklidnění mysli, která dokáže plodit tisíce myšlenek. Zdánlivě jsem to já, kdo má myšlenky, ale v podstatě je to zbraň negativní síly, která i proto umístila mysl co nejblíže duši… Kdo nemá žádnou zkušenost, může právě teď přerušit četbu a jít učinit možná první vědomý pokus; na pouhou hodinu si sednout na klidném místě a sledovat, zda mysl dokáže ovládnout. I ten největší požár, válečný konflikt či revoluce začaly vždy nepatrnými myšlenkami, které byly přiživovány, jako když do malého ohníčku stále více a více přikládáme palivo. Zkusme tuto metaforu pochopit tak, že lze tento proces obrátit ve prospěch naší duše; i to je ta naše zodpovědnost.
• Duchovní rádci, učitelé na cestě mystiky, zjednodušeně Mistři, říkají, že člověk podlehl iluzi a myslí si, že jeho myšlenky vytvářejí realitu, a proto ji již ani nehledá. A tak jen málokdo si uvědomuje, že Boha, zdroj celého života a stvoření, může poznat pouze ve vlastním nitru (ve filosofických knihách a příručkách se o tom všem píše v teoretické rovině, jako v těch receptech je popsáno jak něco uvařit, ale bez nákupu surovin, nádobí a sporáku neuvaříš (tedy praxe a nic než praxe), a to na takovém stupni vědomí, který daleko předčí stupně vědomí, jež zažíváme na tomto světě. Evangelista Matouš k tomu napsal:
  

  „Ale do života vede těsná brána a úzká cesta, a málo je těch, kteří ji nacházejí.“

  …jinak, po široké cestě se jde do záhuby (nových zrození) celkem pohodlně!

• Mystici nikdy nepřestanou svým žákům dodávat odvahu, aby objevovali vyšší skutečnost. A mají k tomu pádný argument. Nikdo na tomto světě nebude žít věčně. Využijte právě teď svého života, příště se tato situace nemusí opakovat, a proto ji nepromarněte. Jan v jedinečném mystickém evangeliu k tomu říká:
  

  „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“

  Ježíš tím neříká, že existuje nějaký speciální pokrm, ale naopak říká, že tím, co nás vede k věčnému životu je i jim dané (pro jeho učedníky) duchovní cvičení a v ní dominující meditace.

• Jaké formy duchovních cvičení anebo i mystické modlitby (nerad bych i tento užívaný název pro praxi zapomněl připomenout) učí Mistři? Říkají, že centrála mysli a duše se v lidském těle nachází již ve zmíněném třetím oku, v centru mezi obočím, nad očima a za očima a nazývá se proto oční centrum, centrum vědomí, centrum pozornosti. Vzpomeňte si, že když o něčem intenzivně přemýšlíte, přichází ruka automaticky k tomuto třetímu oku, nikdy si asi nemneme koleno či patu. Toto centrum však nemá nic společného s fyzikálními záležitostmi, v jeho prostoru neobjeví nic ani žádný chirurg, zrovna tak jako při pitvě nelze pozorovat a objevit myšlenky a pocity… jde o duševní centrum!
• Z tohoto centra vědomí odchází pozornost přes naše smysly a devět bran, které vedou ven, do okolního světa a čím více se k světským záležitostem student vědy o duši upíná, čím více rozptyluje pozornost, tím méně si je pak takový člověk vědomý, co se s ním vlastně děje, a to je pro duši velmi nebezpečný stav, kdy její čistota a zářící vnitřní světlo může být více a více zahalováno; k naší škodě!
• Mistři říkají, že naše mysl není nikdy pokojná, zůstává aktivní i v čase spánku a produkuje sny spojené se světským a duševním životem člověka, ať již vědomým anebo podvědomým. Takto, v procesu neúnavné činnosti mysli, proběhne celý život – člověk je většinou úplně posedlý světem… proto, vyhrajme svůj boj s myslí, bojujme na jejím ukáznění, trpělivě, bez násilí a s pokorou.
• Mistři k účelu ukáznění mysli dávají svým žákům tzv. svatá slova, simran (sanskrt), jejichž neustálé opakování v meditaci uspokojují mysl v činnosti vnitřní koncentrace, a tak se drží pozornost koncentrovaná i ve třetím oku… je špatné, zapojí-li žák oční svaly a do bodu mezi obočím při zavřených očích nějak vzhlíží, čímž si přivádí efekt únavy očí, což je velmi rušivé. Zavřete oči, ponořte se do tmy, uvolněte obličej, do víček a rtů pošlete vnitřní úsměv… a jste tam, kde máte být!
• Při meditaci se doporučuje sedět se vzpřímenou páteří, mít zavřené oči, uvolněné celé kosterní svalstvo, zapomenout na okolní svět (doporučuje se meditovat v časných ranních hodinách, kdy nezvoní mobily, nechodí návštěvy). Zní to jednoduše, ale mysl skoro u všech začátečníků uniká, aniž si to vůbec uvědomí. Učený však nikdo z nebe nespadl. To, že se začátečník zaobírá při prvních pokusech v meditaci třeba plánováním práce na zahrádce, místo aby byl koncentrován do třetího oka, si po chvíli i tak uvědomí (věřte, že mysl nabízí tisíce jiných myšlenek, někdy až absurdních pro např. zpočátku jen první hodinu ztišení) a časem se intenzita toku myšlenek odklání a mysl si zvyká na opakování. Uteče-li i přesto mysl, s láskou ji opět žák přivádí k opakování slov. A znovu a znovu. Je to jako s krocením divokého koně… i pro obtížnou práci s myslí musíme laskavým přístupem vypěstovat oboustrannou náklonost.
• Je tu nějaký časový limit pro vstup „dovnitř“, pro splnění úkolu mentální koncentrace? Nedá se to předem určit. Záleží na vlivu minulých životů, které si liší od člověka k člověku. Někdo již mohl začít s duchovním cvičení v minulém životě, druhý je zase úplný nováček. Horlivost a nadšení, či na druhé straně více lhostejnosti k praxi s pocitem až rutiny také není tím pravý přístupem. Zlatá střední cesta – těšit se na svůj čas meditace, být pravidelný v tomto čase, vypěstovat si meditaci jako pozitivní zvyk… zvyk je železná košile; proč ji nemít ke svému prospěchu?
• Co se děje, když se koncentrace začíná dařit? Nastává proces, a postupně se prohlubuje, kdy se vědomí začíná „stěhovat“ do očního centra. Tento stav je pak podobný doslova umírání za živa, kdy tělesné končetiny – prsty rukou a nohou, chodidla, dlaně, nohy – jsou postupně „umrtvovány“. Není nutné sedět v jogínské lotosové pozici. Pohodlná židle, křeslo, rovná záda, žádný pohyb. Tichý dech bez počítání nádechů a výdechů, i to je finta mysli, která ruší. V tichu je slyšet i tlukot srdce žáka. Srdce ale musí bít! Jak se míra koncentrace do třetího oka zvyšuje, postupuje vědomí vzhůru a žák postupně necítí nejen končetiny, ale přes spodní část trupu znecitliví i oblast pupku, horní část břišní dutiny, dostaví se zklidnění srdce a dále až ke krku… nakonec dochází k takové koncentraci v očním centru, že jsou tam soustředěny všechny jeho pocity bytí a existence.
• Co se děje dál? Trpělivý žák ví, že je bláhové očekávat ihned nějaké vhledy, fantastické obrazy či setkání s příbuznými, kteří již ze světa odešli. Pravý mystický transport do vyšších duchovních oblastí má svoje zákonitosti. Stažení pozornosti do třetího oka je zkrátka dlouhá cesta. Na jejím konci, který je ale vlastně jen začátkem, je „jen odložené tělo“ a vyprázdněná mysl – žák prožívá dokonalou tmu a ticho. To je první obrovský pokrok. Lze slyšet něco uvnitř? Zpočátku snad oběh krve, snad „šramocení“ vlastní mysli? To vše se však postupně utišuje a koncentrace přináší nové prožitky; začíná prožívání jednotlivých záblesků světla, a to se pomalu mění na světlo větší intenzity a souběžně jsou vnitřním sluchem patrny ozvěny Božské hudby od stále tvořivého Slova. S nebývalou trpělivostí a pokorou, bez očekávání, duše a mysl žáka postupně opouštějí tělo a vstupují do astrálních oblastí. Opakování simranu /slov/, naslouchání zvuku a postupně přichází obrovský pocit klidu a radosti…, který často přetrvává celý den!
• Tento proces se opravdu podobá skutečnému umírání, ale rozdíl je v tom, že žák jej má plně pod kontrolou a spojení s tělem není přerušené a návrat duše a mysli zpět do těla je na vůli praktikujícího. Vždy však při tomto přechodu dochází k setkání s Mistrem, zatímco meditace bez učení duchovní cesty toto nenabízí. Mistr „tam“ na nás čeká i po skutečné smrti, zatímco světský člověk se setkává s tzv. andělem smrti… Je nasnadě, že tento výstup i návrat mimo tělo, v podstatě dovnitř, se děje očním centrem, třetím okem. To je nutné opakovat!
• Meditace takto popsaná nemá nic společného se stimuly, které tělo přivádí do hypnózy či transu. Míra sebekontroly a sebeovládání je vyšší, adept má nad sebou průběžně stále kontrolu…; na závěr této části poskytnu známé verše z Matoušova evangelia, kde je třetí oko zmíněno Mistrem Ježíšem:
  

  „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“

Role Mistra – je nezastupitelná, bez ní se nelze na duchovní cestě obejít. Napsal jsem k tomu více v díle – „Mystika – intermezzo“.

Každý člověk již od samého narození má učitele; nejprve své rodiče, učí se s nimi prvním krůčkům, mluvit, poznávat barvy… Vše, jako známé základy výchovy, potom škola, a opět učitelé všech možných předmětů a nakonec třeba i univerzita s profesory již konkrétních vědních oborů. A chceme-li cestovat, hledáme průvodce, mapy, plánujeme trasy, učíme se cizím jazykům. A to vše a mnohé další vyžaduje učitele a získání znalostí; a přesto se to dlouholeté úsilí týká jen velmi omezeného působení ve světě pomíjivé hmoty, v našem případě jen života na naší celkem malé planetě.

Proto, když přichází člověk k nástupu duchovní cesty a k jejímu zásadnímu cíli, poznat sebe sama a postupně vstoupit do daleko vyšších a rozsáhlejších světů, nelze se obejít bez učitele. Použiji jedno přídavné jméno, které má velkou důležitost – zní PRAVÝ! Pravý učitel, pravý rádce, pravý guru, mystik, sant či Mistr! V čem spočívá jeho tzv. pravost? Je to v tom, že v oblastech, počínaje třetím okem (tam je zcela běžně) a konče cestou v různých duchovních sférách, do kterých dle svého svobodného rozhodnutí kdykoliv vchází a nebo z nich vychází, kdy má přímé zkušenosti, je za hranicí hmoty doslova „jako doma“. Proto může a musí své žáky učit. Navíc, i když se to nemusí setkat s všeobecným souhlasem, jsou tito mystici a Mistři přímo Syny Boha. Jsou sem posíláni s již jednou zdůrazněným úkolem – přivést označené a připravené duše v lidských tělech na pravou cestu návratu do jejich pravého domova. Mnozí dostávají od Boha i jiné úkoly pro konkrétní část světa, kulturu či náboženství; například Ježíš říká známé:

„Nepřišel jsem Zákony zrušit, ale naplnit…“

Duchovní a pravý Mistr je v přímém spojení s Bohem. Byl tu vždy v minulosti, kdy začal v této biosféře žít, je tu nyní, kdy vytvořil rozvinutou civilizaci a bude tu i v jakémkoliv budoucím věku, kdy již bude pobyt lidstva naplňován. Pro zmíněný úkol je zkrátka přítomen! Je tu vtěleným Duchem Svatým a vždy působí jako vyslanec svého Otce; v Trojjedinosti je to již zmíněný Bůh-Syn.

Jak však poznat, v dnešní záplavě desítek různých zaručených znalců cest, intelektuálů, sečtělých lidí, kteří dokáží často v působivém prostředí, za zvuků duchovní hudby a s vůní vonných tyčinek, s kočkou na rameni, sovou či křišťálovou koulí, toho pravého Mistra? To je velmi důležitá otázka.

Co takhle jako první přiznat kumulativní důkaz? Někdo nebyl v Madridu, nemusí v jeho existenci vůbec věřit, ale ze všech známých a dostupných faktů se dá nakonec uvěřit, že Madrid existuje. Někdo označí některého člověka, že by mohl být Mistrem?! Lze to? Jistě. Co udělat? Pečlivě zkoumat a prověřovat informace, povšimnout si důvěryhodnosti svědků a také vzít v potaz jejich inteligenci, charakter a mravnost. Přemýšlet o jejich motivaci. Jestliže zjistím, že mnoho znamenitých lidí považuje nějakého člověka za Mistra, mohu se pustit do věci hlouběji. Proč ne? Dá se zkoumat jeho učení, jeho výroky, když se s ním setkám, mohu posuzovat, jak se chová k lidem. Někdo mi může vyprávět zkušenost z jeho přednášek, jak je trpělivý, jak odpovídá bez emocí na všechny možné, i záludné otázky. Pak je tu i intuice, nezaujatá mysl, otevřené oči. Jde o to, že mne někdo něčím zaujal. Prověřuji, jestli jeho slova, i slova jeho předchůdců, mají trvalou hodnotu, logiku, jestli to není jen to zrno, které padne u cesty či na skálu nebo jestli je to kvalita se znaky možné dobré budoucí úrody. Subjektivně se s tímto dá vyrovnat, ale pak jsou tu objektivní znaky pravého Mistra. Je dobré je pro celkové posouzení znát, proto je zkusím vyjmenovat alespoň tak, jak je díky mé dosavadní praxi sám chápu:

• Již to tu zaznělo – pravý Mistr si nenechává za své služby a pokyny nikdy platit a ani za ně nepřijímá žádný jiný druh materiálních výhod. To je až univerzální zákon – pravý Mistr je vždy soběstačný, nikdy není závislý na svých žácích, ani na veřejné dobročinnosti. Vtěluje se tu do lidského těla s vyšším úkolem, ale jako Syn se o stránku materiálnosti nezajímá.
• Nikdy nestaví na odiv své mistroství a ani své duchovní schopnosti. Pokud o sobě některý člověk prohlašuje, že dosáhl vysokého duchovního vzestupu, pak již toto tvrzení samo je důkazem, že na duchovní cestě daleko nedošel. Mistra zdobí skromnost, on ví, a to je zásadní rozdíl. Skromnost se týká i samotného života, od stravy až po například bydlení.
• Mistr si nikdy nestěžuje například na to, jak je s ním zacházeno, jak se k němu ostatní chovají. Nezneužívá moci mu dané, aby získal pro sebe jakoukoliv výhodu.
• Mistr nikdy nehledá žádné chyby na ostatních a nikdy o nikom špatně nemluví. Nikdy nepomlouvá ani nevyčítá chyby ostatních. Jeho schopnosti dokáží „přečíst“ každého člověka, ale nezneužívá toho.
• Mistr nikoho nikdy netrestá, ani ty, kteří by mu ubližovali. Život duchovního Mistra se odvíjí podle zákonů Lásky; potrestání nechává zmíněné Negativní síle, která se zabývá spravedlností, karmou a plněním všech přání. Naopak, Mistr nabízí stále pomoc těm, kteří by o ni mohli stát.
• Mistr se nikdy neoddává askezi či nějakému sebetrýznění. Zdůrazňuje styl života, který vede tělo ke zdraví, fyzickému i duševnímu. Mistr nevyhledává žádné formy požitkářství, je to člověk veskrze skromný. Je příkladem vyrovnaného člověka.
• Mistr je vždy ten, kdo dává, nikdy není žebrákem. Navíc velmi rychle pozná, komu a co může či musí dát.
• Mistr nikdy nečiní na veřejnosti zázraky. Může je sice učinit, ale pouze ze závažných důvodů. O svém mistrovství nepřesvědčuje konáním zázraků. To by bylo příliš jednoduché a následovníci by se jen hrnuli. Je to jeden ze zákonu Stvořitele, protože o lid, kteří uvěří jen na základě nadpřirozeného „důkazu“, by Mistr a ani jeho Otec nestál.
• Všichni praví Mistři předávají v podstatě stále stejné učení, ve kterém má jedinečný význam Tvořivá síla Ducha Svatého a spojení s ní, což v nitru člověka zajistí zasvěcení od toho, kdo jí ve své Trojjedinosti sám reprezentuje a poté jím předaná osvědčená technika meditace se svými zákonitostmi, umocněná dodržováním slibů Mistrovi. Nezbytná je oddanost žáka a plná důvěra, a to i za nepříznivých okolností působícího vnějšího světa, kde vládne tzv. spravedlnost, jako princip ovládání Negativní silou. Nauka o síle Zvukového proudu je cestovní doklad, který nám Mistr předává a který nás opravňuje k této Cestě – jedině tento proud Slova, který přináší Jednotu a Harmonii, dokáže adepta dovést do vyšších světů. Odměna žákovi je více než bohatá.

Ve stručném průřezu vzpomenu důležité informace, kterým jsem v předchozích pěti dílech mého ryze amatérského objasňování cesty mystiky přiřadil důležitost. Kdo má zájem, může se znovu vrátit na úvod, k roli filosofie a náboženství…, nebo jakou silou disponuje duše člověka…, znovu si může pročíst objasnění pojmů, jako je Mistr, Učitel, Rádce…, vysvětlení lidského těla jako Chrámu žijícího Boha…, co to je skutečné jméno jako tvořivý aspekt Boha…, otázka Boha, jako Stvořitele a Lásky, jako nejvyššího Zákona…, uvedení techniky duchovních cvičení…, pojem spásy jako aktu, který je výsledkem snahy duše o návrat…, proč je důležitá Milost, nezbytný dar Stvořitele…, objasnění programu a funkce mysli, jako hlavního nástroje „Negativní síly“ vč. popisu vášní, které vznikají vztahem mysl-smysly a degradují cestu duše…, proč je důležité uvedení duše k poznání sebe sama v křtu neboli zasvěcení…, znovu zdůraznění nezbytnosti Mistra, plnění jeho příkazů, nutnost nového tj. duchovního znovuzrození s mnoha citacemi veršů Janova evangelia…, otázku svobodné vůle s pohledem na dobro…, jaké skutky a myšlenky jsou správné a vše, co souvisí se zákonem karmického vyrovnání…!

Kliknete-li na tento odkaz, nabídne se přehled mých předchozích článků:
https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/author/vaclavzacek/

Dovolím si laskavého čtenáře upozornit, že mému pojednání o mystice předcházely v logické posloupnosti tři díly: „Jóga – o čem je?“ a na ně navazoval záměrný pokus o ujasnění, v čem tkví základ k duchovnosti. Taktéž ve třech příspěvcích s názvem „Klíč“.

Byť jsem popisu mystické cesty věnoval téměř tři desítky stran textu, nebylo v mých silách, a ani to nebyl můj záměr, popsat vše. Z mého pohledu je třeba si v duchovních prioritách, přístupu a úsilí ujasnit, co vlastně chci? Můj vlastní přístup může mít nějaký rozhodující úhel pohledu, který mne potom vede. Důležité je také rozhodnout se, jaké úsilí budu věnovat zvolené praxi. Obecně – rozhodneme-li se pro meditaci jako způsob života, je potřeba s plným vědomím žít pro ni v přítomném okamžiku, mít z jejího přínosu radost, i když může někoho strašit nepochopení sdělení, že meditace je nejlepší přípravou na smrt. Meditace je oddaností žáka a je zdrojem lásky. Žák dokáže vlivem žití oddanosti správně usměrnit emoce. S pokrokem na této cestě přichází postup v kvalitě mystického transportu. Zpravidla to trvá roky, ale přicházejí vnitřní zážitky a vnitřní zkušenosti; ty přináší naše Cesta! Není třeba se jich bát, protože TAM je s námi vždy náš Mistr. Pokud jej nemáme, je téměř jistým pravidlem, že Negativní síla si umí lehce poradit s duší, která poprvé přichází do vyšších světů. Stačí jen z její strany opravdu málo, aby člověka, snažící ho se o vzestup, srazila zpět do úrovně světa. Jen třeba tím, že se chlubí vnitřním zážitkem. Cesta žáka je vždy a stále individuální. Většina světa – lidí, je a žije v zajetí mysli, v iluzi Máji, pomíjivé světa. Mistři svým žákům říkají – je třeba se z toho jednou pro vždy vymanit. A cestu oni znají.

Na úplný závěr mého pokusu seznámit zájemce o částečný pohled na mystiku ještě důležitý doplněk. Naše duše byla umístěna do hmotného světa a cestou vývoje světa oživovala mnohá těla v různých bytostech a zrozeních. Nakonec se dostala do nejvyspělejší bytosti zde na Zemi, do fyzického těla člověka. Je to bezesporu Dar, který nesmí být promrhán upnutím se k světským radostem. Na jeho konci čeká vždy smrt těla. Abychom naplnili biblické „všichni jste bohové“, nelze zaujmout k této naději pocit pýchy a u něj, u ega v samolibosti skončit. Zadarmo nic shora, odnikud, nepřijde. Těžká práce na sobě, doslovné nesení svého kříže v čestném a spravedlivém žití všech vztahů a každodenní meditace, která je vstupním nástrojem a velkou prosbou k Synu, našemu Mistrovi, k Bohu Otci a Duchu Svatému, o přijetí naší duše k cestě návratu. Je ověřeným faktem a známá citace moudrosti starých Mistrů říká, že „když je duše žáka připravena, Mistr se objeví“. Za sebe, nepatrného človíčka upřímně radím – připravujme se. Nikdy nikdo nevidí svůj konec, nikdy nikdo neví, kolik nádechů a výdechů mu ještě v tomto životě zbývá. Začněte proto právě teď.

Mistr Pán Ježíš Kristus svým učedníkům řekl:

„Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.“

To je výzva laskavého Mistra k návodu proč a jak, těch pár slov značí naději i konečný cíl.
 

Václav Žáček /Venda/ – podle dostupné literatury a učení Mistrů Sant Matu a své vlastní praxe.