Před rokem jsem sem přinesl článek „Slabikář duchovního života“, kde významná osobnost východních duchovních směrů sděluje některá svá moudra. Dnes bych se chtěl s tématem FILOSOFIE-NÁBOŽENSTVÍ… již rozloučit a v dalším pokračování nahlédnout do světa zklidnění mysli, do mystiky a jejího nástroje meditace, která nabízí jisté a osvědčené řešení pro poznání problémů světa. Ale k Dalajlamovi se ještě vrátím.
Svůj první článek k nahoře zvýrazněném tématu jsem tu začal v listopadu sdělením, že nebudu spekulovat nad tím, kdo, proč a kolik lidí si myslí, že život, tak, jak ho tady známe, vznikl nějakou postupnou neřízenou organizací změn a vývojem ve hmotě a následkem nějakého neřízeného procesu v čase a prostoru, až se vyvinul do dnešní nám známé podoby. Mnoho lidí by mohlo k této variantě říci, že to byla snad „nějaká“ náhoda? Otazník má svoji důležitost. Anebo druhá možnost, která je uznávaná také mnoha lidmi – jestli je možné, že jeho vznik byl zapříčiněn nějakou tvůrčí neznámou Silou /to velké písmeno značí moji úctu k Ní/, která mu v jiných dimenzích předcházela, aby pak, do příhodných podmínek, byl reflektován nějakým nám nyní zcela nepochopitelným přenosem.
Jsem přesvědčen, i když nemohu podat žádný relevantní důkaz, že od počátku stvoření existuje také neviditelný svět, ve kterém se projevuje věčný boj tvořivých neviditelných sil jiných úrovní, které mohou na náš nižší svět působit způsobem nám nepochopitelným a které mohou být nazvány dimenzemi či regiony vyšších, nám neznámých a v tomto světě nepoznatelných světů. A k tomu jsem pak uvedl některé ze základních otázek filosofie, která hledá vysvětlení…, jako např. co je realita? Realita světa? A co je vlastně náš svět?
……
Těch otázek je mnoho a lidský rozum či inteligence si s nimi nemusí umět poradit. A uvedl jsem ty „přízemní“ a nazval je jako problémy bytí, problémy morálky, bídy, krutosti a smrti, atd.
V druhém článku jsem psal o tom, že žití našeho života se odvíjí ve světě plném rozporů, doslova uprostřed boje, který zuří (někde méně, někdy více) na všech stranách. Každý z lidí se snaží, aby žil co nejdéle a co nejpříjemněji. A pro naprostou většinu z lidí se stává tento boj konečným smyslem existence. Naše myšlení je tak obráceno výhradně k přítomnému světu. Uvědomuji si tak, že filosofie používá pro orientaci lidských zkušeností jako celku a pokouší se dojít ke skutečnosti skryté pod povrchem jevů světa pomocí rozumu.
Existující filosofické teorie jsou však často konfliktní, a proto i matoucí. Rozum je věcí proměnnou a jeho „kvalita“ záleží na mnoha věcech. Intelektuální poznání často neovládá náš osobní rozvoj, naše životní činy jdou často proti nám samotným. Aby bylo naše uvažování možné, musí existovat nejméně dvě jsoucna, poznávající subjekt a poznávaný objekt. Jedno bez druhého nemůže existovat.
A pak jsem již přešel k náboženství. Lidstvo dnes většinově uznává vědecký přístup k životu a ten začal v oblasti světa hmotnosti převládat. Chemie se vymanila z plenek alchymie, astrologie „porodila“ astronomii a matematika má být tím, co kupříkladu pomáhá chápat nové závislosti a vztahy. Nabízí se však otázka – je věda spásou lidstva? Zatím mnoho vynálezů a objevů lidem na jedné straně pomáhá, na druhé straně ničí třeba „jen“ životní prostředí. Když zůstanu v našem civilizačním okruhu /EU/, říkají politici a navíc to dávají do preambulí různých dokumentů, že člověk je složen třemi úzce provázanými složkami; je z ducha, mysli a fyzického těla. Opírání se o tzv. židovsko-křesťanské kořeny. Věda uznává mozek, tělo, rozum. Ale Ježíš mluví o tom, jak a čím máme milovat Boha. A při „studiu“ a praktikování lásky k Bohu pak přichází proces myslící, který přináší teorie a koncepce, které již nemohou být chápány jen smyslovými tělesnými orgány. Jinými slovy, existuje prostor pro duši, která může žít a vnímat již mimo oblast omezené mysli. A to poznávání Boha? Čím, jak, kterým směrem se máme vydat? Je vůbec Bůh poznatelný lidskými smysly? Dá se spatřit v mikro světě či v makro vesmíru? Dá se vypočítat pomocí rovnic, dá se k Němu dojít pomocí teorií, hypotéz, odhadovat, co je Jeho, co Jeho není? Jak se věda staví k Bohu? Pomáhá filosofům, pomáhá náboženské praxi?
Přicházejí pak zarputilí teisté a neméně fanatičtí ateisté. Obě skupiny mají něco společného. Člověk vlastní pro svůj život hmotné tělo, mysl a rozum /a má i duši/. To první mu slouží k fyzickému prožívání a kupříkladu i k hromadění pozemského bohatství. Je to to pravé? Tělo slouží tělu, mysl mysli, ale ze všeho je pro člověka nejvzácnější duše. Ale co to je? Pár molekul či atomů v těle nějak působících za přispění nějakého nepoznaného záření, energetických vlivů? Kdo ví, jak působí vnější činitelé na to, co nazývám duší, na to, co je nadpozemské, co je z jiného světa. A kdo zde, na zemi, přináší člověku dar poznání duše, což je první krok toho největšího náboženství, popisu Cesty ke sjednocení s Bohem? No, věda to určitě není. Náboženství vznikala z nějakých kořenů a i přes velkou rozmanitost, od epochy a kultury vzniku až po mnoho rituálů a obřadů, mají přesto mnoho společného. Lze to vystopovat. Nejméně to, že ho přinesl nějaký člověk. Vždy jen nějaký člověk, mohu ho pojmenovat jako posla, učitele, mudrce, mistra! Začal učit, kázat a jít příkladem pro své nejbližší následovníky. Zpravidla pak po smrti této vůdčí osobnosti se ale leccos změnilo, protože následovníci často celou nauku za jeho života nepochopili a pak se tento nedostatek projevil třenicemi o moc a vliv. Takových případů je známo mnoho. A bohužel, náboženství dokázalo být ve svém prosazování se konfliktní a je jisté, že ty základní otázky, problémy lidí, stejně nedokázalo zodpovědět. Smutné je, že od jejich zakladatelů postupně duchovnost a původní čistota upadala s tím, jak přicházela více a více propracovanější organizace, řády kněží a povinnost věřit dogmatům. Sám jsem si také povšiml, že jednotlivá náboženství kladla důraz na žití morálního života dle přijatých etických zásad. To bylo a je vždy dobré, ale – žije se podle nich? V úvodu jsem vzpomenul Dalajlámu. Ten na dotaz nějakého novináře – které náboženství je nejlepší stručně odpověděl: „Nejlepší náboženství je to, které z tebe udělá lepšího člověka.“ A dodal: „Cokoli, co tě udělá více soucitným, citlivým, objektivním, milujícím, lidským, odpovědným, etickým. Náboženství, které tohle dokáže, je pro tebe tím nejlepším.“
Musí to být nutně jen náboženství? Lze jistě věřit i tomu, že to může být i některý významný filosofický směr. V každém případě si však myslím, že pro duchovní cestu poznání sebe sama, pro cestu do svého nitra, není třeba znát dělení, násobení, sčítání a odčítání nekonečen či nul. Co člověku pomůže zjištění, že vydělením konečného čísla nekonečnem lze obdržet nulu. Poznám z toho svůj osud, co mne čeká a co dělat pro to, abych nastolil rovnováhu vlastních činů oproti působení jejich důsledků a hlavně, přibližoval se spáse, Jeho milosti?
Člověk je zde silně v působení svého ega a myslí si, že „MŮŽE“. Vzpomínám na román Johna Steinbecka „Na východ od ráje“, kde je právě v závěru toto sloveso objasněno – v hebrejském jazyce je to slovo „timšel“. Člověče, můžeš, ale vždy poneseš následky; tedy uplatňuj možnost svobodné vůle ve svém konání, myšlení, ale k tomu patří neodlučitelně i tvoje zodpovědnost za své případné hříchy. Sděluj lidem svoji pravdu, přesvědčuj je o lecčem, ale pomni, že nad tebou je Síla, která tě mnohonásobně přesahuje, která přesahuje vše, která o tobě ví. Dala ti i jeden nástroj – svědomí. A její tvořivá složka je tou, která vše stvořila. A kde jsi byl, člověče, ptal se Hospodin Joba, když jsem tvořil svět? Teď tu jsi a hledáš, jak si zvýraznit svoji pomíjivou sílu a důležitost.
Naposledy se vrátím k intelektu. Ten nám byl Stvořitelem, Otcem, Bohem /jak kdo chce/ propůjčen pouze k činnosti v tomto světě jevů. Je schopností, která nám umožňuje uchovávat a analyzovat hlavní dojmy vyplývající z našich zážitků v tomto světě. Dle těchto analýz můžeme /i/ výhodně jednat. Je-li rozsah intelektu takto daným světem omezen, jak bychom mohli s jeho pomocí proniknout hloubkou duchovní reality. Nelze očekávat, že náš slabý, omezený rozum může pouhou hrou intelektu porozumět duchovním hlubinám. Vždyť i ve světské oblasti je tolik jevů a věcí, které přesahují jeho schopnosti. Co potom můžeme dokázat ve světě, který existuje mimo smysly.
Milí čtenáři, za sebe upřímně říkám; hledejme Boha. Hledejme Ho v sobě, nikde jinde není, není v oblacích, není v hlubinách vod a ani v dálavách vesmíru. Ukryl se na jediné místo, kde bychom Ho nikdy nehledali. Je v nás. Mistr Eckhart vyslovil vzácnou větu: „Kdo Boha hledá v nějakém přijatém tvaru a lpí na něm, ztrácí Boha, který je v něm skryt.“
Mé závěrečné radě snad porozumí ten, kdo je již na cestě. Neposilujte své malé oddělené JÁ /ta oddělenost není na věky/. Každé takové posílení má za následek pokles uvědomování si božské Skutečnosti v nás. O temnotě a Světlu v našem světě a v nás samotných hovořil Ježíš. Nechme, alespoň se prosím pokoušejme, aby vítězilo právě a jen to Světlo.
To je i mé novoroční přání všem upřímným a pokorným hledačům pro rok 2018.
(pokračování)
Václav Žáček /Venda/ – čerpáno z vlastních zkušeností na Cestě a z učení Sant Mat
Poslední články autora:
