Narodil se Kristus Pán…?

Netradiční začátek mého prosincového svátečního příspěvku spočívá v nabídce k zaposlouchání se do známé koledy. Na úvod si ji prosím prožijte a vám, starším čtenářům doporučuji, abyste zavřeli při jejím poslouchání oči a soustředili se na své nitro. Tak se vám mohou možná lépe vybavit již dávné vzpomínky na dřívější časy. Koledu najdete v části „Koledy ve formátu MP3“ a má název „Veselé vánoční hody“ – viz.: http://vanoce.vira.cz/koledy/koledy-ke-stazeni

Kdo chce, může si zavzpomínat a uvědomit si to kdysi velebné ticho svaté noci z 24. na 25. prosince. K ideálu patří ještě mírný mráz, tiše se snášející vločky, k půlnoci možná i projasněná obloha se stovkami blikajících hvězd. K tradici patřilo, že jsme naši netrpělivost pokrátili posloucháním vzkazů a přání pro naše námořníky, kteří tenkrát na našich lodích brázdili vlny různých moří a oceánů. A pak tradiční štědrovečerní večeře, po ní společné zazpívání koled a rozdání dárků.

Andrea Previtali (cca 1480-1528) - Narození Páně

A. Previtali (cca 1480-1528) – Narození Páně

Vzpomínám si na jedny Vánoce, je to již více jak padesát roků, kdy jsem si vyšel na zimní zahrádku, na dětské hrudi svíral nejlepší dárek, jaký jsem si mohl přát – ruské pohádky v krásně ilustrované knize „Krása nesmírná“ a vnímal takové své malé lidské štěstí. Jak to ten Ježíšek mohl vědět, že toužím zrovna po této knížce? Nové tepláky, bačkory do školy či rukavice, koho by to zajímalo? A pak, to ještě nebyla u nás doma televize, celá rodina kráčí na půlnoční mši, všichni lidé se vzájemně zdraví a v promrzlém kostele si zpíváme o narození Krista. Dnes? Tento večerní slavnostní klid svaté a tiché noci bývá často v posledních létech narušován vystřelováním vánočního ohňostroje a petard; naše kočička hrůzou neví, kam by se měla schovat. Mimochodem, to ještě netuší, že za týden, na Silvestra, to bude mnohem horší.

A také je tu „moderní“ nabídka pro ty, co si chtějí ukrátit dlouhou chvíli a kteří nechtějí být z nějakého důvodu doma. Již ve 20:00 hod. Štědrého večera otevírají, i v mém malém městečku, nejméně tři možnosti zábavy – vánoční diskovečer v rockovém klubu, bar a herna s blikajícími automaty, která zve dokonce k vánočním výhrám?! Možná si nedají sváteční pauzu dealeři tanečních či jiných drog? Jiná doba, jiná doba! To by rozhořčeně vyslovil číšník ze známé komedii „Dědictví…“ Věry Chytilové. Vůbec mi však nejde o žádnou nostalgii či o kritiku současných přístupů některých lidí k Vánocům. Žijeme vždy v přítomném okamžiku a ten je vždy nový a nechává za sebou ty zašlé vzpomínky.

A tak k tématu narození. V koledě, kterou jste si možná vyslechli, zpívají děti mj. „o tom co se lidem vskutku stalo, že se lidem narodilo děťátko“.

Je jisté, že u některých rodičů, žijících v nuzných podmínkách, v bídě či v pronásledování, se někdy stalo či i stále stává, že se datum narození může zapomenout. Naopak ale, v rodinách zámožných lidí se datum narození nového člověka nejen pamatuje, ale býval i v dávných dobách někde z pohledu historie zaznamenáván, zapsán a potvrzen i svědky. Na pár příkladech slavných osobností minulosti mohu uvést, že ne vždy byl tento záznam proveden; možná to ani tehdejší doba nevyžadovala a také, kdo při narození věděl, že se o tomto člověku budou jednou psát knihy a jeho životní dílo bude oslavováno?

Takový Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, princ královského rodu, se narodil přibližně 564-3 př. n. l.? A nebo starověký filosof, matematik a astronom Pythagoras ze Samu narozen okolo 570 př. n. l.? Další významný filosof a teolog své doby, Filón Alexandrijský, narozen asi 20 př. n. l.? A co dramatik, básník, politik a filosof Lucius Annaeus Seneca, také nejasné datum, asi 4 př. n. l.? Osobnost českých dějin, Přemysl Otakar II., řečený král železný a zlatý, narozen kolem roku 1233? Bez velkého představování – Mistr Jan Hus – narozen kolem r. 1370? Či objevitel a mořeplavec, ten kdo objevil Nový svět, Kryštof Kolumbus narozen prý 31. října 1451, opět tedy s otazníkem? V Rusku, za vlády carů, za dob nevolnictví, byl asi velký nepořádek v knihách narození a např. Jemeljan Pugačov, významný vůdce povstání v Rusku, má u data narození 1742 také otazník.

Narození Ježíše Krista má tedy v datu také nejasnost a mohu předeslat, že se přesné datum nedá již nikdy nijak „dohledat“. Ony ani ty dobové historické dokumenty také nikterak významně Ježíše a jeho život nezaznamenaly. Podle odborné literatury se datuje narození Ježíše do období kolem rok 6 před n.l., na sklonku vlády Heroda Velkého. Jestliže evangelia a další záznamy neznají přesně rok jeho narození, je nasnadě, že již vůbec nic netuší o měsíci či dni? Jak je tedy možné, že zrovna 25. prosinec je takto oslavován? Kdo a proč si toto datum vypůjčil či převzal?

Pro pátrání je třeba nahlédnout do předchozího předkřesťanského dění, kdy starý Řím ovládal velkou část tehdejšího světa. Jedním z prvních vážných konkurentů rodícího se křesťanství byl starověký kult, mitraismus, který považoval staré indoiránské božstvo Mítru za Pána a Spasitele. Tento kult se dostal do Říma a byl tam přijat a uctíván již od první poloviny 1. století před n. l.. Toto božstvo mělo dokonce árijské kořeny a zasahovalo až do hinduistických Véd, i když v nich mělo poněkud menší význam. Později však i v Persii získal na významu a v zoroastrismu se stal vládcem sil podřízených Ormuzdovi (Ahura Mazda). V Římské říši tak v průběhu druhého a třetího století n. l. byl mitraismus na vrcholu a ještě v r. 274 vyhlásil císař Aurelián Mitru za hlavního patrona říše.

Mitra byl uctívaný jako bůh slunce a významná výroční slavnost na počest „narození neporazitelného slunce“ se konala vždy na počátku zimního slunovratu, 25. prosince, kdy slunce přechází na svoji zpáteční cestu návratu k severní polokouli. V celém římském světě šlo o velkou událost a doprovázely ji různé slavnosti vč. „Velkých her“. Tento den svátků a her byl přirozeně určen k oslavě pro veřejnost a tak se zdá, že právě pro praktické příčiny byl později vybrán i jako datum, kdy by se mohlo oslavovat Ježíšovo narození. Jisté je, že toto datum jako den narození Ježíše nebylo ustanoveno ani v průběhu prvních tří století našeho letopočtu. Až s příchodem nového císaře Konstantina, po jeho vítězství nad spoluvládcem Liciíniem a po vydání Milánského ediktu, který v té době zaručoval neomezenou svobodu vyznání víry pro všechen lid, vyvstala v roce 324 nejen otázka „dopracování“ evangelií k obrazu nové křesťanské církve státního útvaru Říma, ale i určení nového důvodu pro tento nový křesťanský svátek, který by navazoval na doznívající kult mitraismu. A tak se podruhé může jevit, že den narození Ježíše byl opravdu stanoven na 25. prosince. Ten již měl u veřejnosti značnou oblibu.

Zpočátku nového letopočtu však křesťanští otcové nepovažovali za nutné, aby se vůbec nějak den narození Ježíše připomínal. Například Origenes, řecký církevní učitel a teolog, dokládal na životě starověkých svatých mužů a proroků, že ani jeden z nich „neoslavoval den svého narození“. Slova proroka Jeremiáše: „Nechť je prokletý den, kdy jsem se narodil“ to jen potvrzovala. Z pohledu mystiků je den narození se ve fyzickém těle, tedy opuštění Království Ducha, opuštění rajské sféry pro často „vrtkavý“ osud, dnem „prokletí“. Origenes dodával, že oslavy dne narození jsou typické pro světské vládce, jako byli faraoni či Herodes, kteří je oslavovali okázalými radovánkami při nichž brali život i jiným. V životě svatých mužů mělo daleko větší význam jejich samotné učení a příklad jejich života a oslavovat vnější události jejich života, vč. narození, považovali dokonce za hřích a zpronevěření se skutečným cílům, pro které přišli na svět. Jenže nová moc již započala svoji cestu a tak byly rady církevních otců té doby, počátků křesťanství, zapomenuty.

A tak se tento dnes ustálený den narození Pána Ježíše Krista, první autentická zmínka o něm, objevuje na začátku spisu Depositio Martyrum z roku 336, který je doložen a nachází se v římské chronografii (křesťanský almanach), datované do roku 354. Zpočátku však šlo pouze o stanovení tohoto data, ještě vůbec nešlo o žádné oslavy. Lid Římské říše měl však rád hry, svátky a oslavy a bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se tento den začne slavit. Je však velmi diskutabilní, zda oslavy a svátky, jaké se praktikují dnes, s tunami masa z vyvražďovaných zvířat, miliony ptáků a hektolitry alkoholu, jsou tou pravou oslavou duchovnosti a učení, které sem Ježíš přinesl. Chléb a hry, to však bylo motto světských vládců a platí to v nezmenšené míře i dnes, kdy jsou tyto církevní svátky plně zkomercionalizované. Dnes si hlavně obchodníci slibují před dobou vánoční skutečné naplnění kasy, útraty lidí a vyšší tržby. Dokonce i ekonomové a finančníci věří, že lidé zachrání často krachující státní rozpočty právě vánočními nákupy. A při tom člověku ke spokojenosti by mohlo stačit tak málo; být se svými blízkými, prožívat vzájemnou Lásku a poselství naděje pro příští setkávání se ve zdraví. A nebo je nutné mít za cíl to, že naše štěstí má spočívat v našich přeplněných žaludcích, plných ledničkách a v hromadách dárků? I když bylo datum narození Ježíše a s tím spojená oslava takto vymyšlena, je pravým poselstvím Vánoc připomenutí si jeho největšího daru, který přinesl, ať se ve skutečnosti narodil v březnu či srpnu… kdykoliv, nám všem. Lásku, pokoru, odpouštění a spravedlnost pro všechny lidi světa. Jak jednoduché je to napsat, jak těžké je tím žít a jak těžké je dosáhnout určitě sladkých plodů z takového konání a přístupu k životu. Mohu mít snad pocit, že po dvou tisících letech jsme se jako lidstvo výrazně posunuli k lepšímu a k naplnění Ježíšova poselství?

Vánoce však byly a jsou svátky, které nejvíce prožívají naše děti. Rozzářené oči, radostný a šťastný úsměv, kdo by si toto nepřál? Kdo by si ze svého dětství nepamatoval to radostné očekávání: Co mi Ježíšek přinese? Byl jsem hodný? V mnoha státech nosí dárky někdo jiný a často to nebývá na Štědrý den. Tak např. v Itálii naděluje na 24. prosince Babbo Natale a na Tři krále čarodějnice Befany. V Norsku doveze dárky kouzelný skřítek Julenissen se sobím spřežením. Ve Švýcarsku Bílý anděl Christkind a ve Finsku naděluje Dědeček Velký Ukko. Je to však jedno, jaká se vytvořila národní tradice, jaká legenda je tím opředena. Vždy jde o krásný akt obdarování a v něm se skrývá láska darujícího k obdarovanému.

K Vánocům se pojí mnoho zvyků, pověr a také se časem vytvořila různá pořekadla a básničky. Proč se třeba kupuje jmelí? Je to prý přímo „vánoční rostlina“. Lidé si jeho zelené, postříbřené či pozlacené snítky nejčastěji připevňují na lustr, případně nad dveře. Zřejmě proto, že pod zavěšeným jmelím má muž právo políbit jakoukoli dívku či ženu. Nebo proto, že „kdo se pod jmelím políbí, druhému se zalíbí“ a jejich láska bude po způsobu jmelí věčně zelená. Každopádně darované jmelí nosí štěstí, a tak se při vánočních návštěvách hodí s sebou snítku přinést. Rozkrojení jablka značilo věstění budoucnosti. Jablko se rozřízne kolmo ke stopce a obě poloviny se všem ukáží. Pokud vnitřní část s jádry má tvar pěti a více cípé hvězdy, všichni přítomní se za rok znovu ve zdraví sejdou. Pokud mají jádra tvar kříže, někdo z rodiny těžce onemocní nebo zemře. Tam, kde se večeří kapr, bývá často pak uchraňována kapří šupina, která má do peněženky pro příští rok přinést peníze. A kdo by nechtěl vidět zlaté prasátko, symbol bohatství? Ale dodržovat až do večera půst, to se zase mnohdy příliš nechtělo?

Albert Chevallier Tayler (1862-1925) - Vánoční stromeček

Albert Ch. Tayler (1862-1925) – Vánoční stromeček

A co nejviditelnější symbol Vánoc – nazdobený vánoční stromeček. Dnes je zářící, ozdoby barevné, svítící, blikající, červené, modré, stříbrné či žluté, řetězy, vánoční hvězda, prskavky a další a další ozdoby, které z obyčejného stromečku učiní výraznou ozdobu našich pokojů a zaplní naše příbytky neodmyslitelnou vánoční vůní. Vánoční stromeček se dostal do Evropy zřejmě z Německa, kde byl mitraismus v období nadvlády Říma daleko populárnější, než v jiných zemích západní Evropy. Další teorie také tvrdí, že tento stromek byl odvozen od Stromu poznání z Ráje, který byl podle starověkých zvyků 24. prosince, na počest Adama a Evy, ozdobený jablky.

Těch zvyků a návazností až do dnešních dní by se našlo daleko více, i např. v různých tzv. pohanských tradicích. Důležité je, že i přes to, že pro tento symbol umírá každý rok mnoho tisíc mladých stromků, přetrvala tato vánoční tradice a na nějaký čas připomíná život Ježíše Krista. Jak by asi dnešní společnost přijala přímo parlamentní zákon anglických puritánů, kteří právě pro nějaký kritizovaný pohanský základ se rozhodli v roce 1644 všechny vánoční křesťanské oslavy zakázat a nařídili, aby se držel naopak přísný půst? Mimochodem, nevydrželo to nijak dlouho.

U prostých lidí na venkově i ve městech, tam všude tyto různé oslavy zakořenily a postupně se z nich staly i tradice, které jsou součástí naší kultury. Oslavy narození Pána Ježíše Krista přinášely pro jeho slávu nové a nové říkanky, koledy a básničky. Pár ukázek:

Stromečku, vstávej,
ovoce dávej,
umej se, ustroj se,
je Štědrý den!
/z Kladska/

Ó můj milý Ježíšku,
já Ondra mladý, spanilý,
já ti obdaruji tento dárek přemilý:
pár ovčiček, pár jehňátek,
k tomu sladký makovníček,
aby se namlsal tvůj malý jazýček.
/z Valašska/

Narodil se Ježíšek,
kópime mo kožišek,
hodně dlóhé chlopaté,
abe mo bel po pate.
/z Hané/

A zajímavé pranostiky, pojící se k naději v příští rok a také bohatou úrodu:

Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok nato běží. /z Vysočiny/
Prosinec se sněhem na pěšině, žitko je v každé vysočině. /z Moravy/

A jedna pamatuje i na to, když připadá Štědrý den, tak jako letos, na úterý:

Štědrý den v úterý – bude hodně vína a obilí.

Giotto di Bondone (1266-1337) - Klanění Tří králů

G. di Bondone (1266-1337) – Klanění Tří králů

Vánoce jsou v dnešní době dovršeny svátkem Tří králů, po nich se vrací život opět do všedních kolejí. Dnes jsou pořádány Tříkrálové sbírky a chodí malí kolednici, kteří po ulici zvoní zvonečkem a pak u dveří zazpívají známou koledu: „My tři králové jdeme k vám štěstí zdraví neseme vám…“ a alespoň u nás obdarují ještě nějakým drobným dárečkem, který sami vyrobili. A za ni mohou být obdarováni, dnes nejlépe nějakým finančním obnosem do nazdobené pokladničky. Za to ještě napíšou na dveře křídou K+M+B 2014 a my pak celý rok dveře neumýváme. (Neznačí to, jak dnes někteří říkají jako vtip – „klíče + mobil + brýle“, tedy pro nás již starší – zapomínající tři nezbytné věci, které si bereme na nákupy či různé pochůzky.) Tradice Tří králů je také dlouhá, jako sám nepřesný datum narození Ježíše. Svůj původ má zřejmě též v mitraismu či zoroastriánství a ve jménech mágů se skrývají básnické přívlastky slunečního boha. Kašpar /Caspar/ znamená „Bílý“. Melichar /Melchior/ je „Král světla“ a Baltazar /Balthazar/ „Pán pokladů“. Mágové byli zoroastriánští kněží, i když řecký termín „magos“ nabízí mnoho významů; od mystika, mudrce až po jasnovidce či čaroděje. A také se může zdát, že tento příběh, který si vypůjčil evangelista Matouš, je ze zoroastriánských spisů. Zarathuštra prorokoval, že panně se narodí Spasitel, a dodal (na adresu mágů):

„Vy, moje dítky, budete jako prvé poctěné tím, že uvidíte božskou osobu, která se objeví na tomto světě. Hvězda půjde před vámi a přivede vás na místo jeho narození; a když ho najdete, věnujte mu svoje dary a oběti, protože je skutečně vaším pánem a věčným králem.“ citace - Zend-Avesta

Tři králové darovali podle Matouše narozenému Ježíši tři vzácné dary: zlato, kadidlo a myrhu. Nám však narozením Ježíše byl dán velký dar – dar Lásky pro celé Boží stvoření a pozdější přikázání v uceleném učení pro ctnostný život.

S pokorou přeje pěkné vánoce Václav Žáček /Venda/

/Narození Ježíše Krista zpracováno podle významné knihy profesora Johna Davidsona „Ježíšovo evangelium – po stopách jeho původního učení“, vydáno CAD PRESS Bratislava v roce 2004; použití lidové tvorby z knihy vydavatelství Odeon „Český rok – Zima“, vydáno v r. 1981/

hodnocení: 3
hlasů: 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017