Někdo TAM již zase byl a přinesl svědectví… něco pro malé letní otázky

daniil-andrejev-ruze-sveta-nahledTo TAM je důležité, ale důležitější je, že TAM byl s plným vědomím v žitém pozemském životě a že se pokusil přinést lidstvu své prožité svědectví. Tedy „byl TAM“ mystickým vhledem či transportem, transcendentním putováním… každý si může vybrat a dosadit to své pojmenování, které pro něj značí vědomý zážitek jako přímou zkušenost i s tzv. hlubinnou pamětí. Ne tedy svým pocitem, myslí, egem, přáním jako matkou myšlenek, kterým pak lze, s určitým poblouzněním nedokonalých smyslů, ale s hřejivým pocitem u srdce a až s očima dojetím vlhkýma od slz, subjektivně uvěřit.

Následující ukázka je z vybraných spisů Daniila Andrejeva, svazek 1, Daniil Andrejev „Růže Světa“, nakladatelství Pavel Mervart, 2011.

Již nedávno jsem pro ilustraci „stvořil“ článek o Ženství, který byl čerpán ze stejného zdroje. Kdyby si to chtěl někdo oživit – viz. http://hledani.gnosis.cz/zenstvi

Dnešní ukázka je z knihy III. s názvem „Struktura Šadanakáru – světy vzestupné řady“, kapitola první – Sakuála prosvětlování. Tak jako v článku „Ženství…“ uvádím i tady objasnění výrazů, které nejsou z pozemského světa, z žádného známého a používaného jazyka současné doby. Často tu totiž píšeme, že duchovní světy, tedy jiné světy, jsou nepopsatelné, že na to nestačí naše slovní zásoba. Ruský autor si však k popisu své přímé zkušenosti a její aplikaci pro možný další vývoj lidstva přesto troufl. Ale s tím, že navíc musel pro objasnění použít výrazy, které TAM obdržel. Je logické, že žádný současný jazyk tohoto světa nemůže obsáhnout popis světů jiných dimenzí. Proč, to je snad každému jasné. Ukázka bude poměrně dlouhá, ale slibuji tomu, kdo se jí „prokouše“, určitě zvláštní zážitek. Nutno dodat, že autor prožil v bývalém SSSR velmi pestrý život. Prošel celou II.světovou válku, aby byl, jako tisíce jiných, po ní uvězněn. To mu pak podlomilo zdraví a po uvolnění tuhého stalinského režimu a po propuštění z vězení poměrně brzy umírá.

(Do závorky ještě k úvodu tohoto odstavce – je v něm použitý termín „světy vzestupné řady“, a to by snad mohlo evokovat i myšlenku a otázku na existenci i světů sestupné řady? Ano, i ty jsou v tomto díle podrobně, z hlediska poznání autora, popsány. Odkazuji na dílo: Dante Alighieri – Božská komedie. Snad mohu i odkázat na významné alegorické dílo již mnohem mladší – Jan Ámos Komenský – Labyrint světa a ráj srdce. Píše se tam například toto: „Ale i to je nic proti tomu, jak je – a zvláště nyní – uspořádán labyrint tohoto světa. Neradil bych ti, aby ses tam vydal sám, to mi věř, jako zkušenějšímu,“ řekl Poutníkův průvodce Všudybud.)

Pro čtenáře tohoto mého úvodu ještě DŮLEŽITÉ – pro pochopení textu D. Andrejeva je tedy nutné, abych na konci úryvku uvedl vysvětlení, opět takový malý slovník pojmů. Ty vždy i v samotném textu ukázky zvýrazním tučně. Aby byly pochopeny prožitky autora a smysl sděleného, je třeba se nad těmito cizími výrazy zamyslet a dosadit si do textu jejich objasnění.
 

Vlastní ukázka:

daniil-andrejevNevím, kde a kdy zemřu tentokrát, vím však, kde a kdy jsem umíral naposledy předtím, než jsem se roku 1906 narodil pro život v Rusku. Tento poznatek nemá samozřejmě obecný význam a může zajímat pouze ty, kdož jsou schopni mít důvěru k mému svědectví a kteří přitom cítí karmické pouto s mým osudem. Svým objektivním významem je však mé vědění o některých etapách cesty mezi mou předposlední a nynější existencí širší, mohu a musím povědět o tom nejpodstatnějším z toho, nač se mi podařilo si postupně vzpomenout. Bylo by vlastně lépe říci nikoliv „podařilo se mi“, nýbrž „pomohli mi připomenout“.

Někdy jsem potkával lidi, kteří měli schopnost poodhalit hloubku své paměti, ani jeden z nich se však neodvážil o tom téměř s nikým hovořit; a nikoho z nich také ani ve snu nenapadlo zachytit tyto vzpomínky v písemné formě. Zavinilo to přesvědčení, že takové přiznání může vyvolat pouze výsměch, a přirozený duševní stud, bouřící se proti tomu, aby jiní a cizí lidé posuzovali to, co je intimní a nedotknutelné a co zároveň nelze ani dokázat. Dlouho jsem se tak na věc díval i já a i teď se pouštím do takovéhoto pokusu bez nejmenší radosti. Jenomže ono vlastně nic z toho, o čem vyprávím v téhle knize, nemá pramen, který bych mohl dokázat, a proto již nevidím důvod, abych právě o průlomech do hlubinné paměti pomlčel; to jsem buď knihu vůbec nemusel začínat, nebo – když už jsem se do ní pustil – musím mluvit o všem, bez ohledu na bázeň. K tomu mne posiluje naděje na to, že čtenáři, kteří mi nedůvěřují, odpadli již po prvních kapitolách a můj další výklad budou sledovat pouze lidé naladění příznivě.

Naposledy jsem zemřel asi před třemi sty lety v zemi, jež stála v čele prastaré a mohutné metakultury. Celý můj nynější život mne od dětství trápí stesk po této staré vlasti; možná že je tak palčivý a hluboký proto, že jsem v této zemi neprožil život jeden, nýbrž dva, a oba byly velmi bohaté.

Když jsem před třemi sty léty odcházel z Enrófu, poprvé jsem se na své cestě do Šádánakáru osvobodil od nutnosti spouštět se po smrti za vykoupením do hlubin těch vrstev, v nichž mučedníci rozvazují – někdy celá staletí či tisíciletí – karmické uzly, jež zavázali za svého života. Poprvé jsem směl a dokázal rozvázat uzly ještě v Enrófu, když jsem dlouhými mukami a těžkými ztrátami zaplatil za chyby a excesy, jichž jsem se dopustil v mládí. A poprvé jsem umíral s lehkou duší, byť mne dle náboženských názorů té země měl očekávat posmrtný život vskutku strašlivý. Věděl jsem však, že vyloučením z kasty a čtyřicetiletým životem mezi párii jsem všechno vykoupil. Smrt byla lehká a plná naděje.

Byla to prorocká naděje, která nezklame. Zatím jsem si nedokázal vzpomenout na nic z prvních hodin či prvních dnů mého nového bytí. Zato si vzpomínám na několik oblastí té nové vrstvy, v níž jsem dlouhou dobu poté přebýval.

Tato vrstva je společná všem metakulturám a zároveň je velice pestrá: příroda prastaré, tropické, ohromné metakultury, jež do sebe dvakrát pojala můj pozemský život, byla podobná přírodě v Enrófu, byla jen měkčí – bez extrémů krutosti a velkoleposti, bez prudkých tropických lijáků a zhoubného sucha pouští. Vzpomínám si, jak bílá oblaka, podobná věžím neobyčejně mohutných a slavnostních tvarů, stála téměř nehybně nad horizontem a vzpínala se do středu nebe: míjely noci a dny a gigantické zářivé věže stále stály nad zemí a téměř neměnily obrysy. Nebe samo nebylo ani světlé, ani tmavě modré, nýbrž jasně zelené. I slunce tam bylo hezčí než u nás – hrálo různými barvami, pomalu a plavně je měnilo, a já teď nedokážu vysvětlit, proč toto zabarvení zdroje světla neurčovalo zabarvení toho, co jím bylo osvětlováno, krajina zůstávala téměř stejná a převládaly v ní barva zelená, bílá a zlatá.

Byly tam řeky a jezera; i oceán tam byl, já jsem ho však neviděl: jednou či dvakrát jsem byl pouze na mořském pobřeží. Byly tam hory, lesy a otevřené prostory připomínající step. Rostlinstvo těchto oblastí bylo téměř průzračné a tak lehké, jako jsou pozdě na jaře lesy v severních zemích Enrófu, kdy se teprve začínají odívat listím. Také horské hřbety a dokonce i sama půda se zdály být stejně lehounké a napolo průzračné. To vše bylo jakoby éterickým tělem těch živlů, jejichž fyzické tělo tak dobře známe v Enrófu.

Tato vrstva však neznala ani ptáky, ani ryby, ani zvířata: jejími obyvateli byli lidé. Říkám lidé, a mám tím na mysli ne ty lidské bytosti, jež známe z Enrófu, nýbrž ty, které vytváří posmrtná existence v prvním ze světů Prosvětlování. Mohl jsem se nakonec přesvědčit, že útěcha, kterou čerpáme ze starých náboženství v myšlenkách o setkáních s blízkými, není legenda či klam, pokud nás jenom to, čeho jsme se dopustili za života, nezavedlo do hořkých vrstev vykoupení. Někteří z blízkých mne uvítali a radost z našeho setkání se stala náplní dlouhých období mého života v této vrstvě. Je prastará, kdysi ji obývalo andělské pralidstvo a nazývá se Olirna. Zdá se mi, že toto muzikální slovo bylo dobrým nápadem těch, kdo dali této vrstvě jméno. Styk s blízkými nebyl ničím zkalen, neobsahoval smutek, malichernost či nepochopení, jež na něj vrhají stín na tomto světě. Byla to ideální komunikace, zčásti za pomoci řeči, více však mlčky, což známe jen z komunikace s nemnohými, s nimiž jsme spjati láskou obzvláště hlubokou, ve chvílích duchovního splynutí.

Byli jsme zcela zproštěni existenčních starostí, jež mají v Enrófu tak nesmírný význam. V mírném podnebí obydlí nebylo zapotřebí. Zdá se mi, že v Olirnách některých jiných metakultur tomu tak zcela není, přesně si to ale nepamatuji. Potravu dodávalo nádherné rostlinstvo, za nápoje sloužily prameny a potoky, které měly, jak si vzpomínám, různou chuť. Oděv, přesněji řečeno to překrásné, živé, matně zářící, co se v Enrófu pokoušíme nahradit výrobky z vlny, bavlny či lnu – vyrábělo samo naše tělo, to naše éterické tělo, které si zde vůbec neuvědomujeme, které se však v posmrtném životě stane stejně zřetelným a zdá se být stejně důležitým, jako je pro nás tělo fyzické. Jak ve světech Prosvětlování, tak v Enrófu není bez něho možný žádný život.

A přece mi od prvních chvil života v Olirně nakapal pár kapek jedu stesk po těch, jež jsem zanechal v Enrófu. Zůstaly tam děti a vnukové, přátelé a má stařičká manželka – ta bytost pro mne nejdražší, kvůli níž jsem porušil zákon kasty a stal se nedotknutelným. Poté, co se přetrhla nit života, jež mne k nim poutala, prožíval jsem stále obavy o jejich osud; brzy jsem se naučil rozeznávat jejich mlhavé obrysy bloudící po trnitých stezkách Enrófu. Za nějakou dobu jsem již uvítal svou ženu přesně tak mladou, jakou byla kdysi, avšak ještě krásnější. Její cesta v Enrófu se završila několik let po mé a nyní již ani nejmenší stín nedolehl na radost z našeho setkání.

Nové orgány vnímání se odkrývaly jeden za druhým – nešlo o ty zrakové a sluchové orgány, jež jsou v éterickém těle zcela totožné s odpovídajícími orgány těla fyzického – ne! Tyto zrakové a sluchové orgány fungovaly od prvních minut mého přebývání v Olirně a právě jimi jsem Olirnu vnímal; šlo o to, co nazýváme duchovním zrakem, duchovním sluchem a hlubinnou pamětí; o to, co se v Enrófu pokoušejí odhalit nejmoudřejší z moudrých; o to, co se tam odhaluje pouze jednotlivcům z milionů; o to, co se v Olirně odkrývá postupně u každého. Duchovní zrak a sluch překonává překážky mezi mnohými vrstvami; život těch, které jsem zanechal na zemi, jsem vnímal právě těmito orgány – nejasně sice, ale přece.

Těšil jsem se z rozzářené přírody – takovou krásu jsem v Enrófu nikdy nespatřil, jedno však bylo zvláštní: cosi mi v té přírodě scházelo a já jsem brzy pochopil co – rozmanitost života. Se smutkem jsem vzpomínal na zpěv a štěbetání ptáků, bzukot hmyzu, mihotání ryb, překrásné formy a neuvědomělou moudrost vyšších živočichů. Až zde jsem si ujasnil, jak mnoho znamená pro nás, pro náš styk s přírodou, svět zvířat. Ti však, kteří věděli více než já, mne těšili nadějí, že prastarý, mlhavý sen lidstva o tom, že existují vrstvy s moudrými zvířaty, obdařenými rozumem, není jenom sen, nýbrž předtucha pravdy – takové vrstvy vskutku existují a jednou do nich vejdu i já.

Později, zcela nedávno, mi připomněli některé zóny, které jsou v Olirnách všech metakultur. Mluvili o oblastech podobných kopcovitým stepím. Nějakou dobu se tam nalézají ti, kteří byli v Enrófu příliš uzavřeni do svého já, jejichž karmické uzly jsou rozvázány, duše je však ještě příliš úzká a těsná. Mezi průzračnými, tichými návršími a pod nádherným nebem jim teď už nic nebrání zbavit se tohoto nedostatku, pojmout do sebe paprsky a hlasy kosmu, rozšířit hranice svého já. Mluvilo se i o zónách Olirny podobných hornatým krajinám: v údolích tam na sobě pracují ti, kteří dokázali uvěřit, přesněji řečeno, věrohodně procítit transcendentno teprve až v posmrtném životě. Hledí odtud na vrcholky hor, jež však nevidí tak, jak je vidíme my, nýbrž v duchovní slávě. Panují tam mohutní duchové a naplňují vědomí rozjímajících prameny své síly. Během dnů a roků bezprostředního vnímání vrstevnatosti vesmíru a slavnostní velikosti jiných světů se rozvíjejí schopnosti duše, paralyzované bezvěrectvím. Na to si však nevzpomínám příliš jasně, což je možná proto, že jsem tam byl pouze jako host, a soudě podle pramenů informací, nemám jistotu, že tyto údaje nejsou zjednodušeny proto, abych jim porozuměl, čili že nejsou znehodnoceny.

Ilustrační obrázekČas jsem kromě styků s lidmi a potěšení z přírody věnoval především práci se svým tělem: musel jsem ho připravit k transformaci, neboť z Olirny do dalších, vyšších světů nevede cesta smrti, ale cesta proměny. A já pochopil, že verše Evangelia, jež vyprávějí o nanebevstoupení Ježíše Krista, naznačují něco podobného. Vzkříšení z mrtvých změnilo podstatu jeho fyzického těla a při nanebevstoupení z Olirny se toto fyzické tělo proměnilo podruhé spolu s tělem éterickým. Mne, jakož i všechny ostatní čekala proměna pouze éterického těla; proměna podobná té, kterou kdysi viděli apoštolově svým zrakem, jenž pronikal do Olirny, ale nepronikl ještě do světů ležících za ní. Jak jinak by mohli evangelisté vyjádřit přechod Spasitele z Olirny do těchto vyšších světů, ne-li jako jeho nanebevstoupení? A já, který jsem byl vychován v přísném bráhmanismu, jsem začal chápat, jakou podivuhodně bezednou pravdou je pro mne křesťanský mýtus.

I obraz velkého zrádce, který jsem dosud pokládal pouze za legendu, se pro mne stal skutečností: dozvěděl jsem se, že se nalézá zde, uprostřed moří Olirny, v hlubokém osamění, na pustém ostrově. Více než šestnáct století trvala jeho cesta plná muk. Byl vržen tíhou karmy, jež neměla obdobu, do nejhlubší ze všech vrstev utrpení, jež předtím ani poté nespatřily žádného jiného člověka, a odtud jej pozdvihl ten, jehož zradil na zemi, avšak teprve poté, kdy Zrazený získal ve svém posmrtném životě tak nezměrnou duchovní sílu, která k tomu byla potřebná a kterou v Šádánakáru nikdo předtím nezískal. Velký zrádce stoupal stále výš, pozdvihován silami Světla po stupních očistců, až vykoupil svou zradu a dosáhl nakonec Olirny. Dosud nevešel ve styk s jejími obyvateli, připravuje se na ostrově k dalšímu vzestupu. Viděl jsem zdaleka ten ostrov: je drsný, v jeho středu jsou nakupeny podivné skály s vrcholy nakloněnými k jedné straně. Vrcholy jsou špičaté, barva skal je velmi temná, místy černá. Jidáše samotného však v Olirně nikdo dosud nespatřil: v noci je nad ostrovem vidět pouze zář jeho modliteb.

V budoucnosti, až v Enrófu nastane vláda toho, jehož nazývají Antikristem, přijme Jidáš z rukou Zrazeného veliké poslání, znovu se zrodí na zemi a po naplnění svého poslání přijme mučednickou smrt z rukou knížete Tmy.

Nemohu objasnit, jakým úsilím jsem dosáhl své vlastní transformace a co se vlastně v tom okamžiku dělo s mým tělem. Dokážu si teď vzpomenout pouze na to, co se tehdy odehrávalo před mýma očima: mnoho lidí, možná stovky, kteří mne přišli doprovodit na velikou cestu. Když někdo z těch, kteří žijí v Olirně, dosáhne proměny, vždy to způsobí radost i jiným lidem; tuto událost obklopuje slavnostní, světlá a šťastná nálada. K proměně došlo zřejmě za dne, na jakémsi návrší a pod širým nebem, jako tomu vždy bývá v indické Olirně. Vzpomínám si, jak řady ke mně obrácených lidských tváří se jakoby začaly pomalu nořit do mlhy a poněkud vzdalovat v prostoru; přesněji řečeno, zřejmě já sám jsem se od nich vzdaloval, když jsem stoupal nad zemí. V dálce na obzoru jsem dosud viděl zpola průzračný, jako z chryzolitu utvořený horský hřeben a najednou jsem zpozoroval, jak z hor začíná vycházet podivuhodná zář. Chvějící se duhy se přehouply a zkřížily na nebi, podivuhodná nebeská tělesa rozličných barev stála v zenitu a velkolepé slunce je nedovedlo zastínit. Vzpomínám si na pocit ohromující krásy, nadšení a okouzlení, jejž nelze s ničím srovnat. Když můj pohled sklouzl dolů, uviděl jsem, že davy těch, co mne šli vyprovázet, zmizely, celá krajina se zcela proměnila a já pochopil, že okamžik mého přechodu do vyšší vrstvy již minul.
 

Malý slovník pojmů:

ŠÁDÁNAKÁR – vlastní jméno bramfatury naší planety. Skládá se z velkého počtu (více než 240) vrstev různé materiálnosti, odlišného prostoru a času.

BRAMFATURA – skoro každé nebeské těleso má řadu různě hmotných vrstev, tvořících propojený a navzájem podmíněný systém. Bramfaturami se též nazývají systémy spojené společnými procesy probíhajícími v jejich vrstvách. Hlavním procesem, který spojuje vrstvy většiny bramfatur naší Galaxie, je zápas sil Prozřetelnosti se silami démonickými. Jsou ovšem i takové bramfatury, které plně upadly do moci démonické, i takové, které se od ní již naprosto osvobodily.

SAKUÁLA – zde systém dvou nebo několika vrstev různé materiálnosti, těsně mezi sebou propojených strukturálně a metahistoricky.

METAHISTORIE – 1. Souhrn procesů, probíhajících ve vrstvách bytí odlišné materiálnosti s jinými typy prostoru a času, které prosvítají občas skrze proces vnímaný námi jako historie. Nyní leží mimo pozornost vědy a její metodologie. 2. Náboženské učení o těchto procesech.

METAKULTURA – vnitřní sakuály Šádánakáru, představující jakési segmenty jeho nižších vrstev. Metakultury sestávají z různého počtu vrstev, avšak každá má nutně tyto tři: vrstvu fyzickou – místo přebývání příslušného nadnároda, tvořícího svou kulturu v Enrófu; dále zatómis – nebeskou zemi prosvětlených duší tohoto národa; a konečně šrástr – démonické podsvětí, protiklad zatómisu. Všechny metakultury mají kromě toho určitý různý počet vrstev Prosvětlení a vrstev Odplaty. Povaha těchto světů se v každé metakultuře mění v souladu s průběhem metahistorických procesů.

NADNÁROD – skupina národností spojená obecnou, společně vytvářenou kulturou.

ENRÓF – název naší fyzikální vrstvy – pojem srovnatelný s pojmem současného astronomického vesmíru. Je charakterizován trojrozměrným prostorem a jednosměrným časem.

ZATÓMISY – nejvyšší vrstvy ve všech metakulturách lidstva, představující jejich nebeské světy; lůno vedoucích sil národů. Celkový počet zatómisů dosáhl třiceti čtyř.

ŠRÁSTRY – materiální vrstvy jiných prostorových souřadnic, spojené s některými zónami fyzikálního těla planety Země, zejména s „kompenzačními výběžky“ pevnin, špičkami obrácených k zemskému středu. Jsou příbytkem antilidstva, které se skládá ze dvou společně žijících ras – jigvů a raruggů. Ve šrástrech jsou zvláštní velká města a vysoce rozvinutá démonická technika.

OLIRNA – první ze světů vzestupné řady, země zemřelých, společná pro celé lidstvo, i když má v každé metakultuře své zvláštnosti.

ÉTERICKE TELO – třetí z jemnohmotných vrstev vtělující se monády. Bez něho není možný žádný organický život v troj– a čtyřrozměrných světech.

MONÁDA – zde prvotní nedělitelná nesmrtelná duchovní jednotka zrozená nebo stvořená Bohem. Vesmír představuje nesčetné množství monád a jimi vytvářené rozmanité druhy materiálnosti.

* * *

Ještě si dovolím na závěr dodat jeden svůj subjektivní názor. Kniha Růže Světa je velmi významné dílo z pohledu poznání putování, zcela určitě i vývoje člověka a všech okolností a etap, v kterých a které ho provázely, ve fyzickém i duchovním stvoření a které ho, podle poznání autora, mohou potkat i v budoucnosti. V Rusku je opravdu mnoho lidí, kteří se studia myšlenek a poznání z této knihy velmi, i v této době materiálního konzumu, věnují. Spatřují v nich nástin cesty vývoje společnosti „k lepší“ budoucnosti, k životu mnohem důstojnějšímu než je ten, který většina lidí dnes prožívá. Dodám ještě, že není třeba si knihu ihned kupovat. Každá knihovna ji za mírný poplatek zájemci v rámci služby zápůjček zajistí z knižního fondu jiné knihovny.
 

Václav Žáček /Venda/

184 komentářů

Přidat komentář
  1. Anonymní,

    nepredpokladal si to, ale po vyblití sa mi neulavilo. Stále ma straší tá mimoriadne nadrozmerná túžba po strate identity človekov, keď sa pchajú nadprirodzeným silám do virtuálneho ,,konečníka“ a myslia si, že si ich naklonia na svoj tieň.

    Nerozumejú bohom, lebo TÍ všetci a aj ten JEDEN, serie na človekov. Možno ešte sa pousmeje, keď prosbička ide do Neba , do tej blany nad Zemeplackou od ,,obrezaného“..

    Tí ostatní sú GLEJ, ktorí pôjde na ďalšie spracovanie do nejakej ,,Nebeskej paštéky“- Manny…

  2. kolemjdoucí píše :
    „V našom mozgu sa nachádzajú časti nazývané mikrotubuly, ktoré po smrti človeka síce strácajú energiu, ale nie informácie. Hamerhoff tvrdí, že práve tieto informácie sa po smrti fyzického tela rozptýlia do vesmíru, kde sa následne opäť zoskupujú a v tomto štádiu sú pripravené na reinkarnáciu.“
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Entropie
    „V populárních výkladech se často vyskytuje přiblížení entropie jako veličiny udávající „míru neuspořádanosti“ zkoumaného systému. Není to dobré vysvětlení, neboť tato „definice“ používá pojem „neuspořádanost“, který je však sám nedefinovaný. Vhodnější je intuitivní představa entropie jako míry neurčitosti systému.
    Spontánní procesy v uzavřených soustavách vždy odpovídají vzrůstu entropie.“
    Zjednodušeně : samovolně se neuspořádanost uzavřeného systému zvyšuje.
    Takže jednoduchá otázka : jakési (nikým nepozorované) mikrotubuly se prý samovolně rozptýlí. Snad. Ale určitě se samovolně nezorganisuzují, nemůže proběhnout samovolná reinkarnace ( = nemohou zvýšit uspořádanost), což by odpovídalo snížení entropie. Život je vysoce organizovaný jev, který potřebuje stále energii, jinak převládne chaos a neuspořádanost, neodvratná smrt.
    Může se o to odívat do pojmu nesmrtelná duše nebo mikrotubuly v mozku nebo reinkarnace duše a těla, pořád je to nesmysl. Odkud se na to v obrovském kosmu bere na správném místě energie a systém, který chaos zase spojí do nového života? Život ( nový jedinec) vznikající a existující na Zemi potřebuje energii, která se bere z okolí, které se tím mění ve větší chaos. Například předání energie z potravin. Co z potravin zbyde víme. Což takhle z toho potravinového zbytku z chleba rozptýleného v dalekém kosmu složit samovolně třeba žito a pšenici?
    Viděl už kolemjdoucí někoho, kdo má v hlavě mikrotubulky? Bacha na zrcadlo.

    1. Pardale, označil jsem smajlíkem článek pana Staňka (a kvůli němu jsem sem vstoupil). Nepsal jsem vůbec nic jiného. Porozhlížím se, zda tu nepsal ještě jiný kolemjdoucí, ale nenacházím žádného. Navíc by to dle Vás asi měl být spíš kolemidúci, či jak se to píše slovensky.

      1. Kolemjdoucí, přijměte omluvu, smajlík jste dal a jinak nic, moje reakce je k příspěvku pod tím nějakého anonyma, kterému systém ukázal prázdnou ikonku. 21.09.2015 18:20
        Často nahlížím na poslední příspěvky v
        http://hledani.gnosis.cz/diskuse/
        méně k diskuzi přímo pod články.
        Beru to jako trest za to, že jsem o nějakých mikrotubulech vyletujících z mozku do kosmu vůbec diskutoval, když je to somarina, česky volovina.

  3. Anonymní ,píšeš:

    …Stuart Hamerhoff je autorom teórie kvantového vedomia, podľa ktorej naša duša žije naveky. Tvrdí, že objavil proces reinkarnácie, ktorý je možné vedecky podložiť. Ako to teda funguje?…

    No, no, len sa nepokakaj, že nejaký Stuart sediac na splachovacom záchode počas ,,časového posunu“ dostal nápad a ,,vymyslel tragač – teóriu mikrotubuliek, lebo sa nevedel vyprázdniť?

    Asi mal lepší ,,mikroskok“, ako ostatní vedci na celom svete. A čo tí sovietsky vedci ktorý už v 80 rokoch minulého storočia mali vraj ,,makroskop“ a videli do vnútra brady Deda vševeda…

    Nemyslýš, že oni by to už dávno zistili, keby sa ,,TAM“ nejaké tubulky, či mikrotubulky ,,záhadne“ motali? A čo japončíci, vedci z Burkina de Fasos, tí snáj mali belmo na očoch?

    A čo absolventi známej to srandovnej kresťanskej univerzity z Rožomberka z našej gubernii? Načo študovali 5 rokov vedecky VIERU a ani by malý tubulček, aspoň mikrotubulček nezazreli aspoň na malú chvíločku?

    Ja si myslým, že onen Stuart si šlahol dávku a videl tie ONÉ poletovať v ,,izbičke vyprázdňovania“…

    Je tu možnosť, že bol PánBožkom priamo osvetlený a ,,uvidel“. A ani sa nemusel premiestňovať z bodu A do bodu B na tom somárovi a ,,kúpil to rovno na mise“..

    A ešte jedon detail, kde je dôkaz?

    Lapil už nejakú mikrotubulku, napr. v nemocnici u Svätého Bonifáca , kde ho často vídavali so sieťkou na motýle?

    Prever, over, podaj hlásenie…

    Tvoja Gilgamešova noha….

  4. Věčně hledající, tak na zdejší diskuzi kašlu, to snad pochopíte. A jaký přínos jste sem dal Vy?

  5. Pardale, Vaše reakce vůči mně je na vysoké úrovni, takže „palec nahoru“!

    ——

    Věčně hledající – ve Vašem pojmenování se skrývá „Vaše všechno“ – klíčové je tam to slovo VĚČNĚ. Kdo správně hledá, nalézá, tedy nemůže být věčně hledajícím. Není pro Vás důležité, co budu, či nebudu, dělat já – pokud se stále ptáte, co dělá, či bude dělat, někdo druhý, tak nejspíš u věčně hledajícího zůstanete. Obraťte pozornost na sebe – do sebe!

    1. doplnění – vzkaz pro Pardala není myšlen ironicky. Na vědce je schopen značné sebereflexe.

      vzkaz pro věčně hledajícího Vendu je také myšlen vážně – zanechte stálého kladení dotazů a pokusů „vynucovat si“ odpovědi, ke skutečnému vědění a poznání je nutno přistoupit s mnohem větší pokorou a je to individuální práce mezi Ním a Vámi, ostatní lidi (a už vůbec ne diskuse na netu) k tomu nepotřebujete

    2. Pane kolemjdoucí, já diskutuji, protože bych se rád udržel v duševní kondici. Když čtu v článku pana Staňka
      že v české kotlině je vysoká radioaktivita a vyzařování z kráteru po dopadu meteoritu, tak si říkám: to je přeci nesmysl. A jdu to dohledat.
      http://hledani.gnosis.cz/zacne-treti-cesko-nemecky-duchovni-konflikt-nebo-nemci-prohlednou/
      „Onen český duchovní neklid lze sice racionálně přisoudit i racionálním faktorům, jako radioaktivnímu geologickému podloží české kotliny, reziduálnímu vyzařování českého kráteru po dopadu meteoritu“.
      1) Radioaktivita podloží je srovnatelná s Německem, nejvyšší je v Evropě ve Španělsku a Portugalsku. Radioaktita podloží ( 222 Rn) je u nás velmi různá, třeba je nízká v Polabí a povodí Moravy.
      http://blogs.egu.eu/network/geosphere/2013/02/22/the-truth-about-radon/
      http://radon.unibas.ch/files/yearly_average.jpg
      V Česku
      http://borovicka.blog.idnes.cz/c/184525/Radioaktivita-kolem-nas-a-v-nas.html
      http://blog.idnes.cz/blog/1663/184525/Mapa-mini.jpg
      http://www.tepelna-izolace.cz/data/mod_news/385/down/radonova-mapa-cr-big.jpg
      Když odhlédneme od toho, že většinu času netrávíme na podloží, ale v budovách, kde podstatně záleží nejen na podloží , ale i na větrání radonu zvláště v zimě.
      Vliv radiaktivity na psyciku je hlavně vtom, jak si to připouštíme, radiaoktivita devastuje celý organismus.
      2) Česká kotlina nevznikla dopadem obrovského asteroidu ( meteoru) . Největší kráter na světě je myslím v Austrálii asi průměr 400 km a průměr meteoru asi 40 km (? ). Před 300-600 miliony let a zatím nenalezena žádná odezva ve vymírání života na Zemi.
      Pohraniční hory Česka ( Šumava, Novohradské hory…jsou sopečného původu.) jsou z dob starohor nebo počátku prvohor tedy kolem 540 milionů let. Českomoravská vrchovina vznikla Hercynským vrásněním ( srážka Gondwany a Euroasie) asi o 200 milionů let později. Nejsem geolog a nevylučuji, že asteroid mohl naruč´šit pevnost zemnské kůry, kde pak snadněji nastaly uvedené geologické jevy. Nicméně před 500 miliony let bylo to, je dnes Evropu skupinou ostrovů poněkud jižně od rovníku.
      3) O genetický původ českého obyvatelstva s malou zmínkou o Němcích jsem kdysi napsal článek pro Gnosis9.net a je to dnes na
      http://pardalnet.wz.cz/PDF/9-geneticti-dedici-Keltu-1-dil.pdf

      Tento server Gnosis je o poznání, tedy ne jen o duchovnu, a když tak duchovnu se zdravým rozumem. Pokud pan Staněk píše o svých dojmech z vyzařování z dob Karla IV, tak je to jeho dojem a je to v pořádku. Ale tu radioaktivitu a meteor v Česku klade jakoby to byla věda.
      A nejsem vědec, snažím se o poznání z mnoha oborů. Nejde mi opakovaně odeslat tuto diskuzi

    3. Kolemjdoucí, opravdu je to slovo „věčně“ klíčové, jak jste správně usoudil. Ale nemáte pravdu, když si myslíte, že „kdo hledá i nalézá“. A to platí zejména u Pravdy, která je výlučně u Boha. Duše dokáže objevit Boha, jako svého Otce, ale nedokáže obsáhnout jeho Moudrost, neboli Pravdu. Jak správně uvedl jistý staročínský mudrc (Lao-ć), skutečný Tao je nepoznatelný a neuchopitelný. Proto jeho hledání je večné!

      1. Není očekáváno a CHTĚNO, aby lidé usilovali o něco, co je nad úrovní jejich původu, a tedy pro ně nemožné. Nezvládají ani to, co se jich týká, co si mají osvojit. Nemůže to však nikdy být komplexnost Boží – člověk může poznat Boha v jeho díle, poznat jeho vůli, nikdy však Jeho samotného.

        „Matouš 7:7 Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
        Lukáš 11:9 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“

        Já sice neuznávám Bibli jako svaté slovo, napsali ji lidé jako vzpomínky na to, co jim Ježíš říkal. Na druhou stranu je v ní řada moudrých věcí, pokud si je člověk umí správně vyložit. Pokud si myslíte, že Matouš i Lukáš v uvedených citacích neříkali pravdu, je to Váš názor. Ne však můj. Prosit a hledat, tlouci se však musí způsobem, který je v souladu s Boží vůlí, pak je skutečně otevřeno. Budete-li však např. tlouci do stolu a řvát u toho že hledáte, a proto … něco jako ve filmu Mrazík – Dědku dělej, přičaruj mi ženicha. Film nejspíš znáte, takže netřeba popisovat výsledek.

        Zralost člověka se pozná i podle toho, jestli si je vědom svých daností, schopností, možností a aplikuje je v souladu s Boží vůlí. Rozhojnění svěřených hřiven.

        1. stejně jako můj kolega zde nehodlám diskutovat – oba jsme zde napsali to, co může být někomu vodítkem, ostatní musí být individuální práce

        2. Děkuji kolemjdoucímu za jeho názor i odpověď na mojí „interpelaci“. Nechci spochybňovat výroky apoštolů Matouše, ani Lukáše v Bibli, ale je možné spochybňovat že to, co je tam uvedeno, jsou skutečně jejich slova. Ale, i kyby to byli jejich slova a jejich názor, je možno se dále ptát, jestli jsou v souladu s učením Ježiše. Sám přece neuznáváte Bibli jako „svaté Slovo“ (Boží slovo) a tak argumentovat tím, co je tam napsáno, je dost problematické. Bezpečnější je spoléhat se na vlastní rozum a intuici.

          1. Jsou lidé, kteří tloukli a nalezli. Někteří tlučou stále a nenalézají. Příčiny nejspíš nemusejí být u všech stejné, obecně bych já řekl, že kdo si způsobem svého života zasloužil a tluče, tak nalezne. Kdo má ještě hodně „neodpykaných hříchů“, neladů v duši, ještě nenalezne.
            Uvažte, jestli mému slovu budete věřit více, než Matoušovu a Lukášovu nebo kolemjdoucího II. Čemu budete věřit, je skutečně Vaší volbou.

          2. A ještě jedna věc – a ta je hodně důležitá. Uvědomit si, co přesně člověk hledá. Třeba všichni nehledají přesně to samé.

          3. Petře, toť moudrá slova! Všechny láká velikost, vznešenost a krása noční oblohy (hviezd), ale když nás začnou štípat blechy, tak obrátíme svojí pozornost na ně.
            Ale přestat hledat vznešenost, krásu a lásku bychom neměli…

          4. Jistě, i já už jsem pochytil, že rozvíjení působení naší vznešenosti, krásy a lásky je nekonečné i v těch omezených hranicích, které jsou člověku dány (nemyslím zde na Zemi, ale i tam, odkud pochází a kam se vrací). Je jen značnou ztrátou času zabývat se nějak hodně tím, co je nad tou hranicí. Ten čas člověk potřebuje na to, aby se vůbec vrátil, i to je obrovská fuška.

          5. Tento víkend sem nakukuji a snad mě tu ani nic až tak kriticky neodpuzuje. Jindy to zde však otevřu a musím to ihned zas zavřít.
            Zmíněnou vznešenost, krásu a lásku tu většinou někteří jedinci neuznávají, či zadupávají do země. Přitom právě tady si lze dobře ty atributy nacvičit a pevně osvojit.

  6. Pardále, ve skutečnosti mají v Německu v průměru vyšší přírodní radiační pozadí než v Čechách, takže páně Staňkův předpoklad je (racionálně:) zcela mimo. Přírodní radioaktivní zdroje způsobují ozáření osob v ČR na průměrné úrovni cca 3 mSv/rok v Německu ale 4,8 mSv/rok tedy o 60% více. Celosvětový průměr je přitom 2,4 mSv/rok. Tedy Česko nic moc. Jo to v takovém íránském Ramsaru dostávají z podloží víc než stonásobně víc než ten celosvětový průměr (260 mSv/rok). Ale neslyšet, že by se to projevilo nějak výjimečně na jejich duchovnosti:)

    1. Lubko, díky, o tom podloží v Íránu jsem už někdy četl, dopad na zdraví lidí malý, spíše se po mnoha generacích přizpůsobili, jestli tomu dobře rozumím.
      http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/11769138
      Třeba Japonsko ( Tokio ) má nízkou radioaktivitu podloží, i v době havárie Fukušima byl dávkový ekvivalent ozáření menší za rok jak u nás.
      Byl jsem mírně rozhozený věčně hledajícím a nic nenacházejícím. Omlouvám se, do předchozího příspěvku, který dlouho odolával odeslání, jsem napsal meteor místo meteorit a kráter meteoritu.
      Prostě jsem proti tomu, když pan Staněk svým odstavcem:
      „„Onen český duchovní neklid lze sice racionálně přisoudit i racionálním faktorům, jako radioaktivnímu geologickému podloží české kotliny, reziduálnímu vyzařování českého kráteru po dopadu meteoritu“.
      porazí svým duchovním přístupem přírodní vědy: geologii, astrononii, jadernou fyziku a ještě lékařství včetně psychiatrů.

  7. prolouskat se klubkem těchto hloupostí je učiněný očistec /zlatá Occamova břitva/

    jakákoliv diskuse k článku je totální ztrátou času

    kdo má uši slyš: v kvalitě ruské duchovní literatury jsou propastné rozdíly (od slabomyslného Megreho po inteligentního Lazareva), takže Bacha

  8. Někdo tam již možná byl – taková moje parafráze.

    Jako mladý si to pamatuji. To bylo slávy. Lidé na Měsíci. Co jsem potom četl za různé spekulace – astronauti dávají vlajku, ta se třepotá v „měsíční“ bezvětří, stíny předmětů a jejich různoběžné směřování, stovky kvalitních fotografií pořízených ve skafandru, radioaktivní pás kolem Země, který se prý nedá překonat, velmi „chabá“ výstroj kosmonautů pro extrémní podmínky….atd..

    A teď Indie, Čína a Rusko prověří stopy Američanů na Měsíci. A bude možná jasno?

    http://www.pravda.ru/video/news/17794.html

    1. Vendo, napsal jste mi :“Doporučuji navštěvovat nějaké biblické hodiny ve vaší farnosti.“
      Předpokládám, že už jste na nějakých biblických hodinách byl. Pokud jste tam přednesl takový hybrid názorů jako v tomto příspěvku, tak měli určitě radost. Jak máte toho jednoho univerzálního Boha, tak přeskakujete od Bible ke karmě nebo k vesmíru.

      Ad: stopy amerických kosmonautů na Měsíci. Hodně jste u mě poklesl.
      Vlajka se chvěla, protože se chvěla tyč zabodnutá do povrchu, o stojatém vlnění struny nabo v píšťale jste jako hudebník určitě už někdy slyšel. Apolla přivezly přes 380 kg měsíční horniny, která byla velmi podrobně analyzována z hlediska vzniku, složení, radioaktivity a z hlediska z stáří, podstatné na ní je taky to, že vznikala bez přítomnosti vody, což je na Zemi těžko možné. Prostě to není hornina, kterou kosmonauti v rámci tréningu navozili v baťohu na zádech na kole z 20 km vzdáleného lomu.
      Když jste něco našel na ruském serveru, tak to ještě nemusí být svatá pravda. Jak zpívá Nohavica v Milionáři : bo i v obecenstvu možu sedět voli.

      1. Cha, cha, jsem rád, že k tomu přistupujete se svým vlastním vtipem.
        Co nového v CERNu?
        O biblických hodinách jsem psal pod jiným článkem – nikdy jsem na nich nevystupoval. Navštěvoval jsem některé asi před 20ti léty s mými dcerami.

        Vy jste u mne ani nepoklesl, ani nevystoupil. Čili, držíte si svůj standard. Pěkný den přeje Venda

        1. Aleši,
          http://www.zajimavysvet.cz/proc-na-fotografiich-z-vesmiru-nejsou-videt-hvezdy/
          „Mnoho lidí se diví, proč na fotografiích pořízených na Mezinárodní vesmírné stanici nebo z raketoplánu nemohou vidět hvězdy. Odpověď je velice jednoduchá. Na Zemi jsme zvyklí pozorovat hvězdy na noční obloze, i když by se mohlo zdát, že ve vesmíru je vždy tma, tak bysme měli vidět hvězdy vždy, ale není tomu úplně tak.
          Na zemi máme přes den světlou oblohu, protože se světlo ze Slunce, rozptyluje v atmosféře. Ovšem ve vesmíru nebo Měsíci žádná atmosféra není, a tak je obloha tmavá i přes den. To však neznamená, že tam není totéž „světlo“ jako na Zemi. Při pohledu z okna vesmírné stanice, uvidí astronaut stejné množství slunečního světla, ne-li víc, než uvidíme my z okna svého domu za jasného dne.“
          Váš odkaz
          http://trodas.wz.cz/index.php?act=ST&f=5&t=421
          Komentář : na snímcích je různé zakřivení povrchu Měsíce , nejsou tedy snímky srovnatelné ani ve velikosti Země nad obzorem.

  9. Jak může „Mistrova“ a od všeho odpoutaná a klidná mysl propadat takovejm „spekulacím“ a „okutilsmu“ v jiný podobě? To mi fakt hlava nebere..:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016