Noční lidé

Zdravím všechny čtenáře Magazínu Gnosis. Nedávno jsem si dělala pořádek ve svých fleškách a mazala soubory, které již nepotřebuji. Při revizi dokumentů jsem objevila svoji autorskou prvotinu, kdy jsem měla potřebu se zúčastnit jedné amatérské soutěže z oblasti paranormálních jevů. Jistě se nyní ptáte, jak jsem dopadla a já Vám sdělím, že větší katastrofu jsem nikdy nezažila. Nu, posuďte sami!
 

Moje textařská prvotina

Jsem zaměstnána v místě zcela obdařeném tajemnými silami a záhadami, jevy přesahujícími lidské racionální myšlení. Mnoho let se pohybuji na území, které obývají kromě nás i jiné bytosti, které do světa lidí vcházejí, ne aby nám posléze škodily, ale z důvodu, aby nad námi bděly. Moje pracoviště není prosto paranormálních jevů, ale nejste-li osobou se schopností vnímání za hranicí naší reality, je stejné jako mnohá jiná pracoviště. Budova mého zaměstnavatele sama o sobě nevykazuje samu podstatu života za hranicí našeho reálného světa, ale pozemek, který leží pod budovou, je obdařen záhadou. Budova leží na bývalém středověkém pohřebišti. Každý pracovní den je pro mnohé zaměstnance v této budově zcela normální, ale je tomu skutečně tak?

Jako recepční jsem zaměstnána ve směnném provozu a pro mne je také ranní směna zcela normálním pracovním dnem, ale odpolední směny už pro mne nejsou normálními pracovními dny. Začíná-li se k večeru stmívat, schodištěm budovy se začne prolínat všudypřítomné šero, které ustupuje světlu lamp nad schody. Za zimních měsíců dny přenechávají svoji vládu dlouhým večerům. Za takových večerů se rozléhá po impozantním schodišti budovy hovor lidí a vřískot dětí. Stoupáte-li po schodišti vzhůru za hlasy, ze kterých byla v hale pod schodištěm slyšet ozvěna, hlasy více a více nabývají na své intenzitě. Kráčíte-li jednotlivými patry, jste si vědomi toho, že jste jediní, kteří jsou z masa a krve. Pocit stísněnosti a strachu umocňuje pohled na exponáty vypreparovaných dravých zvířat na chodbě třetího patra, které vyvolávají nepříjemný pocit i během dne.

K mé povinnosti recepční náleží i večerní obchůzky. Kontrola oken v mezipatří, kontrola toalet na jednotlivých patrech budovy a kontrola přilehlých chodeb v přízemí budovy. Kontroluji také únikové schodiště, kterým lze sejít do podzemních prostor budovy, kde se nacházejí depozitáře, archivy a bývalý protiatomový kryt.

Před několika týdny se jeden den vymykal všem ostatním. Atmosféra večera zahaleného do tajemného hábitu houstla. Noční lidé, jak jsem jim začala říkat, mluvili hlasitěji, děti více vřískaly. Po budově se rozléhal neobvyklý chlad. S přibývajícím chladem přicházel závan průvanu. Jste-li recepční, průvan je známkou vaší nedbalosti při obchůzce a opomenutí je nutné napravit. Odešla jsem z recepce na druhou obchůzku. Vše bylo zcela v pořádku. V budově se stále ochlazovalo, průvan byl stále nepříjemný. Přilehlá chodba v přízemí byla zkontrolována pouze při první obchůzce, bylo zapotřebí při druhé obchůzce ještě zkontrolovat i ji.

Vzala jsem za masivní kliku a vcházím do chodby v přízemí. Stojím na začátku dlouhé spoře osvětlené chodby. Za dveřmi už nejsou slyšet noční lidé. Ale zvláštní pocit mám, po těle mi stéká studený pot. Mám snad strach? Co zvítězí, strach nebo profesionalita recepční, která řádně a svědomitě vykoná jí svěřené pracovní povinnosti? Je nutné, abych při druhé obchůzce zkontrolovala celou chodbu. Pokračovala jsem touto chodbou, která je velmi dlouhá, k bočnímu vchodu do budovy, který je z požárního hlediska během denního provozu budovy považován za únikový. Začala jsem ale silněji vnímat průvan deroucí se skrze zavřené dveře. Cítím dech na moje záda. Ohlédnu se zpět. Mimo moji osobu v chodbě nikdo není. Dýchla na mne snad smrt, která je v budově přítomna na každém kroku? Ne, musím zkontrolovat, zdali je řádně zamknut boční vchod. Došla jsem až na konec chodby. Vše bylo v pořádku. Dveře byly uzamčeny, ale také okna na chodbě byla zavřená. Odcházela jsem chodbou zpět do haly budovy, ale ten průvan se stále vytrvaleji dral přes zavřené dveře, stále se ochlazovalo, teplota vzduchu klesala. „Bože, kdo jsi?“ Doprostřed chodby vplul bílý mlžný opar. V jeho obrysech bylo možno rozeznat postavu. Tichem zazněl slabý hlas. Postava mi rukou pokynula: „Pojď, neboj se.“

Moje setkání s postavou bylo velmi záhadné, ale opadl ze mne strach. V budově se začalo pozvolna oteplovat, průvan, který se dral skrze dveře, ustupoval. Naše setkání bylo krátké, ovšem velmi působivé. Patřila k nočním lidem, nebo mě ze strachu nyní šálil můj zrak? Strach je přirozená obrana vůči stresu, který je víceméně součástí našich životů. V prostředí, ve kterém jsem zaměstnána, vyvolává u lidí s racionálním myšlením také iracionální vědomí. Realita je přetvářena do představ, které jsou umocněné budovou, která na nás každodenně dýchá. Dýchá na nás smrt, také prolitá krev a kosterní pozůstatky našich předků na středověkém pohřebišti, na kterém stojí velkolepá staletá budova.

 

S přáním pěkného dne studentka Ivana
 

Poslední články autorky:


hodnocení: 4
hlasů: 2

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016