Pád Občanské demokratické strany je důsledkem pádu přitažlivosti idejí občanství, demokracie, stranictví pro řadového člověka

/27.1. Zpřesněný a po kritice opravený článek/

ceskoVýše uvedený jev se v Česku dostavil, jak je to v Evropě obvyklé, o jednu generaci dřív, než se stejný úpadek „demokratických“ stran objeví v celé západní civilizaci. Češi jsou množinou individuí „nedostatečně ukázněných“ a jsou „postiženi hledačstvím novot“. Objevili proto dříve než obyvatelé Západu, že v současné správě zemí Evropy vůle občanů, dávající státní moci v demokracii legitimitu, vnímají jako reálně prováděnou jen lidé zmanipulovaní.

Češi na to přišli proto, že po listopadovém převratu k demokracii se u nás všechny vlády chovaly tak, že ani náhodou nemohl řadový občan v jejich rozhodnutích nalézt naplňování zájmů rozhodující většiny občanů. Chtěl snad tady někdo po listopadu převést rozhodující množství majetku do vlastnictví několika lidí? Chtěl snad v „demokratické“ ČSR někdo, aby získávání peněz bylo zcela odděleno od tvorby hodnot? Chtěl snad po převratu někdo, aby pojem cítěné spravedlnosti se oddělil od pojmu „v mezích zákonů“? Chtěl snad někdo „demokratickou revolucí“ nastolit v kultuře stav, aby se komunistická cenzura proměnila v ještě přísnější a více pravdu škrtící autocenzuru? („Autor nechápavý pokynů“ již žádný článek ani hru neuvede.) Chtěli lidé cinkající klíči nastolit takovou úroveň dovezené i doma vytvořené kultury, ve které se jako nejlepší začaly jevit prvorepublikové a totáčové filmy a seriály? Chtěli listopadoví revolucionáři do naší údajně se osvobodivší země dovážet evropské civilizaci cizí etnika v rámci „boje za jejich lidská práva“? V otázkách lze pokračovat hodně dlouho.

Z výše uvedených dlouhodobě manifestovaných jevů občan musel nutně usoudit, že rozhodnutí výkonné moci (vlády a parlamentu) jsou činěna z jiných pohnutek, než je vůle občanů. Protože ale není viditelný původce rozhodnutí, a volby nemohou nic podstatného změnit, stala se legitimita současných mocenských elit v očích mas národa postupně nulovou. V důsledku toho prostoupilo rozhodující masu lidí rozpoložení, kterému se začalo říkat „blbá nálada“. Toto vystižení nálady společnosti je novotvarem dramatika, který tím zkráceně pojmenoval stav společenské kocoviny, doprovázené pocitem bezvýchodnosti. Import správních rozhodnutí z EU a „odkudsi“ zákonitě vyvolává v českém národě dějinami dobře nacvičené stahování českých občanů do stavu „vnitřní emigrace“. Lidé postihovaní kvalitou správy státu se z veřejného života stáhnou do mikroklimat rodin a do neviditelna ponořených skupin stejného smýšlení.

Toto vnitřní nastavení psychiky občanů vzniká u nás vždy, když státní správa začne být českými občany vnímána jako cizí. Bohužel se toto rozpoložení obecné národní nálady stává v posledním století skoro trvalým. Vždy znovu a znovu se obnovuje po krátkých mezidobích stavu cítěné svobody. Navozují jej nejen všelijaké „internacionální pomoci“ a „vzetí do ochrany“, ale i politika národu cizí, vnucovaná mu prostřednictvím nastrčených a podplacených osob.

V současné době vliv veřejného mínění drasticky deformovalo působení médií. Na v populaci přemnožené konzumní lidi se stalo působení médií tak mocné, že jsou to média, která i pomocí voleb dosazují nebo odstřelují kohokoliv. Novináři a „politologové“, zavázaní klanu neviditelných, nasazují do správních funkcí lidi, zavázané „neviditelným“. Jenže následný výsledek působení těchto nastrčených osob ve státních funkcích končí pravidelně skandálem. Jako názorný příklad z mnohých uvedu jen nastrčení Drábka, Parkanové nebo Peake do funkcí ministrů stranou TOP 09 a panem Schwarzenbergem. Koloběh bohužel běží tak, že profláknutí „odborníci“ jsou v další kampani pouze nahrazeni jinými tvářemi.

Pomalu nám začíná docházet, že „přetahovačky“ velmocí nastolily ve střední Evropě stav, kdy malý český stát se stále decimovanou duchovní elitou je takřka trvale ve vlivové zóně nějakého zahraničí. V této souvislosti se mi stále na mysl vtlačuje otázka, zda bylo prozíravé ono Rakousko-Uhersko zcela rozbíjet?

Ukazatelem naznačujícím mnoho o stavu suverenity českého státu se stala dobře viditelná absence pocitu odpovědnosti státních představitelů za svá rozhodnutí!!! Viděl snad některý čtenář jakéhokoliv minulého vedoucího funkcionáře státu, který by se cítil být odpovědným za to, co se tu v posledních desetiletích odehrálo? Včetně toho, co on osobně podepsal? To musí u pozorovatele automaticky vyvolat podezření, že podepisovaná rozhodnutí byla činěna z domácího nebo zahraničního nátlaku!

Panující psychická kocovina většiny národa rozdmýchává v jednotlivcích extrémní osobní egoizmus a duševní rozpoložení typu „po nás potopa“. Tím se dále ochromuje pro svobodnou společnost typické vytváření a aktivita „okruhů pozitivní deviace“. Od zájmových kroužků až po církve. Ve své nejhorší variantě směruje tento „duch společnosti“ občany a mládež k alkoholu a drogám. Absence občanů při jakýchkoliv volbách se stává pomalu normou. K volbě senátorů se dostaví tak 16% oprávněných voličů! Jsou to příbuzní kandidujících a ti, kteří si od jeho zvolení slibují jakékoliv výhody. Proč si asi tohoto jevu probíhající závažné společenské poruchy nevšimli společensko-vědní bádalíci vysokých škol, ústavů pro zkoumání zločinů komunizmu a „investigativní“ novináři? Že by to bylo proto, že popsání skutečných příčin tohoto jevu by mělo za následek zaražený služební postup!

Popisem výše uvedených krizových projevů se dostáváme k úvaze o povaze legitimity vládnoucí elity současného státu. Legitimita opřená o volby nějaké menšinky populace přestává být fakticky oprávněná! Navíc je tento obecný pocit nerespektování vůle občanů zvýrazňován častým používáním pojmu „populizmus“. Jak voličům se zpronevěřujícími politiky tak najatými novináři. Ti jím v současnosti označují cokoliv, co se nelíbí jejich kmotrům! Přemnožením používání pojmu „populizmus“ je vlastně diskreditována podstata demokracie! Jak se kdokoliv, používající pojmu populizmus, může prohlašovat za demokrata? Jestliže někdo rozpozná v řečech volebních agitátorů něco nereálného, což bývá bohužel často, má povinnost tuto nereálnost propagovaného vyvrátit konkrétními argumenty! Nikoliv to označit za populizmus neboli nadbíhání nevzdělanému lidu. V poslední době jsme příliš často svědky toho, že je za populizmus označováno něco, co je součástí veřejného mínění nebo projevem vůle občanů. Na tomto jevu, opovrhování veřejným míněním, se vynořil volební úspěch Okamurova „Úsvitu přímé demokracie“. Smutné na „Úsvitu“ je ale to, že kromě vzdoru vůči nevnímání a nerespektování veřejného mínění vládnoucí elitou toto hnutí reálné řešení společenských problémů nenavrhuje. Myslím si, že je nezná.

Výše uvedeným projevem trucu se dostáváme k další příčině propadu vnímání legitimity současné demokracie. Nacházím jí v propadu a ztrátě obsahu pojmu „politická strana“. Jako politickou stranu vnímám společenství lidí, které svádí dohromady nějaká idea! Nějaký plán na optimalizaci směrování a řízení státu. Touto ideou se pak takto vzniklá společenství lidí snaží zaujmou rozhodující masu veřejnosti. Po eventuálním nabytí moci volbami se její funkcionáři snaží vedoucí ideu uvést v život.

Jenže v posledních 25 letech jsme tu jako občané zažily jen takové „strany“, jejichž jedinou ideou bylo hledání způsobu, jak obalamutit občany ve volbách a tím se dostat k moci. Svým chováním nápadně připomínaly spíše mafie typu „Palerma“. Tyto účelové spolky, „navlečené“ do organizačních struktur stran, naprosto neplnící svůj program, se časem zákonitě musely vyjevit jen jako pro dav hrané „výtahy k moci“. Když se na to podle následků jejich působení ve vládách a parlamentu přišlo, zanikly nebo ve stavu zániku jsou. Ze zaniklých připomenu „republikány“, ODA, US, VV, Lidem apod. Zdá se, že zaniká i ODS. Osobně mám podezření, že stejný osud čeká ČSSD i KDU. Smutné na věci je to, že ač se neřídily nějakými proveditelnými a na nadčasovosti založenými ideami, měly dočasný úspěch. Některé jen na základě toho, že své skutečné pohnutky pro politickou činnost zakrývaly antikomunistickými slogany, ač většina těchto bojovníků za demokracii volila za minulého režimu pilně „srandydáty národní fronty“! Po tomto způsobu chování a skoro divadelních sjezdových představeních se v rozhodující mase občanů zahnízdilo podezření, že vstoupit do jakékoliv strany je jen projevem snahy o uplatnění osobního zájmu! Klasickým dokladem tohoto přístupu k pojmu stranictví se stalo vyjádření známého místopředsedy největší strany, který v interview vyjevil názor, že kdo jde do politiky s cílem sloužit společnosti, měl by navštívit psychiatra! Proto v Česku dnes „nejsou straníci“ jako za komunistů, „nebyli lidi“. (Myšleno na práci.)

Následkem skutečného polistopadového dění začal být tedy původně ctihodný pojem „stranictví nějaké ideji“ pojímán dehonestačně. Navíc před tím tento pojem diskreditovali 40 let komunisti. Tímto historickým vývojem jsme jako stát dospěli do stádia, že kdo chce ve volbách vůbec nějaké „dušičky ještě naivních voličů“ nachytat, nesmí pojem strana vůbec použít! Toto vytušení stavu věcí bylo tedy v posledních volbách uplatněno tak, že pro kandidující sroceniny nespokojenců byl uplatněn pojem „hnutí“. Tento pojem ale neobsahuje definovatelnou a stálou řídící ideu! Odkazuje se pouze na nějaké vesměs negativní „hnutí mysli“ voličů. (Ač je to negativita oprávněná. Ale co dál?) Za těchto okolností se společenská situace stává velmi vratkou. „Hnutí mysli“ zvolených vedoucích hnutí může totiž nabrat jakýkoliv směr. Mně osobně tato neurčitost pojmenování politického srocení vnucuje starou asociaci: „veškerá hnutí mě na stolici nutí!“

ceska-republikaVýše uvedeným popisem stavu národního vědomí jsem se pokusil pojmenovat některé příčiny rozkladu politického života v Česku. Protože Česko samo je mocensky evropská provincie, mohlo by se zdát, že tato snaha pojmenovat věci pravými názvy je námahou diletanta. Nemyslím si to! Z průběhu evropských dějin jsem získal přesvědčení, že společenské procesy u nás předznamenávají budoucí děje v Evropě obecně. Neboli proces rozkladu demokracie se s nějakým zpožděním začne odehrávat v celé Evropě! Protože pravá příčina rozkladu, tj. stav všeobecného duchovního marasmu, kultury konzumu a podpásového myšlení, ze které tento směr vývoje indukován, se prosadil v celé EU. A v krátké době ji přivede na kraj zániku. Protože jsem založením optimista a věřím v působení sil člověku neviditelných, jsem přesvědčen, že se Evropu podaří znovu navést na vzestupnou křivku. Níže se pokusím popsat, v čem vidím klíčový moment obratu k postupné nápravě stavu evropských národů.

Chápání pojmu demokracie bylo totiž ateisty u moci zbaveno svého prvotního obsahu! U zdroje pojmu demokracie stál původně princip:

Vůle a hlas lidu je vůlí a hlasem božím!!!

Jen od tohoto pojetí stavu věci demokracie jako forma správy státu získávala svou legitimitu!!! (Předchozí alternativou formy legitimity byla urozenost.)

Spravedlnost z hlediska nadčasovosti byla cítěna v tom, že koho si lid zvolil, tím byl následně božími mlýny odměněn nebo potrestán!!! Neboli transcendentno bylo mlčky vnímáno jako řídící činitel a konečný Účtující. Skrze následky dopadů demokratických rozhodnutí byla vlastně vykonávána Spravedlnost z hlediska věčnosti. Jestliže ale současná vědomostní elita pojem „božích mlýnů“ má za „nevědecký“ a vyučuje masy našich a evropských školáků a občanů, že nadčasová Spravedlnost neexistuje, pojem demokracie jako spravedlivá forma výkonu státní moci automaticky ztrácí legitimitu!!!

Děním u nás a v západní civilizaci jsme svědky přímého přenosu toho, jak se demokracie ateistická proměňuje v demokracii tržní. Prvním a posledním „demokratickým“ argumentem a ideou se stávají „keš peníze na kampaň a advokáty“. Duch řídící tržní ekonomiku učinil peníze faktickým rozhodujícím činitelem v čemkoliv neboli bohem. Ne spokojenost lidí, ale peníze se staly jediným měřítkem úspěšnosti evropských vlád. Té naší zejména. Rituály demokracie se proměnily v handrkování o regulérnost účetnictví. Jenže pojetí vládnutí jako řízení toku peněz nevidím jako legitimitu z hlediska pokračování existence lidstva!

Vážně vysvětlovat obyčejnému člověku, že Spravedlnost a smysl jeho existence spočívá v získávání a usměrňování toků peněz nemůže snad ani graduovaný bádalík současných společensko-vědních ústavů. Odpoutáním se od své konstituující ideje, víry v transcendentno, ocitla se západní civilizace na rozcestí. Bez ohledu na to, že žitý ateizmus maskuje pojmem oddělení náboženství neboli transcendentních idejí od státu. To totiž nejde. Nějaká idea být musí. V současnosti se vládnoucím náboženstvím stalo poživačnictví prostřednictvím peněz, získaných způsobem chyť jak chyť. Tento přístup k existenci člověka nalezneme u všech padlých civilizací. U nás v Evropě u pádu říše římské.

Nestěžuji si, neboť žijeme ve velkolepé době. Jsme a teprve budeme svědky heroických pohybů kulis divadla, kterému se říká „tento svět“! Není-li v tomto světě transcendentní řídící síla, což nepředpokládám, masy zbídačelých a frustrovaných „občanů“ ztratí zbytek rozumu a v nové „velké říjnové revoluci“ fyzicky zničí hrstku těch, kteří se „právními kličkami“ a koncentrací kapitálu stali vlastníky všeho. Následně se ovšem masy vítězů nepohodnou o kořist a ve velkých vzájemných masakrech požerou navzájem. („Předobraz“ budoucnosti zemí, kde vlády ztratily legitimitu, poskytují děje v arabských zemích. „Odstraněním nedemokratické diktatury“ „rozpoutala“ bezprizorná duchovní chátra „lidská práva“ třeba v Iráku, Libyi, Sýrii, Afghánistanu, Pákistánu, Barmě, Thajsku, Mexiku, Ukrajině atd. Do podobné perspektivy směřují Evropu ateističtí liberálové a multikulti.

Já spoléhám na to, že se odehrají děje podle druhé alternativy. Ta předpokládá existenci Síly, svět a lidstvo dirigující. To ona, až bude krize nejvyšší, zasáhne nepředvídatelným způsobem do běhu společenských, klimatických a biologických dějů. Aniž bude co komu vysvětlováno, tím méně „vědecky“, zesílí se působení dosud skrytých zákonů života a psychiky na všechny lidi. Těch zákonů, o kterých současná náboženství sice mluví, ale často je nekonají. Zkrácená doba dopadu (zrychlení času) následků chybného myšlení a konání mas i jednotlivců, tj. konání mimo Řád stvoření, vyvolá masové objevení se jednotlivých i kolektivních pomatení smyslů, šílených pseudověd a náboženství, nervových nemocí a metabolických poruch obecně. Tyto poruchy myšlení a metabolizmu nebudou „řešitelné“ vědecky neboli chemo-techno medicínou. Je známým jevem, že jakmile se komukoliv „zastaví střeva“, množství jím vlastněných miliard ztrácí na konkrétním záchodě smysl. Ba ani houf za penězi se honících vysoce graduovaných specialistů z  renomovaných univerzit ateizmu nedokáží spustit normální produkci výkalu! V důsledku tlaku podobných jevů rychle začnou být měněna kriteria a pořadí důležitosti v rozhodování mocenských elit i malých lidí.

Jedinou alternativou této situace je kvalifikovaný návrat do Řádu stvoření neboli zkvalitněné náboženství pro vyšší úroveň lidstva. Tímto návratem k žití transcendentního rozměru člověka skončí na zemi vláda peněz. Tlakem okolností bude lidstvo na zemi, neboli „v chrámu Tvůrce tohoto vesmíru“, donuceno k uplatňování své vůle jen v mezích dosud opomíjených duchovních zákonů. V důsledku tohoto tlaku a následné nápravy svého směrování dojdou národy k poznání, že žitím vůle geniálního Stavitele tohoto světa se nalézají vlastně v ráji. A budoucí generace lidí budou jen kroutit hlavou nad mírou zvrhlosti myšlení současných „graduovaných“ společenských „vědců“. Jsem přesvědčen, že největšími nadávkami budoucnosti budou označení „ateista“ a „demokrat“. Ateista bude vnímán jako člověk zbavený intuice, demokrat jako ten, který si myslí, že Pravda se odhlasovává! Nebo že vítězí. Pravda nevítězí, Pravda je!!! Vítězí člověk, který ji pozná a žije!

 

MVDr. Josef Staněk

Hodnocení článku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016