Pravá viera!

Pravá viera nie je ani katolícka, ani evanjelická, ani islámska, ani budhistická. Kto sa na vec pozerá takýmto spôsobom, je na veľkom omyle. Pravosť viery spočíva v pravosti, vážnosti a opravdivosti prístupu človeka k jeho vlastnej viere. Ak k nej pristupuje s plnou vážnosťou, dôslednosťou a poctivosťou, musí ho nakoniec priviesť k Stvoriteľovi, pretože toto je predsa cieľom každej viery.

viraV čom však spočíva oná plná vážnosť, dôslednosť, poctivosť a opravdivosť prístupu k pravdám vlastnej viery?

V schopnosti a ochote podrobiť ich nekompromisnému skúmaniu prostredníctvom svojho cítenia! Prostredníctvom svojho citového prežívania! Lebo ani tá najlepšia viera neznamená nič a je človeku nanič, ak zostáva iba niečím naučeným. Ak nezasiahne jeho cítenie. Ak nezasiahne jeho citové prežívanie, pretože len takto sa môžu pravdy každej viery stať neoddeliteľnou súčasťou osobnosti človeka a jeho trvalým duchovným majetkom.

Prázdna forma a formalizmus vo viere sú jej výsmechom. Iba a jedine tá najpoctivejšia a najhlbšia citová zaangažovanosť tu niečo znamená. Všetko ostatné, čomu chýba cit, neznamená nič. Je to duté a úplne bezcenné.

Človek teda musí nájsť odvahu podrobiť vlastnú vieru dôslednému preskúmaniu svojim cítením. Musí byť voči nej absolútne citovo poctivý, čo znamená, že nemá slepo prijímať ako pravdu to, s čím sa jeho cítenie nemôže plne stotožniť. Ak totiž odmietne nejaké vieroučné pravidlo preto, že sa s ním citovo nestotožňuje, je to omnoho poctivejší a čestnejší prístup, ako keby prijal úplne všetko, avšak bez citového stotožnenia. V prvom prípade to môžeme nazvať poctivosťou a opravdivosťou, kým v druhom prípad ide o obyčajné pokrytectvo.

Človek má veriť iba tomu, s čím sa môže plne vnútorne stotožniť! S čím sa citovo stotožniť nemôže, má to nateraz odmietnuť a následne hľadať, ako to teda s danou vecou naozaj je. Má byť schopný hľadať pravdu vo vzťahu k tejto veci až dovtedy, kým s ňou nenájde plné citové stotožnenie. Lebo človek musí byť vo svojej viere živý a nie iba formálne a bezmyšlienkovite prijímajúci.

Prečo sa ale máme vo vzťahu k vlastnej viere, ale i vo vzťahu ku všetkému ostatnému v našom živote spoliehať predovšetkým na svoje cítenie?

Pretože cit je hlasom nášho svedomia! Pretože cit prichádza z najhlbšieho jadra našej osobnosti! Pretože cit je hlasom našej najvnútornejšej podstaty, ktorá je schopná neomylne rozlišovať nie len medzi tým, čo je dobré a čo zlé, ale aj medzi tým, čo je pravdivé a čo nepravdivé.

Ak by človek kráčal svojim životom cestami, ktoré mu ukazuje jeho cítenie, všetko by bolo úplne inak. Ak by sa ľudia vo všetkých svojich rozhodnutiach riadili citom, kvalita ich života a kvalita medziľudských vzťahov by bola omnoho vyššia.

Ale žiaľ, človek pri rozhodovaní väčšinou potláča vlastné cítenie a prehlušuje ho svojim rozumom a rozumovými argumentami. Človek síce vždy jasne CÍTI, ako to má urobiť, ale vzápätí rýchlo zasiahne jeho rozum a on si napokon povie: ale veď ja to predsa len urobím nakoniec takto. To takto znamená, ako to chce rozum. A potom dochádza k problému, sklamaniu, alebo dokonca k nešťastiu, pretože človek nedal na svoj prvý dojem, čiže na svoje cítenie, ale podľahol argumentácii rozumu.

Pamätajme preto, že by sme sa vždy mali riadiť podnetmi svojho citu. Rozum má slúžiť na to, aby poslúchal a uskutočňoval tieto podnety. Jedine tak tomu musí byť, aby sa človek stal konečne človekom. Aby nebol chladnou, bezcitnou a rozumovou kreatúrou so všetkými, tomu zodpovedajúcimi dôsledkami tak, ako je tomu doteraz. Ako je tomu vo vzťahoch medzi ľuďmi a v spoločnosti dnes, keď poslúchajú viac svoj rozum, ako svoje cítenie.

Kto sa teda chce vyvarovať mnohých zbytočných starostí, problémov, alebo dokonca utrpenia a bolesti, nech sa odteraz vždy riadi iba svojim citom.

Aby však človek mohol hlas svojho citu jasne a ostro vnímať, mal by sa snažiť udržiavať čistým svoj vnútorný život. Jeho myslenie a cítenie by malo byť čisté a ušľachtilé tak, ako je čistou voda horského jazera, cez ktorú vidieť až na dno. Svojou čistotou a ušľachtilosťou by sa naše cítenie a myslenie malo stať podobným priezračnej vode, cez ktorú bez problémov dovidíme až na dno svojej duše. Až do jadra vlastnej bytosti, odkiaľ ku nám zaznieva hlas citu. Hlas citu, neomylne nám ukazujúci správny smer i na tých najspletitejších cestách nášho bytia. Tento hlas poslúchajme a bude sa nám vo všetkom dariť, pretože budeme schopní jasne a ostro rozlíšiť pravdu od lži, správne od nesprávneho a dobré od zlého.
 

Milan Šupa
http://kusvetlu.blog.cz/
 

hodnocení: 3.8
hlasů: 6

35 komentářů

Přidat komentář
  1. Ja Ti neviem, ale si myslím, že CIT nie je to pravé orechové, či makové, na čo by sme mali DAŤ.
    Cit je veľmo závislý od momentálneho psychického a telesného rozpoloženia. Ked si najedený a ,,uvolnení“, je to iné ako ked si hladný a nepomilovaný. Alebo ked Ťa akurát vyhodili z roboty, či si dostal kopačky od milenky a žena Ťa už nechce naspäť.
    Takže cez CIT cesta nevedie. Vnútorný lokátor, ako holuby, kde je ,,sever“ nemáme, tak nám nezostáva nič iné len ,,dúfať“, že momentálny stav nás nedostane ,,z dažďa pod odkvap“. Takže kde niet rady, niet ani pomoci. Ale kto tu už len moho počítať, že niekto ti nezištne pomôže. Leda keby sa vrátil na ZEM TEN, ktorý od nás v novobiblických časoch odišiel a slúbil, že sa vráti. A kde nič, TU nič… Je to ako u juhoamerických Indianov, aj tam IM nejaký bradatý Virakoča slúbil, že príde a ,,dokope tú záhradku“ a kde nič, tu nič. Samé sluby, samé….

  2. Mini zamyšlení, a to ihned k první části článku:

    Ad.“Pravá viera nie je ani katolícka, ani evanjelická, ani islámska, ani budhistická. Kto sa na vec pozerá takýmto spôsobom, je na veľkom omyle. Pravosť viery spočíva v pravosti, vážnosti a opravdivosti prístupu človeka k jeho vlastnej viere. Ak k nej pristupuje s plnou vážnosťou, dôslednosťou a poctivosťou, musí ho nakoniec priviesť k Stvoriteľovi, pretože toto je predsa cieľom každej viery.“

    Trochu ho upravím – pozměním.

    Pravá víra je katolická, evangelická, islámská, budhistická / dovolím si dodat, že může jít zřejmě i ještě o jiná vyznání/, ale vždy tehdy, jakmile přístup člověka k jeho víře je přístupem s pravostí, vážností a opravdovostí. Jak k ní přistupuje s plnou vážností, poctivostí a důsledností, musí ho nakonec přivést ke Stvořiteli, protože toto je přece cílem každé víry.

    Konec úpravy. Vynechal jsem druhou větu pana Šupy, protože nevím, proč ji autor vůbec použil a zdá se mi nadbytečná, i když se zdá být zásadním sdělením; zní: „Kto sa na vec pozerá takýmto spôsobom, je na veľkom omyle.“

    Pokud se na věc dívám ve smyslu dále napsaného – opravdovost, pravost, poctivost, důslednost, tak NEJDE PŘECE O ŽÁDNÝ OMYL ???

    Venda

    1. Pane Vendo:
      Ak sa neurazíte, ja by som trochu upravil aj ten Váš komentár v tom zmysle, že nejestvuje „pravá“ a „nepravá“ viera, lebo všetky viery sú rovnaké a tak je treba hovoriť iba o viere, ako celku. Viera je niečo, čo sa nám môže javiť ako realita, ale nakoľko o nej nemáme „hodnoverné“ dôkazy, tak ju zaraďujeme medzi tzv. „hypotetické reality“, ktoré prijímame ako reality. Ale to už nie je problém „viery“, ale reality, ako celku. Správnejšie by sme teda mali hovoriť o realite, čo je a aké má charakteristiky. V tomto smere je potrebné podotknúť, že aj fundovaní vedci, ktorí uznávajú „dokazateľné pravdy“, majú v otázke reality veľké nejasnosti a ako potvrdzuje toto vimeo, (http://vimeo.com/72561236#) aj oni sú vo svojich teóriach nútení využívať vieru.
      Ja si myslím, že skutočný pohľad na realitu (Boha) nám je schopná poskytnúť iba mystika, ale bohužiaľ, jej víziam nie celkom a vždy, správne rozumieme, lebo realitu nevnímame v Celku, ale s častí…

  3. Neurážím se. A navíc, termín pravá víra použil pan Šupa.

    Myslím, že cíl víry / i přes jejich rozmanitost/ je stejný. V dnešní době však narazíte, když islamistovi budete tvrdit, že jeho víra je stejná jako křesťanova.
    Realita tady, ve světě hmoty má jiné parametry než Pravda, která se týká celého Stvoření.

    Ad.:
    Ja si myslím, že skutočný pohľad na realitu (Boha) nám je schopná poskytnúť iba mystika, ale bohužiaľ, jej víziam nie celkom a vždy, správne rozumieme, lebo realitu nevnímame v Celku, ale s častí…

    Souhlasím. K mystické praxi, k tzv. získání vhledů, transcendentní zkušenosti či mystickému transportu je třeba MISTR. S ním porozumíme. Bez něj, jak je vidět na příkladu mnohých lidí i tady, se jen naprosto planě diskutuje a převládá a vítězí ego, které se tu prosazuje často za cenu urážek.

    Dobrou noc.

    Venda

    1. Pane Vendo,
      čo sa týka planej diskúsie na tomto webu, príčina je asi v tom, že kto chce diskutovať na úrovni a vecne, mal by si vyberať k tomu vhodných partnerov, ktorí veci rozumia a nie každého, kto chce diskutovať. mnohým nejde o vecnú diskúsiu, ale o spory a hádky, prípadne urážky, lebo majú určité komplexy, ktoré by mohol výstižne popísať napr. psychiater. Takže na odbornú diskúsiu si treba vyberať diskutujúceho…
      Pekný deň!

      1. Přesně tak, pane Degone. K diskusi je třeba mít odpovídající partnery. Pokud má být skutečně odborná a věcná, tak je třeba obrátit se na ty, kteří tento předpoklad také splňují a chtějí ho naplnit.
        Pokud však člověku jde o to jen tak „tlachat“, tak je třeba rovněž tomu výběr diskusních partnerů (případně stránek, kde se tak děje) přizpůsobit.
        Pane Degone, to byla velmi dobrá připomínka! Děkuji za ni.

      2. Pane Degone, vybírat z diskutujících, pokud má cenu diskutovat nad tím, čemu věřím a ten/ta/ na druhé straně zase opačně, nevěří, má jiný názor, to jde velmi těžko. Prostě a jednoduše zjistíte, že jde až o antagonizmus. Především, musíte se ale k tomu zjištění, vzájemnou výměnou myšlenek a postojů, dopracovat. A to pak může být, v tom lepším případě, i pro mne či pro Vás pozitivní poznání, kdy cítíte setkání s člověkem, od něhož lze připomínky či i výtky brát jako nové poučení. Ano, jsou i tací. Ale pak jsou lidé právě i zcela opační, zastávající až diametrálně odlišný názor. I z jejich postojů můžete jednou zjistit, že jsou protikladné a že je ztrátou vlastní energie či času se přít či vzájemně přesvědčovat. Třetí skupinou jsou ti, kteří se tu mohou pohybovat /pro mne/ z neznámého důvodu. Výchozí články nečtou a zajímá je diskuze pod konkrétními články na zcela jiné, zpravidla nepodstatné téma, jako např. nějaké formy, hledání chyb…atd., prostě konfrontační přístup, kdy obsah jde stranou. Takový člověk odvádí směr diskuze jinam, tak nějak si jen se svými partnery pohrává. Když navíc k tomu používá nekorektních postupů, vulgarit, provokací, je nejlepším zjištěním, když velmi brzy zjistíme, že ten/ta/ pro mne /nás/ není přínosem.

        Pro konkrétní příklad ne příliš konstruktivního postoje z mého pohledu nemusím chodit daleko. Napsal jsem jedné diskutující o tom co se děje po smrti fyzického těla, kdy duše přichází před „svůj“ soud v první duchovní oblasti. Doslova :“ Existuje tam přece ještě i soud, bez obhájce a „zasloužený“ trest či odměna, přijatá odsouzencem bez výhrad. Obojí však vždy výchovného charakteru.“ Toto sdělení jsem ve své dobré víře použil po mnoha výměnách myšlenek.

        Odpovědí mi bylo stručných pár vět: „….. nic takového nikde „tam“ není, nebylo a nebude. Žádný trest, žádná odměna nás nikde „tam“ nečeká. Jen a pouze pouť pozemská je naším osudem……který tvoříme a jsme jím tvořeni v těsné interakci s Celkem. Všechno souvisí se vším…ale vždy jen tady a teď.“

        A pak tedy zjistíte, že diskuze byla celkem zbytečná, protože se v zásadním neshodujete. Nicméně, není to ztráta času. Je to jen poznání, které vzniklo diskuzí, poznání, že někdo má zcela odlišný názor, že Vaší víru a třeba i duchovní cestu neuznává.

        A pak je tedy záhodno, při tomto poznání, nejít s takovým člověkem do diskuze nad svoji vírou. A již vůbec se snažit o nějaké přesvědčování.

        Psychiatra, odborníka, který by tu mohl výstižně popisovat, nabádat, usměrňovat….,toho tu těžko hledat a také to není potřeba. Každý si může svůj názor vytvořit časem sám a těch pár diskutujících, kteří sem chodí delší dobu, si své názory již i vytvořili. A opravdu je zbytečné někoho přesvědčovat o tom, že např.nemá pravdu, že věc se má podle mne či nás jinak… . Za sebe mohu říci, že jsem přesvědčen, že každá duše dospěje ve svých mnoha zrozeních a vývojích k poznání. U někoho je to dříve, u někoho později.

        Venda

        1. Pane Vendo:
          Píšete:“Za sebe mohu říci, že jsem přesvědčen, že každá duše dospěje ve svých mnoha zrozeních a vývojích k poznání. U někoho je to dříve, u někoho později.
          – Domnievam sa, že jestvujú medzi nami aj ľudia, ktorým ani tak nejde o poznanie v zmysle, že by mali rešpektovať pravdu a podľa nej sa riadiť, ale, je to pre nich iba nástroj k vlastnému exibiocizmu (vlastnému predvádzaniu sa). Takí reagujú na všetky podnety, ktoré im umožňujú sa zviditeľniť v tom najpozitívnejšom svetle (ako žiarivá hviezda) a sú pre to schopní si preštudovať celú problematiku diskutovanej témy a tú potom prezentovať ako svoje vlastné poznatky. Preto som aj spomenul onoho psychiatra, lebo tento veľmi rozšírený typ ľudí, by si zaslúžil omnoho väčšiu pozornosť odbornej verejnosti…
          Pekný deň!

          1. Ad.
            – Domnievam sa, že jestvujú medzi nami aj ľudia, ktorým ani tak nejde o poznanie v zmysle, že by mali rešpektovať pravdu a podľa nej sa riadiť, ale, je to pre nich iba nástroj k vlastnému exibiocizmu (vlastnému predvádzaniu sa).

            Ano, takoví jsou ale to předvádění se nedělají až tak vědomě. Jsou ještě nevědomí, jinými slovy, ovládá je jejich mysl, jejich vášně, chtíč, chtivost, hněv, lpění a ego, jsou příliš připoutání k tomuto světu a necítí potřebu / neví o ní /, hledat Pravdu, poznat pravou realitu, dostat se z temnoty ke Světlu.

            A takových je i tady většina.

            Pěkný den.

            Venda.

          2. Pane Vendo:
            Som rád, že ste sa vyjadril k tej ľudskej vlastnosti „exibiocizmu“, alebo vlastnému „predvádzaniu sa“ a našiel jeho príčinu v ľudskej nevedomosti a zmyseľnosti. Iba mi tu chýba Váš návod, čo s tým? Ako sa môže človek zbaviť tejto ľudskej nevedomosti a zmyseľnosti, aby nadobudol ono Svetlo? Potrebuje k tomu tú Šupovu „pravú vieru“, alebo skôr vieru v karmický zákon? KC odporúča pre spásu duše vieru v Krista a Vy osobne nezabíjať a nekonzumovať mäso zvierat. Mne osobne veľmi imponuje učenie UBB (Aivanhova) premeniť svoju dušu na žijúcu lásku. Ale, zrejme je to otázka ľudského vkusu…
            Pekný deň, aj Vám!

          3. Nejde o vkus. To bych netvrdil, protože tak jednoduché a dá se říci, až povrchní či plytké, to rozhodně není a byla-li by to jen otázka vkusu, bylo by to moc málo. Víra a vkus jsou někdy diametrálně odlišné. Zrovna jako víra a přímo žité zkušenosti. Nejíst maso, např., neužívat drogy, jako nějaký pochybný „nástroj“ zkratky pro změněný stav vědomí, totéž s alkoholem, to jsou sice důležité přístupy, tedy změna k lepšímu, když se zájemci podaří je vymýtit ze svého života, ale ne vždy jsou těmi jedinými. To by bylo příliš jednoduché.

            Cesta poznání sebe sama někde začíná, postupuje a má své zákonitosti. Pak je tu cesta samotné praxe, kterou adept musí někde, lépe od někoho získat, v teoretické a poté i v praktické rovině. A potom ovládnutí a zklidnění mysli, vymazání emocí, umět je ovládat bez násilí sám na sobě, obrácení se k Bohu jako jedinečnému cíli, pro který stojí za to žít, tedy pravé pokání, pokora, trpělivost, nenásilí ve všem, setí dobrého semene, setkání s Mistrem, křest, zasvěcení a zase praxe, zkoušky odříkání, ale ne fanatismu, a také ne pýcha na nějaký pokrok, vyčtené informace či první záblesk vnitřního světla. Nezbytné je získání pozitivního stavu, akceptování sebe sama, přijetí karmy, spokojenost s tím co mám, žádné zbytečné touhy po pomíjejícím, láskyplný vztah ke všemu živému, pravé žití lásky v jasném přesvědčení, že tento svět není to jediné a rozhodující pro duchovní vzestup, byť žít zde a plnit si svědomitě své povinnosti v těle člověka, neubližovat, mít rád své blízké, dokonce i tzv.nepřátele, žít v souladu s přírodou, a opět láska, ovládnutí negativních vlastností, a meditace, pravidelná s překonáním nepohodlí, to nesení kříže, kdy dokážeme eliminovat zvyky, potlačit návyky, které mohou z cesty odvádět, je v sumáři to pravé.

            Neznám učení Aivanhovo a nejde o to, co mi imponuje. Jde ale o víru, o praxi, o lásku. Co vím je to, že když něco vychází z universální Pravdy, co přešlo věky, co se vine jako zlatá nit učeními a výklady moudrých, jejich praxí,je jisté, že to může mít různé jména, ale podstata je stejná.

            Venda

          4. Pane Vendo:
            „Cesta poznání sebe sama“, ale aj okolitého sveta je zaiste dobrá vec, ale nie je to celé poznanie. Ak poznávam, že sa niečo tak a tak deje, je to dobré, ale lepšie je ak viem aj to, prečo sa to tak deje. To je už otázka príčiny a následku (zákon kauzality). Z vlastnej skúsenosti vieme, že ľudia prežívajú dobro, aj zlo, ale už nemáme ani šajnu o tom, prečo je tu ono dobro a zlo, (aké sú toho príčiny)? Vy ste sem napísal ešte v r. 2011 dvojdielne pojednanie s názvom: „Dobro a zlo, aneb pozitivní či negativní v nás“, ale nakoľko to bolo z učenia Sant Matu, ostalo to bez jediného diskusného príspevku. Nie je rozumné sa odvolávať na starodávne náuky, ktoré majú byť údajne platné stále, lebo sú to poväčšine iba báchorky a mýty pre malé deti. Stále platí, že mnoho slov – mnoho klamstva!
            Pravda je v jednoduchosti a ako sa raz vyjadril Einstein, človek nemôže nadobudnúť skutočné poznanie (múdrosť), kým sa nezbaví svojich školských vedomostí.
            Kto sa mnoho učí, má z toho potom v hlave chaos a keď chce triezvo uvažovať, musí sa toho chaosu zbaviť. Treba vyliať špinavú vodu z pohára, aby sme tam mohli dať živú vodu. Život je v pramenistej vode a nie v Mŕtvom mori plného solí.
            Už ste počul výrok, že „každý dobrý skutok musí byť okamžite po zásluhe potrestaný“? Je to na zamyslenie…
            Pekný deň!

          5. Pro p.Degona.
            Ad.:
            „Cesta poznání sebe sama“, ale aj okolitého sveta je zaiste dobrá vec, ale nie je to celé poznanie. Ak poznávam, že sa niečo tak a tak deje, je to dobré, ale lepšie je ak viem aj to, prečo sa to tak deje. To je už otázka príčiny a následku (zákon kauzality).

            Ano, jde-li jen, to slovo „jen“ dávám do uvozovek, o to, poznat příčinu a následek u sebe, proč se nám děje zrovna nyní tak a tak a zrovna tak jako jde-li o to, poznat sám sebe, vstoupit do svého nitra podle jiných zákonů, stále jsme ve své úrovni současného života.

            Jedině v něm ale můžeme poznat, a to technikou, která je stará a vůbec nezáleží, jestli o ní např. já píšu slovy současného učení SANT MATu či používám věty z dávných spisů mudrců či tzv.svatých.

            Vstoupení do nitra je nejdůležitější. Doslova mne to zrovna Vám již nebaví vysvětlovat. Vám, který jste určitě potkal Boha právě uvnitř a ne někde u Dunajské Stredy.

            Ad.:
            Vy ste sem napísal ešte v r. 2011 dvojdielne pojednanie s názvom: „Dobro a zlo, aneb pozitivní či negativní v nás“, ale nakoľko to bolo z učenia Sant Matu, ostalo to bez jediného diskusného príspevku.

            Drahý pane Degone, Vy přece dobře víte, že nejen tyto mé, ale i příspěvky jiných autorů tady byly velmi diskutovány. Do určitého data vzniku příspěvku byly diskuze a počítadlo počtu přečtení posléze nějakou mocí, kterou neovlivnil již ani pan Kukliš, vymazáno. Kdybyste chtěl, zeptám se administrátora stránek, kolik čtenářů tyto dva vzpomenuté články četlo a kolik se tam objevilo diskuzních příspěvků. Myslím, že to má někde uloženo. A věřte mi, že vývoj člověka a tzv.starodávné nauky mají svoji významnou cenu. Již jen proto, že ty po nich na ně navazují až do dnešní doby. Přivnám to, jsou to základy a tak jako potřebuje pro stavbu domu základy, i tyto prostě jsou právě v té minulosti.

            A nakonec, Pravda je jen jedna a je jedno, jestli ji říká Váš oblíbený autor nebo je zaznamenána starým jazykem z dávné minulosti.

            Reagujete v závěru obecně /rádoby/, ale cítím v tom zase Váš, pro mne již známý odpor k tomu, co tu říkám od počátku. Poznání mikrokosmu v nás je i poznáním makrokosmu, zdánlivě nekonečného. Ten je však oproti duchovnímu světu doslova jen černou nepatrnou tečkou na duchovním prosvětleném nebi. Vaše označení chaosu, jako reakce na můj náznak / ne úplný / duchovní cesty a všeho podstatného pro její konání,toho, co se jí týká, je opět opravdu zbytečné. Ale neberu si to osobně, možná hodnotíte tou přemírou učení a chaosu sám sebe.

            Ten Váš závěrečný výrok jsem již slyšel. Upřímně, nechápu souvislost k tomu, co jsem včera večer napsal já a uvedení Vašich myšlenek dnes.

            Buďte zdráv.

            Venda

    2. Venda napsal: 15.7.2014 (20:19)Ad.:
      K mystické praxi, k tzv. získání vhledů, transcendentní zkušenosti či mystickému transportu je třeba MISTR. S ním porozumíme.

      Spojení s Mistrem může každý čerpat sám ze svého nitra. Kromě Krista, který k člověku hovoří vnitřně, žádný externí Mistr není potřeba.

      mluví o tom např. i
      https://www.youtube.com/watch?v=yU-RA3b64bk

  4. Dobrý příspěvek, hluboká pravda. Když pan Šupa píše „Aby nebol chladnou, bezcitnou a rozumovou kreaturou..“ hned se mi vybavili politici typu Václava Klause, Jaromíra Drábka etc. František Koukolík takové lidi označuje jako deprivanty. Vlastimil Marek to přisuzuje zhusta tomu, že byli špatně porozeni.

  5. Pěkné letní ráno, paní Dano. Je svěží, zalil jsem, sklidil pár kedluben a otevřel Váš příspěvek.

    Stručný a jasný.

    Píšete – „Spojení s Mistrem může každý čerpat sám ze svého nitra.“ Mám dvě otázky, jestli mohu.

    Kde se ten Mistr tam uvnitř vzal? Ježíš byl vtělené Slovo, které je tu od počátku jako jednorozené, souhlasíte?

    Představte si situaci, takový pokus, kdy skupina lidí, od dětského věku, žije v informační izolaci – během výchovy se nikdy k nim nedostane žádná informace o Ježíšovi. Nezná Bibli, ani slůvko. Nezná to, co učil Ježíš své učedníky a i zástupy, etické a morální chování a jednání, přikázání….atd.. Jinak však znají řeč, umí číst, získávají dovednosti nutné pro život.

    Předposlední otázka. Myslíte si, že i k těmto lidem může Ježíš vnitřně hovořit?

    Za vlády jednoho panovníka byl z jeho rozmaru či zvědavosti učiněn celkem brutální pokus. Skupinu novorozenců vychovávaly němé chůvy, nechal jim vyříznout jazyk. Děti vyrůstaly bez bídy, jídlo, hygiena, vše zajištěno. Vyrostly v dospělé lidi, kteří místo řeči vydávali pouze zvířecí skřeky. Neznali řeč, písmo. Můžeme se domnívat, že se příliš nelišili od zvířat. Poslední otázka. Mohl i k takovým lidem promlouvat vnitřně Ježíš?

    Kdybych s Vámi diskutoval face to face, a získal odpovědi na tyto moje otázky, vysvětlil bych ihned, co nimi sleduji. Takhle je to trošku zdlouhavější. Pokud však nemáte zájem na téma, které jste sem přinesla diskutovat, nebude mi to vadit.

    Pěkný den.
    Venda

    1. Pane Vendo, dlouze diskutovat nebudu, není to můj styl. Ale připíšu to, co jistě víte. Člověk má v sobě jiskru Božího vyzařování, tudíž pokud je probuzena, tak přes ni je spojení na Krista. Konkrétní praktická aktivizace této jiskry má u lidí různý průběh. Ne každý ji aktivizuje dostatečně.
      Cesta k Bohu vede vždy jen vnitřní prací, respektive vnitřní práce je podmínkou nutnou, externí vlivy nejsou podmínkou nutnou a nikdy postačující, to však neznamená, že externí jevy nemohou napomoci.

    2. Paní Dano, díky za odpověď a ctím že Váš styl diskuze.

      Odpověděla jste mi dostatečně.

      Kdybych stál před Vámi, zeptám se ještě, zda by dokázal Ježíš Kristus sdělit své učení, zaznamenané v evangeliích, v dostatečné míře lidem ve své době života pouze vnitřně a nebo musel být ve fyzickém – externím těle?

      Pěkný víkend.

      Venda

  6. Ještě jsem chvíli u PC, tak ještě své stanovisko dodatečně rozvedu. Kdyby lidstvo dobrovolně od začátku naslouchalo svému nitru a řídilo se podle něj, tak by dle mého Ježíš Kristus zřejmě ani na Zemi nepřišel. Dá se ale zřejmě říci, že až na malé výjimky se všichni zapletli do různých nástrah. Proto, aby cestu z hmoty do Ráje pro ty bloudící prošlápl, přišel Ježíš osobně živě. Jeho působení je tu však stále a každý se na něj může neladit, i když už tu není. Tento zdroj postačuje,není tedy podmínkou se s Kristem potkat osobně živě ve fyzickém těle, On působí a inspiruje stále.

    Pěkný víkend přeji i Vám.

      1. Paní Dano, vím, že asi nemáte čas. I já jsem přišel před chvílí z práce na rekonstrukci našeho bytu.

        Z Vašich dodatků k naší ranní diskuzi mne zaujalo to, kde píšete : „každý se na něj může NALADIT, i když už tu není“ / myšleno na Ježíše Krista, to pro toho, kdo přišel pozdě a třeba nechápe, kdo je ten „něj“ /

        Můžete mi prosím sdělit, když každý, jak se to dělá, co je k tomu podle Vás potřeba? Moje otázka je relevantní, nehledejte v ní, prosím, nic špatného.

        Sám hledám cestu již několik roků a mé zkušenosti tu průběžně popisuji. Toto téma mne opravdu zajímá.

        Za případnou odpověď děkuji.

        Pěkný letní večer.
        Venda

        1. Pane Vendo, odpovídala jsem Vám, ale příspěvek se neodeslal. PC mi napsal nesmyslnou hlášku, že odesílám příspěvky těsně za sebou.
          Zřejmě tedy má být má odpověď jednodušší, neboť já na náhody nevěřím.

          Co je k tomu naladění potřeba? Podle sebe bych řekla že schopnost cítění, touha po Bohu, po poznání Jeho vůle a upřímná snaha se Jeho vůlí řídit, dále pokora.
          Konkrétní zkušenosti (prožitky) jsou nepřenositelné a slovy nepopsatelné. Navíc dle mého jejich zveřejňování na veřejných diskusích je jejich degradací. To nejcennější si člověk trvale ponechává ve svém srdci.

    1. a ještě jedno zpřesnění mého názoru
      Dle mého je nutné ve svém fyzickém těle přijmout Kristovské energie, Kristova ducha, ale neznamená to, že je k tomu nutno potkat Krista vtěleného také do fyzického těla.
      Tak teď už doopravy hezký víkend.

  7. Paní Daně a panu Vendovi: Nemám nyní čas napsat více, než to, že se – dle mého názoru – dostáváte k tomu zcela nejpodstatnějšímu co se dá vůbec o duchovní cestě a Bohu napsat (chápání a cesta ke Kristu). Děkuji, ukazujete, že tato diskuze dokáže být i plodná (stejně jako v mnoha případech nikoliv). Krásný večer všem!

    1. Tiež sa prikláňam k názoru p.LM, že Venda, ako aj Dana sa v podstate zhodujú v názore, aj keď sa vyjadrujú trochu odlišným spôsobom. Pokúsim sa to trochu zhrnúť. Človek sa do tohoto sveta rodí ako telesný živočích v ktorom sa postupne rodí duchovná bytosť. Tak, ako si vyžaduje telesná bytosť pestúnsku starostlivosť okolia, tak je tomu aj s tou duchovnou bytosťou. Vo svete sú však sily (svetská a duchovná moc), ktoré sa snažia tieto bytosti mocou a intrigami ovládnuť a využiť ku svojmu prospechu. Preto je treba byť veľmi opatrný a pozorne skúmať všetko, čo sa nám ponúka ako naše dobro, lebo nám to môže byť ku škode. Venda tomu vývoju hovorí „objavovať sám seba“ a Dana to nazýva „vnútorným organickým Svetlom“. V tom prvom prípade sa môže stať, že v sebe neobjavíme „seba“, ale diabla a v tom druhom prípade zasa to „vonkajšie svetlo Diabla“. Efekt je však vždy rovnaký…
      Výborné je, ak v sebe neobjavíme seba, ale Otca (Boha) a zistíme, že to naše vnútorné (organické) svetlo je v podstate Svetlo Otca (Boha). No a k tomu želám obom tú pravú „cestu života“!
      Pekný deň!

      1. Pane Degone, díky za moudrá slova.

        Jeden sochař vytvořil nádhernou mramorovou sochu. Byl za ni chválen ze všech stran. Řekl jen:“Tato socha mladé ženy byla již v tom mramoru, stačilo pouze odstranit ten přebytečný mramor aby byla vidět“.

        Obdobně je to s lidmi a s tím, co je dobré a pro co stojí za to žít, i když cesta k odstranění toho nadbytečného není vždy jednoduchá, je zkrátka dobro v nás, v celém stvoření. Jen mu jít naproti a tím úsilím přidat pro harmonii celého stvoření každý svůj kousek.

        Jinak to totiž nejde.

        Venda

      2. Pane Degone, já však nevnímám s panem Vendou ve všem zas až takovou shodu. Pochopila jsem to tak, že on považuje pro duchovní cestu za nutné mít externího do fyzického těla vtěleného Mistra, aby ho vedl. Já naopak před tímto varuji, neboť znám několik lidí, kteří rádoby „Mistrům“ naletěli, a to velmi a teď si vehementně „sypou popel na hlavu“.

        Jsem zastáncem přijetí Krista skrze své nitro. Skutečný Kristus dle mého nyní na Zemi vtělený není. Ale vím, že někteří si myslí opak a někteří lidé se např. i za vyslance považují. To už si ale musí pořešit každý sám.

        1. Ba, ba, duchovní cesta je vždy cestou individuální.

          Mistři „jen“ přicházejí, aby nás na cestu připravili, ty, kteří jsou „označeni“ – viz. NZ.

          Nic víc.

          Ježíš Kristus měl navíc to poslání, že přišel naplnit zákon. Židé Ho však nepochopili, byl pro ně – duchovenstvo – příliš revoluční a nebezpečný a iniciovali jeho ukřižování, čímž z omezeného pohledu člověka značně zkrátili Jeho misi zde na Zemi. Syn, nedílná součást Trojjedinosti Boha, je vtěleným Slovem = Duchem Svatým a přichází napříč věky a působí na světě neustále.

          Pěkný den.
          Venda

          1. Také zde vyjádřím svůj náhled. Duch Svatý ve stvoření opravdu působí neustále, ale to není totožné s tím, že je vždy a v každé době vtělen do konkrétní fyzické osoby na Zemi.
            To, co píšu, ovšem nevylučuje, aby některá nauka netvrdila opak.
            Je to prostě názor proti názoru. Každý ať se řídí vlastními pohnutkami.

  8. Vážení,
    dovolím si podotknúť, že ja tu medzi Vami (Venda, Dana, Petr) zasa až taký veľký rozpor nevidím. Problém je vo vyjadrovaní toho ľudského, toho duchovného a toho svetského takým spôsobom, aby to bolo jasné všetkým, napriek našej individuálnej rozdielnosti. Tá naša rozdielnosť sa však nesmie chápať ako dajaké zlo, alebo negácia stvorenia a vytýkať to Stvoriteľovi ako nedostatok, alebo chybu. Ona má svoje logické opodstatnenie!
    Čo sa týka postavenia a úlohy ľudského Majstra, ten je tu pre tých, ktorí potrebujú viesť (ako deti). Kto má v sebe aktívne Svetlo (ako vraví Dana – organické Svetlo, alebo ono tretie oko), ten sa zaobíde aj bez neho. Ale je dobré, ak takto nadobudnuté poznanie konfrontuje s učením Majstrov, aby sa presvedčil, či sa nachádza vo Všejednote, alebo Harmónii s Bohom. Aby to nebola iba naša ilúzia skutočnej Reality (ako sa to často prejavuje aj u niektorých diskutujúcich na tejto web-stránke)…
    Pekný deň!

  9. Citace ze spisku Z.Váni – Reinkarnace a křesťanstvo, která se dotýká některých, v  diskuzi zde zmíněných, důležitostí:

    „Čím sa vlastne odlišuje kresťanstvo od ostatných svetových náboženstiev? R. Steiner vždy zdôrazňoval, že Kristus pôsobí vo všetkých veľkých náboženstvách, hoci pod rôznymi menami. Preto majú svoje oprávnenie universalistické snahy, nech prichádzajú z Východu, napr. u takých osobností ako bol Ramakrišna, Rabíndranáth Thákur, Rádhakrišnan, Šrí Aurobindo alebo na Západe v rôznych formách ekumenizmu s myšlienkou tolerancie a úcty k rôznym formám zbožnosti. I tak tu je určitý podstatný rozdiel, ktorý postrehol už v minulom storočí nemecký filozof Schelling, keď vo svojej filozofii Zjavenia píše: “Kristus nie je učiteľom, ako sa obvykle tvrdí, Kristus nie je zakladateľom, on je obsahom kresťanstva.” V tom je základný rozdiel od iných náboženstiev. Historické štúdium môže poukázať na podobnosti kresťanstva s náboženským prostredím neskorého židovstva, antiky, s mysterióznymi kultami, s hnutím Essejských, na styčné body s budhizmom a iné súvislosti, ktoré by mohli spochybniť originalitu kresťanského učenia. Uniká však pritom pravá skutočnosť kresťanstva, na ktorú upozorňoval R. Steiner už od r. 1902. To nové, čo Kristus priniesol, nie je učenie, ale on sám: vstup božskej bytosti do pozemského sveta ľudí, obetný čin na Golgote a zmŕtvychvstanie. To je tiež hlavný obsah apoštolského zvestovania. Až potom, v ďalšej fáze vývoja, sa z toho začalo vyvíjať i učenie, ktoré na túto základnú skutočnosť poukazovalo. To, čo priniesol Kristus, nepatrí vlastne do radu založenia náboženstva, ale do roviny stvorenia, ako 2. akt stvorenia človeka. Stvorenie človeka, o ktorom hovorí Genesis, sa týkalo telesnosti človeka a nebolo ešte konečným cieľom: bytosť povolaná k obrazu Božiemu, musela dostať ešte vnútorný obsah, t. j. samostatné, slobodné ja. Počiatkom tohto vývoja bol hlbší pád do hmoty (“pád do hriechu”), ako ho opisuje 2. kapitola Genézy. Následkom tohto pádu bola smrť – nie ako trest, ale ako milosť, aby človek nechcel tento padlý stav, t.j. izolované egoistické ja zvečniť. Ako vykúpenie prináša Kristus božskú silu
    nesebeckému egu, ktoré je schopné odovzdávať sa v láske. Tým sa práve začína akt
    stvorenia, ktorý by bol možný iba obetným zostupom Kristovým k človeku – rovnakou
    cestou, ktorú človek prešiel pri svojom páde, so všetkými dôsledkami ľudskej
    telesnosti, vrátane smrti. Ak v smrti dospel Kristus úplne k človeku a spojil sa tak s ľudstvom, v zmŕtvychvstaní kráča pred ním a vedie ho do budúcnosti. Práve
    zmŕtvychvstanie, bez ktorého by bolo “zbytočné naše kázanie”, ako hovorí Pavol, je onou centrálnou udalosťou, oným vykúpením, lebo znamená premenu, preduchovnenie ľudského tela, ktoré malo byť nástrojom človeka k vedomiu seba
    samého, prepadlo však smrti, pretože sa ľudské sebavedomie stalo egoistickým,
    odlúčeným od duchovného sveta. Vstupom Kristovým do ľudskej existencie došlo k premene a rozšíreniu ľudstva, uskutočnil sa praobraz človeka na zemi. Kristus vstal z mŕtvych nielen ako Boh, ale i ako človek, a tým sa stal “novým Adamom”, prvorodencom nového ľudstva, spoločným ja ľudstva (“ja všetkých ja”, ako hovorí Novalis). Človeku tak bola daná možnosť, aby sa na tejto premene podieľal, zo slobodného vnútorného úsilia a v spojení s Kristom. Možno povedať: Kristus sa stal človekom, aby sa človek mohol stať Kristom, lebo, ako sa hovorí v kázni na hore (Mat. 5, 48), sa má stať dokonalým “ako Otec váš na nebesiach je dokonalý.” Na konci svojho vývoja, ako jeho výsledok a cieľ, by mal človek mať ono premenené duchovné telo zmŕtvychvstania ako dokonalý nástroj pravého ja. Kristus tento ideál, zmysel a cieľ ľudskej existencie uskutočnil. Jeho život, smrť a zmŕtvychvstanie je jedinečnou a v dejinách neopakovateľnou udalosťou, a preto sa už nepotrebuje ďalej vtelovať, je spojený trvalo s ľudstvom a pôsobí v duchovnej sfére Zeme.“

    1. LM napsal: 21.7.2014 (10:55) … Kristus … je obsahom kresťanstva.
      … To nové, čo Kristus priniesol, je on sám: vstup božskej bytosti do pozemského sveta ľudí …
      Kristus sa stal človekom … Jeho život …je jedinečnou a v dejinách neopakovateľnou udalosťou, a preto sa už nepotrebuje ďalej vtelovať, je spojený trvalo s ľudstvom a pôsobí v duchovnej sfére Zeme.

      Sice nejsem přímo stoupenec antroposofie, ale dá se říci, že skutečně vycházím z mnou zmíněného, vybraného z citace od LM.
      Proto pro mě je Ježíš Kristus nesrovnatelný s jakýmkoli „běžným Mistrem“.

      1. Paní Dano, neomylně jste vybrala přesně ty důležité části, kvůli kterým jsem text vložil. Děkuji. Rovněž nejsem velikým stoupencem anthroposofie, ačkoliv Steinerovo dílo je fascinující jak hloubkou, tak rozsahem.

  10. Dana píše:

    Proto pro mě je Ježíš Kristus nesrovnatelný s jakýmkoli „běžným Mistrem“.

    Len pre oživenie , Ježš je podla mňa taká istá vierohodná historická postava, akou je J. Cimrman. Nebijem sa do prs, že priezvisko je napísané správne, ale vierohodnosť a entuziasmus,s akou bola postava Mistra zrobená, mi pripomína Ježišovo zrodenie. Prišiel na svet ako na ,,objednávku“. A vy Ježiškovi uveríte ,,každé napísané slovo“. Tieto slová však neboli nikdy vyslovené, lebo osoba Ježišťoka je vymyslená, a je presne tak reálna, ako je J. Cimrman.Celé lesy boli ,,vykántrené“, aby pochybní spisovatelia po 2000 rokoch vtlkli do ,,sprostých“ hláv humoresku o zrodení Mistra“ presne na Vianoce, v stajni, a s príchodom akýchsi potulných králov. A potom je tu otázka vierohodnosti napísaných myslienok, ktoré vraj ,,Mistr“ povedal. Kto za nim chodil, kto zapisoval každé jeho slovo, kto by zvládol nosiť tieto zapísané myslienky so sebou a dával ich do ,,tlače“. To sa robilo prtesne tak, ako sa tvoril text, ktorý hovoril J. Cimrman. Slová vymýšlali scenáristi za učelom ovládnutia ,,nestabilných citlivcov“. Ked niekto k svojmu životu potrebuje ,,nadprorodzené“ sily, Boh ho ochraňuj,lebo sám , bez ,,nadprirodzených síl“,zlyhá hneď za prvým rohom…
    Takže ,,citlivci“ prosím vás preberte sa zo sna a reálne zvážte, že čas ktorý vynakladáte na oživovanie ,,mrtvého“ a rozoberanie ,,jeho skutkov“, je zabitý čas. Lepšie by ste ho využili pestovaním mrkvy, cibulky, či viniča. Vraj…

    A ešte jedno P.s. Kde sa teraz tento Ježišťok pohybuje. Vyzývam ho, aby sa okamžite prihlásil na najbližšej Policajnej stanici, lebo jeho prítomnosť je nanajvýš nutná , aby nás presvedčil, že nie je ,, Vymyslený“.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017