mapa stránek || vyhledávání

První světovou válkou skončila definitivně éra křesťanské Evropy

Hostina po uzavření Münsterské dohody v roce 1648. Vytvořil holandský malíř Bartholomeus van der Helst (1613-1670)

Hostina po uzavření Münsterské dohody v roce 1648, detail. Vytvořil holandský malíř Bartholomeus van der Helst (1613-1670)

Vestfálský mír ukončil nesmyslné a násilné válčení, vyvolané sporem o způsob dalšího ukotvení křesťanského náboženství jako duchovního směrníku evropské civilizace. Rozpory v pojetí křesťanství, které se vyjevily válkou za „pravdu katolíků nebo evangelíků“, se v důsledku válečného vyčerpání obou stran podařilo stabilizovat „modem vívendí“ mezi katolíky a evangelíky. Se závěrem, že se celá evropská civilizace bude nadále zevně a slovně opírat o křesťanské poselství. Ovšem ve dvou chápáních evangelijní zvěsti, v katolické a evangelické. Jenže do života a způsobu myšlení vládnoucích tříd v Evropě se v následujících staletích pomalu a jistě začal vkrádat jiný přístup. Na rozdíl od stejně ale pokrytecky se chovající většiny vládců, jej otevřeně vyjádřil francouzský volnomyšlenkářský filozof Voltaire. Byl to postoj agnostický.

Agnostik, česky řečeno „něcista“(něco je), je odvozeno od pojetí světa v tom smyslu, že „něco nehmotného sice je“, ale stejně se to nedá člověkem pochopit. Proto současné náboženské výklady onoho „něčeho“ včetně obřadů jsou takovými zvyky. Voltaire bez pokrytectví řekl, že „v Boha a posmrtnou spravedlnost sice nevěří, ale že je rád, že v něj věří jeho krejčí. Alespoň jej neokrade!“ A náboženských obřadů pro „méně chápavé“ se neúčastnil. Vládcové Evropy, ač to z vypočítavosti nikdy neřekli, postupně a v tichosti jeho pragmatický agnosticizmus přijali. Svědčí o tom způsob výkonu jejich moci. Kdyby měli křesťanské myšlení nemohli by přece svým jménem zaštiťovat postup a metody dobrodruhů a násilníků v nově objevovaných světadílech! A navíc vydávat své loupeživé výpravy za „obracení na pravou víru“. Copak může křesťanský panovník, třeba anglická královna, vydávat „korzárské listy“? Nebo schvalovat vyvražďování celých kmenů a národů jako španělský král?

Pro lid 18. a 19. století se však v Evropě nadále organizovaly okázalé a nákladné církevní obřady. Nikoliv bezúčelně. Vládnoucí, vědomostní a dokonce církevní elita pochopila, že náboženské rituály jsou společenskou událostí, spoluvytvářející kulturu, veřejné mínění a stabilizují tím jakoukoliv civilizaci. Šlechtou a duchovenstvem praktikované pragmatické podání Ježíšových evangelií se tím stalo pro těžký život lidu tišící „mantrou“. Domněle vzdělaní a bohatí si na principy Ježíšova poselství vzpomněli vždy až při umírání. (Trvá dosud!) Nakonec i Voltaire sám při svém umírání zval k sobě katolického kněze.

Pragmatičtí vládci akceptovali stabilizační a konzervující účinek toho podle země lidem žitého společenského souboru, katolického nebo evangelického. Z pozorování těchto přístupů ke křesťanské víře ze strany mocných odvodili Marx a Lenin svůj závěr, že „náboženství je z hlediska nutného pozvolného zlepšování civilizace opiem lidstva“. Postřeh zachycuje sice zneužívání víry mocnými tohoto světa, ale nechápe příčinu postupně vzniklé jen společensko-regulační funkce. Tou příčinou byla a je od středověku postupně narůstající argumentační slabost křesťanství při výkladů komplexnosti dějů nehmotného rozměru světa.

Agnosticizmus v přístupu k víře se dokonce oficiálně konstituoval v katolické církvi jako její hlavní proud, jako tzv. „pozitivizmus“. Křesťanské náboženství je jím pojato jako taková rozumem neuchopitelná analogie „pravidel silničního provozu“ v dopravě. V daném případě transcendentních pravidel pro zákonem nevynutitelnou koordinaci mezilidských vztahů mezi jednotlivci i ke státu. Vždyť ani pravidla silničního provozu nepotřebují Boha, pouze se opírají o mocí a veřejným míněním uznanou užitečnost. Pozitivizmus bohužel v tichosti pomíjí to, že zákony duchovní dimenze jsou nejen užitečným regulativem lidí na zemi, ale jsou rozhodujícím poznáním i pro vývoj stavu duší v záhrobí. Neboť jsou poznáním Stvořitelova „vyzařovaní“ pro „ líc“ stvoření! Tak jako fyzikální zákony jsou totéž pro „rub“ neboli hmotnou dimenzi.

Pevně doufám, že právě současné lidstvo bude svědkem toho, jak se poznání zákonů duchovní dimenze neboli „článků víry“ rozvine i v důsledku dosažení důkazů postupy analogickými ve vědě. Ty v rovině poznání psychologie člověka, biologie mozku a z minulých a nastalých historických událostí prokáží nejen objektivitu duchovního rubu světa, ale i původ dosud známých duchovních zákonů od Podstaty světa. Teologie se stane vědou o zákonech nehmotné dimenze bytí. Pro život lidského ducha na zemi nastane nová éra. Skrze stále četnější novou generací lidí s otevřeným třetím a duchovním okem bude dále a dále nahlédáno, jak klíčový charakter mají pro lidskou bytost evangelijních rady, zejména i pro duše bez těla! (V záhrobí.)

K ustrnutí duchovních elit církví v objektivním poznávání nehmotného rozměru reality vedla ztráta spojení křesťanských hodnostářů s „neviditelnou stranou reality“. A to proto, že hlavní masa katolického, evangelického a pravoslavného kněžstva nejen že nežila hlásané, ale ze strachu z předstihování „laickými“ osobnostmi stále jen opakovala naučené texty evangelií. Ty byly sice geniálně řečeny, ale byly formulované s přihlédnutím k chápání lidí na počátku letopočtu! Ustrnutí zejména špiček kněžstva nebylo náhodné. Připuštěním pohybu by se totiž mohlo vyjevit, že v rovině možností „vhledů“ do duchovní dimenze reality jsou dispozice studovaných „teologů“ a laiků stejné. Navíc laici mají lepší výchozí pozici. Úhel pohledu laiků je totiž více odvozen od jejich života „v pravém chrámu Páně“. Tím je příroda a vesmír! Naproti tomu kněžské povolání se rutinou stalo více povoláním. Sice potřebným, protože jeho užitečnost tkví v kvalifikovaném provádění nutných náboženských a společenských obřadů. A také v nápomoci civilním a primitivním při jejich hledání zákonů nadčasovosti. Jakmile se ale kněží svým myšlením laikům nadřadí, tím okamžikem do jejich duše vstupuje pýcha. A ihned se uplatňuje výkon Ježíšova: “První budou posledními a poslední prvními! (Při vcházení do království.)“ Objektivitu právě zmíněného potvrzuje „nekonání se vhledů do duchovní dimenze (zjevení) a možností uzdravování Duchem“ kněžstvem, naopak ale obyčejným lidem.

V kontrastu ke stagnaci poznání zákonů duchovních se úroveň poznání vědomostních elit o hmotném světě rychle sunula kupředu. Aby církve udržely svůj vliv, vsadila vedení církví 18. a 19. století místo na upevnění přesvědčivosti a příkladné žití víry na oboustranně výhodnou kooperaci se světskou mocí! Ve všech evropských monarchiích nezadržitelně vznikala více či méně viditelná „jednota trůnu a oltáře“. Králové a šlechta pro svůj špatný způsob výkonu moci potřebovali církve k potvrzení své legitimity! Církve zase na oplátku podpírali legitimitu králů skrze dovolávání se článků křesťanské víry. Jenže bez ohledu na toto „přátelství“ světské a církevní moci se „diference“ v rozdílnosti výkladů starověké víry a masově nastupující vědy rozevíraly. To začalo vytvářet dojem rozporu mezi náboženským pojetím světa a novověkým rozumovým poznáním hmotné reality. Ten pak vyvolal pokles věrohodnosti křesťanského poselství, zejména mezi rozumově vzdělanou inteligencí. Následně i mezi nevzdělanci.

Jak jsme si již ale měli „všimnout“, svět v němž žijeme, neboli dílo Stvořitele světů, „nesnáší“ vakuum ani fyzikální, ani absenci života v místech, kde je fyzikálně možný! A měli jsme z toho poznat i další zákon, že Bůh vakuum „nesnáší“ ani v duchovní dimenzi!!! Neboli absence víry je proti vůli Boha. Protože duchovní vakuum v člověku, jinak řečeno absence životní filozofie, lidově víry, je popřením smyslu jeho existence ve stvoření. Ztráta smyslu života jedince i jakékoliv civilizace proto automaticky spouští karmické procesy, tj. procesy vedoucí k nápravě harmonie. V daném případě k destrukci člověka jako bytosti i jeho civilizace! Výkon zákona příčiny-následku můžeme dnes už naplno vidět v objevování se hromadných depresí u jinak zdravých lidí, v pocitech zmarnění života mnohých a obecného vzrůstu agresivity. V důsledku tohoto pole působnosti se k vyplnění vakua následně objeví úchylná hnutí prázdných hlav. Nyní třeba v podobě nacionalizmů a tzv. fandovství klubům nebo zpěvákům. Co je rozumného a lidského na běsnících fandech nebo nacionalistech? Co může normální člověk nalézt rozumného na heslu: „Nic než národ!“ Což je ovšem míněno ve smyslu „nic než přirození“.

Typy rozvinutí zvrhlých energií vedou z vůle Stvořitele pomalu a jistě vždy k sebezničení odchýleného. V přírodě u živého, u jednotlivých lidí k destrukci svého místa ve společnosti prostřednictvím zločinu, u civilizace k všeobecné a nesmyslné válce národů! S tím, že do boje vehnaní vlastně neví, proč se rvou! Jen živý duch tu příčinu může rozeznat. Tak, že se podívá na zeměkouli, shlédne ty betonové anomálie, v nichž se bezduše rozmnožují a valí odnikud nikam davy lidských konzumentů. Z tohoto nadhledu by měl pochopit dilema: Buď změna vývojového trendu nebo záhuba civilizace! Bezohlední konzumenti a žráči čehokoliv jsou evidentními škůdci harmonie živého na planetě! Z tohoto hlediska je propuknutí války vždy jen prvním takovým důtklivým upozorněním od Stvořitele.

Z výše popsaného by měl každý normální člověk pochopit, že harmonii stvořeného zajišťuje Stvořitelův zákon o nepřípustnosti vakua v duchovní dimenzi neboli absenci náboženství! Člověk prostě kvůli rovnováze své duše musí něčemu věřit! Když se mu nepodaří pochopit a rozvinout pravdy v evangeliích, jsou mu satanem podstrkovány pravdy zástupné neboli lživé. Satanovi poskoci mezi lidmi prostě vytvoří náboženství zvrhlá. Třeba i z původně ne zcela špatných. Právě to učinili v 18. a 19. století stvořením nacionalizmů a ateizmu, vydávajícího se za „vědecký světový názor“! Následky jejich dopadů již známe. Chceme-li se z dějin posledních dvou staletí poučit, musíme pochopit, že bez náboženství, neboli s klaněním se penězům civilizace nepřežije! Oprávněnou otázkou ovšem je, jaké to náboženství je pravé? Při jeho výběru je naší vnitřní povinností zkoumat míru jeho přiblížení Pravdě! Tj. zda uvažovaná soustava duchovních hodnot a postupů vede ke skutečnému prohlédnutí zákonů duchovního rozměru světa. A míru přiblížení jednotlivých věrouk Pravdě poznáme ovšem po „ovoci“! Neboli podle jeho dopadů na kvalitu života jednotlivce a obecně mezilidských vztahů.

Jestliže je hodnocené náboženství od Boha, jinak řečeno objektivní, tzn. odvozuje zákony od vůle Podstaty světa, harmonizuje nejen vnitřní život jednotlivce, ale zajišťuje koordinaci a všestranný vzestup mezilidských vztahů. Pravé náboženství nabádá lidstvo k sebezdokonalování, k úsilí o vybudování obdoby duchovního ráje ve hmotnosti. A používá prostředky slučitelné s cílem.

A platí také naopak! Odhlasuje-li si kdokoliv, a třeba „demokraticky“, za pravé náboženství jakoukoliv ideologii člověk či organizace, nebo jej potrhlí vládci světa za pravé prohlásí, je jen otázkou času, kdy takto nalezené „pravé náboženství“ přinese své ovoce: válku, zkázu, rozvrat!!!

Již starověkým prorokům a mudrcům bylo sděleno, že řídit ješitnost vládců a potrhlost o zákonech hlasujících lidí „má ve stvoření v popisu práce“ bytost zvaná satan. On konstruuje prostřednictvím „svých lidí“ (falešných proroků) zavádějící ideologie. Stvořitel, protože je Prozřetelnost sama, ovšem anticipoval možná chybná rozhodnutí jednotlivců i celých civilizací. Proto jsou do alternativ osobních a národních dějin zafixovány následky přijetí klamných náboženství! Lid tyto následky nazývá „boží mlýny“. Právě ony zajišťují přivození psychického kolapsu každé od Řádu stvoření odchýlené osobě a odchýlené civilizaci válečný kolaps. Jak již měl možnost každý inteligentní člověk z jejich výsledků pochopit, ateizmus a nacionalizmus jsou falešnými náboženstvími! I se svými náhražkovými bohy a rituály.

Richard Benno Adam (1873-1937) - Výjev z prusko-francouzské války (1870-71)

R. B. Adam – Výjev z prusko-francouzské války (1870-71)

Právě na dějinách 19. století můžeme vidět, jaké následky následovaly v důsledku záměny původně žitého křesťanství za nacionalizmus a ateizmus. To tyto ideologie se nenápadně zahnízdily v myšlení mocenských a intelektuálních elit novověké Evropy. Ony byly tím činitelem, který připravil o intuici nejen vládce států, ale i masy lidí. Tím, že všude vzkvetl nacionalizmus, byla satanem připravena půda pro vznik první světové války. Vládcové i intelektuální elity již dlouho před tím uvažovali podle satanského principu: Ne to, co je správné, ale to, co je podloženo silou, je vnímáno jako Bohem chtěné! V důsledku tohoto způsobu uvažování začaly všechny státy zbrojit. Aby si zajistily „tu svou pravdu“! V důsledku jejich konání se pod evropskou civilizací pomalu začala otevírat propast kontinentální katastrofy, kterou nyní pojmenováváme jako první světovou válku.

Smutné na tomto pozvolném procesu bylo a je to, že vše se dělo pod mlhou vládci provozovaných křesťanských rituálů! Evropské nacionalizmy jsou přece evidentním oživením Ježíšem odvrženého kmenového egoizmu původního židovství. Každý už měl poznat, že od kolektivního egoizmu neboli „zájmů národa“, nikoliv od vůle Stvořitele a pýchy, je odvozen i pocit nadřazenosti vlastních národních zvyklostí a dispozic nad zvyklostmi jiných.

V důsledku ztráty přesvědčivosti křesťanství pro vládce Evropy se tedy v 19. století začaly šířit v populacích národů nacionalizmy jako mor. Navíc mohli nacionalističtí štváči na příkladech způsobů získávání kolonií dokládat použitelnost síly. Ze způsobu dobytí kolonií a z průběhu evropských dějin mohli advokáti lži národům dovozovat, že jednotlivec či stát, který má sílu, má také pravdu a spravedlnost. Že to tak Bůh z člověku nepochopitelných důvodů chce, anebo vlastně ani není. Z průběhu dějin 19. století se začalo zdát, že se uplatňování „práva silnějšího“ vyplácí. Cesta k blahobytu na zemi se zdála vést ne přes práci a postup poznání, ale skrze „vlastnictví většího počtu děl“ a skrze „politiku dělových člunů“. Evropští mediální štváči pomalu vytvářeli ve společnosti atmosféru, připouštějící válku jako prostředek.

Může být naší českou národní hrdostí, že obecné válečné štvaní nezabíralo u Čechů! Intuitivní postoj jádra národa vystihl v roce 1914 Jaroslav Hašek vše říkajícím nadpisem článku „Imbecilum bellicóza ve Vídni“. (Válečné zblbnutí.) Češi v Evropě skoro jako jediní při vypuknutí první světové války nejásali! A právě za tento intuitivní postoj jim boží mlýny jako odměnu zajistily, že jsme z ní jako národ vyšli mimořádně posílení!

Každý by se tedy po shlédnutí bohoslužeb za účasti vedení států měl ptát: Když tyto vládnoucí kruhy Němců, Francouzů a Rusů připravovaly válku, kde jsou a kde byly v duších těchto údajných křesťanů Ježíšovy evangelijní principy? Vždyť je přece před lidem celá desetiletí oslavovaly svou přítomností na církevních obřadech? Právě na tom při pohledu na průběh a hrůzy světové války si máme my uvědomit, jak ony boží mlýny „jistě melou“, jak otevírají karmu za koloniální i domácí řádění ateisticky se chovajích elit. První světovou válkou pootevřely „boží mlýny“ národům „dvéře pekla“ i na zemi. Mělo by být každému jasné, že krev indiánů, černochů, Indů a Číňanů a všech zotročených se neztratila v nic! Naopak, jak říká bible, „volala k Bohu, Podstatě světa, o pomstu“.

Propagandistická pohlednice z roku 1916

Propagandistická pohlednice z roku 1916, výřez zobrazuje vůdce Centrálních mocností.

Na vzniku velké války a na jejím průběhu měly být již dávno odhaleny zákony příčiny a následku! A mělo být zjištěno, že karmu vykonávající síly stvoření, ku podivu zpovědníků a scholastiků, nic nedbaly na to, že pachatelé zla konali velkolepé klanění Bohu v obřadech! Mlýny karmy nehleděli na prohlašování válčících, že jsou „oddanými křesťany“! „Přivezly“ deset milionů mrtvých, deset milionů zmrzačených, zničily celé prosperující státy.

Nenalezl jsem dosud člověka, který by si dovedl představit původce křesťanství Ježíše Krista mezi připravovateli války! Tj. ve skupinách o válce se radících „držitelů moci“ kolem německého císaře Viléma II. nebo jeho francouzskými, anglickými a ruskými protivníky! Všichni zmínění byli ale podle svého prohlašování „velcí křesťané“! Stále docházeli „do chrámu Páně“, stále se naplňovali svátostmi a byli posvěcováni od „zástupců Boha“ na zemi!

Výše napsané bylo nutné uvést pro pochopení skryté příčiny a hloubky následků světové války. Bez výše uvedeného by nebylo možné níže odhalit dosud tradované mýty a úmyslná historická zkreslení kolem vzniku První republiky. A jen skrze pravdu viděnou z duchovní strany stvoření je možné nastoupit cestu k postupnému očištění povědomí národa, tím jeho kořenů. A plně otevřít intuici, dar Boha v duchu živým. Za první republiky byla bohužel duchovní pravda o vzniku státu zamlžována. A právě proto musela následovat druhá světová. A očištění dějin neboli kořenů musíme provést, nebo přijde třetí a další.

První evidentní šířenou deformací reality kolem vzniku první republiky bylo, že vládnoucí Habsburkové byli nepřáteli českého národa. Pravdou však bylo a je, že Ferdinand V. Dobrotivý, Ferdinand d’Este a Karel Habsburský měli naopak Čechy rádi. Pouze císař František Josef I., ale jen pro svou ultrakonzervativní povahu, novotářské Čechy moc nemusel. A abychom historické spravedlnosti vůči němu učinili zadost, jsme povinni mu přiznat, že se nesmírně snažil být korektní a také korektní byl! A vděčnost za snahu a korektnost si v rámci dějinné spravedlnosti zpětně od Čechů zaslouží. Připomeňme, jak by si pozdější političtí vězni vážili podmínek Havlíčkova vyhnanství do Brixenu za „hrůzovlády“ císaře Františka Josefa!

Druhou evidentní deformací výkladu dějin je, že Rakousko-Uhersko bylo žalářem národů. A že vznikem republiky se naplnilo právo národa na sebeurčení! Pravdou naopak bylo a je, že v mocnářství zažil náš národ od roku 1800 do roku 1914 největší rozmach ve svých dějinách. A to jak hospodářský, tak kulturní! Rozpad rakouského mocnářství byl západními velmocemi proveden z naprosto jiných důvodů, než se učilo a učí!

Anglie a Francie si v průběhu války uvědomily, že v možné další válce s Německem by bez vyřazeného Ruska a izolacionistické Ameriky neměly šanci Německu vojensky vzdorovat. Proto nespravedlivým a vnuceným Versailským mírem provedly na jedné straně oslabení Německa, (což se později vymstilo ve formě otevření cesty Hitlerovi,) na druhé straně rozbily jeho spojence Rakousko-Uhersko. Cílem rozbití tohoto středoevropského císařství bylo osamocení Německa a vytvoření mu druhé fronty malých spojeneckých zemí. Krásně byl tento záměr vystižen v zápisu z jednání profesora Masaryka o československé samostatnosti s britským předsedou válečné rady Lloydem Georgem. Premiér zarazil slovní Masarykovy dějinné výklady, kterými dokládal legitimnost vzniku Československé republiky otázkou: Dějiny nechte dějepiscům, já jsem politik, hájící zájmy Velké Británie. Řekněte, co z československé samostatnosti bude mít Británie. A Masaryk mu pohotově odpověděl: „Příštího spojence v další válce s Německem!“ Lloyd George zpozorněl a od toho okamžiku dal pokyn k podporování vzniku Československé republiky. Tedy nikoliv právo na sebeurčení československého národa, ale mocenské „vrhcáby“ velmocí byly příčinou vzniku první republiky. (Viděl snad konec konců, že by se dodnes něco v politice dělo podle „práva národů na sebeurčení“?)

Třetí historiky šířenou deformací je údajná občanská nesvoboda a náboženský útlak katolickou církví. Skutečný stav mohu nejlépe doložit na životních osudech mých dědů. Ten, jehož jméno nesu, se vyučil kameníkem. A poté, jak bylo zvykem, vydal se pěšky „na vandr“. Bez víz a povolení došel až do Terstu. Po cestě se živil jakoukoliv příležitostnou prací. Když náhodou neměl kde přespat, zaklepal na dveře fary nebo kláštera. Ukázal latinsky psaný dopis domovského faráře, kde bylo napsané: „Potvrzuji, že jmenovaný je řádným katolíkem a členem farnosti. Podpis.“ Vždy byl vpuštěn, dostal najíst a bylo mu umožněno slušné přespání. Na cestě zpět zůstal rok na dobře placené práci v lomu u Grazu. Tam se dělaly dlažební kostky pro Vídeň. Bydlel v podnájmu se 3 spoludělníky. V sobotu po výplatě přijížděly do místních hostinců prostitutky z Vídně a v pondělí byli všichni jeho spolubydlící bez peněz. Jen děda si vydělané ukládal. Po roce se s našetřenými penězi vrátil převzít chalupu a za ušetřené ji přestavěl. A zřídil kamenictví, a oženil se. Měl 8 dětí, dvě zemřely jako malé, nejstarší strýc padl ve válce. Dva jeho synové (včetně otce) vystudovali vysokou školu a ostatní se stali kvalitními řemeslníky.

Celý rod šel prudce nahoru, protože můj děda se vnitřně držel pouček katolické věrouky. Všichni v rodině ho museli poslouchat, současné stoupenkyně práv dětí a manželek by vyhnal. Všechny příslušníky své rodiny bral jako jemu osobně do péče „Bohem svěřené“ a tak s nimi jednal. Můj otec vzpomínal na život doma v Daměticích vždy s dojetím a otce nepojmenoval jinak než „tatínek“. Přitom to pojmenování vyslovoval s takovou něhou, že ač jsem jej už nepoznal, dodnes toho lituji. Když umřel, babička bez něj už jen přežívala. Řekla, že za celý život od něj neslyšela „křivé“ slovo. Když se dědeček později náhodou setkal s jedním spoludělníkem z „cimry“ v Grazu, měl tento syfilis a po výměně si osudů mu řekl: „Staňku, tvé rodiče ti závidím!“ Nebyli k „závidění“ až tak rodiče, jako žití dnes za „zaostalé “ vydávané zásady křesťanské věrouky. Právě akceptované křesťanské zásady úspěšně provedly mého dědečka životem a navodily vzestup celého rodu.

Druhý můj děda, sedlák, prošel pěti lety válečného nasazení. Byl silně intuitivní, věřil v Boha, ale od války faráře a církev moc nemusel. Nikdy mi neřekl proč, ale vím, že nesnášel rozdíl mezi slovy a činy. Když ale ve vysokém věku na konci života hodnotil prožité, řekl mi: „Přežil jsem pět režimů, ale nejlépe bylo za Franze Josefa! Byly malé daně, svoboda, bezpečnost života i majetku. A být „austrijákem“ ve světě něco znamenalo.“

Z uvedeného, na faktech založeného hodnocení těch, kteří éru „rakouského útlaku“ a „katolické manipulace“ chování jednotlivců přímo prožili, vyplývá diametrálně odlišné hodnocení dějin, než bylo líčeno prvorepublikovými historiky a Masarykem samotným. Nakonec je známo, jak po nástupu Hitlera k moci začal sám Masaryk pochybovat o tom, zda bylo až tak dobré mocnářství zcela rozbít. Mně se to při znalosti následných dějin snadno říká, proto nekritizuji rozbory tehdejších historiků. Myslím si, že bylo lepší zachovat konstituční středoevropské císařství s velmi slušným císařem Karlem I. jako federaci svobodných a spolupracujících národů. Mohli jsme být mnohého ušetřeni. Bohužel deformované líčení okolností vzniku první republiky přetrvává mezi současnými ateistickými historiky a společenskými „vědci“. Je třeba otevřít přehodnocení, než se toho ujmou „boží mlýny“. Máme povinnost dobrat se podstat společenských dějů. A ty jsou duchovní povahy! Starost ale ve mně vyvolává „kvalifikace“ současných „společenských vědců“ a politiků. Výsledky jejich činnost, spíše nečinnosti, můžeme pozorovat z nefungování současného řízení státu. A z chování mnohých občanů. Je nejvyšší čas vrátit se k hlubšímu chápání dějů minulosti, abychom z nich poznali skutečně svět řídící duchovní principy věčnosti.
 

Předchozí články:
Očišťování rodových a národních kořenů (18.8.2014)
Očišťování národních kořenů odstraněním deformací výkladu dějin (25.8.2014)
Příchod křesťanství k nám a kníže Václav (2.9.2014)
Úsilí císaře Karla IV. o udržení zbytku gnostického rozměru křesťanství (4.9.2014)
Husitství a reformace jsou projevem hroucení přesvědčivosti křesťanství (16.9.2014)
Třicetiletá válka a Bílá hora (30.9.2014)
 

Josef Staněk
 

hodnocení: 4.3
hlasů: 6
Print Friendly, PDF & Email

Magazín Gnosis - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů - provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2024

Máte-li zájem o publikování svého článku, pište na e-mail info@gnosis.cz.

Tento web používá jen nezbytně nutná cookies, která jsou zákonem povolena bez odsouhlasení.

Odkazy:

Slunovrat Agentura BYTÍ Bylinkové království PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD - průvodce transformací Rahunta Česká Konference