Slovo Kristovo (1.) – Nehledejte již ve starých knihách

obrazek404Inspirovaná Božena Cibulková – text tučným písmem. Úryvky z knihy: Slovo Kristovo [1]

Pojem života v Matrixu chápeme snadno – je to počítačová hra, virtuální realita. Taková zdánlivá skutečnost musela být navržena, zkonstruována a dál je provozována. Toto pojetí neodporuje tradičním náboženským názorům na svět.

Dosud věda svými přístupy nesleduje, že svět může být umělý. Přistupuje ke světu především jako k nezáměrně sestavenému. Proto je věda pohříchu materialistická, že se zdráhá posuzovat zkoumané záležitosti jinak – jako záměrně a předem promyšlené. Svět uvažovat připravený ne mimozemským, ale nadpozemským přístupem.

A přece musíte poznat sebe a všechno kolem vás nejen z poznatků zemské vědy, ale podle skrytých duchovních zákonů a řádů, na Zemi neznámých. [1] s. 49

V tomto příspěvku užívám knihy „Slovo Kristovo“ [1], kterou podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala a upravila Božena Cibulková v letech 1952 – 1972. Obsahuje nové Ježíšovy myšlenky. I další nečíslované citace jsou z této její knihy. Internetovou verzi předkládá její držitel nepatrně odlišnou [1a].

Kam spějeme? Jsou snad vesmírné duchovní zákony natrvalo opomenutelné? Nejsou. Stále Česká republika funguje svou snahou více zbohatnout. Více dálnic zajistí to a ono. Budují se i velké obchody, skladiště, parkoviště a arény. Pak je svou činností splácíme. Ale na smysl života se dbá málo.

Je to podobné, jakoby rodina dbala na vymalování bytu, pořízení lesklejších koupelnových armatur, účinnějších radiátorů a lepších koberců. Ale čím budou děti – zda se mají připravovat na studia a přidržovat k práci a zda budou pomáhat dědovi s bábou, to by se zanedbalo. Jaké budou mít chování.

* * *

Spílat dovedeme na víc způsobů. I když ne pro každého je to vhodné.

Karel Gott:

„Ověřil jsem si, že když odložím svoje zdvořilé chování a předvedu jistou porci drzosti a žoviálnosti, za kterou jiný interpret může být bouřlivě odměňován, ode mne ji nikdo nebere. To platilo už v dobách rivalství s Waldemarem Matuškou.“ [2]

Vyučovací předmět, který by určoval lidské jednání, není ve školách obvyklý. Nacvičovat to vhodné, co vede k pěknému cíli – k upřímnému schvalování našeho jednání ostatními lidmi.

Některý politik se neosvědčí, dovede brát úplatky, podvede společnost – avšak část jednoduché školní mládeže se na učitele směje – „Chachá, já bych to dělal taky tak.“

Způsobem, jenž bezprostředně poučuje o vztazích mezi lidmi, může být hraní divadla. České děti, jež bývají mírnější než jiné, se můžou vtělit do vymyšlené postavy a snáze zkoušet, co se dá a co se nedá dělat. A jaké je pak vyznění našich činů.

Mnoho vhodných příběhů bývalo vždy obsaženo v čítance, avšak školní předmět – zdroj duchovních přístupů – by prospěl ještě víc. Zkušenosti dokládající, jaké jsou výsledky různých druhů jednání. V dějepise se učíme výsledkům válek, ale shrnutí dějin, diskuse o chybách, by byla nejdůležitější.

Jsou slova, která zlo rozdmychávají, je přímo vyvolávají a posilují proti člověku. Jen slovo laskavé, vlídné, mírné a pokojné, čisté a svaté, které mluví k člověku i ke mně, je zbraní silnou, přemáhající nepřítele a vykupující vás z područí hříchu i z trestu za něj. Budete-li mít v ústech vždy jen takováto slova, pak se nebojte. Není již toho, kdo by vám ubližoval a vy byli trápeni v duši i v těle. Slovo modliteb pak dovrší vaše vítězství a nepřátelé odejdou od vás.

V tom směru navazuji citací z knihy Jaromíra Skřivánka. Vlídnými slovy čelil nebezpečí na Srí Lance:

Od skály přicházeli dva muži. Byli to ti, se kterými jsem se zde před hodinou setkal. Jejich chování se však úplně změnilo a i jejich výstroj – – – měli zastrčeny mačety. Postavil jsem se a v tom okamžiku vytáhli z pouzder své lesklé nože. Pěst sevřenou kolem jílce přitiskli k boku tak, že jejich obnažené zbraně směřovaly na moje břicho.

– – -. Co všechno probíhalo v mé mysli jenom během několika setin vteřiny, mohl bych to přirovnat k urychlené práci počítače, který bleskově začal vytvářet modelové situace a analyzovat je… Stačil jsem v rychlosti ještě litovat, že jsem si s sebou nevzal alespoň fotoaparát, který byl na dlouhém řemínku, tím bych je mohl od sebe udržet na určitou vzdálenost. Pokud bych jej dokázal kolem sebe stále otáčet. Odehnat je od sebe kopanci nebo pěstmi bylo zcela absurdní.

Proti jejich zbraním jsem neměl žádnou šanci. Mačety sloužily na odsekávání houževnatých čajových větví a kořenů, často silných jako lidská paže. A dát se na útěk? Další bláhová možnost vzhledem k jejich mládí. A potom jsem si výrazně uvědomil, že vlastně každým pohybem začínám vytvářet modelové situace. V okamžiku, kdy bych se dal na útěk, vytvořil bych tak jednoznačně dějový vzor: Lovci a štvaná zvěř.

– – -. Čtvereční kilometry téměř neprostupně prorostlých keřů s nekonečným labyrintem stezek a cestiček, kudy procházely ženy odtrhávající čajové lístky, poskytovaly možný útulek pro stovky hrobů osamocených poutníků.

Zbývalo mi pouze jediné: Zcela klidně jsem jim vykročil vstříc, jako bych naprosto nevnímal hrozivý význam jejich napřažených mačet. Beze spěchu jsem přišel až k nim a to bylo to první, co je zřejmě velmi překvapilo.

Zastavili se a zůstali stát s napřaženými mačetami. Již od prvního okamžiku jsem se na ně usmíval a měl jsem pocit, že zde vystupuji jako herec v nějakém zvláštním absurdním dramatu. Zdálo se mi, že v tuto chvíli jedná někdo za mne. Došel jsem až k nim a přátelsky na ně zavolal: „Hallo, boys!“

V tu chvíli jsem byl již u jejich mačet. Do jedné z nich jsem cvrnknul prstem a pokračoval: „Na co máte ty mačety, teď večer, po pracovní době?“ Nezastavil jsem se ovšem. Klidně a beze spěchu jsem je míjel a odcházel, aniž bych zrychlil krok. Měl jsem pocit, že nějaká nápověda mi šeptá do ucha, jak se mám chovat. Pokračoval jsem v nezrychlené chůzi a ani jsem se neotočil. Zajímavé bylo, že jsem se vůbec nebál. Bát jsem se začal teprve až za rok, když jsem na celou událost vzpomínal v klidu domova a uvědomil si, jak bylo pro ty útočníky snadné zasadit mi smrtelnou ránu do zad, když jsem nejevil sebemenší známku odporu.

Odvážil jsem se obrátit asi tak po stu metrech chůze a v mé oční sítnici zůstane až snad do konce života zachycený nevymazatelný snímek: Dvě ztuhlé postavy Tamilců tam stály s rukama spuštěnýma podél boků. V pěstích oba dosud drželi obnažené mačety a nepohnutě se dívali za mnou.

Snad sám velký bůh Šiva, se kterým jsem měl v Indii tolik co do činění, je tam zmrazil.

Po návratu jsem celou událost vyprávěl policejnímu náčelníkovi a lékaři v nemocnici, kde jsem byl ubytován a měl jsem dojem, že mi to ani jeden z nich nevěřil. Když jsem jim připomenul zavraždění sinhálského správce plantáže, o kterém mi předtím vyprávěli, náčelník to odbyl slovy: „Nu ano, to se stalo, ale správce byl hlupák. Byl na ně opravdu velmi zlý.“ To řekl a mávnutím ruky odeslal celou záležitost do minulosti. Když jsem si položil otázku, co se vlastně postavilo mezi mne a mačety, vyvstala jediná myšlenka: Nestačí odstranit vnější zbraně, člověk se musí odzbrojit od zbraně, ze které všechny ostatní pocházejí a tou je nenávist. [3]

Záleží na různých souvislostech, jakého postupu lze kdy použít, čeho chce dosáhnout jedna a druhá strana, a kolik opětovných životních zkušeností mají. Nejen současných.

* * *

V dětství se mi stala příhoda, ve které mohlo jít o život. Jako ještě dost malý kluk jsem se rozhodl jít na procházku. Něco takového mě, tou dobou, nenapadlo nikdy před tím ani potom. Školu jsme měli až odpoledne, tak jsem opustil místo před domem a šel. Směrem k mařatským kopcům, cesta vedla nahoru. Ušel jsem snad padesát metrů a řekl si, že to stačí. Šel jsem zpět a když jsem byl skoro pod kopcem, ozval se zezadu výstřel. Hvízdlo to snad půl metru nade mnou, odhadl jsem, a myšlenka radila jednoznačně: Neotáčej se! Klidně jsem šel dál. Nevím, jak brzo potom jsem pochopil, proč bylo nutné nepodlehnout zvědavosti. Snad šlo o střelce, který nemohl udržet svou touhu – udělat to. Snad se ještě udržel – nevykonat, či snad mu hmyz zabránil zpřesnit výstřel. Kdyby byl spatřen, snad by se ulekl a mohl čin dokonat. Nebo ho překvapila a dál v klidu udržela nečekaná reakce dítěte, jakoby si ničeho nevšimlo?

Nehledejte již ve starých knihách duchovní vědění a poznání skrytých dějů, protože se mnoho změnilo od času, kdy jsem promluvil v Ježíši a zjevil, že Otec je v Synu a Syn v Otci. Od toho času započalo obnovování a nové posvěcování všech porušených věcí, vkládání do nich nových zákonů i účelů.

Zavřete staré knihy. Jejich moudrost byla potřebná do tohoto času, který je už minulostí. Na prahu vašeho života již stojí budoucnost, a pro ni je nutno vědět víc o mně i o člověku, o hmotě, Zemi i vesmíru.

K problémům můžeme přistupovat různě. Buďto tradici dodržovat nebo naopak. Desítky let jsme s přezíráním odsuzovali diktátorské vnucování proletářských přístupů – co mohou dávný Marx s Leninem vědět o problematice civilizace, která je již mnohem dál? Co může postup, v lecčems zastaralý, dávat pozdější době? I když obsah práce filosofa dál přetrvává.

Zdroj, jejž předložila inspirovaná Božena Cibulková, je jiný. Jsou to velmi promyšlená doporučení, často zcela konkrétní. Lze důvěřovat, že vysoká bytost z jiného světa aktualizuje své rady, své vedení. Nezůstává jen u nadčasové filosofie. Kdekdo souhlasí, že bible není zdrojem přírodovědného poznání. Vědění se vyvíjí, bibli překonává, jak hledající lidé dávno zjistili. Ale i duchovní vědění zná vývoj, což dokládá první věta citovaného odstavce – nehledat již ve starých knihách.
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
 

Literatura:
[1] Slovo Kristovo. Podle duchovního poznání napsala Božena Cibulková v letech 1955 – 1965. Nakl. Gemma89, Praha 1995
[1a] Slovo Kristovo. Podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala a upravila Božena Cibulková, 1952 – 1972. http://buh.webpark.cz/texty/sk/sk obsah.htm [2] Mladý svět, ročník 1996/č. 52/s. 47
[3] Život jako zázrak. Cestopis duše – Jaromír Skřivánek. ONYX, Praha 2001, s. 96
 

Hodnocení článku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016