Slovo Kristovo (2.) – Beze strachu a s mírností

Belgičan se rozběhl proti zvířeti, rozpřáhl ruce a zařval. Hroch zůstal stát a jako zpráskaný se vrátil, zalezl do vody.

Inspirovaná Božena Cibulková – text tučným písmem. Úryvky z knihy: Slovo Kristovo [1]

bozena-cibulkovaDuchovní přístup ke světu, daný náboženstvím, se v Evropě velmi oslabil. U nás v Česku prý nejvíc. Říká se, že všechno je jinak. Někde se lidé chovají podle tradice, chodí pravidelně do kostela – ale myslí si svoje, jednají po svém. Ústup od katolictví, ke kterému nepřímo zavelelo Masarykovo Československo, případně směr k husitské církvi, byl upřímný, podložený zkušenostmi. Například tradiční církve světily zbraně, jimiž pak státy bojovaly navzájem proti sobě! Účinné smíření bohatých s chudými se nedařilo.

Buďte připraveni na pokušení. Cesta zemským životem není procházka ani odpočinek, ale boj dobra se zlem; boj těžký, jenž v žádné hodině, v žádné chvíli života na Zemi neustane, ani když tělo spí a duše ve snu prožívá podivné zápletky.

Nevyhýbejte se setkání s lidmi, abyste mohli projevit své srdce v bezelstnosti při pohledu tváří v tvář. Vychovávejte se v bratry, pomocníky, ochránce, učitele i těšitele. [1]

Podobně velký mystik 20. století poukázal na nevýhody odloučeného pobytu v klášteře. Zmenšuje to množství podnětů, kterým je člověk vystaven. Bez nich je vývoj člověka obecně zpomalen.

* * *

Mnoho se mluví mezi mými vyznavači o soudu nad světem, který má přijít, ale já vám pravím: Ten, kdo jej čeká v bázni, je již souzen, neboť v něm je skryta nešlechetnost. Ale ti, kdo jsou plně dobří, čistí od vin, neděsí se a jej nečekají v určitý den a přesnou hodinu. Je již za nimi a oni poznavše jej a okusivše jeho trestů, napravili se a nyní mě nalezli jako Přítele a Otce, Boha dobrotivého.

Biolog může upozorňovat, jak je strach důležitý pro přežití přírodního člověka. Strachy se uvolní svěrače, a odlehčený člověk může rychleji prchat. „Dát nohy na ramena“, se říkávalo. Jednoduše uznávat strach jako výzvu; boj anebo útěk.

Avšak historka o domorodci, někde z divočiny, nabízí něco jiného. Šel lovec, s oštěpem, stezkou v džungli. Dvacet metrů před sebou uviděl tygra. Co teď? Dát se na útěk je zbytečné, velký čtyřnožec by menšího dvojnožce snadno dohnal. Chlapík šel stále vpřed, a mířil rovnou na tygra. Tygr situaci sledoval. Když už byl člověk u něj, tygr znechuceně uhnul, aby mohl lovec úzkou cestou projít.

Uplatnilo se známé – „vrána vráně oči nevyklove“.

A ještě něco obdobného; dokonce i při zvířecím útoku lépe beze strachu. Cestovatelé Z+H:

O tom, že tady padla vláda a že vedení státu se ujala strana komunistická, jsme se dozvěděli toho dne, kdy jsme v pralese filmovali a fotografovali pygmeje. Druhý den po 25. únoru Jirku Hanzelku málem zabil hroch. To bylo na řece Ručuru, v národním parku, kde zvěř běhala naprosto volně. Hrochy jsme chtěli vidět z blízkosti co největší. Jednoho hrocha to naštvalo a rozběhl se za Jirkou. Nebýt majora Huberta, belgického správce parku, který nás doprovázel a který znal reakce zvěře, tak bych byl přišel o parťáka a skončila by cesta kolem světa. Jirka pelášil, jak jsem ho v životě neviděl. Hroch ale utíkal tak, že by mu neunikl snad ani Emil Zátopek. Belgičan se rozběhl proti zvířeti, rozpřáhl ruce a zařval. Hroch zůstal stát a jako zpráskaný se vrátil, zalezl do vody.

Dostalo se nám poučení, že v podobné situaci nikdy nesmíte zvířeti ukázat záda. Zůstat stát, nejvýše couvat. [4]

Málo víme o nemožnosti zemřít svým vědomím, málo předpokládáme návrat do vyššího světa, následně míváme strach o zdejší život. Jenže pobyt v Matrixu je dočasný. Udává se, že bible 365 krát doporučuje: neměj strach! To značí: neměj strach žádný den, nikdy!

* * *

Není kacířstvím, hledá-li mne někdo vlastní cestou a neobvyklým způsobem dává lidem poučení. Ale je jím ten, kdo pronásleduje a snižuje usilovnou práci pro lepší, vyšší život lidí, pro sblížení člověka se mnou. Největším kacířstvím je nedbání Zákona: Miluj!

Kdo mě hájí se zbraní v ruce nebo ubližuje těm, které posílám vyčistit zrno pravdy od plev, je ponořený do hříšnosti, byť sebe měl za čistého a bez viny.

Na Jana Husa vzpomínáme s úctou. Poprava dost přímo vedla ke vzniku násilného husitského hnutí. Jestliže značná část českého národa tehdy odmítala dědičného krále, nějak spojeného s Husovým usmrcením na švýcarském koncilu, pak tento přístup byl vlastně ve shodě s biblickým židovským problémem – i když to s českým středověkem přímo nesouvisí. Izrael krále nemíval. Později si však krále vyžádal, po vzoru okolních národů – ačkoliv biblický Hospodin své svěřence upozorňoval na jejich pošetilost.

* * *

Dlouho a mnoho trpí ten, kdo lásku v sobě nosí mezi pošetilci, pobloudilci, hrubci i násilníky. Nejednou jsem nesl kříž v oběti za ty, kteří nechtěli žít svatě a obětavě, pohrdli tichým domem Otce a šli stavět své vlastní domy na různých místech vesmírného prostoru.

Poznatku se jen zlehka dotknu. První věta by mohla patřit i nadaným českým literátům meziválečného období; většina z nich pak násilný přístup komunistického směru zase opustila.

Může se vztahovat k posmrtným osudům snaživců, nešťastně usilujících lidí, kdovíkde umístěných po jejich odchodu ze Země. Jenže na uspořádání takových světů, zřejmě ve skrytých rozměrech naší Sluneční soustavy, je mnoho názorů, vzájemně rozdílných.

Ve zmíněném směru politický disident Milan Šimečka (1930 – 1990) napsal:

Ve větší míře ovšem na mě působila skutečnost, že členy komunistické strany byli téměř všichni ti příslušníci obdivuhodné umělecké a tvůrčí generace z období mezi dvěma válkami. Byla to jistě československá zvláštnost, že všichni spisovatelé, které jsme obdivovali, básníci, které jsme milovali, vzdělanci s celonárodní autoritou, byli buď členy komunistické strany nebo ji aspoň podporovali. Mimo tento proud stáli jen jednotlivci, ale i ti chovali respekt k rozmanité aktivitě komunistické generace. A pak, tato komunistická generace s oblibou přenechávala následující generaci své víry a nezlomná přesvědčení a své pochybnosti si nechávala pro sebe. —

Můj nový přítel mi vyprávěl o tom, jak se jako člen mládežnické delegace setkal s Jiřím Dimitrovem (1882 – 1949). — Téhož večera můj přítel prohlásil, že v marxismu musí být chyba. [5]

* * *

Mírnost je počátek láskyplnosti, je nadějí, že člověk vyjde z pokušení zlého, přemůže hněvy a vstoupí duchem do mne, aby žil jako syn Boží, první mezi duchy, kteří jsou oživovateli Země, jejím vědomým, myslícím a činným životem. Mírní lidé mohou očekávat mou pomoc a uvedení do dobrých, rychlých postupů na cestě spásy. Cením mírnost jako vzácný stav i u těch, kteří dosud nemají ke mně blízký, vřelý vztah.

Proto vyhledávejte mírné. Mají hlavní předpoklad pro vývin lásky a moudrosti. Poučujte je o mně, přiveďte je ke mně, aby pod mým vlivem rozvíjeli se rychle v dobrého člověka a tak se dobro šířilo a sílilo na Zemi a ona se stala místem, kam se rodí i andělé do lidského těla, aby žili jako lidé čistí a svatí již při vstupu na tento svět i při odchodu z něho.

Smysl současného Ježíšova doporučení se nezměnil. V bibli čteme: „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Do kterých míst, do kterých postavení, do kterých funkcí vyhledávat nepudové lidi?

Mírnost? Někdy k ní přispívá vysoké sebevědomí silných osobností, které nepotřebují zápolit se slabšími; bylo by to pod jejich úroveň. O koncertě československých zpěváků v Moskvě, září 2002:

„A ještě jeden střípek do mozaiky o současném Rusku. Gottovy skalní fanynky všech věkových skupin při koncertu neodbytně obsadily první řadu, která byla rezervovaná pro oficiální hosty. Když se pak dostavili členové vlády, ministři Švydkoj a Nozdračev, poslušně si sedli do vzdálenějších řad, kde jim narychlo kdosi nabídl místo. Jeden z českých diplomatů to komentoval: „Není ta demokracie v Rusku až bezbřehá, když ministři musí hledat, kam si sednout a bez řečí uvolní židle obdivovatelkám Karla Gotta?“ [6]

* * *

Jak byste posuzovali rodiče, kteří by dětem nestejně nadaným dávali stejně obtížné úkoly, stejné práce a stejný čas pro jejich vykonání? Řekli byste zajisté, že jsou pošetilí a nerozumní, když na hloupém chtějí chytrosti, na chytrém hlouposti, na slabém to, co jen silný může vykonat bez újmy na těle.

Nemůžou mít všichni stejnou práci, stejné úkoly a stejný plat. Vždyť nemáme stejné vlastnosti. Svými odměnami se můžeme lišit trojnásobně, i vícenásobně. Ale horní hranice se někde nachází, kam už dosahují mzdy nepřiměřené.

Takové, svými důsledky, škodí všem. Dovolují zbytečné nakládání s hmotou, málo potřebnou výrobu s nutnou těžbou surovin. Na plýtvání doplácí příroda a tím i naše budoucnost. Chystají se samostatné cesty zájemců na skok do Vesmíru. Nedomyšlené využívání peněz umožňuje plýtvat energií na pohon rakety. Kde je zdravý rozum?
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
 

Literatura:
[1] Slovo Kristovo. Podle duchovního poznání napsala Božena Cibulková v letech 1955 – 1965. Nakl. Gemma89, Praha 1995
[4] Jiří Hanzelka, Miroslav Zikmund: Život snů a skutečnosti. 50 otázek položil a 2×50 odpovědí zpracoval – Jaromír Slomek. Nakl. Primus, Praha 1997, s. 49
[5] Obnovení pořádku – Milan Šimečka. Atlantis, Brno 1990, s. 46
[6] Právo 12.9.2002/s. 8

Fotografie: Božena Cibulková
 

Hodnocení článku

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016