Slovo Kristovo (3.) – Vtělení do zvířat

Ať majitel přinese svého krokodýla v náručí. Pak byl překvapený, když v čekárně seděl muž, a objímal ještěra.

Inspirovaná Božena Cibulková – text tučným písmem. Úryvky z knihy: Slovo Kristovo [1]

Na možnost vtělování člověka do zvířete, sem na Zem, nacházíme obojí názory. Je, nebo naopak není možné.

Někdy se problém posuzuje dle provedení našich skrytých nehmotných – jemnohmotných těl, která svým tvarem připomínají lidské tělo. Potom zvířecí tělo, jinak tvarované, zřejmě nemá vtělení člověka umožnit.

bozena-cibulkova-slovo-kristovoPřevtělování do lidí je srozumitelné, a některým lidem naprosto průkazné. Něco podobného bylo zavedeno i do šachů. Pěšec, když dojde do cíle, vrací se do utkání znovu, posílený proměnou ve figuru. Ale naše převtělení do zvířete? Znalá bytost k tomu sdělila zcela jednoznačně:

Člověk nově narozený je ten, nad nímž nebylo proneseno Slovo odsouzení do míst, kde mají své sídliště démoni. Takový, nad nímž je toto odsouzení proneseno, ztratí možnost života v lidském těle a může žít na Zemi jen ve tvarech a tělech nižších. I ten, který se vám zdá velmi hříšný a zlý, má v sobě jiskru dobra, jinak bych jej do Země neposlal a nedal mu možnost žít v těle člověka. [1]

Stejně míní Órigenés. Podporuje citované sdělení.

Převtělení do tvorů se zastal i znalý mystik:

„Přiznejme si, že opačný názor pochází z nelibého pocitu, diktovaného hrůzou, pýchou a štítivostí, že by „vážená duše člověka“ mohla poklesnout do nižšího než lidského stavu. Uvědomíme-li si však, že se průměrní lidé příliš neliší od zvířat – oba druhy těchto tvorů jednají pod vlivem pudů a nižší přirozenosti vůbec – stačí nám to k tomu, abychom připustili, že existuje i možnost, aby se člověk případně vtělil i do zvířete. Jak zvíře, tak i průměrně žijící člověk se zajímají jen o hmotné (tělesné) věci a vyšší jsoucnost je jim zcela nepochopitelná. Oba jsou v duchu plně zaměstnáni jídlem, plozením a strachem o existenci. A tento fakt je dostatečný důkaz, že je planá každá teorie zdůrazňující, že ‚je nemožné, aby se člověk vtělil do nižšího druhu bytosti‘, a svědčí o povrchním a mělkém uvažování.“ [7]

Čteme, že se zvíře nemusí příliš lišit od člověka. Ostatně i zvířata znají vlastnosti jako vděčnost, vztek, oddanost či soucit. Něco dají najevo svými pohyby či zvuky, něco naopak pohledem bez pohybu.

V provozování hmoty neznáme tvory úspěšnější, než jsme my lidé. Jenže smyslem pobytu na světě není ovládání hmoty. Její užívání je jen prostředkem pro pobyt ve světě.

Nevyplatí se opomíjet vztahy k jiným tvorům a bytostem, nerozumět nepsaným zákonům a chápání povinností. U některých zvířat zásadně nalézáme vlastnosti, kterých si ceníme i u lidí – například věrnost.

Zajímavé sděluje Jan Havelka, z regrese klientky:

Květa prošla třemi minulými životy, někde jí ve tmě usekali ruce (tento děsivý motiv se jí občas pasíroval do vědomí už dlouho před tím) a v nejzazším životě, kdy byla v těle černého chlapce, kterého v noci sežral lev, protože se nestihl vrátit do města před uzavřením bran. Když to sežrání lvem procházel poprvé, bylo to děsivé, když to procházel popáté, uvědomil si, jak ohleduplně ho chtěl ten lev zabít, aby ho to nebolelo, podesáté cítil radost z toho, že na smrt vyhladovělému lvovi zachránil život, když se nechal sežrat… [8]

Znalec zvířat Josef Vagner na otázku „Věříte na převtělování člověka ve zvířata?“ odpověděl:

Pracoval jsem několik let v Indii, byl jsem v himalájských klášterech, pečlivě jsem studoval hinduismus, buddhismus, indickou filosofii. Věřím, že tento mechanismus existuje. Na základě poznání výjimečnosti a jedinečnosti přírody jsem došel k poznání, že musí existovat nějaká úžasná inteligence, která je naprosto mimo naše chápání, která vše řídí, tvoří, nebo celý ten motor nechává běžet. Einstein prohlásil: „Pořádek ve vesmíru je tak dokonalý, tak úžasný a skvělý, že musí být řízen a vytvořen“. Indové věděli, že život budoucí i současný píše stránku má dáti – dal. Je to seznam dobrých a špatných skutků. A protože zcela určitě existuje vesmírná spravedlnost, měli bychom být v životě opatrní a rozumní. Každé svinstvo a lumpárna, které někdo někdy udělá, musí zaplatit. Jestli je nezaplatí teď, zaplatí v příštím životě. Těžce. [9]

Je nám potřebný co nejlepší vztah k přírodě i ocenění toho, že vytvořený Vesmír dává velmi prospěšné možnosti k životu, k rychlému růstu duše osobnosti. Kterým známým vztahem vyjádřit proces „ocenění“?

Život bez lásky plodí hříšné skutky, a ty dovedou duši na kárná místa, rozložená nedaleko Země v neviditelném prostoru. Tam je život obtížný, protože má málo tepla a světla. Což není k zármutku život těchto bloudivých duší?

* * *

Američanka Penelope Smithová píše:

„Na základě vlastní zkušenosti, kdy jsem radila tisícům lidí a dalších zvířat. Stvoření, která mívala lidská těla, mohou dnes mít podobu zvířete a naopak, a to z různých důvodů a bez jakékoli obecné zásady, který by platila pro všechny.“

Proč se vtělit do zvířete? Vždyť zvíře, podobně jako dítě, má méně životních možností. Hodnoceno z druhé strany – je na ně naloženo méně očekávání. Autorka popisuje výhody.

Touha být blíže jiné živé bytosti, například lidskému příteli. Narodit se jako pes, kočka nebo kůň je snadný způsob, jak se přiblížit, a to na odlišném nebo možná daleko dobrodružnějším základě než jako lidské miminko. Což třeba v dané chvíli a za dané situace není ani možné. — Zjišťuji, že lidé, kteří jsou vysoce duševně založení, přitahují zvířecí přátele, kteří jsou hodně uvědomělí a kteří se s nimi někdy dříve v minulosti znávali – jako lidé. [10]

Měli jsme kocoura; žádné soutěže nevyhrál. Možná proto mu dokonce bylo spíláno. To jsem nedělal, ale když jsem ho přece jednou jmenoval agresivními slovy, díval se na mě doslova vyčítavě. Byl to naprosto srozumitelný pohled od bílého zvířete, který dokládal, že lidskému vyjadřování rozumí. Anebo vznikne lidský pocit jinak než pohledem na zvíře?

Jindy jsem v delší řeči použil jméno kočky – Gituška. Její majitelka se tehdy zasmála: „Když jsi řekl Gituška, ta se po tobě tak zamilovaně podívala.“

* * *

Nakonec historky o studenokrevných tvorech. Sestava jejich těla je od našeho víc vzdálená. Nejsou s námi tolik příbuzní, jako jsou savci. Něco pěkného o zvířeti napsal S. N. Lazarev:

Kdo z nás by se alespoň jednou v životě nesetkal se zvířecí laskavostí a ohleduplností? Když jsem pracoval jako turistický průvodce na kavkazském jezeře Rica, jednou jsem na pěšině spatřil zmiji potlučenou kameny. Bylo mi jí líto, tak jsem ji uložil do igelitového sáčku a chtěl ji pustit někde v lese, co nejdál od lidí. Zmije byla poměrně malá, s bělavou kůží a já si neznámo proč řekl, že nebude jedovatá. Ochable ležela v sáčku, nevyvíjela žádnou aktivitu, já si na ni začal zvykat a úplně jsem zapomněl, že by mohla být nebezpečná – klidně jsem se dotýkal její hlavy. Dlouho se chovala nezúčastněně, ale pak najednou lehce a mrštně hlavičku otočila a pytlík prokousla.

Pochopil jsem, že je to varování, odnesl jsem ji stranou od pěšiny a vypustil do trávy. Zmije se začala pomalu pohybovat, zajíždět pod kameny a já ji škádlivě chytal za ocas. Trpělivě se ohlížela a čekala, až ji pustím. Držel jsem ji ale pevně – a ona se zničehonic bleskurychle otočila a její tlamička se ocitla těsně vedle mé ruky. Hleděla na mě, nepokoušela se mě kousnout, ale v tom pohledu bylo varování.

Jaký byl však můj údiv, když na školení o několik dnů později nám ukázali fotografii mé známé zmije a já zjistil, že to byla smrtelně jedovatá zmije Koznakovova, typická obyvatelka Kavkazu. [11]

* * *

Myslící tvor, plaz, náležitě respektoval pomáhajícího člověka. Poznatky naznačují, že v celé naší galaxii jsou duchovní zákony jednotné. Přitom jsou do světa zařazovaní i tak útoční tvorové, jako bývají rosomáci nebo kuny – ty mají k zabíjení reflex. Potměšilí krokodýli. Ovšem zkušenost s nimi může být i opačná:

Skutečně podivný rituál byl zaznamenán v Burkinu Fasu. U příležitosti náboženský oslav se k jednomu z tamních jezer, hustě obydlených krokodýly, sjíždějí domorodci, aby pro sebe a své potomky vyprosili od božstva štěstí a zdraví pro další rok. Za strhujícího monotónního zpěvu a mystického dunění bubnů usazují své malé děti na těla krokodýlů, vyhřívajících se na mělčinách. A tito dravci, v jejichž tlamách jinak zmizí vše živé, co se jen mihne v okolí, plují pomalu po hladině, aby se vraceli zpět ke břehu, aniž by svým bezbranným svěřencům jakkoli ublížili. Tuto neuvěřitelnou, fascinující skutečnost potvrzují četní očití svědci. [12]

* * *

Sblížení je možné i s odlišnými tvory. Málo rozhoduje příbuznost, mnohem víc způsob vytvoření vztahu. Příběhy zvěrolékaře z Prahy přinesl před lety časopis:

Nejednou vidí Dr. T. V., kterak se neskutečné stává skutkem. Tři roky mu majitelka tmavých krajt vyprávěla, že se s nimi chodí koupat kamsi za Prahu. Prý přeplavou na ostrůvek, tam se vyhřívají a pak zase plavou zpátky. „Není možný, aby se vám to hadí klubko nerozprchlo,“ kroutil hlavou pan doktor a tak se dal pozvat na výlet. „Ti hadi opravdu plavali souběžně s ní a s ní se zase vrátili zpátky. Když uvážíte, že hadi neslyší, je ta komunikace možná v podstatě jen na principu pachových stop. Oni ji musí cítit a vědět, že patří do jejich kolektivu. Že je to něco, co není potřeba opouštět. I když je i ona měla odmalička, navázali s ní pro mě nepředstavitelnou komunikaci.

Dál článek uváděl epizodu, která začínala ironickou výzvou zvěrolékaře do telefonu: ať majitel přinese svého krokodýla v náručí. Pak byl překvapený, když v čekárně seděl muž, a objímal ještěra.

S 25-kilovým krokodýlem v náručí. — Tak jsem s ním v ordinaci pro jistotu asi půl hodiny povídal a krokodýla jsem zdvořile obcházel, protože zvířata dokážou bleskurychle zaútočit. „Vona“ byla naprosto klidná, vyrovnaná, pán si ji mezitím i zvážil. A tak jsem řekl: „Podíváme se na ty zuby.“ On jí rukama otevřel tlamu a to již jsem kapituloval. Tohleto si nenechá udělat často ani pes, notabene krokodýl. Pán mi říkal, že ji má odmalička, v podstatě od vajíčka, takže pravděpodobně první, co to zvíře vidělo, byl on, ale vztah, který spolu mají, je naprosto vzácný. Ptal jsem se ho, jak krokodýla třeba v zimě koupe. Jednou za týden si prý zaklepe ocasem na dveře koupelny, tak ho přenese do vany a osprchuje. Neuvěřitelné. [13]

 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/
 

Literatura:
[1] Slovo Kristovo. Podle duchovního poznání napsala Božena Cibulková v letech 1955 – 1965. Nakl. Gemma89, Praha 1995
[7] Přímá stezka. Mystická praxe k poznání skutečnosti – Květoslav Minařík. Canopus, Praha 1995, s. 128
[8] První setkání s hlubinnou abreaktivní psychoterapií – Jan Havelka, březen 1999
[9] Mladý svět, ročník 1995/č. 41/s. 56, Ing. Josef Vagner, CSc
[10] Zvířata mluví. Dorozumění mezi světem zvířat a lidí. Rady chovatelům, komunikační postupy, respekt a naslouchání, jednota živých tvorů – Penelope Smithová. Vyd. Práh, Praha 1999, s. 194, 196
[11] Diagnostika karmy I. Soustava autoregulace pole – S. N. Lazarev. Raduga Verlag 2009, s. 23
[12] V zajetí mágů – Arnošt Vašíček. Optys, Opava 1996, s. 84
[13] Mladý svět, ročník 1998/č. 52, Dr. T. V.
 

hodnocení: 5
hlasů: 1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017