Smrt padlého politika (Vasil Biľak)

Žijí mezi námi lidé, kteří neocení svobodu:

  • měnit – máloco nového vymyslí alespoň do svého života,
  • tvořit – v každodenním deliriu se nedosahuje výsledků,
  • libovolně cestovat a poznávat – na cestování nemají peníze, takže důvodně – oprávněně nepochválí možnost volného pohybu do celého světa.

Každý mívá svou cestu, své způsoby jednání; když přitom dodržuje toleranci k ostatním lidem, vůči různým záležitostem, pak bývá vlastní způsob života krásnou součástí svobody. Nejlépe v souladu se zákony světa anebo i víc.

Pokud srovnáme, jak chudě žili lidé například v 19. století, a jak dnes – rozdíly jsou velké. Lidstvo se jen postupně dostalo nahoru, k současnému bohatství. Smrt hladem u nás nebyla tak obvyklá, jako utrpení a odchod nemocemi – dospělým zápal plic, dětem záškrt a další a další.

vasil-bilak

Vasil Biľak, bývalý dlouholetý politik socialistického režimu v Československu, zemřel 6. 2. 2014. V osmdesátých letech sepsal svůj životopis – avšak bylo známo, že jeho soudruzi mu nedovolili jej zveřejnit. Kniha popisovala, při známé politikově naivitě, skutečnosti, které se nehodily režimu, nadmíru podloženému utajováním a překrucováním. Ovšem překroutit lze o 180° a to v jednom či druhém směru.

Po listopadovém převratu později vzpomínal některý z režimních úředníků ministerstva zahraničí. Bylo před mimořádným mezistátním jednáním se Západním Německem. Jeden z nejdůležitějších stranických činitelů – Vasil Biľak – poskytl novinám rozhovor, ve kterém povyprávěl všechny skryté zájmy, které chtěla československá strana protlačovat. Úředníci byli zděšení. Jenže později zavzpomínala i německá strana – co si tehdy o Biľakových sděleních myslela. Byla také bezradná. Čeho asi chce ČSSR dosáhnout, jaké můžou být její skryté zájmy, když tyhle úmysly sdělí jakoby nic? Ty zveřejněné Němci chápali také, ač se o nich uvažovalo jen skrytě.

Vasil Biľak lpěl na socialismu tvrdého typu až do své smrti v 96 letech věku. Pak může být zajímavé, co jej kdysi zformovalo. K tomu zařadím něco úryvků z jeho vzpomínek na mládí. [1]

Matka měla o náš život takový strach, že je to těžké popsat. — Nějaký biskup jí poradil, že když chce, „aby děti žily, musí koupit obraz Svaté trojice a synové se musí třikrát denně modlit před obrazem“. To se uskutečnilo a pro bratra a mne se stalo modlení skutečně mučením. Třikrát denně. s. 11

Biľakově matce z devíti dětí zbyly jen dvě. Sedm sourozenců zemřelo mezi 2 až 14 lety a příčina se přisuzovala nadpřirozeným silám.

V kruté zimě 1928-29 matka zemřela. Těžko žila a těžko i umírala. Na Michala byly v Bystré hody. Matka šla do Svidníka do mlýna dát něco semlít, aby byla bílá mouka. Jinak se mlela na domácím mlýnku. V mlýně čekala asi dva dny. Mezitím napadl sníh a domů se vracela bosa. Silně prochladla, onemocněla a dlouho polehávala. Stěžovala si na bolest žaludku. Za jednu prohlídku rentgenem v Bardejově musela zaplatit 200 korun. MUDr. Sklenka jí řekl, že je to rakovina a že není žádné pomoci. Pro mne, který jsem stál u matčiných nohou, to byl takový šok, že jsem omdlel. —. Pamatuji se, jakou radost jsme pocítili, když 30. ledna ve středu ráno vstala a uvařila nám poslední oběd. Mysleli jsme si, že už se uzdraví. Ve čtvrtek již nevstala. Zavolala si nás k posteli, neotevřela ani oči a řekla:

„Chlapci, děti moje, umírám a nemám komu bych vás svěřila. Zůstanete sami. Prosím vás, žijte tak, abyste nikdy neměli nic co do činění s policajty. “ Pohladila nás a poslala pryč a víc už nás nechtěla vidět. V neděli ráno zemřela. s. 12

Smrtí matky roku 1929 jakoby se nad mladými dětskými lety zatáhla tma. Do konce dubna jsme byli doma, ve vesnici. Blízké příbuzné jsme neměli. A ti, co byli, byli ještě chudší než my. Začátkem května 1929 jsme bratr i já opustili rodnou obec. Bratr odešel do Svidníku učit se na řezníka a já do Karpišové dělat malého pacholka. Sloužil jsem tu dva roky u kováře Tomáše Husáka za tři sta korun ročně. Ani za jednu korunu na den. Staral jsem se o tři až pět kusů krav a za celou dobu jsem nedostal ani deci mléka. Ke mzdě jsem dostával i bití.  Starší bratr Dimitrij, kterému se naskytla příležitost, nechal řeznictví a ještě roku 1929 odjel do Hradce Králové učit se stolařem. V létě 1931 jsem ze služby utekl a v listopadu jsem přišel do Hradce Králové. s. 13

Paní Rousková, která přišla otevřít, oznamovala s velkým křikem, že „přišel kluk ze Slovenska“. Když mě zavedla do čisté, útulné kuchyně a nabídla mi čaj a koláče  s borůvkami, zdálo se mi to všechno jako ve snu.

U nás doma byl takový zvyk, že co se nabídlo hostovi nebo tomu, kdo přišel do domu, bylo třeba všechno sníst. Nemělo se nic nechat na míse. Paní Rousková tyto naše dobré zvyky neznala. Dala přede mne celý tác koláčů, já jsem se požehnal velkým pravoslavným křížem a všechno jsem snědl. Jednak proto, že jsem byl vyhladovělý a také proto, že jsem to považoval za slušné a kulturní. Pro ni to byl doslova šok. Mísa koláčů připravená na pondělní snídani. Nemohla pochopit, jak mohl takový malý chlapec sníst „takovou kopu koláčů“.

Pro mě však nastal nový problém. Potřeboval jsem na záchod. Neuměl jsem si představit, že by to mohlo být ve druhém poschodí a hlavně jsem se styděl zeptat se. Ani jsem nevěděl, jak se zeptat. Prožíval jsem doslova muka. Najednou jsem zaslechl andělský hlas z ložnice: „Máti, nezapomeň mu ukázat záchod.“ Když mi paní Rousková ukázala záchod, jaký jsem v životě neviděl – pěknou místnost s bílou porcelánovou mísou – tak jsem nechtěl uvěřit, že to je místo, kde si člověk může ulehčit. Ale když už mě tam odvedli, tak jsem to udělal. Trvalo to velmi dlouho, protože jsem to zadržoval nejméně dvanáct hodin. Paní Rousková zažila druhý šok.

Dbal jsem na radu, abych si dával pozor na zloděje dětí, aby mi nikdo neukradl moje skromné jmění, a proto jsem po cestě nespal (42 hodin, nejedl jsem, nepil, ani nespal. Stále jsem se díval z okna vagónu.) Když jsem si lehl, hlava se mi točila jako opilému. Usnul jsem tak tvrdě, že mě nemohli vzbudit. Probral jsem se až odpoledne. Měli strach, že budou muset zavolat lékaře. Později se přiznali, že když viděli, kolik jsem snědl, jak dlouho jsem byl na záchodě a jak hluboký spánek jsem měl, dostali strach, co to vlastně přišlo z toho Slovenska za tvora. Hned první den mě překřtili. Jméno Vasil jim bylo neznámé. Chtěli vědět, jak mi říkala máma. Pověděl jsem, že mi říkala Vašku. Tak jsem se stal Václavem a všechny dokumenty, které jsem získal v Hradci Králové, jsou na jméno Václav. s. 14

Dodnes jsem si starý názor opravil jen v tom, že Hradec Králové není největší město, ale bezesporu patří mezi nejkrásnější. Mé začátky v Hradci nebyly lehké. Některé události vyvolávaly doslova duševní otřes. Pomodlit se ráno a před spaním, to byla doma taková samozřejmost, jako se umýt a najíst. Navíc, podle rady biskupa, mi to mělo zachránit život. To jsem považoval za nutné i v nových podmínkách. Ráno nebyl čas, odpolední modlení jsem vynechal, ale večer jsem se schoval někam do koutka a modlil se.

Vláďa, o tři roky mladší, se nechápavě díval a potom řekl: „Co to děláš?“ „Modlím se.“ „Ke komu?“ „K Bohu.“ „A kde je Bůh?“ „Na nebi.“ „A kde je nebe?“ „To modré, nad námi.“ „Neblbni, to je vzduch.“ Neuměl jsem pochopit, že nemá strach ani z Boha, že ho Bůh potrestá. Proč mě potrestal, když jsem se tolik modlil, aby nám Bůh nechal matku naživu a on nám ji vzal? Proč? Komu to pomohlo? Kdo ji potřeboval víc než my, nedospělé děti? Proč nás vlastně pán bůh potrestal? s. 15

Cesty „boží“ bývají nevyzpytatelné. Pak často neznalost příčin vede k materialismu. Silná osobnost – například Jana Amose Komenského – si však udržela své přesvědčení trvale. Zajisté v dobách, kdy život byl nesrovnatelně obtížnější než dnes, přicházelo mnohem víc odezev na modlitby, víc záchranných náhod, takže si lidé snadněji udržovali alespoň náboženskou víru.

Dnes je známým názorem, že kdyby České království zůstalo mezi protestantskými zeměmi, podle Komenského, například vřazeno pod Fridrichem Falckým k německým státům, později by Češi stěží zůstali Slovany. Kdežto zařazením v habsburské říši, s více slovanskými národy, bylo totální poněmčování obtížnější. A obrození národa bylo snadnější, ve spolupráci s dalšími příbuznými národy. To však lze posuzovat až zpětně, kdežto Komenský musel sledovat tragédii bratrských přístupů.

Nic není náhoda, takže i krutý smutek sirotků měl své souvislosti, které stěží postřehneme. Snad i spoléhání na náboženské představy a postupy, jež nebývají dokonalé.

V sobotu se pracovalo i do deseti večer, často také i v neděli dopoledne. — Ze Slovenska a bývalé Podkarpatské Rusi byly v Hradci stovky chlapců. s. 15

Dál Biľak popisoval péči, kterou učni dostávali – bezplatné lístky do kina, hráli divadlo, scházeli se v určeném domě – v neděli odpoledne. Chodili na výlety; prochodil Jizerské a Orlické hory, Český ráj, Krkonoše, Posázaví.

Viděl jsem, jak lidé stojí fronty před zprostředkovatelnou práce. Jak se přidělovaly žebračenky. Viděl jsem, jak se čekalo na to, že spadne v zimě sníh, aby lidé s vysokoškolským vzděláním mohli čistit chodníky a vydělat pár korun před Vánoci. Často jsem otvíral dveře a kvalifikovaní lidé prosili o práci, byli ochotní pracovat za byt a stravu. Alespoň za stravu. Byli to lidé, kteří cítili bezmocnost, zbytečnost a strach, že zapomenou, co se naučili. Poznal jsem šťastné rodiny – které za rok, dva, když manžel nedostal práci, se demoralizovaly a rozpadly. s. 16

Učňovská doba trvala tři a půl roku. Dostával jsem byt i stravu. Oblečení jsem si musel zabezpečit sám. Boty byly laciné, i za 19 Kč, ale ještě jako šestnáctiletý jsem v létě chodíval bos. Před vánočními svátky dělal Červený kříž různé sbírky pro chudé děti. Když rok jsem též něco dostal. Buď obnošený oblek, boty nebo nějaké prádlo. Byl to sice ponižující, ale chudý člověk byl na ponižování zvyklý. s. 16

Po příjezdu do Bratislavy roku 1936 jsem dostal místo u firmy Bezák. Rychle jsem zjistil, že neumím to, co se žádá u prvotřídních firem. Měl jsem malou praxi. Mé znalosti byly tak na třetí třídu. — V roce 1938 jsem už sám pracoval v nejlepších salonech. Ne já hledal práci, ale dobré firmy dávaly nabídky mně. s. 17

I když vroucně miluji Československo, netajím se tím, že nejmilejší je mi stále rodná obec. — Že obec byla daleko, dali jí později přívlastek „Krajná“. V období kruté maďarizace přejmenovali Krajnou Bystrou na Bátor heť – Smělý vrch. — Řeka Ondava je jedna z opěvovaných řek východního Slovenska. — Jmenovali jsme se Gulovi a toto příjmení měla většina obyvatel v naší obci. — my: Gula – Biľak. — Také otec byl pětkrát v Americe. Prošel ji křížem krážem.

Otec byl velkým odpůrcem maďarizace. Uznával jen to, co bylo slovanské a hlavně ruské. Po dobu první světové války byl dvakrát odsouzený k trestu smrti. Jednou ho zachránilo to, že náš okres obsadili kozáci a podruhé, že omylem oběsili jiného občana z naší vesnice. Popravili ho maďarští vojáci na mostě u Svidníka. s. 11

V době prvního rozpadu Československa měl Biľak nějakých 22 let.

Československá armáda se rozpadla. Češi se vraceli do Čech, Slováci na Slovensko a Rusíni na Zakarpatskou Ukrajinu. Maďaři odcházeli z armády. Na stanicích hlídkovali vojáci a chytali ty, kteří přicházeli z Čech. Stávalo se, že „sluha, pucák“ si oblékl uniformu svého pána, jiný se sám povýšil do vyšších hodností, a tak je hned také jmenovali a přidělovali k útvarům. Bylo to období, kdy slovenská armáda měla nejvíc důstojníků. Postupně se pravda ukázala a bylo po zábavě. Začala reorganizace a nepředstavitelný chaos. s. 21

Kdosi vymyslel, že armáda by se mohla tvořit podle náboženského vyznání. Měly být organizované pluky katolické, evangelické a řeckokatolické. Němci včas odhadli nebezpečí, které by vzniklo v případě, že by začal boj mezi náboženskými pluky a velmi rychle to zastavili. — V rámci „křesťanské výchovy“ bylo dovoleno vojáky bít. s. 21

Naše jednotka byla z hranic odvelena na polskou frontu. Z Krupiny jsme jeli vlakem na Červenou skálu, kam jsme ani nedojeli. Bylo to dost podobné Švejkově cestě přes Humenné, kterou popisuje Hašek. — Za tu dobu se bekovské Polsko zhroutilo a do boje jsme nezasáhli. Já jsem byl přidělen k praporu jako cenzor. Mou úlohou bylo cenzurovat poštu. Byla to zajímavá, ale nepříjemná práce. s. 22

Každý z nás působí na ostatní nějakým dojmem, zřejmě tak, jak si to zaslouží za své působení v předchozím vtělení. Podle toho může být svým okolím zařazen, jistě s mnoha dalšími souvislostmi.

Další úryvky pokračují dobou po válce.

Shodou okolností, první člověk kterého jsem na okraji obce potkal, byla švagrová. Když mě viděla, tak se polekala, že téměř omdlela. Příčina byla v tom, že právě v ten den přišlo do obce oznámení, že „Vasil Biľak padl u Oslavan“.

Bratr s celou rodinou mě oplakával a najednou se zjevím blízko obce. K omylu došlo tak, že v povstání jsem se setkal s jedním Sibiřanem. — Vyměnili jsme si adresy. — Tento sovětský člověk skutečně padl u Oslavan a nic u něho nenašli, jen notes. V něm byla fotografie ženy a jméno Vasil Biľak, Krajná Bystrá, pošta Krajná Poľana, okres Svidník.

I když jsem po cestě z Medzilaborců viděl, jak jsou obce zpustošené, celý rodný kraj byl zničený, stále jsem žil v naději, že rodná obec nebude na tom tak zle. Ale právě proto, že to byla rodná obec, kde stál rodný dům, byl obraz, který se mi zjevil, ještě otřesnější. —

Neuškodí připomenout, že v první světové válce tento kraj též lehl popelem. Rakousko-uherská armáda, která ustupovala před ruskou armádou, za sebou nechávala spáleniště. s. 36

Biľak byl členem „Barnabitské komise“, jež několik měsíců pracovala v bývalém klášteře Barnabitek. Měla prošetřit proces s „buržoazními nacionalisty“ ze začátku padesátých let. Ve studování dokladů pomáhalo komisi asi sto odborníků různých směrů. Biľak následně oslovil šéfa slovenské komunistické strany K. Bacílka, čteme:

„My, mladší členové strany, hledáme své vzory. — Neumím pochopit tvoje počínání jako ministra bezpečnosti. Clementise jsi znal dávno před osvobozením. Věděl jsi, že je to dobrý komunista. Jako právník obhajoval mnohé členy strany. Jako ministr bezpečnosti jsi dostával na stůl výpovědi obviněných. Z magnetofonové pásky jsi slyšel Clementisův hlas, jak se přiznává, že chtěl rozvrátit socialismus, a že usiloval o návrat kapitalismu. Jak jsi tomu mohl uvěřit? — Ale když už jsi uvěřil, proč jsi nezavolal, nedal předvést Clementise k sobě do kanceláře a nezeptal ses ho přímo: Vlado, co se s tebou stalo? Jak jsi mohl takto zradit? On by ti odpověděl, že ho mučí, a tak se přiznal, ale že ideály, za které bojoval, nikdy nezradil. Vedení strany mohlo poznat včas pravdu a zabránit tragédii.“

Bacílek bez zamyšlení, s tváří naivního chlapce se usmál, kývl rukou a řekl: „To by mi vyšetřovatel Doubek nedovolil.

Dalo se to pochopit? Jaký to byl ministr bezpečnosti?

Později se pokusil Bacílek odpovědnost za tyto tragické události přesunout na sovětské poradce. Bylo to nečestné a nepravdivé. s. 73

Bilak vzpomíná, že ministr A. Čepička po návratu z Moskvy předal Stalinova slova, zhruba:

„Starejte se víc o své národní hospodářství. Předseda vlády (Zápotocký) ať nepíše knihy a věnuje víc pozornosti vládě a průmyslu. — Bezpečnost můžete mít pod přísnou kontrolou, říkal. Nedovolit, aby se povýšila nad stranu. Obrátil se na Beriju (tehdejší ministr vnitra SSSR) a upozornil ho, aby se jeho lidé nemíchali do vnitřních záležitostí Československa. V závěru oznámil, že poradci, kteří jsou v Československu, mají být odvoláni.“ s. 74

Papír snese všechno, je známo.

*

Šlechta v carském Rusku věděla, že jejich země je zaostalá proti Západu, že zřejmě přijde podstatný převrat. Někteří z nich desítky let chápali nutnost změn. Těžkost pak bývá popisovaná v souvislosti s Leninovým příklonem k tvrdosti a násilí, zatímco jistá část šlechty by byla bývala spolupracovala s novým režimem, v zájmu své země. Takže spíš se dostali dopředu lidé s menším rozhledem – i v bývalém Československu, jak následně dokládalo působení politika V. Biľaka.

Ani v politice nic není náhoda. Sovětská invaze zatnula tipec Dubčekově socialismu s lidskou tváří – z důvodů, které skrytý svět znává lépe než materialistické přístupy. Jedním z osudových ponoukání pro násilný socialismus mohlo být zadání, aby se postupným vývojem přiblížil k Ježíšovým lidumilným přístupům. Nabízela je šedesátá léta nebo ne? Rovnost mezi lidmi, daná pochopením málo užívaných přístupů k životu.

Před několika lety jsem četl názor, že v Praze jen dva slovenští politici, své doby, dbali zájmů Československa: G. Husák a V. Biľak. Ostatní měli sledovat ponejvíc jen slovenské zájmy. Nedocenili rozdíl mezi povinnostmi slovenského politika v Bratislavě anebo v Praze. Někdy naivita vede k sobectví, jindy naopak.

Zajisté Biľakovy vzpomínky nedbají jeho vlastních politických chyb. To bývá u lidí obvyklé, že k hodnocení potřebují zrcadlo – posouzení jiných lidí. Přitom další souvislosti zůstávají skryté zase nám, okolním lidem.

*

„Je toho velmi mnoho, co nevím. Na příklad nevím, zda je to přísloví některého národa nebo výrok moudrého muže; vím však, že každému poslouží, vryje-li si v mysl slova: „‚Jen mrtvé ryby plavou s proudem.'“ [2]

Literatura

[1] Paměti Vasila Biľaka I, II. Unikátní svědectví ze zákulisí KSČ – Agentura Cesty 1991
[2] 13 pro pravé štěstí – Dr. Jan Brabec. Nakl. Avion, Praha 1948

 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/

Hodnocení článku

3 komentáře

Přidat komentář
  1. Totalitní režim pochopíš, když se mu vzepřeš, tehdy se projeví ve své nahotě. Dnes mnozí vzpomínají na staré dobré časy a zlaté komunisty – nikdy se nevzepřeli….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017