Představme si, že by snad naše širá Země jaksi létala kolem Slunce. Ačkoliv zásadně vidíme, že Slunce obíhá kolem nás. Nebo snad Země jako koule? Vždyť by spadla dolů! Nápady!
V článku posuzuji Vesmír jako technický výrobek, jako výsledek promyšleného projektu. Takový přístup hodnotím v souladu se zákony, jež věda objevuje v přírodě.
Úvod
Jakoby nic chápeme fyzikální veličiny rychlosti, délky, teploty, času, tíhy. Mívají na naši vlastní člověčí hmotu důkladný vliv. Pak se ve škole dozvíme o podstatě tepla – energie ~ hmotnosti – skrz váhu a setrvačnost ~ hybnosti – závislé na hmotnosti a rychlosti tělesa. A podstata času?
Poznání časové veličiny bylo překvapivě upřesněno, dokonce změněno ve 20. století. Prosadil se názor – poznatek, že čas neběží rovnoměrně. Později to prokázala i technika – místní časový průběh závisí na rychlosti pohybu a také na gravitaci.
Ve vědě chybí do hloubky jdoucí definice času. Nyní se objevuje názor několika vědců [1], a to i v souladu s duchovními zdroji, že časová veličina neexistuje.
Delší dobu zkouším navrhovat fyzikální mechanické modely. Rovněž v nich nacházím, že náš čas nemá fyzikální podstatu.
Vesmíru, promyšleně založenému, nelze zavrhovat ani cesty do minulosti. Což jinak bývá – při názoru na přírodní Vesmír – podle naturalismu *) – až nepředstavitelné.
V následném 2. díle budu sledovat možnost vzájemného spojení mezi lidskými dušemi, neomezovaného geometrickou vzdáleností a časem.
—
*) naturalismus je nazýván také přirozené náboženství; vykládá všechny jevy jako zákonitosti přírody – Květoslav Minařík
Nahrazení času
Dávno vzniklá teorie relativity určila čas čtvrtým rozměrem časoprostoru. Čas je však obtížně uchopitelnou – víceméně nedefinovanou veličinou. Zkouším ho posuzovat jinak.
Nejprve připomenu přístup ze staršího článku Vesmír má čtyři rozměry, přestože čas není [2]. Navazující diskuse ponejvíc odmítala možnost, že i 4. rozměr by měl být založen stejně tak jako tři předchozí – geometricky. Možnost sjednocení základních veličin 4D Vesmíru. Na čtenáře s exaktním posuzováním mohla působit neobvyklost užitého názoru. Ačkoliv modely v článku byly nezvyklé, skoro nebylo do čeho se strefovat.
Ve své představě vycházím z Planckova času. Tento nejkratší známý čas našeho Vesmíru věda určila výpočtem. Podle vědeckého popularizačního zdroje zkracuji [3]:
– Planckova délka je taková, ze které se lze ještě něco dozvědět (asi 10-35 metru).
– Planckův čas – během něho foton překoná ve vakuu Planckovu délku (asi 10-43 sekundy).
Ať náš svět zaniká a je znovu obnovován tempem 1043 c/s (10 na 43. krát za sekundu).
Kupodivu názor neustálého vzniku a zániku, v každé chvíli, je známý ze starověké Indie a ze středověkého arabského poznání [4].
Ovšem můžeme předpokládat i spojitý čas; proti gustu žádný disputát. Jenže spekulace o pulsaci, podkládající hmotu, prospívají i relativitě. Sledují příčinu zpomalování času při pohybu [5].
Čas, jako spojitou veličinu, by stěží bylo možné dál pitvat. A fyzika nesleduje příčinu jeho zpomalování. Kdežto nespojitý čas nabízí hledat 4. rozměr nikoliv časový – odlišný od tří geometrických rozměrů, nýbrž souhlasně s nimi. Jako geometrický rozměr časoprostoru.
Objemy ať se řadí ve 4D prostoru, jeden za druhým ve čtvrtém směru. Svým obrovským počtem vytvářejí jakoby plynulý zážitek světa. Ve třech rozměrech se hmota pohybuje vlivem fyzikálních zákonů, a to i s uplatněním naší vůle.
Kdežto vůlí nerozhoduje o posunu hmoty ve 4. směru; v něm je hmota přesunována samočinně. „Čas“ postupuje jakoby sám od sebe.
Stále nové 3D obrazy – objemy předkládají našim smyslům vjem dynamického Vesmíru. Jejich sled ať určuje pulsace. Zdroj pulsů umísťuji mimo náš Vesmír – skrytě podkládá náš svět.
Diskrétní (bodový) 3D časoprostor zobrazuji alespoň pro 2D svět (obr. 1), a to pro hmotu, jež se nepohybuje. Zamrzlý 2D svět.
Obr. 1. Plochý 2D svět – zdůvodnění času třetím geometrickým rozměrem „z“. Hmota v rovině 2D prostoru (7 modrých bodů) je nakreslená bez pohybu. Je přesunovaná toliko ve 3. směru
Pulsace
Pohledem na 2D obrazy, pulsně řízené, může vznikat názor, že jejich rovnoměrné přeskoky ovládá čas. Vždyť se objevují jeden po druhém. Proti tomu namítám, že běh času přece nebývá rovnoměrný – jak zdůvodnila teorie relativity.
Kdežto pulsaci odlišuji od relativistického času: ať ji nic neovlivňuje. Připomíná neobhajitelný newtonovský čas. Řídí změny vjemů tvora. Nabízí se, že 1043. změn nám vytvoří jednu sekundu.
Také programátor počítačové hry podřizuje změny na obrazovce taktům, které v počítači vyrábí jejich zdroj.
Obhajuji zdánlivost našeho světa. Svět popisuji jako vjemy, podložené informatikou. Nikoliv nezničitelnou hmotou.
Při pohybu pozorovatele prostorem ať se některé obrazy do jeho vnímání nedostanou. Délka okolí se tím změní. Tím zkouším zdůvodňovat zkracování délek objektů v teorii relativity [6].
Veličinu času odvozujeme z pozemského pohybu; každé hodiny mají část, která se pohybuje. Avšak hledáním jeho relativistické podstaty mně vychází opak. Pak by čas byl určený absencí pohybu hmoty a to v mikrosvětě informatických bodů.
Objevují se spekulace o cestování do minulosti, ačkoliv naší civilizaci takový postup není dosud vůbec průkazný. Podložení světa našim obvyklým chápáním času tomu odporují.
Pochopitelně, Vesmír je složitější, než nabízejí tyto jednoduché úvahy – objevených souvislostí bude vždy přibývat. Další poznatky, stále hlubší, se postupně vzdalují našim smyslům. Zde však zkouším hledat v samotném základu, odvozeném z našeho smyslového prožívání světa.
Vždyť Vesmír není tvořený matematickými rovnicemi, nýbrž ty věda vyhledává až podle smyslových vjemů, jimiž se podkládají veškeré další poznatky. Následně je rozumově zpracováváme. Jen některé poznatky získáváme přímo smysly, například vjem mimořádně velkého tlaku, který vyvozuje ostří nože; zatímco jiné – například užitím měřidel.
Okamžitá změna na dálku
Omezená rychlost pohybu, dle teorie relativity, kupodivu není samozřejmostí. Nečekané pokusy nyní představuje fyzika – zde jen povrchně promýšlím jejich význam. Popis současných dějů, jež se týkají překonání rychlosti světla:
„Einsteina porazily kvantové hrací kostky, rekordně rychlé kvantové generátory náhodných čísel. — Hanson a spol. tím pádem prakticky vyvrátili Einsteinův pohled na kvantovou mechaniku, ve kterém se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo a v němž Bůh nehraje v kostky. Podle nich prý minimálně jeden z těchto dvou ikonických výroků neplatí.“ [7]
Nebo také:
„Hlubším rozborem se dá sice ukázat, že okamžitá změna stavu vzdáleného pozitronu žádnou informaci přenést nemůže, nicméně samotná možnost, že stav vzdálené částice se změní okamžitě, je věcí odůvodněně podezřelou. Einstein takovou nelokální změnu nazval strašidelným působením na dálku, a odmítl přistoupit na myšlenku, že by akceptovatelná fyzikální teorie mohla něco takového obsahovat. —
To podivné na celé té věci je, že to, zda bude ta která sada antikorelovaná či ne, rozhodnou svou volbou pozorovatelé ve stejný čas, ale přitom mohou být velice vzdáleni. —. Přesto všechno spor se speciální teorií relativity nemůže vzniknout, protože přes tuto podivnost nelze zmíněné antikorelace žádným způsobem využít k přenosu informace nadsvětelnou rychlostí.“ [8]
Vysvětlení mohou být velmi složitá, dávající prostor dalšímu bádání. Zde vložím domněnku, že v tomto kvantová mechanika ignoruje čas. Změna jedné částice souvisí s druhou, až vzniká podezření na překonání světelné rychlosti. Má jít o okamžitou změnu, určenou druhému místu a to dějem na vzdáleném prvním místě.
Užité úryvky nic nedokazují pro možnosti skrytých nadsvětů, které by náš svět organizovaly pulsním zdrojem. Jen připomínají, že i v našem světě fyzikové sledují okamžitý přenos změny stavu, neomezený rychlostí světla.
Vše se odehrává teď – cesty do minulosti
Uvažovaná tvorba světa, z oddělených – diskrétních informací, bodů, připomíná práci současných počítačů. Ani ony nepracují analogově, nýbrž ošetřují informatické body.
Názor na průvod okamžitých změn, na řadu absolutních „teď“, dovoluje snadněji uvažovat, že lze hledat způsob cestování do minulosti. Lze couvat v čase, čas obejít? Objevují se konkrétní popisy zpět mířících cest, jež mohou být i důvěryhodné.
Časoprostorové děje nabízím jako sled geometrických záznamů o rozložení bodů hmoty. Jednotlivé oddělené obrazy snáze vedou k představě zpáteční cesty. Dovolí couvat v geometrických informacích, jež by zůstávaly uskladněné v paměti mimovesmírného počítače. Snáze, než poněkud zpochybňovaná veličina času.
Kdysi dřív jsem předpokládal, že lze uvažovat pouze návštěvy záznamu minulosti. Hmotu by smysly vnímaly, také by se měnila, ale bez rizika poškození návazných dějů naší doby. Jako když přepíšeme jen počáteční kousek záznamu na magnetofonovém pásu, ale další pokračování už ponechává původní stav. Jenže magnetofonový pás zastaral.
Důvěryhodný zdroj konkrétně popisuje opatrnost v návštěvě dávna. Ne snad v poškození trávy, rostlin, zvířat, ale vůči zážitkům tamních lidí. Můžeme předpokládat mnohem náročnější konstrukci Vesmíru, než si ji jako současní uživatelé běžně představujeme. Například v souvislostech následků minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a to nejen v jediném směru. Během více tisíciletí bývají poznatky podstatně prohlubovány, a stále bude co poznávat.
Náročnost Všehomíra, oproti poznatkům tvora, srovnám s konstrukcí televizoru. Divák televizionář sleduje obraz a zvuk. Obvykle nic neví o velkém počtu obrazových bodů a o kmitočtovém rozsahu zvuku. A už vůbec nemá představu o stovkách – či spíš milionech potřebných skrytých součástí televizního aparátu. Ať už samostatných – či vestavěných v mikroprocesorech, jež řídí chod a obsluhu televizoru.
Také my, uživatelé Vesmíru, sledujeme právě to, co nalézáme ve svých smyslových zážitcích. Všechny děje ve hmotě, ať už námi vyprovokované nebo ne, vnímáme pěti smysly.
Uvažovaná tvorba světa, z oddělených – diskrétních informací, bodů, připomíná práci současných počítačů. Ani ony nepracují analogově, nýbrž ošetřují informatické body. Příčinu vzniku našeho světa, našich zážitků, nejen já přisuzuji skrytým promyšleným vlivům.
(pokračování)
Odkazy a literatura
[1] Čas neexistuje. Všechno probíhá najednou, tvrdí respektovaný fyzik – 26.9.2012
[2a] Vesmír má čtyři rozměry, přestože čas není – 11.7.2015 (včetně diskuse)
[2b] Vesmír má čtyři rozměry, přestože čas není – změny k 1.3.2016 (bez diskuse)
[3] Jak prozkoumat krystaly času? – 2.2.2016
„Faizal s kolegy rovněž navrhují, že bychom čas měli vnímat jako svého druhu krystalovou strukturu, která se skládá z nespojitých, pravidelně se opakujících elementů. Náš dosavadní dojem, že čas kontinuálně plyne jako voda v potoce, je prý jenom iluze.“
[4] Dějiny matematiky ve středověku – A. P. Juškevič. Academia, Praha 1977, s.290
„V arabské filosofické literatuře se projevilo atomistické učení o prostoru a času, které jak známo zavrhoval Aristoteles a v matematické formě Eudoxos a jejich stoupenci. Toto hledisko zastával a rozvíjel Abu ´l – Hasan Alií ibn Isamá´íl al- Ašarí. Na základě učení o diskrétním charakteru času a pohybu, mutakallimisté dělali neodůvodněný indeterministický závěr, že v každém právě probíhajícím atomu času Alláh vždy znovu tvoří celý svět a tedy ve světě nemohou existovat žádné příčinné souvislosti.
Toto učení nezůstalo bez odezvy ani v matematice. Z hlediska mutakallimistů jsou dvě libovolné veličiny stejného druhu vždy souměřitelné a neexistují tedy iracionálně. Při rozpracování své obecné teorie proporcí se Chajjám o tomto pojetí zmiňuje a ačkoli ho nesdílí, nezavrhuje možnost vítězství matematického atomismu v budoucnosti a snad ani nepovažuje za vhodné ji zavrhnout. Této otázky se dotýká i al-Bírúní ve své korespondenci s ibn Sínou, kde mimo jiné říká: „Atomistům patří také nemálo (sporných) tvrzení, která jsou dobře známa geometrům, avšak slova těch, kteří jim odporují, jsou ještě méně přijatelná.“
[5] Diskrétní pulsní perspektivní časoprostor
[6] Modely speciální teorie relativity (6.)
[7] Kvantová mechanika opět poráží Einsteina a jeho lokální realismus – 28.10.2015
[8] Lokální realismus zemřel. Ať žijí kvantové nelokální korelace! – 1.11.2015
Bohumír Tichánek
Poslední články autora:
