Třicetiletá válka a Bílá hora

Pasquale Cati (cca 1520-1620) - Tridentský koncil

Tridentský koncil (probíhal mezi lety 1545-1563 a řešil otázku protestantství a katolické reformace), výřez z obrazu, jehož autorem je italský malíř Pasquale Cati (cca 1520-1620)

30letá válka byla důsledkem dvou nedokonalých řešení poklesu věrohodnosti křesťanského náboženství ve středověku.

Po tisíci letech od ukřižování Ježíše Krista se nedostavil ani jeho druhý příchod, ani Parsifal nevstoupil do chrámu Grálu a nepřivedl ozdravnou a životadárnou energii pro lidstvo. Zato znovuobjevení antických hodnot ve formě renesance a rozvíjející se rozumové (vědecké) poznání světa začalo silně otřásat způsobem výkladu některých biblických popisů světa. Středověký křesťanský výklad světa a na něm postavená evropská civilizace se začátkem 17. století ocitla v zajetí názorových rozporů.

Přitom tehdejší vědomostní a mocenská elita si nepochybně byla vědoma, že bez věrohodného výkladu světa (náboženství) není žádná společnost dostatečně organizovatelná. Vždyť náboženství je vlastně soustava pro masu lidí srozumitelně formovaných zákonů nehmotné dimenze reality. Zákonů, které bez stálého dozoru uspořádávají mezilidské vztahy v rodině, obci, ve státě a v civilizaci vůbec.

Ač vztahy dovede dočasně „uspořádat“ i „síla meče“, je na rozdíl od náboženské regulace společenských vztahů silová forma řízení lidské komunity účinná jen po dobu přímého tlaku. A v dosažitelném okruhu „meče“. Naproti tomu obecně přijatá soustava hodnot v náboženstvích je tím činitelem, který stmelí jednotlivce v civilizační celek. Náboženství to dokáže proto, že působí normotvorně na vědomí i podvědomí jednotlivce. Vytvořením norem chování usnadní jednotlivým lidem zapojení do dělby práce a do spoluúčasti na životě komunity.

Prospěch z náboženstvími usměrňovaných mezilidských vztahů mají nakonec všichni, dokonce i ti jakoby podrobení jednotlivci. Účinek obecně žitých mezilidských pravidel lze přirovnat k dodržování „svobodu“ jednotlivce omezujících pravidel silničního provozu! Účastníci provozu se jimi řídí bez kolizí i tam, kde to silovými prostředky nelze kontrolovat. Jak říkal K. H. Borovský, náboženství je nejlevnější policií.

Otřesení věrohodnosti křesťanského náboženství, které do té doby tvořilo tmel evropské civilizace, si v 16. století nepochybně začala uvědomovat jak duchovní, tak mocenská a vědomostní elita. Byla si nepochybně vědoma i toho, že bez normotvorného vlivu křesťanství by Evropu ovládl nejprve chaos a pak islám. Rozštěpila se však v názorech na způsob udržitelnosti přesvědčivosti křesťanského výkladu světa.

Na jedné straně se vyprofilovalo katolické „řešení“. To přesunulo těžiště kladného působení evangelické zvěsti na jednotlivce k podnícení vibrace všelásky k Bohu, lidem a světu, k uvolnění vnitřního napětí člověka skrze slíbené odpuštění individuálních přestupků. Zdůraznilo působení bohoslužebných obřadů a vliv umění všeho druhu na člověka. Na druhé straně dalo lidem pocítit manipulativní vliv kněžstva a do značné míry bralo jednotlivcům tvořivost myšlení a osobní odpovědnost. Katolický klérus navíc velmi pečoval o přízeň mocných tohoto světa!

Lucas Cranach mladší (1515-1586) - Portrét Martina Luthera

Portrét Martina Luthera, z malířské dílny Lucase Cranacha mladšího (1515-1586)

Naproti tomu reformací se zformulovavší evangelické pojetí křesťanské zvěsti uvolnilo poněkud širší svobodu myšlení jednotlivce, třeba skrze individuální pojímání Písma svatého. Těžiště působení křesťanské zvěsti bylo evangelickým výkladem posunuto hlavně k posilování etického rozměru člověka. Podřízenost myšlení věřících vůči duchovní vrchnosti bylo oslabeno! Pro dosažení posmrtné spásy zmizela v katolicizmu rozhodující role myšlení skrze zpověď kontrolujícího vysvěceného kněze. Při katolickém výkladu evangelií právě osobní duchovní pastýř (zpovědník) skrze podávání svátostí a za zachování poslušnosti církvi zaručoval vstup do nebe. V evangelických církvích byla role pastora omezena na poradní a organizační službu. Pastor pouze radami s odkazem na evangelia napomáhal evangelíkovi nalezení správné cesty životem a věčností.

Zvětšíme-li abstrakci a schematizaci obou typů stabilizace víry lze říci, že ze dvou základních duchovních principů křesťanství, lásky a čistoty (čistota dodržování řádu stvoření), katolické řešení více zdůraznilo lásku (a odpuštění) a evangelické nekompromisní dodržování přikázání božích. (Nebylo možno se z přestupků osobně vyzpovídat!) Důsledky obou přístupů se projevily v příslušných zemích již tehdy a je možné je pozorovat dodnes.

Např. v katolických oblastech (typicky Itálie) se obecně více kradlo a protože tam nebyl možný rozvod, manželská nevěra byla častější a mlčky trpěna. Ale na druhé straně tam v katolické komunitě vládne kolektivističtější a srdečnější atmosféra. Navíc se v těchto oblastech velmi rozvíjelo vážné umění všeho typu.

Evangelické země jsou naproti tomu proslulé (třeba Skandinávie nebo kdysi venkovská Amerika) bezpečností majetku a společenskou nepřípustností milenek. (Umožňuje rozvod a ženění kněží.) K tomu se stala zjevnější obecná uvolněnost myšlení, iniciativa a nevnímání sexuálního pudu člověka apriori jako hřích. (Ženění kněží.) V důsledku těchto faktorů v evangelických zemích začala více vzkvétat věda, vynálezy a průmysl.

Již z tohoto zjednodušeného srovnání je možné rozpoznat, že oba typy stabilizace byly a jsou nedokonalé a jen dočasně udržitelné. Dočasnost obou řešení vyjevil vznik a průběh první světové války. V jejích hrůzách shořely obě formy stabilizace křesťanství a na jejich místo se začaly drát náhradní náboženství, kterými jsou ateizmus a nacionalizmus.

Evropská civilizace od té doby stále čeká na novou kvalitu definování duchovních zákonů stvoření. Ta musí obsahovat přednosti obou pokusů o reformu křesťanství bez jejich vad, musí křesťanskou zvěst prohloubit a lépe vysvětlit rozumovému člověku. Přitom musí ponechat jak plné otevření toku všelásky evangelickým poselstvím v nitru člověka, tak mase lidí lépe vysvětlit užitečnost dodržování etických zákonů jak pro život, tak pro záhrobní existenci duše. Nová kvalita přitom nemůže vzejít z ničeho jiného, než z navázání duchovní elity na vyzařování kosmického principu Krista. To duchovní špička lidstva musí vědeckou formou zformulovat duchovní zákony stvoření, nikdo jiný to za ni udělat nemůže.

Zákony nehmotné dimenze stvoření budou podle hermetické zásady „jak dole, tak nahoře“ obdobou vědeckých zákonů pro procesy ve hmotě. Náboženství přicházející doby se vlastně stane vědeckou disciplínou. Protože se tím otevře „třetí oko“ člověka, šestý smysl, znovuobjeví se i oddanost, míra oddanosti Bohu jako u prvních křesťanů. Duchovní síla nové kvality duchovnosti promění současnou ateistickou tržně liberální civilizaci v civilizaci duchovní. Biblickou terminologií to je možné tuto proměnu označit jako druhý příchodu Krista nebo obnovení ráje ve hmotnosti. Jiné cesty pro vzestup lidstva není.
 

Nyní se opět duchem přenesme do českých zemí na začátku 17. století, do doby vlády sice katolického, ale vysoce tolerantního císaře Rudolfa II. Ten musel čelit současnému neustálému tlaku katolických militantů na jedné straně a šlechty protestantské většiny obyvatelstva na straně druhé. Evangelická většina se skládala z církve augšpurského vyznání a z českobratrské církve z přetvořeného jádra husitských utrakvistů.

Aby Vatikán svůj slabší katolický vliv v Čechách posílil, vyslal do země zejména jezuity. Za způsobilé přivodit změnu je uznal proto, že jezuité byli tehdy v katolické církvi nejvzdělanějším a nejetičtějším „oddílem“. Tedy pro náročné Čechy dostatečně kvalifikovaní. Při ponechání katolického výkladu víry byli jezuité schopni dát novot chtivým Čechům vzdělání a vědu na tehdejší evropské úrovni. (Jezuitská kolej v Praze.) Na druhé straně nechávali v bohoslužebných objektech na lid působit výtvarné a hudební umění.

V důsledku tohoto taktického přístupu a za současného tlaku císařského dvora se část původně evangelické šlechty a zemanstva začala chovat pragmaticky. V touze zajistit svým potomkům kvalitní vzdělání a porozumět umění začali i někteří evangelíci posílat své syny do jezuitských škol. Původní velká početní převaha evangelíků, vzniklá náklonností Čechů k samostatnému myšlení (tvrdé české palice), začala v zemi pomalu ustupovat. Jenže nečeským katolickým militantům i to bylo málo. Neustále skrze korunovační slib tlačili na císaře Rudolfa II., aby zesílil rekatolizační tlak.

Rudolf II., portrét z období kolem roku 1580

Rudolf II., portrét z období kolem roku 1580

Císař ale po celou dobu své vlády, v rozporu se svým „španělským“ vychováním, evangelíky relativně toleroval. Nedostalo se mu za to ale vděku z evangelické strany. Česká šlechta jej na konci života ve sporu s katoličtějším bratrem Matyášem zradila. Z tohoto zklamání vzešla jeho kletba na smrtelné posteli vůči Čechům (české šlechtě). Více o zákulisí moci vědoucí nemocný a sesazený Rudolf II. tušil přibližující se násilné střetnutí obou náboženských stran. Jeho celoživotní úsilí o udržení smírného soužití obou vyznání bylo nepochybně ve shodě s boží vůlí. Proto Češi měli císaře Rudolfa II. ocenit, vždyť Praha v době jeho panování byla svým evropským významem vyzvednuta takřka na úroveň doby Karlovy. A opět můžeme pozorovat boží mlýny v tom, jak síla jeho kletby vůči české evangelické šlechtě se proměnila v drtivou porážku evangelických stavů v bitvě na Bílé hoře. Navíc nepochopení okrajovosti a zástupnosti náboženského schizmatu českou duchovní elitou v následujících staletích působí jako štěpící faktor národního povědomí. Národ z tohoto traumatu může vyjít poté, jakmile pochopí podstatu sporu pohledem z vyšší úrovně.

Jakmile se po krátkém mezivládnutí císaře Matyáše stal císařem povahou k Vídni a k militantnímu katolicizmu tíhnoucí Ferdinand II., okamžitě zesílil rekatolizační tlak. Popřál sluchu vídeňským protičeským štváčům typu kardinál Khlesl, nuncius Caraffa a Questenberkové. Pod vlivem těchto militantů Ferdinand II. zrychleně vytlačoval evangelickou šlechtu ze zemských funkcí a různých prebend. Např. zbavil hraběte Thurna správy Karlštejnského pulkrabství. Tím v řadách evangelické šlechty vzrůstala „revoluční“ nálada. Ta vyvrcholila druhou pražskou defenestrací císařových katolických místodržících Slavaty a Martinice a písaře Fabricia. Byli vyhozeni z oken pražského hradu do hradního příkopu, do hloubky 16 metrů. Pro srovnání – spadli z výšky pátého poschodí! K úžasu vzbouřenců se dotyční páni po tomto pádu vzchopili a utíkali pryč. Vzbouřenci za nimi navíc vypálili 14 ran z pistolí. Přestože na utíkající mířili zkušení lovci, nikoho z defenestrovaných netrefili! (Abychom si uvědomili skryté stránky historických dějů, upozorňuji na to, že student Gavrilo Princip, který před tím nikdy z pistole nestřílel, první ranou zabil v Sarajevě arcivévodu i jeho manželku!)

Ve výuce českého dějepisu a tím pro vědomí národa se zamlžují okolnosti přežití všech tří defenestrovaných. Včetně jejich výpovědi před císařem, kdy líčili, jak se při pádu do příkopu modlili k Panně Marii. Zázrak přežití bez zranění, až na zlomenou Slavatovu nohu, by totiž mohl skutečně intuitivním Čechům napovědět, že vzbouřenci vedení rabiátním hrabětem Thurnem nebyli z hlediska věčnosti v právu!!! Líčení útlaku a hrůzy Bílé hory by tím bylo méně přesvědčivé! Evangelíci a ateisti ovšem fakt nezranění „vysvětlují“ pádem do keřů a smetí hradního příkopu. U jednoho defenestrovaného by toto vysvětlení bylo akceptovatelné jako občas se dějící „štěstí“ jednotlivce. Trojitým opakováním je takové vysvětlení náhodou pro mne nepřijatelné. Nepřijímám jako náhodu pád hned tří osob z takové výšky bez podstatného zranění. (Pád z menší výšky okamžitě zabil Jana Masaryka.)

Druhá pražská defenestrace, klíčová událost dějin 17. století, však byla doprovázena dalším před veřejností diskrétně zamlžovaným dějem. Uteklí šlechtici se ukryli v paláci u Polyxeny z Lobkovic. Když se to povstalci dozvěděli, přitáhli k domu a dožadovali se vydání ukrytých. Rozzuřenému houfu ozbrojenců otevřela odvážná Polyxena z Lobkovic. Riskujíce vlastní život jim vydání ukrytých rázně odmítla!

Pražské Jezulátko, autor fotografie: Jorge Royan, licence: CC BY-SA 3.0

Pražské Jezulátko, autor fotografie: Jorge Royan, licence: CC BY-SA 3.0

Tato událost vidoucímu poodkrývá příčinu vzniku další pozoruhodnosti té doby, objevení se magického účinku Pražského Jezulátka! Znalí proudění duchovních energií ví, že v okamžiku nasazení života za skutečně spravedlivou věc prostupuje člověkem transcendentní energie. (Katolickou terminologií je prostoupen Duchem svatým.) Když pak takto „nabitý“ člověk v plné víře něco tvoří, dostává jeho výtvor magické vyzařování. Známý je tento děj z tvorby pravoslavných ikon. Síla vyzařování ikony je odvozena od kvality transcendentního rozpoložení malíře při její tvorbě. Právě proto, aby ikony „vyzařovaly“, museli se k tomu účelu připravovaní malíři nejprve duchovně očistit a postit.

Zmíněná Polyxena z Lobkovic dostala v té době ze Španělska jako dar loutku dítěte Ježíška. S loutkou se citově a duchovně tak spojila, že na ní přenesla svou lásku k Bohu v podobě dítěte Ježíše. V důsledku tohoto „nakmitání“ duchovní energií loutka Ježíška začala silně „vyzařovat“. Jako pravoslavná ikona! Tímto procesem se z událostí kolem stavovského povstání zrodil další fenomén této doby, „Pražské Jezulátko“. Jezulátek je přece na světě mnoho, ale jen Pražské „vyzařuje“ a koná zázraky! Ač o umělecký výtvor nejde.

Postupme však k dalšímu pozoruhodnému a přitom před národem rovněž zatajovanému aspektu tehdejšího dění. K podivnému průběhu samotné bitvy na Bílé hoře. Katolická vojska tam zaútočila na stejně početnou stavovskou armádu z naprosto nevýhodného postavení, do kopce k letohrádku Hvězda! A přesto dosáhla rychlého a rozhodného vítězství?

Bitva na Bílé hoře, dílo vlámského malíře Pietera Snayerse (1592-1666)

Bitva na Bílé hoře, dílo vlámského malíře Pietera Snayerse (1592-1666)

V školních učebnicích dějepisu ovšem není vůbec zmíněno, co bylo podnětem k takovému chování císařské armády. Je zatajováno, že tím podnětem se stal sen mnicha pohybujícího se mezi vojáky. Podle jeho výpovědi mu ve snu sama Panna Maria řekla, že když katolické pluky zaútočí pod jejími zástavami, slavně zvítězí. I když velení mnichovi zřejmě moc nevěřilo, nechalo dovézt z okolních kostelů ony zástavy. Pověst o snu se tak ve vojsku rozšířila. Jakmile věřící vojáci dostali jako čela pluků zástavy Panny Marie, zaútočili. A k jejich úžasu se stavovské vojsko dalo hned na útěk!

(Že by se jednalo o stejný duchovní pochod, jako kdysi za husitů na Vítkově? Tehdy na Zikmundovy křižáky také „padl nějaký děs“, že ihned po krátké šarvátce běželi až do Kutné hory?) Na Bílé hoře jen „Moravané“ neměli kudy utíkat, protože měli za sebou zámeček Bílá hora. V důsledku této okolnosti vešli do českých dějin jako jediní, kteří nezradili.

Také prostřednictvím pozadí událostí kolem Bílé hory se pokusím rozebrat příčiny silného mariánskému vlivu a mariánská zjevení a uzdravení v českých a obecně katolických (pravoslavných, ortodoxních) zemích. Podle evangelíků tato zjevení a uzdravení odporují samé podstatě křesťanství. Někteří evangeličtí fanatici je vysvětlují dokonce ďáblovým mámením. Podle pojetí křesťanství evangelíky je jedinou klíčovou osobou a vykonavatelem zázraků Kristus! Je-li zjevení pravé, má se tedy zjevovat a uzdravovat sám Ježíš! Já však situaci kolem zjevení a uzdravení vnímám takto: Kristus jako mužský zvěstovatel duchovních zákonů prvotně „vyzařuje“ v absolutní čistotě, postavené na lásce. Proto kontakt s Ním nemůže získat nikdo, jehož duše není v duchovní „frekvenci“ převážně sourodá s absolutní čistotou! Křesťané středověcí, o současných ani nemluvě, nemají žádoucí minimální čistotu neboli znalost a žití zákonů stvoření. Proto se jim Ježíš sám nemůže zjevovat.

Naproti tomu Ženský princip z božského, katolicky pojmenovaný jako Panna Maria, trvale vyzařuje prvotně v lásce, postavené zase na zdánlivé skryté čistotě. Proto je z hlediska spojení zářením v důsledku rovnorodosti častěji možné. Dochází k němu u člověka, nejčastěji ženy nebo dítěte, jehož duše v daném okamžiku kmitá v dostatečné míře lásky. Tím se může stát „přijímačem“ vyzařování Ženského principu z božského. Přítokem energie dojde pak k uzdravení! Takový extatický výlev lásky je typický pro emocionální věřící „mariánských“ církví. Z uvedeného tedy plyne, že mezi tehdejšími i dnešními křesťany je tak nedokonalá znalost a žití zákonů duchovní dimenze stvoření, že zjevování samotného Ježíše a tím jeho přímou pomoc neumožňuje. Ale na základě vibrací lásky byla a je pomoc Panny Marie možná. Dokonce mám podezření, že bez Mariiny pomoci prostřednictvím zjevení a uzdravení mariánským církvím by dnes křesťanství bylo velmi omezeným vyznáním hrstky lidí.

27 křížů na Staromětském náměstí v Praze jako připomínka popravy z 21. června 1621

27 křížů na Staromětském náměstí v Praze jako připomínka popravy z 21. června 1621

Od principů duchovnosti se opět vraťme k pokusu o pochopení dějinných událostí a souvislostí mezi nimi. Vítězství v bitvě na Bílé hoře probudilo k aktivitě brutální kamarilu císaře Ferdinanda II. Ta jej tlačila k vynesení krutých nekřesťanských trestů za vzpouru. Vnutila mu provedení popravy 21 evangelických (ne jen českých) pánů. Před českým národem je v dějepise opět zatajováno, že císaře před krutým rozsudkem varovali dva jeho politicky taktičtější jezuitští zpovědníci! Ti nepochybně byli seznámeni se starou antickou zásadou: tvrdost vůči nepříteli, ale velkorysost k poraženému! Císař Ferdinand II. však místo prozřetelnějším jezuitům popřál opět sluchu výše zmíněným vídeňským protičeským štváčům!

Krutost exekuce udělala z původní „rvačky pánů o prebendy“ celoevropskou „věroučnou“ válku. V důsledku takto zvrhlé podstaty vzpoury byli do dějů u nás vtaženi pobouření evangelíci celé Evropy. Kvůli zvrhnutí konfliktu zdevastovali náboženští štváči během 30 let nerozhodnutelné války celou střední Evropu. Naši zemi zejména. Přitom pro celou tuto hroznou a nesmyslnou válku byl většinou její náboženský kontext jen pláštíkem pro mocenské ambice vládců.

Po hospodářském vyčerpání obou nesmyslně válčících stran, kteréžto bylo vlastně vybitím karmy za nežití křesťanských hodnot mocenskými elitami obou stran, se dostavil s 30letým zpožděním vytoužený Vestfálský mír. Mnozí ateističtí a evangeličtí dějepisci dodnes vykládají lidu, že pro nás bylo nešťastné to, že převážně evangelické Čechy spadly do katolické sféry vlivu. Jsem přesvědčen, že větším typem katastrofy by bylo spadnutí pod saský evangelický vliv. Následky bitvy na Bílé hoře byly zhoubné jen z hlediska ztráty části národní elity emigrací. Myslím si, že pravdu vyslovil na přednášce ve Františkových lázních následník trůnu Ota Habsburský (1991) když řekl: „Vítězství Habsburků na Bílé hoře zachránilo český národ!“ Kdyby totiž Češi spadli pod Fridrichem Falckým do následného pruského vlivu, tamní germanizační tlak by byl nesrovnatelně tvrdší. Češi by sice zůstali evangelíky, ale nepochybně by je národnostně čekal osud lužických Srbů!

Teprve dnes skrze zření alternativ možného dalšího vývoje národního života porozumíme i mimořádnému zásahu ve prospěch českého národa skrze zjevení Panny Marie onomu mnichovi pod Bílou horou. Z tohoto faktu bychom dále měli pochopit, jak základním činitelem, držícím národ při životě, je duchovní vibrace lásky v národě! Tato okolnost dále naznačuje, jak velký význam budou mít v následném období pro přežití národa a transformaci duchovního rozměru civilizace ženy.

Uzavření míru mezi katolickým a protestantským dočasně na dvě staletí stabilizovalo pokles věrohodnosti evropského křesťanství a tím civilizace. Období této stabilizace ukončila příprava a vznik první světové války. Její propuknutí vyneslo věřícím na povrch skrytě žitou faktickou zradu Kristova učení, jíž se dopouštěli představitelé církví a vládcové států. Toto prohlédnutí probudilo k životu dva přízraky 20. století, dvě satanské náhrady náboženství, ateistický komunizmus a nacionalizmus.
 

Předchozí články:
Očišťování rodových a národních kořenů (18.8.2014)
Očišťování národních kořenů odstraněním deformací výkladu dějin (25.8.2014)
Příchod křesťanství k nám a kníže Václav (2.9.2014)
Úsilí císaře Karla IV. o udržení zbytku gnostického rozměru křesťanství (4.9.2014)
Husitství a reformace jsou projevem hroucení přesvědčivosti křesťanství (16.9.2014)
 

Josef Staněk
 

hodnocení: 4.6
hlasů: 8

17 komentářů

Přidat komentář
  1. Roku 1000 měl být konec světa příchod Krista, nestalo se nic, leda byla inflace dobrých skutků. Takže rozčarování, že Kristus nepřišel před třicetiletou válkou a tím porouchaná karma čehosi, vliv na válku nic moc.
    Husité hlásali návrat k chudobě a očekávali, že Bůh vyhladí hříšníky k datu 14.2.1420, které se považovalo za nešťastné kvůli součtu číslic 7 za den + měsíc a 7 za roky. Zachovat se mělo 7 měst mezi nimi Plzeň, kde čekal Žižka. Nestalo se nic, tak vytáhl k Táboru a rozhodl se vyhladit hříšníky ranami řembichem do obrněné hlavy.
    http://pardalnet.wz.cz/PDF/32-Bitva-u-Lomnice-nad-Luznici.pdf
    “ Jisté je, že generál stavovského dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, jindy psáno Ernest Mansfeld (1580-1626), byl u první těžké porážky
    stavovského vojska u Záblatí u Prachatic 10.6. 1619. České stavy sice nezradil, ale také jim nepomohl, stáhl se na dlouho do Plzně a bitvy na Bílé Hoře se nezúčastnil.“
    Pak zvítězilo stavovské vojsko u Lomnice nad Lužnicí 9.11.1919, mezi rybníky Tisý, Koclířov a Dvořiště, kde na hrázi rozstřílelo císařské vojsko , které vedl Buquoy, pozdější vítěz na Bílé Hoře.
    Nevím jak moc prožívali žoldnéři rozpolcenost církve mezi katolíky a protestanty, dříve mezi katolíky a husity. Velitelé nic moc. Bořek z Miletínka vítěz u Lipan, byl před tím husitský hejtman. Dokonce i Oldřich II. z Rožmberka, roku 1417 přikázal na svých panstvích podávat pod obojí, ale 1420 už byl s katolíky, za které bojoval asi 14 let a hodně na tom vydělal. Valdštejn byl nejdříve na straně stavovské, pak dlouho na císařské. Jeden z možných důvodů, že byl zavražděn, je to, že chtěl patrně znovu zradit, tentokrát císařské. Byl odstraněn jako nespolehlivý a bojující hlavně za svůj prospěch. Jeho panství vzkvétala, rožmberské panství bylo zničeno na 1/3 obyvatelstva a majitelů půdy po třicetileté válce tu zůstala 1/10.
    Stavovské vojsko bylo před Bílou horou demoralizováno, Fridrich Falcký byl nepoužitelný. Stavovský státní poklad se před Bílou horou ztratil a už se nenašel. Stavovské vojsko se dozvědělo, že nebude žold a nebojovalo, táhlo do Prahy ( možná pro ten žold), kde byly otevřeny brány ( patrně podplaceno, bylo zjevně čím podplatit). Obě vojska prošla prakticky bez boje dovnitř branami Prahy, což se rovnalo stavovské porážce. Ani vítěz z Bílé hory Buquoy nedostal zaplaceno za své nájemné žoldácké vojsko, dostal jako náhradu panství Nové Hrady v jižních Čechách, které jeho rod držel až do roku 1945.
    Likvidace Slovanů na území dnešního Saska ( Slované ale byli v 9. století na obou březích Labe až k Hamburku, tedy ne jen Lužičtí Srbové, kteří částečně přežili, Lužice patřila i pod Karla IV, resp. jeho bratra) začalo dávno a byla v podstatě rozhodnuta za knížete Soběslava I., který v bitvě u Chlumce 1126 porazil německého krále Lothara III, který s ním uzavřel trvalé spojenectví, které bylo příčinou, že Čechy odolaly germanizaci. Germanizace Čech hrozila i za Habsburků. Čechy byly hospodářsky ( zemědělsky a později průmyslově) silnou zemí, od poloviny 19. století s rozvojem zemědělství se na vesnicích prudce zvedl počet českých obyvatel, odjakživa zemědělských, kteří přecházeli pak do měst a přinášeli národní obrození. Obchod a školství ve městech byl pod vládou Němců, a obchod i pod vládou Židů.
    Diskuze o tom, co BY se stalo, je těžká. Naznačujete, že vítězství protestantů by vedlo ke germanizaci Čech. A proč? Bavorsko jako velmi silná část Německa, byla od jak živa katolická a sousedila s námi stejně jako katolické Rakousko. Třicetiletou válku, jak víme, nevyhrál nikdo a hranice katolíků s protestanty tu byla zas.

  2. Ad.
    „Vždyť náboženství je vlastně soustava pro masu lidí srozumitelně formovaných zákonů nehmotné dimenze reality. Zákonů, které bez stálého dozoru uspořádávají mezilidské vztahy v rodině, obci, ve státě a v civilizaci vůbec.“

    Zákon, který uspořádává mezilidské vztahy v rodině, obci, ve státě a v civilizaci vůbec, je zákon karmy.

    Venda

      1. 1. věta je k článku – jezuity do Čech neposlal Vatikán
        2. věta je jen mé konstatování, protože pocházím z města, kde byla jezuitská kolej :)
        To víte, jak je někde zmínka o jezuitech, hned si vzpomenu na mé předky z našeho města, co ti si s nimi užili…..

        1. Něco jako odbor pro boj s vnitřním nepřítelem… I když v jiných částech světa sehráli i pozitivní roli. V Jižní Americe bránili nakládání s domorodci jako s otroky. Ovšem v celkovém kontextu byli aktivní součástí potlačujícího systému.

  3. JUDr. PhDr. MUDr. RNDr. Mgr. et Mgr., Bc. Henryk Lahola, Th.D., DrSc., multi dr.h.c.), kardinál český, sedmý markrabě moravský, etc. etc. etc. (* 17. dubna 1967, Babice nad Soupravou) je stále nedoceněný český génius.

    Ten tady ještě chyběl, no tak TEĎ už je to v blázinci opravdu dokonalé…..:-)))

    1. Věře. Nepsala jste v komentáři pod minulým článkem s Honzou, že jako ateistka jdete z tohoto webu pryč? Ještě tam chybí jiný nevěcný komentář, co bylo dnes k večeři a pod. Jak je to možné od vás dvou pozorovat pod každým mým článkem. Doporučuji čtenářům, podívat se zpětně na diskuze pod mými články a jejich „věcný“ obsah. To už vypadá na černou nitku. Věcným čtenářům doporučuji přečtení Pekaře :O smyslu českých dějin. A porovnat s napsaným.

      1. Pane Staňku, mě Vaše články vážně nezajímají, nečtu je, a ani nesleduji, pod který článek píšu. Není třeba být tolik paranoidní, zachovejte klid. Kde jste sebral, že jsem řekla že jsem ateistka?
        Opět ta Vaše schíza „pod každým mým článkem“…a co bylo dnes k večeři?
        Myslím, že jste blázen, pane Staňku, útěchou Vám budiž, že v tom nejste sám.
        Mějte se jak potřebujete, přeji hezký den.

        1. Laskavý čtenář nechť si najede na předchozí článek Husitství a reformace a diskuzi pod ním. A všechny články před tím. Přesvědčí se na vlastní oči, jak výše uvedená Věra nečte a „věcně“ nediskutuje moje články.Tím si vybaví i kdo psychiatrickou diagnozu paranoe má mít.

  4. Článek autora je velmi obsažný. Pro mě je obohacující ve vysvětlení např. v záležitosti, proč se neustále hádají katólíci a evángelící. Jednoznačně se dá říct, že Češi v pojetí celku jsou národ, který neumí realizovat sílu Jednoty a jsou automaticky názorově rozpolceni, ne-li na qvartál rozdělení, i tudíž degradováni a konfrontováni se silami osobními, neřku*li se silami kosmickými.
    Samotný ženský princip, momentálně absence věrohodný a zároveň lehce emocionálně napadnutelný není pro současné generace řešením.
    Děkuji autorovi článku za konstruktivní výklad dějin. S pozdravem. David

      1. Pane Weissbachu, domnievam sa, že češi sa nikdy nechceli uzatvárať do nijakého národného hávu (ovčince), lebo ich myslenie je nadnárodné (dokonca bych povedal že až kosmopolitické). Nepovažujem to za chybu, ale za ich prednosť…

        1. Toto je pro mě podnětné téma. Mnohdy, již před řadou let, jsem si kladl otázku, zda je vnímání příslušnosti k národu pozitivní, či zda je jen přežitkem a stačí pouze „příslušnost k Zemi“. Můj postoj k této věci se vyvíjel a dnes má více „vrstev“. Mohu-li poprosit zvláště pana weissbacha, rád bych se v tomto seznámil s jeho názorem. (případně i věcnými názory ostatních) Děkuji.

          1. P.P.:
            V tejto otázke by si mal každý mysliaci človek urobiť jasno. Ale keď žiadate vyjadrenie od iného, najskôr by ste mal načrtnúť aj Vy svoj postoj k tejto otázke. Je to dosť citlivá téma, najmä v súčasnosti, keď štáty v EÚ delegovali svoje mnohé politické rozhodnutia reprezentácii EU. O čom vlastne ešte smieme rozhodovať ako občania samy?

          2. Nechci svými názory nikoho ovlivňovat a nemám potřebu je zveřejňovat. Pokud tomu tak bude i u ostatních, nebudu se tedy na ně v žádném případě zlobit, když k tomu ostatní přistoupí obdobně. Poprosit o názor někoho konkrétního (a byl to pan weissbach) mi až tak troufalé nepřijde. Buď ho sdělí, či nikoliv, samozřejmě naprosto akceptuji jeho svobodnou volbu. Nemyslím si však, že když se člověk na něco ptá, musí automaticky napsat také on sám (a navíc napřed), co si o tom myslí.
            Jinak se pohybuji v rovině podstaty, smyslu, nikoliv v konkrétních podmínkách a formách, jako např. Vámi uvádý vztah k EU jsem nehodlal zohledňovat.

Napsat komentář: Ema Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017