Po otevření internetu se mi nedávno nabídnul k přečtení tento článek – celý na Novinky.cz.
Mohu souhlasit s Karlem Nešporem, který se domnívá, že pro dnešní lidi je zásadní nalézt vnitřní mír a uklidnit se? Obrovské množství problémů prý způsobuje to, že svá rozhodnutí neděláme s klidnou myslí. Ano, stokráte ano, souhlasím. Z článku dále vyjímám.
Způsobů uklidnění je řada. Lze brát léky, sportovat, dělat jógu, meditaci. Léky jsou rychlým a pohodlným řešením, ale nemusí být vždy tím nejlepším, varuje v úvodu Nešpor.
Dosáhnout duševní pohody bez léků určitě lze. Klidu pomáhá třeba to, když se nezabýváme tím, co bylo. Odpustit různé domnělé i reálné chyby jiným i sobě. A meditovat. Autor popisuje řadu jednoduchých technik, které převzal z buddhistické tradice. Jistě ne proto, že by chtěl vypadat exoticky, ale prostě proto, že fungují.
Popisuje také různé druhy smíchu, které lze nacvičit – zkvalitňují život a uvolňují tělo a mysl. I když to Nešpor přímo neříká, smích nakonec není nic jiného než forma meditace. Při smíchu nemyslíme ani na minulost, ani na budoucnost. Tak čistou mysl jako smějící se člověk má málokdo.
Dodám, a není to náhoda. Ve čtvrtečním jógovém cvičení jsme se v součtu asi deset minut smáli; jen tak, jako provádění uvolňovací techniky dechu, a to i v ásanách. A jde to a o příjemném působení nebylo žádného sporu.
A tak dnešním prvním útržkem pro snad budoucí poskládání celku /vždy se to však bude jevit subjektivním/ je shrnutí do jedné mé věty; nalezení vnitřního klidu a míru!
Druhým útržkem může být to, co nás nutí ke stále ostřejšímu běhu na trati, kterou bych mohl pojmenovat jako oblast přání. Vytvořím pro to název „Filosofie neulpívání Bhagavadgíty“, této skvělé studnice poznání, jenž aktuálně hovoří i k dnešku a může hovořit i k dnešním, tzv. moderním lidem. A současně naznačím, že jde o „nahlédnutí“ /podle mne/ k části jedinečného Poznání.
Ač to nemohu nijak dokázat, tak mystikové vyšších transcendentních regionů kladou důraz na činnost bez přání. Krišna v této vzácné knize vykládá o činnosti bez vztahu k jejím výsledkům. Nabízí se zcela přirozená otázka – jak může člověk jednat, aniž by neměl nějaké přání? Co vede člověka k jednání, nejsou to právě ta naše přání a touhy po výsledku? Řečeno pohledem psychologa, to, co nás nutí jednat, je zájem, který na věci máme. A zájem vzbuzuje jistou formu přání. Nemá-li konající člověk žádný zájem či přání, pak zde asi není nic, co by jej přimělo k akci. Otázka – můžeme vůbec bez přání jednat? Věda studující chování lidí, jejich prožívání, myšlení, city…,atd., stručně psychologie, říká, že nikoliv, mysticismus naopak říká, že je to možné. Jak tedy jednat, aniž bychom uspokojovali svá přání.
Zkusím se spolu s Gítou zamyslet. Jako člověk nemusím být nijak zainteresován na akci, kterou konám, protože můj zájem spočívá v něčem jiném, co ale tuto akci v sobě zahrnuje. V takovém případě akce samotná není konečným cílem, ale pouze způsobem dosažení konečného cíle a můj zájem na této činnosti je pouze nepřímý. Není-li tedy to, k čemu jsme připoutáni a pro co podnikáme danou akci, zájem světský, ale je-li to Bůh samotný, pak můžeme v jistém smyslu říci, že na samotné činnosti nejsme přímo zainteresovaní, ale že ji provádíme proto, že má jistý význam v našem úsilí poznat Boha. Ve skutečnosti ani to není akce bez přání, ale je to první krok, který ke skutečnému jednání bez přání může vést.
K tomu tu mám tři citace z Bhagavadgíty (ze tří různých překladů), které jsou ale v podstatě stejné:
Zpěv II/ 47:
„Ať tvé činy nejsou spjaty s ovocem tvých činů! Nechť odměna není podnětem tvých skutků! Ale neoddávej se ani nečinnosti!“
Tentýž verš:
„Máš právo plnit svou předepsanou povinnost, ale nemáš nárok na plody svého jednání. Nikdy se nepovažuj za příčinu výsledku svých činů a nikdy nelpi na tom, že bys nekonal svou povinnost.“
A do třetice:
„Máš právo pouze na činy, nikdy však na jejich plody. Plody činů nesmějí být pro tebe pohnutkou, avšak neulpívej ani na nečinnosti.“
To znamená, ač nemusí se mnou někdo souhlasit, že bychom bychom svoji činnost konat jako službu a dále se již o její úspěch či neúspěch nezajímat. Jen tak nebudeme závislí na jejím výsledku. Budeme-li jednat pouze proto, že víme, že jednat musíme, pak nebudou tuto činnost doprovázet žádná přání. Pak jednáme pouze proto, že si Bůh přeje, abychom jednali.
Bhagavadgíta – zpěv IV/20:
„Kdo zanechá ulpívání na plodech činů, je trvale spokojen a nezávislý, ten, i když tone v činech, nekoná vůbec nic.“
Pro ujasnění druhého dnešního útržku snad tato slova z moudré knihy starobylé kultury stačí. Zmíním ještě poučku toho mystika vyššího transcendentního regionu, jinými slovy toho, jehož mystický transport došel k nejvyššímu řádu. „Žij ve světě, ale nepatři světu.“
Dnešní závěr bude pro příští „Útržky…“ již i jejich úvodem. K dokreslení toho, že si máme neustále uvědomovat důvod, proč jsme na tomto světě, naše směřování a třeba i to popsané konání bez ulpívání, přidám drobný příběh německého filosofa /Cesta zenu/ Eugena Herrigela. Ten jednou obědval se svým Mistrem v jedné restauraci ve dvacátém patře jistého japonského mrakodrapu, když začalo zemětřesení. Celá budova se v krátkém okamžiku zatřásla jakoby se měla zřítit a všichni přítomní se v panice hrnuli k východům. I Herrigel okamžitě zapomněl na filosofickou diskuzi se svým Mistrem a stejně jako ostatní se tlačil ven, za záchranou. Najednou si však vzpomněl na Mistra a otočil se zpět. Uviděl ho, jak stále sedí u stolu, nehybný a se zavřenýma očima. Podobně jako je jehla přitahována magnetem, vrátil se i Herrigel zpátky ke stolu. Jakmile zemětřesení odeznělo, Mistr otevřel oči. Herrigel se zeptal: „Proč jste neutíkal ven jako ostatní?“ A Mistr krátce odpověděl: „Já utíkal. Jediný rozdíl byl v tom, že ostatní utíkali vně a já utíkal dovnitř. Oni utíkali pryč od smrti a já běžel smrti do náruče.“
Václav Žáček /Venda/
/zdroje v poznávání „Jógy slyšitelného životního proudu“ /
Poslední články autora:
