Vývoj světa pod našimi vlivy. Děti

Vývoj duše ~ Masaryk, Chruščov ~ školství 20. století (Kästner) ~ dětství v 19. století (Claes) ~ Květa Fialová ~ výchova

obr552862„Synu, toto je svět – návod k použití nebyl vydán“ – sděloval před lety kreslený vtip.

Ne. Vydán byl vícekrát. Pokyny bývají víceméně rovnoběžné – i onehdy Abd-ru-shinův.

Řada postupně rozených člověků je podložena duševním základem – i když vývoj tohoto základu, během mnoha staletí a tisíciletí, stěží vystihneme. Dovolím si užít množného čísla člověci pro navazující řadu lidí, jež postupně přísluší téže duši.

Snadněji než vývoj duše je k popsání ona řada člověků – ovšem tam zase selhává důvěryhodnost celého popisu. Lidé věří nevíře. Civilizace uznává neřešitelné rovnice vymyšleného lineárního světa. Pak bývá obtížné přibližovat se poznatkům, které nevidíme.

Opakovaně se vtělujeme na tutéž planetu, kde se naši člověci vyvíjejí k ušlechtilosti nebo i naopak, k ničení. Pak by nebylo spravedlivé, kdyby duše lhostejných lidí unikly ze své planety jinam a ta by zůstala poničená. To se týká mnoha nás muzikantů. My nic…

Vzniklé vlastnosti člověka záleží na něm samotném – anebo na vlastnostech společnosti, do které přišel? Vždyť jeden člověk pokračuje pěkným způsobem – a jiného, v tomtéž světě, nelze s prvním ani srovnat. A dokonce může jít o sourozence.

Lze zvážit oba vlivy. Současnou jakost lidské společnosti, a stejně tak karmu jednotlivce. Lidé v důležitém postavení tvoří aktuální politiku. Výjimečně přijde člověk, který chystá cosi zcela nového, aniž by mohl znát budoucí průběh. To je ovšem hráč, s budoucím osudem si zahrává a výsledek předem nezná.

Do řídících postavení jsou dosazovány zkušené ušlechtilé duše? Dostávají se tam, ale záruka není. Jednou revolucionář z Boží milosti [1] – a příště bez ní. I obdivovaný císař Karel IV. lucemburský válčil kdesi v Itálii, což by mu dnes Čechové stěží doporučili.

Pak níže zařazeným osobám zbývá váhat a přemítat, zda přijmout nabízené postupy nebo zda jim odolávat:

  • Střílet do protestujících východních Němců, nebo odepřít – což sovětští vojáci učinili v červnu 1953. A byli za to zastřeleni. [2]
  • Odmítat vztah k vojenské službě, pramenící z osobní zkušenosti Přemysla Pittra – jehož se Albert Einstein zastával, ale prezident T. G. Masaryk potrestání nezabránil. [3]
  • Nezaútočit odvetou na americký kontinent, když družicová čidla upozornila na zahájený raketový útok. A po desítkách let dostat za odvážné posouzení a rozhodnutí plnou úctu. [4]

Až nečekaně solidně zvládal vedoucí postavení šéfa Sovětského svazu N. S. Chruščov, ačkoliv před tím byl blízký ke Stalinovým ukrutným postupům. A pak, po svém politickém pádu (1964), měl čas na vzpomínání, přemítání [5]:

chruscovDramatik Michail Šatrov se ho v rozmluvě otázal (1970), čeho ve svém životě lituje:

„Nejvíce ze všeho té krve“, odpověděl Chruščov. „Ruce mám až po lokty od krve. To je to nejhroznější, co mi leží na duši.“ s. 629

Francouzská revoluce ovlivnila tu další, a to v osudech jednotlivců. Řádil Napoleon, v 19. století nazývaný netvorem, řádil Lenin, jenž skrytě určil … atd.

Vzpomeňme; nic není náhoda. Pak lze hledat a možná i najít souvislosti, jak se nám lidem, veřejnosti, odzrcadlí náš život do osudů v krutých Napoleonových válkách a nebo v dějinách tvrdých socialismů 20. století. Nerozhodne nějaký ten jedinec, aniž by ostatní masy lidí nic neovlivňovaly. Houfy mnoha flétnistů, trumpetistů a jiných muzikantů.

*

Lze najít podivné, až příšerné přístupy člověka k člověku. Postup, který nám některým dodnes připadá i přijatelný, snad i potřebný. Nebo našim prarodičům. Naproti tomu jsou známy národy, které bití dítěte dospělým, ani jeho rodičem, nepoužívaly. Indiáni, Japonci [6].

Takové postupy, jež učí zlu, vedou k navazujícímu naplnění světa další zlem – válkami. Přibližují našemu světu aktivity těch, které sice nevidíme, ale stejně bychom je ani vidět nechtěli.

*
Sasko, 20. století [7]:

obr552863A že učitel Lehmann spotřeboval jednu rákosku týdně, byla pravda jen napůl. Spotřeboval dvě.

Pan učitel Lehmann měl pevné předplatné na dennodenní výbuchy vzteku. Zmocňovala se ho zlost tváří v tvář líným žákům, drzým žákům, hloupým žákům, němým žákům, zbabělým žákům, zatvrzelým žákům, šeptajícím žákům, plačícím žákům a zoufalým žákům. —

Dával nám facky, až nám otékaly tváře. Popadl rákosku, poručil, abychom natáhli ruku, a vysázel pět nebo deset ran na otevřenou dlaň, až do červena naběhla, nakynula jako kvasnicové těsto a bolela k nesnesení. Potom přišla na řadu druhá, protože člověk má už jako dítě ruce dvě. Kdo z leknutí zavřel pěst, toho tloukl přes kotníky a přes prsty. Poručil půl tuctu žáků, aby si lehli vedle sebe na první lavici, a v spravedlivém pořadí a rychlém sledu spráskal šest zadků, až se vzduch otřásal šestihlasým, příšerným chlapeckým sborem. My ostatní si zacpávali uši. Kdo u tabule nevěděl jak dál, toho švihal přes lýtka a pod koleny, a kdo se přitom obrátil, byl na tom ještě hůř. Někdy se panu učiteli rákoska rozčísla po délce. Jednotlivé části hvízdaly vzduchem a kolem našich hlav. A potom až do přestávky lítala pohlavky. Lehmannovy ruce se na kusy nerozletěly! A na začátku příští hodiny si přinesl další rákosku.

Bývali tenkrát učitelé, kteří si u školníka rozkošnicky vybírali své rákosky tak, jako si zhýčkaní kuřáci vybírají doutníky. Někteří dokonce své rákosky před exekucí namáčeli do umyvadla, protože to potom dvojnásob bolelo. To byli ničemové, kterým bití působilo zvláštní potěšení. K této prachsprosté odrůdě učitel Lehmann nepatřil. Byl méně sprostý, ale mnohem nebezpečnější než oni. Nebil proto, že by se chtěl pást na naší bolesti. Bil ze zoufalství. Nechápal, že my nechápeme, co chápe on. Nechápal, že my ho nechápeme. A byl nad tím bez sebe. Chvílemi to ve škole vypadalo jako v blázinci. Rodiče znovu a znovu běhali k řediteli a s pláčem a vyhrůžkami si mu stěžovali. Přinášeli s sebou lékařská vysvědčení, která se zmiňovala o tělesných a duševních škodách, jež utrpěl ten či ten hoch. Požadovali odškodné. Ředitel spínal ruce. —

Pan Lehmann byl zdatný člověk, pilný člověk, chytrý člověk, který z nás chtěl nadělat zdatné, pilné, chytré žáky. Jeho cíl byl skvělý. Cesta k němu hnusná. Ten zdatný, pilný a chytrý člověk nebyl dobrý učitel, nebyl vůbec učitel. Chyběla mu totiž nejdůležitější ctnost vychovatele, trpělivost. —. Proměňoval třídní světnici v klec šelem. s. 116

Složili jsme se ctí a výborně přijímací zkoušky do preparandy, jak se tehdy říkalo přípravné třídě, přičleněné k učitelskému ústavu. Páni profesoři nepokrytě žasli nad našimi vědomostmi. Nevěděli, jakému krotiteli vděčíme za své znalosti, a proto posílali svou chválu na nepravou adresu, na trestance místo na správce trestnice. Nicméně i on byl byl zřejmě na výsledek zkoušky hrdý a jeho rákoska se nám od té doby zdaleka vyhýbala. s. 116

*

Vzdělání je smyslem života? Doporučuje se láska – když shora přebíráme životní postupy, z Vyšší civilizace. Erich Kästner pokračuje:

Na palubě lopatkového parníku, který připlul po proudu od Podmokel – Děčína a kterým jsme pohodlně jeli domů, listoval pak v knize historie. Vyprávěl o české zemi, kde náš parník ještě před hodinou kotvil, o králi Otakaru a Karlu IV., o husitech, o osudných náboženských válkách, o neblahém nevyléčitelném soupeření mezi Pruskem a Rakouskem, o Mladočeších a hrozícím rozpadu podunajské monarchie. Evropa, řekl smutně, se stále znovu a znovu pokouší o sebevraždu. A tak se nakonec jednoho dne Evropě poštěstí její chorobný plán: zabít se. Ukázal na Drážďany, jejichž zlatavé věže se před námi vynořily ve večerním slunci. „Tam leží Evropa,“ řekl tiše.

Když jsem mu na Augustově mostě děkoval za krásný den, pokusil se znovu o úsměv a tentokrát se mu to málem podařilo. „Ze mne by byl býval docela užitečný hofmistr,“ prohodil, „domácí učitel a průvodce na cestách pro tři čtyři děti. To bych dokázal. Ale třicet žáků, to je o pětadvacet víc, než snesu.“ A šel. s. 120

*
 

Mít děti rád

Jsou národy, které odedávna chápou lásku k dětem [8]:

Markéta H., antropoložka: Mongolové. Na své děti nekřičí ani je nebijí. Maximálně je štípnou. Nikdy jsem na veřejnosti neviděla vztekající se mongolské dítě a křičící nervní matku.

*

Vlámsko koncem 19. století [9]:

Pracovat!

—. Otcův skon ve mně zanechal prázdnotu, kterou „dětská bezstarostnost“ nedokázala nahradit. Aniž jsem si to plně uvědomoval, doléhalo na mou mysl vědomí, že teď už pro mne není východiska, že z mého snu o možnosti dalšího studia nikdy nic nebude a že budu jako ostatní doma zapojen do tvrdého a především surového života, na kterém jsem nemohl najít nic krásného ani povznášejícího. —. Doma jsem se stával protivný a neposlušný, všecko, co mi uložili, mně bylo zatěžko, neudělal jsem to, nebo udělal špatně, a po tolika „náš to“ a „náš ono“ byl ze mne doma také „náš lenoch“. Nebylo skoro dne, abych nedostal výprask od některého staršího bratra. Jedna z krav, které jsem pásl na lukách, skočila do cizího sena – pohlavek. Praskl mi dřevák – pohlavek. Utrhl jsem si hrušku nebo jablko – pohlavek. Velmi je svrběly ruce, za sebemenší uličnictví byl nářez. To patřilo k dobrému vychování. Tak už to bylo v tom malém světě běžné a nemyslím, že bych v tom viděl nějaký nedostatek bratrské náklonnosti; byl to denní chléb, nepřikládal jsem tomu větší význam. Vždycky jsem si však v té době říkal: kdyby byl táta naživu, bylo by to jiné.

Maminka – ano, ta tu byla stále, stavěla se denně na odpor surovému a tvrdému zacházení s malými, ale ach, měla právě v té době hlavu tak plnou starostí, pracovala někde ve stáji, v domácnosti, a neviděla všecko, co se dělo. s. 58

Mnohem víc dětských srdcí je drceno – a nesou si po celý život ta krvavá stigmata v duši – tvrdostí v mladých letech než příliš velkou láskou. Mnohem víc jich bloudí po cestách Páně zahořklých, zoufalých, zločinců, s kletým znamením zášti a nenávisti, neštěstí a smutku, protože nikdy nepoznali vlídné slunce lásky k dětem, nežli těch, kteří byli „obětí“ příliš velké shovívavosti. s. 59

*

Zbožňuje-li se vražda, kam nás to vede, k čemu to přispívá? Když se kupují knihy s tématy minulých nacistů, pak si tím něco chystáme do budoucnosti?

Tuším Stanislaw Lem (1921-2006) vymyslel situaci, kde misionáři na navštívené planetě s úctou vysvětlovali ušlechtilost Ježíšovy oběti. Domorodci jim tedy dopřáli téhož.

Jestliže považujeme Pána Boha za bytost naprosto nadřazenou, před kterou nutno se kořit, klekat a naopak sami sebe prohlašovat za ničemné od samého začátku, pak sledujme následky. Jsou i nauky, jež zdůrazňují jinak.

*

Tvrdé postupy lásky, užívající nenávist, bývaly normou. Ernest Claes vzpomíná dál:

Tist Suse Truyen, který byl jen jeden den v životě ve škole a to ještě jenom na dvoře, přišel taky jednou na katechismus. Tist byl nejsurovější klacík z Oxlaarské cesty, který trávil své dny v lesích a pastvinách Kraanrijku. Dostal jsem ho do kostela neurčitým slibem, že dostane od pana faráře nové šaty, když bude chodit na katechismus a když půjde k prvnímu přijímání. —

Tist tam tedy seděl v poslední lavici, trochu stranou od ostatních jako vyvrženec, protože nikdo vedle něho nechtěl sedět pro jeho špinavý nos a páchnoucí hadry. Já jsem se sám za svého novověrce trochu styděl a zuřil jsem na Peera Gruna, protože všem vytroubil, že jsem ho přivedl já. S rukama na kolenou a bledý v tváři poslouchal Tist otázky a odpovědi ostatních, stísněně si všechno prohlížel, oltáře, světce, okna a obličej faráře Munta – snad to bylo poprvé od křtu, co se dostal do kostela. Najednou se naklonil dopředu, šťouchl mě do zad a šeptal mi: „Tak kdy dostanu ty šaty?“

Farář Munte tím byl na něho upozorněn a zeptal se ho: „Je Bůh všudypřítomný?“

Tist se leknutím zatřásl. Vstal, jak to viděl u ostatních, zrudl rozpaky, oči rozšířené strachem, a mlčel jako zařezaný.

„Ty to nevíš?“ tázal se farář Munte rozzlobeně.

„Ne-é,“ koktal Tist, přesvědčen patrně, že pravda je nejjistější, „nikdá sem vo tom neslyšel.“

Všechny hlavy se otočily a všechny pohledy – až na mne – se pohrdavě upřely na Tista. Ten si zas sedl, domnívaje se, že je to vyřízeno.

„Vstaň!“ poroučel farář Munte.

Tist stál zpříma.

„Desatero Božích přikázání.“

Na Tistově nešťastném výrazu bylo zřetelně vidět, že „vo tom rovněž nikdá“ neslyšel. Myslel jen na ten nový oblek, který si tu musí vysloužit.

„Ty je neznáš?“ tázal se farář Munde.

Tist byl otrávený. Vůbec nechápal, co se na něm žádá, a když viděl ty mučivé, posměšné pohledy sichémských utřinosů, kteří se ho za normálních okolností všichni báli a tady se tak vytahovali, vyhrkl prudce:

„Já sem setsakra jakživ neměl takový štígro, abych moh´ chodit do školy… furt sem musel makat!“

Kdyby nám byl svatý Šebestián skočil z oltáře na hlavu, nebyli bychom se víc lekli než té Tistovy kletby. Nastalo mrtvé ticho a my se dívali na faráře Munta, co udělá. Potom se jeden z kluků tlumeně zachechtal. Farář Munte teď také povstal.

„Pojď sem!“

Tist vystřelil z lavice a postavil se před faráře. Ruce se mu třásly. (V té chvíli ještě čekal, že dostane šaty? Vždyť absence školní docházky mu byla omluvou. – pozn. B.T.) Vidím ho ještě před sebou, ten hubený, pihovatý obličej, ježaté vlasy, kalhoty, přivázané k pasu provázkem, hadrový kabátek, ubohého opuštěného Tista. A stalo se, co jsme čekali: farář Munte ho dvakrát přetáhl po hlavě deštníkem. Než došlo k třetí ráně, vyběhl Tist s rukama nad hlavou do uličky, a v tu ránu byl z kostela venku. Asi nikdy nepochopil, proč dostal místo nového obleku od faráře deštníkem po hlavě, a myslel si, že jsem ho podvedl. s. 26

Třikrát musel potom kostelník zajít na farářův příkaz k Susovi Truyenovi, aby přemluvil Tista k návratu na katechismus. Farář Munte nemohl už sám víc dělat. Ale Tista k tomu nepohnuli „ani dyby mi dával tisíc frankůch“. Byl si jist, že z toho nového obleku stejně nic nebude. Potřetí vyhodil kostelníka s klením a nadávkami sám Sus Truyen a Tist po něm hodil z arkýře kamenem. Šel k prvnímu přijímání až mnohem později, v polepšovně v Hoogstratenu. s. 28

*

Dnes už jsme o kus jinde. Před deseti lety hodnotil psycholog Matějíček, že aktivita úřadů, ve vztahu k dětem, se podstatně zlepšila, když ji hodnotil celoživotními zkušenostmi.

Jenže, člověka lze samou láskou umačkat, a obrovská ochrana dětí překmitne v cizině až v podivnou juvenilní justici [10]. Za pěstounskou péči o tři cizí děti se nyní vyplácí měsíčně 20.000 korun českých [11]; bude mít společnost k tomu tolik dětí – v době nezaměstnanosti? Otázka se zkouší zamýšlet nad cestami naší civilizace.
 

Mít děti rád?

Zvídavost Květy Fialové [12]

Když začala válka, vůbec jsem neměla představu, co tohle slovo znamená. Až teď vím, že v ní zabíjí jeden druhého. Abych v tom měla jasno, rozhodla jsem se ve svých deseti letech napsat Hitlerovi. Uměla jsem trochu německy, a tak jsem mu poslala dopis. Ptala jsem se ho v něm, jestli má české děti také rád. Po nějaké době mi naprosto nečekaně přišla odpověď z říšské kanceláře – obálka s hákovým křížem. Tatínek zíral, všude se to rozkřiklo, byla to ostuda. Hitler mi odepsal, že české děti má také rád, a k tomu přiložil svou podepsanou fotografii. Ta pak někde zmizela na smetišti mých dějin.

 

Kdo ví [6]

Tvrdá výchova je bezesporu pohodlnější, ale zase dost krátkozraká. Dodnes si netroufám s určitostí tvrdit, který z obou protipólů je správnější. — Drill ve výchově jsem viděla ve státech nejubožejších (Albánie) i nejvyspělejších (Japonsko). Stejně tak povolnost (USA, Mongolsko). Jsem přesvědčena, že to všechno začíná už v porodnici… s. 97

*

Vzájemně se ovlivňujeme svými postoji a postupy – ne zrovna nejlepšími. Někteří věříme, že můžou na Zem přicházet lidé, na jejichž výchově nezáleží – protože předem mají být vybaveni neměnnými vysokými kvalitami. Býváme podrobováni jejich postupným člověčím změnám – následkům. Druhou možností je, že každý nejmenší muzikant ovlivňuje své okolí a vychovává je.

*

Stěží posuzujeme dosah svého jednání, spíš tušíme, kam směřuje svými dlouhodobými postupy celá civilizace. Pak se doporučuje brát si vzor z osvědčených duchovních přístupů.
 

Literatura

[1] Josef II. Revolucionář z boží milosti. – Hans Magenschab. Nakl. Brána 1999. (Orig. 1979)

Josef II. nadřadil jako první evropský panovník stát dynastii: byl v roli jakéhosi dynastického „státního prezidenta“ , která se příliš nelišila od role „měšťanské“ hlavy státu, jak ji právě v té době proklamovala ústava Spojených států. Josef tak předjímal mnohé z toho, co Evropa – s republikánským znaménkem – napodobovala teprve ve 20. století. s. 238

[2] Rovnost 25.9.1999/s. II

Červnové číslo německých katolických novin Die Tagespost přineslo vzpomínku na 42 sovětských vojáků, kteří odmítli střílet do neozbrojených Němců: „17.6.1953 nebude v Německu zapomenut. Byli zastřeleni, protože se nepodřídili rozkazu. Předpokládá se, že jich bylo mnohem víc než 42.“

[3] http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/

Křesťanská duše Přemysla Pittera (1. 6. 2011 15:05, autor: ČT24, aktualizováno 1. 6. 2011 15:10), Jan Štěpán:

„Pitter byl klasifikován jako radikální pacifista. Byl v celé řadě mezinárodních institucí a sám v roce 1926 v Československu založil Hnutí pro křesťanský komunismus. Na jeho názory se odvolávala celá řada mladých branců, což způsobilo, že byl Pitter za první republiky dvakrát souzen a dokonce odsouzen podle zákona na ochranu republiky. A to i přes protesty světové veřejnosti, Romaina Rollanda, H. G. Wellse a zejména Alberta Einsteina.

V prezidentské kanceláři se dochoval dopis Alberta Einsteina a na univerzitě v  Princetonu ve Spojených státech Masarykova odpověď. Masaryk dostal Einsteinův dopis až po roce a čtvrt, takže potom sedl a napsal vlastnoruční omluvný dopis bývalému profesoru Německé pražské univerzity, čili vlastně svému kolegovi. Omlouvá se a vysvětluje, že si to nechal prověřit, a napsal, že Pitter byl skutečně impulsem pro jednání celé řady mladých mužů, kteří se na něho odvolávali.“

[4] http://www.novinky.cz/…/odrazy-slunecnich-paprsku-malem-uvrhly-svet-do-jaderne-valky.html

Odrazy slunečních paprsků v roce 1983 málem uvrhly svět do jaderné války

Na pokraji jaderné války byl svět naposledy 26. září 1983. Tehdy krátce po půlnoci vypukl poplach v tajném velitelském centru u Moskvy. Sovětský systém včasného varování vydal totiž signál, že Američané odpálili jadernou raketu. —

I když ale signály z družicových přístrojů ukazovaly stále další starty, na záběrech kamer na družicích žádné stopy startujících raket vidět nebyly. V tom si prý Petrov vzpomněl na kohouty: když začne kokrhat jeden, připojí se hned další. A setrval u svého: je to falešný poplach. —

Nezvyklá konstelace nebeských těles vedla prý k tomu, že se sluneční paprsky odrážely od oblaků do senzorů družic tak, že to vypadalo jako starty raket.

[5] Chruščov. Člověk a jeho doba – William Taubman. BB/atr s.r.o., Praha 2005. (Orig 2003)

[6] Lidi. Aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse. 1. díl – Milena Holcová. Nakl. Šalvar, Brno 2001

První tři roky jsou v životě každého Japonce snad jediné období, které lze právem označit jako bezstarostné. Kult dětí se vztahuje právě k prvním létům života a tak, jako jsou Japonci po celý zbytek života vedeni k ohleduplnosti, respektu a loajalitě, tříletí caparti se mohou dovolit prakticky cokoli. Někdy tím maminky dostávají do skutečně svízelné situace. — Teprve v okamžiku, kdy se chlapeček rozhodl světlou barvu mých vlasů osahat, zasáhla a s mnoha rozpačitými úklonami jej, zmítajícího se, odvlekla.

Podobnou situaci jsem opakovaně zažívala i v Číně. Průběh však býval přesně opačný. — Kradmo sleduji maminku, která dítě ponouká, ať se osmělí a naváže se mnou kontakt. To udělá dva nejisté kroky mým směrem. Neodolám a povzbudím je mimikou. Dítě zareaguje stejně, jako by na ně pomrkávala lochneska. Zkoprní úlekem a pak se střemhlav vrhne do mateřské náruče. Všichni se chápavě smějí. s. 103

[7] Když jsem byl malý kluk – Erich Kästner. SNDK, Praha 1966. (Orig. Atrium, Zürich 1957)

[8] MF OnaDnes 10.4.2012/č.15/s.4 Markéta H., antropoložka

[9] Staré hodiny – Ernest Claes. Vyšehrad, Praha 1972. (Orig. Wereld-Bibliotheek, Amsterodam, Holland)

[10] http://www.zvedavec.org/komentare/2014/03/5902-juvenilni-justice-v-norsku.htm

[11] http://www.finance.cz/duchody-a-davky/socialni-davky/davky-pestounske-pece/odmena-pestouna/

[12] http://prozeny.blesk.cz/…/kveta-fialova-pepicka-miluji-jako-by-mi-bylo-16.html
 

Bohumír Tichánek
http://www.tichanek.cz/

hodnocení: 5
hlasů: 1

9 komentářů

Přidat komentář
  1. K tématu bych si dovolil jenom nesměle upozornit na mimořádný význam porodu a bezprostřední poporodní péče (např. neoddělovat maminku od dítěte) jak to dopodrobna popisuje Vlastimil Marek ve své knize Nová doba porodní i jinde (viz blíže http://blog.baraka.cz).

    1. p. udo,

      a čo by ste povedal na fakt, že odporné zlo, sa vkradlo do duší operencov. Odporná, hnusná kukačka vyhádzala vajíčka ,,iného vtáčika“ na zem a tieto sa rozprdli a život z nich bol fuč. A matka namiesto tých 4 svojich vajíčok sa stará o to jedno gigantické a ked sa z neho vyklube odporná žrava obluda, nepravá matka a nepravý otecko len tak kmitajú a vychovávajú tuto obludu. Bol aj nepravý otec Ježiška v pozícii nepravých rodičov vtáčika, či vedel, že Ježiško je synom Obludy a on sa stara o neho, lebo ho k tomu prinútili inštinkty, alebo láska ? Vedel, čo sa z malého Ježišťoka vyklube, ked dosiahne 33 rokov a otočí biblický svet totálne naruby?

  2. Díky pane Tichánku za lidský příspěvek. To dobré, co lidi vytvářejí je na jedné straně, to druhé, zlé, je na druhé. Když si otevřete noviny, internet, zprávy, co přesahuje? Kšeft, náklad novin? Za tím se skrývá senzace, která bývá většinou z oblasti negativity. Alespoň já to tak vidím. Byla někdy jako první televizní zpráva, že paní ta a ta ráno vypravila do školy svých pět dětí a dvě adoptované, všichni měly úkoly v pořádku, a ona bude dopoledne prát, chystat oběd, pracovat na zahrádce a pak dělat s nimi úkoly, zatímco manžel pracuje, aby rodinu uživil? Koho by to zajímalo. Ale že nějaký vnuk utloukl babičku, či nějaký mladý člověk, závislý na automatech, okradl rodiče a nebo že byl zastřelen někdo…..násilí, netolerance atd. ? Toho jsou plné zprávy.

    Jak tu bylo mnohokráte zdůrazněno – tento svět není místem, kde vítězí a zvítězí dobro, láska, úcta jednoho k druhému, spravedlnost.

    O to více pak potěší to uvědomění si toho, že bez nějakého patosu může některý jedinec / i s rodinou / jít na stranu dobra, nebýt vtažen do těch špatných, až nelidských vztahů, i když, z pohledu třeba toho chtěného konzumního světa,kde je měřítkem úspěch, bude třeba mít takový člověk chudobnější stůl, domeček…..atd..

    Ještě jednou díky za Váš příspěvek.

    Venda /Václav Žáček /

    1. Pane Vendo, výstižný a pravdivý komentár! Ale evokuje mnohé otázky o príčine tohoto stavu vo svete, keď sa venuje mnoho pozornosti tomu zlému a málo pozornosti tomu dobrému. V čom je príčina? A ako by sa to mohlo zmeniť? Významný čínsky mysliteľ Lao-ć za skutočnú príčinu všetkého zla označuje ľudskú túžbu po moci a niečo podobné sa píše aj v Biblii (snaha vyrovnať sa Bohu). Nie v jeho láske, ale v moci. Ako liek na to navrhuje „wu-wej“, čo prekladám ako „neuplatňovanie moci“. To nie je ničnerobenie, ale konanie podľa „Ducha lásky“. Slovo „láska“ sa u nás však dehonestovalo na sex a tak jeho pravý význam sa vo svete už ani neobhajuje.
      Pekný deň!

      1. Pán Degon,
        hovoríte o dobre, a pritom citujete Bibliu, že „za všetkým zlom je snaha ludí vyrovnať sa Bohu“. Čítali ste Bibliu vobec? Ja tvrdím, že za všetkým zlom sveta je práve Biblia a jej neuveritelná do neba volajúca lož a vymývanie mozgov a propaganda tvrdiaca, že jasné ZLO, teda vraždenie, genocída, mučenie, zvola aj samotná neschopnosť tvorcu čokolvek stvoriť podla jeho želania, je vraj najväčšie DOBRO. Dokial človek nerozozná biele od čierneho a neuvedomí si, že Jehova vrajBoh je číre ZLO, dotial bude na svete len trpieť a čudovať sa vlastnému utrpeniu.
        DOBRO aj ZLO sú v skutočnosti len relatívne pojmy. A to je aj vysvetlenie, že ludia dobrého srdca a aj vysokej inteligencie možu vraždiace biblické hovädo nazývať kludne nekonečnou láskou. Ale ak napriek relativite dobro a zlo posudzujeme, ale vždy podla inej miery, takže si ich navzájom mýlime, sme chytení v klietke zhuby, tmárstva, slepoty a otroctva. Je načase tisícročné tradície tohoto zotročenia konečne zrúcať. A začať u zdroja – pomenovať ZLÉHO, krutého, neschopného a vraždiaceho „boha“ pravým menom – Jehova DIABOL.

  3. Pane Tichánku,

    tento Váš materiál bych dal do vyučovacích osnov ve školách a do večerních kurzů pro rodiče.
    Je vynikající (a plný inspirací).

    Mějte se pěkně

  4. Díky za kladná hodnocení; působivé jsou záznamy o dětství, jež zanechali Claes a Kästner. Lidé jednotlivci a snad i mezistátní vztahy jdou po desetiletí k lepšímu, ale…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2017