Zdánlivě jednoduchá otázka! Co je po smrti? (2. část)

Co skuteční Mistři minulosti vypozorovali o pobytu naší duše po fyzické smrti, a to v čase svého života, a jaké nám tu zanechali informace? Než se k tomu dostaneme, ještě jeden nepřehlédnutelný fakt. Žijeme v tomto hmotném světě, kterému se říká z pohledu duchovní vědy škola života nebo vězení života. A platí tu jeden velmi důležitý a též i sympatický fakt: my jsme v tom fyzickém žití duchovními bytostmi, které tu na zemi sbírají v lidských tělech životní zkušenosti! A není tomu naopak, že bychom byli fyzickými bytostmi, které mají někdy duchovní prožitek či zkušenost! A právě to sbírání je pro duši procesem poznávání, na jehož konci může přicházet uvědomění, že sem do hmotného světa ve své podstatě nepatříme. Po tomto poznání přichází snaha o návrat do oblasti, odkud byli prarodiče vyhnáni, zpět do té Rajské zahrady. Není tomu jinak.

obrazek522Ještě se v krátkosti musím zmínit o tom, co dělá tuto naši snahu těžkou a často i nepřekonatelnou. Naše duše má opravdu velmi silného protivníka, který je hlavním nástrojem a spojencem a vskutku spolehlivým AGENTEM Negativního vládce světa, Satana, a který je nám, naší duši, neustále velmi nablízku! Je jím naše mysl. Ta tvoří první obal duše, z pohledu cesty duše shora dolů do hmotného světa. Proto ta blízkost! Mysl, jak již bylo řečeno, jedná, přemýšlí, vytváří a na základě této činnosti a práce, pro kterou čerpá primární energii právě od naší duše, se jí pak na nějakém „onom světě“, v posmrtném životě, dostává určitá náplň převýchovy. Jako důsledek poznání, kde chybovala, či kde naopak činila dobro.

Mysl má duši především sloužit a chránit ji, svou podstatou však jako první obal zastírá její zářící energii. Má ji především pomoci, aby ve spolupráci s dalšími těly, jako obaly, které jsou nutnou výbavou v nižších jemnohmotných světech, mohla vůbec v tom pro ni nepřátelském světě přebývat. Ale protože MYSL funguje v hmotném světě a pro spojení s hmotným stvořením používá své smyslové orgány a protože tuto kombinaci používá právě jen v hmotném světě, zapomněla v průběhu tisíců různých úrovní životů často na svůj pravý úkol. Stává se dominantní a po mnoha těchto životech, i v jiných nižších formách, je otrokem právě těchto tělesných smyslů, zatímco by měla sloužit duši. Mysl, zdůrazňuji to v uvozovkách, „získává“ z tohoto spojení zhoubné nemoci smyslného života, tzv. „zhoubné vášně“, které v podstatě znamenají vytváření a naplňování tužeb a přání, a to vede až k navození a ustalování zvyků. Jejich udržování a rozšiřování je pro mysl příjemné, chtěné a koneckonců pohodlné a vše se děje právě pomocí smyslů, jejichž uspokojování je pak její vskutku dominantní činností, která pak již sama všechno to smyslné jen zdokonaluje a dotváří. Tyto vášně mysli se jmenují chtíč, hněv, chtivost, lpění a egoismus. Podrobně si jich všimnu v chystaném povídání o dobru a zlu.

Možná si řeknete, že by si měla duše jednoduše dupnout a stát se vládcem. Ale ono to tak jednoduché není. Duše, jako esence a produkt nejvyššího Stvořitele, vyživována jeho věčným vyzařováním, tu existuje se svým vědomím v cizím a pro ni v jednoznačně nepřátelském hmotném prostředí a další dva příkrovy pod myslí ji zakrývají tak, že přístup k ní je velmi obtížný. Její jasná zářící energie je ukryta jako by pod těžkými závěsy. Tyto příkrovy jsou vlastně ty v počátku zmíněné kožené suknice, kterými Hospodin Bůh oděl Adama a Evu a které byly nezbytnou výbavou duše při jejím klesání přes mnohé nižší regiony, až do této hmotné úrovně a do hmotných těl a plánů. Co to v praxi našeho života znamená?

Naše duše, Boží podstata, říkáme ji naše pravé JÁ, moc možností ve fyzickém světě, pod vlivem smyslů a mysli, nemá. Jedním z těch těl je tzv. astrální či energetické tělo, které je tím tělem z úvodu (světelné), jež je určeno právě pro život v první duchovní úrovni po smrti a které v čase života „zařizuje“ plnění všech našich přání. Duše s myslí také s jeho pomocí komunikují s fyzickým tělem za života v hmotném světě. Proč o tom tak široce hovořím? Uvědomění si své duše, spojení se s ní současně s probíhajícím ukázněním mysli je tím procesem, který nás má za života přivést k nejvyššímu poznání, k poznání Boha-Stvořitele, ze kterého pochází naše věčná podstata. Mistři duchovních nauk říkají, že poté již následuje návrat duše, vyvázání se z dalších inkarnací, z dalšího znovuzrozování. V náboženstvích se tomu říká život věčný!

Dobrého není nikdy dost a proto radostná zpráva – duše se umí z područí mysli vymanit. Škola života v hmotném světě je různě dlouhá, strastiplná a obtížná, ale jakmile dojdeme v životě k poznání, že cíle v uspokojování materiálních tužeb a přání nejsou tím podstatným, můžeme se dostat na duchovní Cestu a získat novou kvalitu vyznačenou jako Cestu k Poznání. A to již budeme na pokraji možnosti a až neuvěřitelné výhry, o které se nám dosud ani nesnilo a tím i nastartování zásadní změny v dosavadním životě! Tento postup je dán přímo Bohem a je tím prvním předpokladem návratu k jeho Zákonu Jednoty. Popis, jak toho docílit, know-how té nejvyšší školy a cesty, by bylo na velmi dlouhé povídání. Většina populace by snad ani neměla zájem, protože tady spíše vládne „honba za zlatým teletem“ a život „na věčnosti“ patří do oblasti báchorek. Přesto však ještě malé posunutí se!

Naskýtá se otázka, co tedy bude POTOM? Co se děje po fyzické smrti člověka? Musím podotknout, že mnozí z vás mohou nyní očekávat nějaké velmi konkrétní informace. Možná někoho zklamu, ale možná také naopak, mé informace toto očekávání přesáhnou. Někteří se možná nějak stáhnete do sebe a přestanete sdělenému věřit.

V soudobé literatuře je řada děl, která si problematiky posmrtných zážitků všímají podrobně. A podotýkám, že je čteme rádi, protože to zavání určitou „senzací“. Velmi známé jsou např. knihy Američana dr. Moodyho, který zaznamenával zážitky pacientů či dalších lidí, kteří např. po autohavárii prožili tzv. klinickou smrt. Popisovány jsou zážitky, stavy vědomí v krátkém čase do několika málo minut po této údajné smrti. Viděny byly různé tunely, spirály, jejichž konec byl v modravé či jiné záři, krátké tušení či poznání něčeho velmi neobvyklého, také však úžasně nádherného, z čehož se mnohdy nechtělo těmto lidem vracet zpět.

Nám však nejde o minuty, ale o mnohem delší časové úseky, mnohdy to jsou celé věky, které duše zemřelého prožívají na tzv. „onom světě“, v jiných úrovních stvoření. První zásadní informace i tady říká to, že kvalita života před smrtí určuje i kvalitu života po smrti těla. Vytváření dobré karmy nás umístí do některého z nebí, kde si užíváme něco jako odměnu, naopak špatná karma – špatně odžitý život – nám po smrti zajistí pobyt v  některé části, kde musíme mít určitou možnost nápravy – dá se to pracovně nazvat samozřejmě i peklem! Faktem je, že zemře-li fyzické tělo, tak vzory, zkušenosti a záměry našeho mentálního a duchovního těla se téměř nezmění. Přesuneme se na takové zážitkové roviny vědomí, jaké jsme si připravili předem. Velmi důležitým poznatkem je také ta skutečnost, že duše v beztělesném stavu, tedy po smrti, si již nemůže získat žádné nové zásluhy, nýbrž bude snášet jen následky z právě ukončeného života!

Objasním ještě, odkud se tyto bezesporu zajímavé a určitě i nové informace berou? Poskytují je mistři mysticismu, duchovní nauky, která není mezi lidmi příliš známa. Podstata mystiky je všeobecně chápaná jako transcendentní zkušenost ve sféře vědomí. Mystik má tyto nadskutečné, nadsmyslové zkušenosti, přesahující rozumové i smyslové chápání. Znamená to, že jde o něco, co takový člověk skutečně prožívá, ne o nějakou filosofii nebo dogma, něco co čte a studuje. Stručně řečeno – jde o rozšíření normálního vědomí, o jeho rozpínání, o probuzení skrytého potenciálu. Sv. Pavel říká v Novém Zákoně Korintským: „na každý den umírám“. Pro nás zkušenosti mystiků znamenají jediný skutečný zdroj informací o životě mimo hmotný svět, tzn. v úrovních, ve kterých se pohybuje duše po smrti fyzického těla. Zajímavé je také, jak Mistři popisují proces umírání. Začíná stahováním vědomí ze spodních končetin, poté z rukou, těla a nakonec nás opouští skrze tzv. oční centrum. Umírání je tedy postupná ztráta vědomí těla. A mystici jej skutečně prožívají velmi často, a to tehdy, kdy si to sami přejí, a za naprosté jistoty, že se do svého dočasně „odloženého“ těla opět vrátí. To jen na vysvětlenou ke sdělení sestavitele Bible, k apoštolu Pavlovi.

První úroveň, do které vstupují po fyzické smrti všechny duše, je tzv.oblast ANDA neboli astrální svět. (Východní nauky mají většinou jednotlivé regiony všech duchovních oblastí pojmenovány – názvy jsou ze sanskrtu a je jich opravdu velmi mnoho.) Nebudu dále podávat nikterak podrobný výklad, bude možná jen stačit, že každý vyšší svět je tomu nižšímu nadřazen co do kvality své látkové podstaty, rychlosti vibrací a míry projevu světla a míry zastoupení duchovnosti.

Oblast ANDA, astrální svět, je mnohem rozlehlejší než náš celý hmotný vesmír. Má své hlavní místo, což znamená vrchol této oblasti a nebo také jeho energetické centrum, které nazývají mystici-Mistři Sahansdal Kanval. V Bibli bývá v Novém Zákoně označován jako Nový Jeruzalém. Jinak se tomuto místu říká také „tisíci plátkový lotos“ jako sedmá čakra, neboť se skládá z obrovského hroznu-shluku úchvatných světel všech barev spektra a ty jsou vlastní energetickou centrálou pro nižší oblasti. Pod ním se nachází mnoho astrálních podoblastí, tzv. nebí či očistců, tj. nápravných zařízení, v nichž probíhá nekonečně různorodý život. Vše je tu vyššího řádu než na Zemi, vše je prozářenější a krásnější – ovšem kromě částí zvaných očistce, které jsou určeny k nápravě charakterů. A do nich se po smrti fyzického těla odebírá podstatná část pozemšťanů! To vše je pochopitelně pro náš zrak neviditelné kvůli vyššímu kmitočtu vibrací, jinak řečeno, je to mimo naše zorné pole. Přirovnáme-li to ke slovníku vědců, kteří zkoumají sluneční spektrum, jsou tyto astrální světy nad a za oblastí ultrafialového světla.

Horace Vernet - Anděl smrti (1851)

H. Vernet – Anděl smrti

A nyní již jen stručně. Po smrti člověka se duše neodvratně potkává s tzv. poslem smrti, nelze ho minout, protože ON vždy spolehlivě čeká. Křesťanský svět jej nazývá temným andělem či andělem smrti, v Indii to jsou jamdúti – poslové krále smrti Jamy, kteří se o nové příchozí bezezbytku postarají. Je to jejich jediná povinnost. Duši pak čeká určitý soud, rekapitulace předchozího života s následným rozsudkem, který obdrží každá bytost podle svých zásluh. Zajímavé je, že rozsudek není nikdy zpochybňován, protože je vždycky spravedlivý. Přirovnat to lze k tomu, jako byste se společně se svým soudcem dívali na film svého života, vše znovu viděli a spolu s ním souhlasně potvrzovali: „aha, tady jsem udělal velkou chybu, tady jsem byl lumpem, darebákem, tady jsem lhal, podváděl, kradl… atd.“ Není tu žádná obhajoba, nepodávají se žádná odvolání, také se nežádá o milost. Podle závěrečného rozsudku se zemřelý dostává do místa svého nového pobytu, kde zůstává po dobu, která mu byla určena k nápravě. Jak již bylo zmíněno, v případě předchozího špatného života následuje spravedlivý rozsudek – trest, který však není žádnou mstou, ale vždy vede jen k vylepšení charakteru jedince.

Je důležité říci, že božská nekonečná láska soudí tak, aby se především mysl mohla očistit a byl ji umožněn nový život v určitých parametrech kvalitnější a aby tak mohla postupně dosahovat vyšších oblastí, jinak řečeno duchovně růst, napomáhat růstu a ne jej brzdit! Jak jinak toho lze dosáhnout, než cestou osvobozujícího trestu a výchovy v posloupnosti na sebe navazujících nových životů, pochopitelně i s odžíváním karmických dluhů!

Nabízí se otázka, proč si lidé po svém novém narození nepamatují své minulé prohřešky, za které trpěli na onom světě a budou odžívat karmické vyrovnání? Kdyby si lidé své chyby pamatovali, již by je nedělali a brzy by byla tato planeta bez života. Podvědomě však narůstá odpor ke konání, kterého se máme vyvarovat a své říká i naše svědomí.

Kdo očekával nějaký detailní popis toho, co nás očekává po konci života, může být teď asi zklamán. Zajímavé je, že dosti značné procento lidí by rádo slyšelo, jak bude všechno báječné, že nás snad očekávají nějaké nadýchané mráčky, rajská hudba atp. a že se není čeho bát. Skutečnost však bude taková, jakou si zasloužíme, jak po smrti, tak po případném dalším narození se do nového fyzického těla – do nové školy života.

Závěrem bych chtěl ještě jednou poukázat a apelovat na důležitost kvality našeho života právě teď, tady, v tomto současném hmotném stvoření, který prožíváme. Jak jsem zdůraznil, rozhoduje o mnohém a je jen a jen na nás, zda zvolíme Cestu Dobra či Zla, Cestu Světla či Temnoty, Cestu Touhy po Poznání či cestu po požitcích tohoto materiálního světa. Nezapomínejme, že jsme tvůrci našeho osudu, toho současného i toho budoucího. Najděme si klidné místo, odpoutejme se od našich běžných starostí a po chvíli ztišení se ptejme sami sebe, jak jsme na tom z hlediska touhy na změnu orientace pro nastoupení duchovní cesty. Chceme ji vůbec, chceme se změnit v přístupu k životu? Také můžeme mít pocit, že účast zde byla omylem, ze slušnosti jsme vydrželi až do této chvíle a již zítra se budeme nanovo nořit do světa hmoty, tužeb a nekonečných přání, jejichž naplňování nás tu bude držet i pro další životy. Cesta k prvotní Jednotě všech sil a energií, je Cestou Lásky a Harmonie, kterou pro své vyspělé duše připravil náš Nejvyšší Stvořitel. Nejprve je však nutné se na Cestu poznání sebe sama vydat a učinit ten první a nezbytný krok.
 

Václav Žáček, 18.10.2011
(základní zdroje – učení Sant Matu, univerzálního učení Jógy slyšitelného životního proudu)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016