Ženství…

Daniil Andrejev - Růže světaUvádím pouze malou část kapitoly, která se věnuje jedné z nejdůležitějších polarit zde na planetě, v hmotném světě. Úryvek její části je z obsáhlého díla ruského spisovatele D. Andrejeva Růže Světa a současně se může stát i náplní dalšího studia. Autor svými mystickými vhledy získal obrovské informace a pokouší se je naším jazykem dostat do takového „tvaru“, který by byl pro nás, čtenáře, lépe pochopitelný. Z mystických transportů za, nad a do „jiných“ světů však přinesl s sebou i nové, originální výrazy, které vysvětlují „barevnost“ jeho cesty tak, aby se stala srozumitelnější. Tyto nové a dosud neznámé výrazy jsou objasněny přesnou citací z autorova slovníku. Pro větší přehlednost jsem tyto výrazy v textu uvedl vždy tučně a doporučuji, z mé vlastní praxe při čtení díla, se s nimi ihned seznámit. Jsou za úryvkem v malém slovníku. Ještě považuji za nutné sdělit, že autor psal knihu v letech 1950 až 1958. Některé jeho závěry či názory je proto dobré posuzovat se zřetelem na více než šedesátiletý odstup od nynějšího poznání, rozdělení světa, morální úrovně…
 

Kniha VI – Vyšší světy, kapitola 3 – ŽENSTVÍ

Myslím si, že správná náboženská odpověď na otázku o lásce mezi mužem a ženou může být pouze jedna: tato láska je požehnaná, překrásná a svatá do té míry, pokud jde o lásku tvořivou.

Co mám tím na mysli?

Mám tím na mysli, že nejrozšířenějším druhem tvůrčí lásky v našem eónu je rození a výchova dětí, což však vůbec není jediný druh tvůrčí lásky a láskyplné tvorby. Společná práce v jakékoli oblasti kultury, vzájemná výchova nejlepších stránek osobnosti, vzájemné sebezdokonalování, vzájemná inspirace k náboženské, umělecké a vůbec libovolné tvořivé práci, a nakonec i obyčejné štěstí mladé, svěží, vášnivé lásky, které oba dva obohacuje, posiluje a pozvedá – to vše je božská tvůrčí součinnost, neboť vede k prosvětlování a umocňování jejich osobností, k rozšíření světového oceánu radosti a lásky. Paprsky nádherné lásky mezi mužem a ženou se pozvedají a upevňují nejvyšší světy, které jsem v jedné z předchozích kapitol charakterizoval jako Vlny Světového Ženství. Dokonce i v tom případě, kdy oba zamilovaní zaměřují svou společnou práci chybným směrem, kdy má jejich práce společensky škodlivý smysl, si odsouzení zasluhuje pouze zaměření této práce; naopak impuls společné tvorby, kterým je tato láska poznamenána, duch spojenectví a přátelství, jímž je proniknuta, jsou požehnány shora.

Dokud se lidstvo tělesně nepromění, zůstává láska mezi mužem a ženou jakoby přibita k pohlavnímu pudu. Časem se to změní. Tvořivost lásky změní svůj obsah. S proměněným lidstvem se vůbec nebude spojovat pojem tělesného rozmnožování. Monády se budou vtělovat do prosvětlených těl zcela jinak. V podmínkách našeho eónu však základním druhem láskyplné tvorby samozřejmě zůstává rození a výchova dětí.

Problematice výchovy jsou věnovány kapitoly na konci knihy. Na tomto místě se zmíním o některých zvláštnostech těch historických úkolů, které nyní začínající cyklus epoch staví právě před ženu, a to nejen v oblasti výchovy, nýbrž i v životě vůbec.

Od mužů a od některých žen, kterým není vlastní hluboké pochopení principu ženství, můžeme slyšet rozhodné tvrzení, že kulturní a tvůrčí úkoly obou pohlaví jsou naprosto stejné, a jestliže dosud žena zaostávala ve společenské oblasti – v politice, technice, filosofii a dokonce i v umění – za mužem z hlediska objemu a významu tvorby, pak to lze vysvětlit pouze tím, že se žena vždy nalézala v podřízeném a utlačovaném postavení.

Tento názor je rozšířen víc, než si myslíme. Můžeme ho dokonce nazvat názorem běžným.

Copak žena vždy a všude byla v utlačovaném postavení? Před ženami stejně jako před muži je již dvě stě let otevřena v Evropě a Rusku brána tvůrčí práce v oblasti literatury a umění – týká se samozřejmě privilegovaných tříd. Mám připomínat, že i když se během těchto dvou staletí (jakož i vůbec za celé období lidských dějin) objevil mezi ženami nemalý počet bezesporu nadaných hudebních interpretek, přesto ani jedno ženské jméno neobohatilo panteon geniálních hudebních skladatelů? Nerad musím poukázat na to, že mezi koryfeji světové literatury připadá na dvě stě či tři sta mužských jmen šest či sedm ženských.

V mnoha zemích získaly ženy již asi před stoletím právo na vysokoškolské vzdělání. A s úspěchem nahradily muže v širokých oblastech profesionálních činností: v nemocnicích, laboratořích, za školními katedrami, někdy i ve vědeckých expedicích. Kde jsou však ty stovky jmen vynikajících žen-vědkyň, které by vyvážily stovky mužských jmen, jež se za toto období stala známá celému světu? Světové divadlo se jako hvězdné nebe třpytí jmény skvělých hereček. Získala však skutečnou celosvětovou proslulost alespoň jedna žena – režisérka? Slyšel někdy někdo něco o ženě – velkém filosofu, velkém architektu, velkém státním činiteli, znamenitém metalurgovi, moudrém kritikovi, skvělém organizátoru výroby, slavném šachistovi? – Popírat či ignorovat tato fakta znamená podepsat se pod úplnou ztrátou objektivity! Místo popírání faktů by bylo plodnější změnit úhel pohledu na ně. Je žena méně nadána než muž? Je zcela nesporné, že v některých směrech ano. A stejně tak je nesporné, že v jiných směrech je žena obdařena vlohami, které muž nemá a nikdy mít nebude. Rozumí se samo sebou, že by bylo reakční absurditou popírat, že žena může být dobrým geologem, svědomitým inženýrem, talentovaným umělcem, kvalifikovaným chemikem či biologem, nebo pochybovat o užitečnosti a hodnotě její práce v těchto oblastech. Je však možné a nanejvýš nutné osvojit si dva nesporné fakty: za prvé to, že seznam geniálních činitelů v těchto oblastech se neobohatil a stěží se kdy obohatí o ženská jména, za druhé to, že žena je nenahraditelná a vysoce nadaná v něčem jiném.

Mateřství. Výchova dětí. Vytváření domácího krbu. Starost o nemocné a léčení. Etické ozdravení zločinců. Přetváření přírody. Zdokonalování zvířat. Některé směry náboženského života. Tvořivá láska. A nakonec i tvůrčí oplodnění duše toho, jehož si zamilovala. V tom je žena nenahraditelná a neomezeně nadaná.
V prvním a posledním z těchto druhů tvorby je žena nenahraditelná absolutně.

V ostatních za ní muž zaostává ve stejné míře, v jaké za ním zaostává ona na poli státnické činnosti či technických věd. Neboť zde je zapotřebí právě ženských duchovních kvalit, jemnosti, láskyplné něžnosti, sebeobětování, trpělivé houževnatosti, šetrnosti, vnímavosti, srdečnosti, pozornosti.

Ve sférách nejvyšší tvorby dochází k čemusi zcela opačnému než to, co vidíme ve světě fyzickém: oplodňujícím principem je zde žena, principem formujícím a ztělesňujícím je muž. Božská komedie je plodem dvou, bez Beatrice by nespatřila světlo světa stejně tak jako bez Danta. A kdybychom pronikli do hlubin tvůrčího procesu většiny velkých umělců, přesvědčili bychom se, že právě žena vhodila duchovní sémě jejich nesmrtelných děl do hlubiny jejich podvědomí, do nejtajnějšího lůna tvorby. Myšlenka postavit ve Výmaru pomník Ulrice von Lewetzov, která inspirovala Goetha k nejkrásnějším veršům, je správná a hluboká. A není třeba být na rozpacích z toho, že ve většině životopisů umělců je těžké dopátrat se vnějšími způsoby těch ženských jmen, která si zaslouží vděčnost potomků ve stejné míře jako jména umělců samotných: někdy ani sami umělci nevědí, komu vděčí za símě svých děl. Každý z nich se to dozví v určené době a na určeném místě za hranicemi Enrófu.

V lidstvu tisíce let bujel princip mužství a mužnosti: síla, opovážlivost, pýcha, odvaha, dalekosáhlé cíle, krutost, bojovnost. Existuje španělské rčení, které tíží vědomí a pobuřuje svědomí: „Muž musí být krutý.“ Bohužel, národ, který toto pořekadlo vyslovil, je také vrchovatě naplnil skutky. Nelidskost conquistadorů a zvěrstva španělské inkvizice vyzdobily stránky světových dějin obrazy takové krutosti, že vyzařují zlo, které nepřestává dodnes působit na lidské duše.

Mnohé další národy přitom jen málo zaostávaly na tomto poli za Španěly. Po tváři Země se tisíciletí za tisíciletím převalují vlny válek, vzpour, revolucí, teroru, zuřivého a nelítostného zúčtování: nespočetné kapky vytvářejí tyto vlny, to jsou mužské vůle a mužská srdce. Někdy se hovoří o ženské krutosti. Bože můj, copak ženy začínaly a řídily krveprolití Čingischánů, Tamerlánů, Napoleonů, mučení ve věznicích, zuřivost jakobínského teroru, masové represálie fašistických a dalších diktatur?… Dějiny znají ženy – travičky, bratrovražedkyně, vražedkyně dětí, rafinované sadistky, neznají však ani jednu, jejíž historický význam by byl srovnatelný s významem Tiberia a Nerona, Assarhadona a Alla ad-Dína, Torquemady a Pizarra, Alvarese Alby a Robespierra, Hrozného a Skuratova, Himmlera a Beriji.

Nesmělý princip ženství, zahnaný do hloubi rodinných buněk, se zachránil před záhubou jenom díky tomu, že bez něho je samotný muž neplodný, a protože fyzické pokračování lidstva není bez ženy možné.

Až dosud se proklamovalo, že nejenom muž, nýbrž i žena musí být „mužnou“. Jestliže chápeme pod mužností statečnost a vytrvalost v životním zápase, pak je tomu samozřejmě tak. Jestliže však pod ženstvím chápeme nikoliv styl zvyků a chování, nikoliv upejpavost a sentimentalitu, nýbrž spojení dobroty srdce, vnitřní krásy, něžnosti a schopnosti každodenně se obětovat pro ty, které miluješ, pak nejen žena, nýbrž i muž musí nabýt rysů ženství. Kdy se nakonec lidstvo dočká epochy, v níž nebude chybně pojatá mužnost měnit muže na krutého dobyvatele, na rváče, jenž se vychloubá svou hrubostí, na směs krocana s tygrem? Kdy v něm přestanou vychovávat falešný stud před vlastní, zatajenou něžností, kterou potlačuje a znásilňuje on sám?… Bude těžké překonat tento tisíciletý komplex předsudků, apriorních představ, duševní zmrzačenosti a atavistických pudů, je však nutné jej překonat. Za každou cenu.

V metahistorii nejnovější doby dochází k tajemné a posvátné události: do naší bramfatury proudí nové tvořivé božské síly. Od pradávných dob o této události snily nejkultivovanější hlavy a nejvznešenější srdce. Nyní se to uskutečňuje. První článek této události – události takového významu, že je ji možné porovnat jedině s lidským vtělením Planetárního Logu – vznikl na pomezí 19. století: bylo to sestoupení sil Věčné Panny-Matky, ne však již neosobní, jak k tomu došlo již podvakrát v dějinách lidstva, nýbrž zesílené svým osobním charakterem. Z výšin Vesmíru sestoupila do Šádánakáru velká Bohem zrozená monáda. Vstoupila do Raórisu, jedné z nejvyšších vrstev naší bramfatury, kam téměř o sto let později bylo dáno pohlédnout Vladimíru Solovjovovi, když v egyptské poušti prožil ve hvězdné noci ohromující průlom vědomí (hovoří se o mystickém zážitku, který prožil V. S. Solovjov v době cesty po Egyptě (říjen 1875 – březen 1876); mezi 25. a 27. říjnem 1875 se mu „zjevila“ Sofie – Moudrost Boží, což popsal ve své poémě Tři setkání (1898)) a na vlastní oči spatřil tuto velikou Ženskou Bytost. Ji, Přesvětlou a Požehnanou, vyjadřující princip Ženskosti a Ženství jakožto hypostáze Trojice, zveme Zventa-Sventána* (hvězdička značí doplňující objasnění-uvedeno ve slovníku na samém jeho konci) Nyní přebývá v Bajúšmi, v jedné ze sfér, jež patří k sakuále Vln Světového Ženství. Blíží se den jejího dlouho očekávaného sestoupení do jednoho z hlavních měst metakultur. Tam se má zrodit v těle z prosvětleného éteru jako dítě demiurga a jedné z Velkých Sester. S Ní sestoupí do tohoto zatómisu z Elity Šádánakáru zástup nejvyšších duší. To je Ona, naše naděje a touha, Světlo a Božská krása! Neboť toto zrození se v našich dějinách odrazí tím, co spatří naši vnuci a pravnuci: založením Růže Světa, jejím rozšířením mezi lidmi všech zemí, a pokud strašný duchovní pád nevrhne lidstvo dolů, do hlubin temnoty, příchodem Růže Světa k nejvyšší vládě nad celou Zemí.

Ne, to ještě nebude znamenat konečné vítězství sil Světla: vzpomeňme jen na jezdce Apokalypsy! Posloupnost apokalyptických jezdců však nebude taková, jak to předpověděl prorok na ostrově Patmos: jako první se přehnal Černý jezdec, symbolizující epochu hierokracie na feudálním základě. Nyní končí svou cestu druhý, Rudý jezdec: každý porozumí, co se tají za tímto symbolem. Očekáváme a doufáme v jezdce Bílého – Růži Světa, Zlatý věk lidstva! Nic nezabrání tomu, že se objeví poslední jezdec, Šedý: Gagtungr dosáhne toho, že se v lidské podobě zrodí ten, jehož připravuje již několik století. Epocha vlády Růže Světa však vyvolá takový pokles množství duchovních obětí, že ho nelze ani vyčíslit. Stačí vychovat řadu pokolení lidí zušlechtěného typu. Upevní sílu ducha v milionech, dokonce v miliardách kolísajících. Předem upozorní na blížící se příchod Antikristův, a když se ten zjeví – bude na něj poukazovat a odhalovat, bude pěstovat v lidských srdcích nezlomnou víru, pochopení metahistorických perspektiv a duchovních obzorů světa. Spousty lidí se díky Růži Světa stanou nepřístupnými pokušením příštího zplozence tmy.

A nejenom Růže Světa odrazí v Enrófu mystérium zrození Zventy-Sventány v jednom ze zatómisů: narůstání sil Ženství a jejich významu je v současnosti patrné všude kolem. Právě tím je podmíněno všeobecné úsilí o mír, odpor ke krveprolitím, zklamání z násilných metod společenských přeměn, růst společenského významu ženy, sílící něha a péče o děti, žhavá touha po kráse a lásce. Vstupujeme do cyklu epoch, kdy ženská duše bude stále čistší a širší; kdy se stále větší počet žen stane pramenem hluboké inspirace, citlivými matkami, moudrými vůdkyněmi, prozíravými vedoucími lidí. Bude to cyklus epoch, kdy se ženský princip projeví v lidstvu s nebývalou silou a vyváží až k dokonalé harmonii dosavadní panství mužných principů. Ten, kdo má oči, nechť vidí.

* * *

Z autorova slovníku:

EÓNY – zde světové periody charakterizované různým stavem Enrófu v nějaké bramfatuře. Rozdíl těchto stavů se určuje podle stupně projevu duchovních potencí v materiálnosti Enrófu. Přitom se hodnotí celkový převládající stav a ne jednotlivé odchylky od normy. Tak se v období vstupu Enrófu Šádánakáru do druhého eónu uskuteční transformace organické hmoty a při vstupu do třetího eónu i transformace hmoty neorganické. Tím se Šádánakár dostane za hranice světového Enrófu.

ENRÓF – název naší fyzikální vrstvy – pojem srovnatelný s pojmem současného astronomického vesmíru. Je charakterizován trojrozměrným prostorem a jednosměrným časem.

BRAMFATURA – skoro každé nebeské těleso má řadu různě hmotných vrstev, tvořících propojený a navzájem podmíněný systém. Bramfaturami se též nazývají systémy spojené společnými procesy probíhajícími v jejich vrstvách. Hlavním procesem, který spojuje vrstvy většiny bramfatur naší Galaxie, je zápas sil Prozřetelnosti se silami démonickými. Jsou ovšem i takové bramfatury, které plně upadly do moci démonické, i takové, které se od ní již naprosto osvobodily.

ŠÁDÁNAKÁR – vlastní jméno bramfatury naší planety. Skládá se z velkého počtu (více než 240) vrstev různé materiálnosti, odlišného prostoru a času.

MONÁDA – zde prvotní nedělitelná nesmrtelná duchovní jednotka zrozená nebo stvořená Bohem. Vesmír představuje nesčetné množství monád a jimi vytvářené rozmanité druhy materiálnosti.

METAHISTORIE – 1. Souhrn procesů, probíhajících ve vrstvách bytí odlišné materiálnosti s jinými typy prostoru a času, které prosvítají občas skrze proces vnímaný námi jako historie. Nyní leží mimo pozornost vědy a její metodologie. 2. Náboženské učení o těchto procesech.

PLANETÁRNÍ LOGOS – Velká, Bohem zrozená monáda, vyjádření Boha-Syna, božský rozum naší bramfatury, nejstarší, vlastně první monáda naší bramfatury, jejímž výrazem v lidstvu je Ježíš Kristus, stojící v čele přípravy našeho světa na střídání eónů. Planetární Logos je vůdcem všech sil Světla v Šádánakáru.

ZVENTA-SVENTÁNA – velká Bohem zrozená monáda, vyjadřující Věčné Ženství. Je to nevěsta Planetárního Logu, která sestoupila z duchovních kosmických výšin do vyšších vrstev Šádánakáru někdy před půldruhým stoletím a která musí projít prosvětleným vtělením (nikoli však fyzickým) v jednom ze zatómisů lidstva. Tuto metahistorickou událost odrazí v pozemském Enrófu vznik Růže Světa.

ZATÓMISY – nejvyšší vrstvy ve všech metakulturách lidstva, představující jejich nebeské světy; lůno vedoucích sil národů, sídlo synklétů. Celkový počet zatómisů včetně Arimóji, vytvářejícího se zatómisu Růže Světa, dosáhl třiceti čtyř.

METAKULTURA – vnitřní sakuály Šádánakáru, představující jakési segmenty jeho nižších vrstev. Metakultury sestávají z různého počtu vrstev, avšak každá má nutně tyto tři: vrstvu fyzickou – místo přebývání příslušného nadnároda (viz nadnárod), tvořícího svou kulturu v Enrófu; dále zatómis – nebeskou zemi prosvětlených duší tohoto národa; a konečně šrástr – démonické podsvětí, protiklad zatómisu. Všechny metakultury mají kromě toho určitý různý počet vrstev Prosvětlení a vrstev Odplaty. Povaha těchto světů se v každé metakultuře mění v souladu s průběhem metahistorických procesů.

SYNKLÉTY – houfy prosvětlených lidských duší přebývajících v zatómisech metakultur.

ARIMÓJA – v přítomnosti vytvářený zatómis (viz zatómisy) obecné kultury lidstva.

SAKUÁLA – zde systém dvou nebo několika vrstev různé materiálnosti, těsně mezi sebou propojených strukturálně a metahistoricky.

NADNÁROD – skupina národností spojená obecnou, společně vytvářenou kulturou.

ŠRÁSTRY – materiální vrstvy jiných prostorových souřadnic, spojené s některými zónami fyzikálního těla planety Země, zejména s „kompenzačními výběžky“ pevnin, špičkami obrácených k zemskému středu. Jsou příbytkem antilidstva, které se skládá ze dvou společně žijících ras – jigvů a raruggů. Ve šrástrech jsou zvláštní velká města a vysoce rozvinutá démonická technika.

JIGVOVÉ – hlavní z ras antilidstva. Vysoce intelektuální démonické bytosti, obyvatelé „rubu světa“ – šrástru.

RARUGGOVÉ – druhá z ras antilidstva, představující bytosti, které vznikly vývojem velkých dravců dávných geologických epoch po nekonečné řadě vtělení ve vrstvách démonické materiálnosti.

GAGTUNGR – jméno planetárního démona naší bramfatury. Má tři osoby, stejně jako některé jiné z nejvyšších hierarchií. První hypostází (osobou) Gagtungra je Velký Trýznitel Gisturg, druhou Velká Nevěstka Fokerma, třetí Velký Uskutečňovatel démonického plánu Urparp, nazývaný též Principem formy.

HIERARCHIE – v této knize se používá ve dvou významech:

  1. hierarchie jako stupnice podřízených hodností církevních, vojenských či administrativních;
  2. hierarchie (i v množném čísle) jako různé kategorie bytostí odlišné přirozenosti a odlišné materiálnosti – duchovních bytostí (např. hierarchie andělů, démonů, stichiálií, daimónů a mnohé další).

STICHIÁLIE – kategorie Bohem stvořených monád, jejichž rozvoj probíhá v Šádánakáru převážně v říši přírody, avšak ve většině případů není spojen s fyzickým vtělením. Vzhledem k tomu, že lidstvo má též aspekt svérázné přírodní říše, existují různé druhy stichiálií, spojené nikoliv s přírodními živly v širokém smyslu slova, ale s přírodním, živelným aspektem lidstva.

DAIMÓNOVÉ – nejvyšší lidstvo Šádánakáru, obyvatelé sakuály (viz sakuála) světů s čtyřmi prostorovými souřadnicemi a různým počtem souřadnic časových. Daimónové procházejí procesem utváření podobným našemu, ale nastoupili jej dříve a uskutečňují jej s větším úspěchem. S naším lidstvem jsou spojeni nejrůznějšími nitkami (některé z nich vyjasní celkový výklad).

* Již jsem hovořil o tom, že fonetika Enrófu nemůže přesně vyjádřit znění slov v jazyce Synklétu Světa: každé takové slovo je zde jakýmsi zvukovým a významovým akordem, zároveň je doprovázeno světelnými jevy. Přibližný smysl jména Zventa-Sventána je „Nejsvětlejší ze světlých a Nejsvatější ze svatých“. Kmen jména je slovanský, jelikož je zatómis, v němž se uskutečňuje Její zrození, spjat s národy převážně slovanskými.


Úryvek je z obsáhlého díla ruského autora Daniila Andrejeva, RŮŽE SVĚTA, svazek 1, vydání druhé, v roce 2011, vydalo nakladatelství Pavel Mervart první.

Více na www.pavelmervart.cz nebo o připravovaných titulech D. Andrejeva na: www.rodon.cz



Daniil Andrejev
Co říci na závěr. Často tu používáme až již klišé, že poznání světa TAM, v jiných sférách, je obtížné, zvláště pak proto, že náš jazyk nestačí k popisu viděného, slyšeného, vnímaného mystickými vhledy či transporty! Tento ruský autor však přináší k pochopení desítky nových slov, které objasňuje naší řečí a naší slovní zásobou. Tak jako je obtížné číst, lépe řečeno studovat, např. knihy lékařské bez slovníků vysvětlujících odborné, většinou latinské výrazy, tak i tato kniha duchovního zaměření by ani nemohla vzniknout, kdyby autor nepřinesl nové výrazy, popisující to, co u nás neexistuje.

Přeji všem, ať se i touto jen malou ukázkou oslavy ženství, úspěšně prokousají k pochopení toho, co chtěl autor říci. A možná i k tomu, že si tento vzácný klenot ruské duchovní literatury budete chtít koupit do své knihovny.
 

Václav Žáček /Venda/

hodnocení: 5
hlasů: 1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Gnosis.cz - Hledání Světla a Moudrosti, příspěvky čtenářů / provozovatel: Libor Kukliš, 2004 - 2016