- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Blíží se nejdelší noc v roce… (druhé pokračování)

slunce-zivot-smrtK minulému tématu mého článku o náboženství a jeho prolínáním se v životě lidí ještě i dnes, kdy pro mnohé lidské bytosti je to možná jednoznačný anachronismus, patří i smrt a víra. Dva fenomény, které mohou mít pro každého člověka v jeho životě různě chápanou důležitost.

Víra, jako věrná průvodkyně, ať ji i někdo nazývá například jen předpokladem či jiným názvem a smrt, jako konec působení tohoto těla, mysli a vědomi v nižších úrovních hmotného světa. Víru člověk má, bez ní by byl v kolotoči pochybností polapen a téměř neustále by budoval a uvědomoval si včerejší vztahy, které by s nevírou v novém dnu již neplatily. Zrovna tak má i čas, chtěl by ho ovládat, vlastnit, zastavit, ale ten má svého Pána.

Co opravdu vlastníme v tomto životě? Pomíjivé tělo se smysly, které přestanou po jeho smrti fungovat? Ne! Je pomíjivé a jeho vlastnění je iluzí. Co bychom chtěli ale vlastnit? Zdraví? Ovšem, ale to by byl již krůček k pojmu věčnosti. Protože ruku v ruce se zdravím, se stavem bez nemocí a bez stárnutí, bychom neumírali. Ale tak to nikdy nefunguje a když, tak jen v knihách či filmech sci-fi. Co z toho vyplývá, jako důležitá otázka k zodpovězení si?

Co může být cennější, než být svým Já ukotven ve vědomí věčnosti a prožívat putování jako vědomá bytost do vyšších sfér? Nahradí něco takového nějaké hmotné bohatství, objetí krásných žen, síla automobilu, který se vzpíná pod plynovým pedálem stovkami koňských sil a k tomu ještě navíc pohádkový dům, bazén, „rozkvetlý a kvetoucí falešný ráj“ konzumu… Je snad to uvedené pravým stimulem pro člověka, který již někdy poodhrnul první závoj a nahlédl do „krajiny“, kde úroveň energií, světla, zvuku, je mnohem jasnější, zářivější a plnější a kde s postupem a dalším vývojovým krokem vládne Harmonie a Láska? A navíc, když ví, již z tohoto pozemského života, že při patřičném usilování a odříkání lze skutečně další zahalující závoje odstranit a dospívat na cestě výš a výš.

Je to víra a s ní až fantastická naděje? A nebo je to jen klam, jehož přijetí má naplnit falešné snažení se v usilování v oblasti beznaděje, tmy, nemocí a nářků, v zóně negativní části stvoření. Kdo nám asi říká, jakou důležitost má neochvějná víra; kdo nám na druhé straně našeptává, že je to klam?

I minule jsem nabídl píseň. Ta u posluchače mohla evokovat příjemně slastný pocit člověka z blahodárného světla a tepla, které přinese pravidelně se opakující změna. Dnes si pro důležité prociťování pouštím „obyčejná slova“ a v nich i jiným způsobem opět tuším, že je tu nová naděje; viz. odkaz na píseň R. Stewarta. Létá v ní, pluje v ní, v bouři a nepohodě a ptá se, jak je On daleko a chce Mu být nablízku. I v té písni je obrovský kus víry.

Pokud je víra člověka pevná a ten má za sebou vývoj, který ho za plného uvědomování si všech současných okolností přivádí k hlavnímu cíli života, k poznání sebe sama, pak zcela beze strachu přijímá i existující a nevyhnutelnou smrt, jako přerod do jiné a vyšší oblasti, jako zbavení se starého a nepotřebného těla. Zmizí mu pak i současná rozvinutá věda se svými vynálezy, přestanou existovat sociální sítě a zůstane nové vnímání pomocí jiných smyslů vyššího těla, které bude fungovat za či nad tímto světem. Jistě bude fungovat po odhození prvního závoje, který umožňoval žít právě jen zde. Spravedlivý zákon karmy a její vládce, současně i vládce Času rozhodne, proč a kam se zrodí do nového zábalu, pro odčinění dluhů, pro sklizeň úrody a pro nové zkušenosti. Ale to by byl v této fázi mého rozjímání krok zpět. Je proto lepší jít výš.

Kdo má zájem, aby se „jeho“ duše vrátila, duše jako kapka nekonečné blaženosti, jako kapka oceánu světla, do Něj, do své podstaty, odkud vzešla? Ty uvozovky pro vyjasnění – duše není majetek hmotného těla – to je doslova jen chvilkovým vězením pro její zářivou podstatu; může to sice trvat pozemskými měřítky tisíce i více let, ale duše je stejně „odsouzena“ k úspěšnému návratu! Čas z pohledu věčnosti totiž nehraje vůbec žádnou roli, bez prociťování času však vlastně neexistujeme. Samotný oceán Ducha čeká ve svém koloběhu vln, vznikání a zanikání, s miliardami tříštivých kapek a opakujících se návratů; vždyť je to samotný Tvůrce a jeho nekonečná Síla a Energie v podobě tvořivého Slova božské tvořivé melodie. Je to Bůh, ten věčný a beze jména, Ten, který je mimo plynutí času, Ten, který je nepopsatelný, Ten který je! I to je část nezbytné víry jako důvěry v Otce. Co říkal Ježíš Kristus, že je potřeba činit pro návrat? To by bylo jen a jen opakování a pro někoho jen mlácení prázdné slámy, za které bych mohl sklidit možná i úsměšky. Ale takový zlehčující přístup je však obrovským omylem a projevem nevíry a nevědomosti, která přináší chaos.

Zavírání očí před pravdou a chybné nazírání na iluzorní realitu je způsobeno skutečně jistou nevědomostí, která lidskou bytost nutně provází jako stín; vždyť jde přece o vývoj. My, lidská populace, jako nepatrné smítko ve vesmíru, doslova atomy s nějakou informací, si můžeme myslet společně se svým egem, ve své marnivé pýše, že vše, co má, vše co by chtěla mít, může dosáhnout jednoduše sama, vlastním přičiněním.

Zkrátím to. K tomu vrcholnému poznání je však potřeba Jeho Milost, a to primárně. A naopak, k tomu vlastnění věcí a vztahů, pýchy a hněvu, sobeckosti a lpění…, tam On nepůsobí. To je necháno na nás a v tom má své opodstatnění vládce Času a spravedlnosti, která je určena jen pro tento svět negativity. A toho skutečného, co člověk opravdu potřebuje, je daleko méně. Nic trvalého se totiž nedá koupit za perly, zlato, za peníze, které mohou někomu ležet na účtu či být schovány v pancéřovaných trezorech.

Každý tvor, živá bytost, postupuje ve svém vývoji dle Zákonů Boha, které je nutné postupně poznávat. Ne vývoji svého druhu v nějaké fyziologické změně, ale reinkarnacemi do vyšších a vyšších forem života, zde, na této pro náš fyzický život konečné planetě (alespoň teď a tady). Obrovským darem a vrcholem je získat tělo člověka a stát se tak rozumným tvorem. Ale ani zde potom vývoj nekončí a může se i navíc stát, že nastane pád a s ním i skřípění zubů. Ten nikdy nemáme ve svých rukou a naše vůle musí být i proto potlačena. Je ale až paradox, že člověk, dospěje-li do svého vrcholu, začíná s Cestou… zpět! Ten vrchol zrození se do lidské bytosti lze přirovnat jako pokleknutí atleta do startovních bloků nebo jako zakoupení výkonného mikroskopu pro toho, kdo chce studovat okem neviditelný svět zdejšího života. Ten, tzv. lidský vrchol, je předpoklad a v něm jej provází víra. A případná smrt, při pravém poznání, je pak již jen odpoutáním se od tohoto světa.

Mistr, ať to byl v historii lidstva kdokoliv, dnes známého či již neznámého jména, je tím, který je vyspělou duchovní bytostí a který přichází do lidské podoby ne technikou klonů či jinak od nějakých mnohem vyspělejších mimozemšťanů. Vyspělé duše sem přicházejí cestou, kterou stanovil sám Bůh a ze které nejsou výjimky. Tento božský zákon je prostý, po spojení dvou vyspělých jedinců se rodí na svět nová bytost. A je-li tento život předurčen do kvalit duchovního vůdce a učitele, o tom samotní rodiče nijak nerozhodují. Taková výjimečná duše božských kvalit a jasného předurčení má vždy svůj daný úkol; žádné sudičky, ale sám Pán všeho – Otec ji zadává hlavní úkol; dovést označené duše k Němu zpět. A to ty, které dosáhly ve svém vývoji již patřičné úrovně pro návrat.

Ježíš Kristus říká nechápavému Nikodémovi, že musí zemřít a znovu se zrodit. Smrtí se mění dosavadní život a nastává jeho přerod do jiné dimenze duchovního světa. I to je předmětem víry, bez které není pochopen cíl a realizace poznání sebe sama. Ale co ten chudák Nikodém, který mlel něco o tom, jak se dostat do lůna své beztak již mrtvé matky?!

Tento akt přerodu se stává, k překvapení nevědomých, především za života a pro ty, kteří na své cestě potkali Mistra, je to i vlastně jediná nutnost. Nejen poznat sebe sama, ale poznat a prožít i smrt. Na každý den umírám, i to má svoji platnost v jediné a jedinečné technice, která přivede člověka do jiného stavu vědomí, nutno říci že vyššího, a naučí ho procházet všemi okolnostmi návratu. I to je učení Mistra, které by se však bez pevné víry nemohlo zcela projevit.

Evangelia Nového zákona toto poznání, tento aspekt učení Ježíše přímo nenabídla v nějakém podrobném popisu, ten je vždy z pochopitelných důvodů předán těm jedincům, pro které je Mistr poslán. Mistr sám ví nejlépe, jak on jako Světlo bude ještě se „svými“ dlouho. Známé sypání perel sviním a poté jejich obrácení proti těm, kdo je mají…? Proč pomáhat lidem dosud bez víry a upřímné snahy, tedy těm, kteří jsou pod nadvládou mysli?!

Co však značí smrt jako stav těla? Takové mrtvé tělo je objektivně bez jakýchkoliv znaků života, nedýchá, oči nereagují na světlo, krev neobíhá, je studené a za působení dalších zákonitostí probíhá jeho postupný rozklad… Ano, toto je stručný popis stavu viditelného projevu smrti. Hledač, jako žák duchovního Mistra, jenž za ním přichází z popudu Otce, je žákem hlavně proto, že je mu dáno smrt poznat, jak bylo řečeno, za života. Po zasvěcení či pravém křtu, a po určité cestě vědomé změny a trpělivé práci, kdy hledač nese svůj těžký kříž, ocitá se ve stavu podobném popsané smrti těla, ale s tím zásadním rozdílem, že má při něm plné vědomí. Prožívá stav smrtí ještě za života, kdy tělo žije, krev pulzuje, kdy však mysl je v plné podřízenosti duši a ta směřuje k vyššímu vědomí sebe sama v kosmické hierarchii stvoření. Ta technika, kterou se do tohoto stavu můžeme dostat, je v evangeliích naznačena. Do smrti za života, do vjemu vyšších světů, se můžeme dostat meditací. A Ježíš jim říkal: „A vy si tu spíte.“ Muslimský mystik Maulví Rúmi říkal: “Zemři, o příteli, před svou smrtí, toužíš-li žít.“

Ano, víra žáka ve svého Mistra přináší osvojení si a postupné zkvalitnění praxe, kdy za plného vědomí dochází ke zdánlivé smrti a poté k důležitému setkání s Mistrem v desáté bráně těla, která jako jediná vede dovnitř, do Božího království, do mikrokosmu těla a přes něj do celého Stvoření. A tam, s pevnou a neochvějnou vírou, poznává adept, za laskavého doprovodu svého Mistra v jeho zářivé formě, světy, které ho čekají po skutečné fyzické smrti těla. Je připraven na nástrahy a dokáže se navracet do plného vědomí života zde, do druhého zrození v kdykoliv opakujícím se cyklu. Víra ve smrt a její zvládnutí ještě za života, přinese tak spásu či osvobození.

Mojí lampě dochází dnešní dávka oleje. Záda mám ještě opřena o teplou stěnu deskového radiátoru a s příjemným pocitem před večerním cvičením tu končí moje chvilka téměř svátečního rozjímání. Měsíc byl již ve fázi své krátké neviditelnosti, v novu. Již za pár dní se mohu těšit na jeho nový úplněk v Božím hodu vánočním. Slunce se již zase více přiblížilo k obratníku Kozoroha a pak nám přinese postupně více a více světla a tepla. V zeměpisné šířce tohoto obratníku se nachází i pásmo pouští. Poušť symbolizuje vyprahlost a s ní i žíznivost. Přál bych si, ať máme všichni na Cestě návratu do pravého Domova Otce vždy dostatek vláhy jako živé Vody a klid a mír pro dění v pomíjivém pozemském životě. Jeho konec, smrt, a to co nás čeká, můžeme každý svoji vůlí obrácenou k Otci a pevnou vírou založenou na Lásce sami ovlivnit. Smrt je pro připraveného žáka krokem k osvobození.

V Janově evangeliu, kapitola třetí říká Ježíš Kristus:

„Amen, amen, říkám ti: Kdo se nenarodí z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo; co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se znovu narodit. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“

Příjemné svátky vánoční přeji všem.
 

Václav Žáček /Venda/
 

Poslední články autora:


hodnocení: 4.2
hlasů: 5