- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Cesta bojovníka (3. část) – Pýcha předchází pád

Úvod

V pokračování tohoto seriálu bych rád podotkl, že se v žádném případě nejedná o autobiografii, ale o skutky člověka, na které se dá pohlížet z mnoha úhlů pohledu a mohou tak být přínosem či předmětem úvah pro ostatní lidi, kteří se dívají na věci a události „tak trochu“ zpovzdálí, stejně jako zbytku čtenářstva, jež hledá jen zajímavý příběh k četbě, který se opravdu stal. Ostatně, posuďte sami a to, co je dobré, nechte, špatné zahoďte.
 

Část 3 – Pýcha předchází pád

Říká se, že trénink dělá mistry. Možná bude jedno, jestli chcete být mistrem v evangeliích, koránu, vaření či jiných disciplínách, ale prostě to tak je. Opakování je nejen matkou moudrosti, ale i mistrů. Moudrý z nebe nespadl, a proto se mistrem stane jen ten, kdo opravdu, jak se říká, „dře jak kůň“. Avšak pozor! Co když chybí pokora?

Uběhl nějaký ten pátek od zimní koulovačky, kdy se skupinka mladších dětí osvobodila ze spárů starších uzurpovatelů a začali se dít věci. Ant doslova změnil průběh věcí a díky benevolenci otce a pomoci přátel a kamarádů mu bylo dovoleno zřídit malou „diskotéku“ přímo z garáže pro auto, jež tam samozřejmě již nebylo. (Ostatně není se čemu divit. Aneb když máte zahradu blízko OÚ a snažíte se opilí učit řídit nezletilého syna, jak to může dopadnout jinak než karambolem a to třebas rovnou do úřadu, ale to sem teď nepatří.) Důležité bylo, že garáž byla blízko zahrady, přímo za domem, co by kamenem dohodil.

Všichni dali ruku k dílu – Pavel přinesl velký 28 I/O mixážní pult, Ant reprobedny s gramofony, někdo židli, jiný zase spoustu CDček, takže bylo možné celý strop ověsit těmi třpytícími se kotoučky, co se ve světle lesknou snad všemi barvami duhy. Na stěny se nalepily plakáty, do rohu se dal stůl, natáhly se kabely, zapojily a bylo hotovo. No, zatím to byla spíše klubovna o rozměrech 4×4 metry, nicméně bylo to jejich místo, kam dospělí nezasahovali a mladí se mohli scházet.

Protože Ant studoval na střední v Brně, měl spoustu kamarádů, z nichž někteří, kteří se teprve měli stát elektrotechniky, byli už v prváku natolik šikovní, že Antovi vyrobili stroboskop a jiná barevná světla, jež se stala součástí klubovny – nyní už se dalo říci – mini diskotéky, neb když se pustila muzika, zapnul stroboskop, všichni vně měli při tancování kino a sousedi nucené rádio, které bylo slyšet až k 250 metrů vzdálenému fotbalovému hřišti. Bylo to dokonalé místo pro zabití času, kdy se nedal hrát nohejbal, volejbal ani hokej a zároveň byla fotbalová pauza (rozuměj mimosezónní pauza).

Ant se již spřátelil se spolubydlícími z pokoje na internátě a i tam vládla idylka jako doma v garáži s kamarády z vesnice. Aspoň se to tak dalo říci. Na pokoji totiž bydleli hned tři a to dokonce ti, kteří se již jednou „náhodně“ setkali.

S Ondrou, nejvyšším z trojice, se Ant potkal již ve třídě při přijímacích zkouškách, na které dorazil jen tak tak. Ono také, když vás do Brna na příjímačky veze strýc, teta a matka, která s vámi nežije, a nikdo z nich neví, kde se nachází ona ulice, a ještě hůř – internet je teprve v plenkách, nemůžete tam dorazit na čas, i kdybyste vyjeli o několik hodin dříve. Už nevím, jestli k tomu vedla náhoda, ale když Ant přišel do třídy, uběhlo sotva pár minut od zahájení. A přestože Ant dorazil jako poslední, odevzdával mezi prvními.

S Daliborem, druhým z trojice, se setkal při vyhlašování výsledků u vývěsní tabule. Oba se dívali na archy papíru hledajíc svoje jméno. Bylo to přesně o týden později a již mělo být rozhodnuto, kdo se kam dostal. Jestli na počítačové sítě nebo na management či databázové systémy. Údajně ti nejlepší si mohli vybrat, ale nakonec ti „nejlepší“ byly ve dvou třídách databázových systémů.

Ant se již znal s oběma a nastolili si celkem dobrý režim. Protože byl jeden těžký metalista až death metalista, druhý vyznavač hip-hopu a třetí se právě odkojil na punku a pokračoval housem, byla to sebranka vskutku zvláštní – kor jednalo-li se o to, co se bude zrovna poslouchat. Ale vše se dá zvládnout, když jste aspoň trochu rozumní. Avšak nejlepší vztah měl Ant s Daliborem, kterému říkali BAD. Společně chodili do třídy, ale i na Breake-dance či do Capoiery. Pro Anta to bylo skvělé období objevování jiných stylů než Karate či Jet-kune-do, ale hlavně byl daleko od starostí, kterým musel čelit jeho mladší bratr. A tak se stalo, že Ant přestal být nejlepším kamarádem svého bratra (i přes mnohé až krvavé rozpory), protože byl přes týden pryč a vracel se jen na víkend, takže těmi nejlepšími kamarády se mu stali kluci z vesnice, dokud se Ant nevrátil na víkend domů.

Netrvalo dlouho a také holky, které ve svých šestnácti letech trávily raději čas se staršími, se začaly více zajímat o své vrstevníky, čímž se mohly stát součástí spolku, kam starší, Pepa a spol., nemohli. Spolku, který se scházel v garáži plné „zábavy“ a snad i to se stalo tomuto místu osudným, protože zvěsti se začaly šířit a starší se začali zajímat, co že to tam ti mladší mají a proč je tam nechtějí. Stalo se jim to trnem v oku. A tak se jednoho dne na jaře ozvalo zaklepání na vstupní bránu dveří garáže.

„Buch, buch, buch.“
„Pššt, ztlumte muziku. Něco jsem slyšel,“ řekl Ant a rukou pokynul Pavlovi gestem naznačujícím mnohé. A opravdu, prosté mávnutí rukou stačilo, aby Pavel muziku ztlumil. Zatímco šel ke dveřím, Zbyněk nečekal a muziku opět trochu „osolil“.
„Buch, buch, buch, buch,“ ozvalo se znovu ještě silněji zabouchání. Ant stál s bratrem u dveří a otevřel je směrem ven, jelikož jinak to ani nešlo. V tu chvíli jej někdo velkou silou shodil na zem. Dovnitř najednou vletěli tři kluci.
„Co tady děláte!“ zařval jeden z nich a praštil Antova bratra přímo do obličeje pěstí, až také spadl na zem.
Než kdokoli stačil zareagovat, třetí z agresorů praštil i Zbyňka, který chudák letěl až na kulatý stůl uprostřed místnosti, který se div nerozletěl na plastové třísky. Honza šlápl na Anta se slovy: „Ani se nehni.“
„Tak vy jste chtěli zmlátit mého bratra!!?“, křičel v amoku největší z agresorů Pepa. Pěstmi přitom bil do reprobeden. Všichni řvouce kopali do věcí.
„Tak vy jste se domlouvali, že zmlátíte Pepovi bráchu!?“ řvali všichni. Pepa chytal jednu věc za druhou a doslova s ní házel po místnosti.
„Tak na to rychle zapomeňte a běda, jestli ještě něco takového uslyším!“ běsnil Pepa.
„Pojďte, tady jsme skončili,“ zavelel a celá banda zmizela zrovna tak rychle, jako se objevila.

Klukům z klubovny nezbylo nic jiného než oči pro pláč. Všichni byli pobití, většina s monokly, jen Ant měl to štěstí, že jej při otevření dveří nikdo nepraštil, ale „pouze shodil na zem“. Reprobedny byly rozbité a doslova na třísky, jak létaly po místnosti a narážely na stěny garáže. Na židlích se již nedalo sedět. CDčka už nevisela ze stropu a netřpytila se, nýbrž se povalovala laxně na zemi.

„Jak se dostali přes bránu na zahradě?“ ptal se Ant, zatímco ostatní byli, no, hodně naštvaní. Hlavně Antův bratr.
„Co si to Pepa zase vymyslel. Jointovi bychom nikdy neublížili. To by nás ani nenapadlo,“ povídá Zbyněk.
Joint byla přezdívka Pepova bratra, který brázdil místní silnice i polňačky na své vysokorychlostní čezetě. Člověk, který defakto rozšířil kult marihuany po vesnici a tak spousta „oveček“ propadla kouzlu této zvláštní rostliny, ale bohužel, od jakékoli „drogy“ je blízko ke drogám nebezpečným, ale to je jiný příběh.

„Vy jste někdo chtěl Jointovi rozbít hubu?“ tázal se Ant kamarádů.
„Ne, nechtěli. Někdo si na nás tuhle povídačku vymyslel a Pepa jim to sežral i s navijákem,“ ozval se Zbyněk.
„Všiváci, tohle jim nedaruju,“ prohlásil k tomu bratr Anta, Lukáš.

Tímto celá situace skončila a klubovna v garáži přestala existovat a již nikdy nebyla obnovena. Kluci sice byli naštvaní, nechápajíce proč si něco takového někdo vymyslel, nicméně bylo jaro a blížil se mrskut, což pro ně znamenalo nejenom to, že k jídlu bude opět samá vajíčková pomazánka, ale i to, že dostanou nějaký ten alkohol, což je vlastně lákalo ze všeho nejvíc (také, co byste od dospívajících, šestnáctiletých kluků čekali). A tak na celou věc brzy zapomněli. Pouze Antovi to nedalo a tak ke svému tréninku připojil také návštěvu posilovny, jak na internátě, tak i té zřízené později v obci.

Uběhlo pár dní a byly tu Velikonoce. Zbyněk, Lukáš, David a Ant šli opět spolu, jako každý rok. Začali postupně na spodním konci vesnice snažíc se dojít až na její druhý konec, o pár kilometrů dál a výš. Ono, abyste rozuměli, pro Anta byla tato vesnice „díra po mině z 2. světové války“, jak sám s nutnou dávkou nadsázky říkal, ale staršími přezdívaná „Kozina“. Taková dlouhá táhlá nudle, kde, když jste byli na Velikonoce pozorní a obešli všechny domy, kde bydleli nějaké holky, dali si přitom v každém jednoho panáka, nebylo ve vašich silách dostat se byť hned z první ulice střízliví a natož dojít až na konec.

Toho dne však kluci pili „střídmě“, snažíc se přijít až k poslednímu domu, kde bydlela jejich spolužačka Petra, aby konečně měla radost a ne opětovnou zlost, že k ní přišli kamarádi opět takzvaně „na plech“.

Už byli v předposlední ulici zvané Spálená, scházejíc z toho velikého kopce dolů krátce po té, co opustili poslední dům, když David povídá:
„Ty jo, kluci, já jsem mu v tom domě pochcal hajzl. Von, von tam se mnou byl Zbyňa, škyt. My se tam nějak nevešli, Snad se nebude zlobit. Hehe.“
Najednou se rozletěli dveře onoho domu a vyletěl sám majitel, již podroušen řval na celou ulici:
„Vy ku..y, kterej z Vás jste mi pochcali hajzl!?“
„To jsem byl já, ty pi.o!“, zařval David, načež se ozvalo: „Pojď sem ty spratku!“
Antovi to bohužel nedalo a zařval: „Co když jsem to byl já!?“

To však majitele tak namíchlo, že se doslova rozběhl z kopce na kluky. Zdálo se, že celá vesnice stojí na ulici a ti, co nestáli, tak se dívali z poza dveří a oken. Za majitelem se rozběhla celá banda lidí.

„Ty mi budeš odmlouvat a dělat si ze mě prdel ty parchante!“ zařval majitel počůraného záchodu. Trošku obtloustlý, robustné postavy. Už už to vypadalo, že Ant schytá ránu pěstí, ale stačil se před ní ohnout, narovnat a vypadalo to že mu jednu vrazí na oplátku, když ho kdosi chytnul zezadu.
„Pusťte mě, já mu ukážu,“ řval rozzlobený a opilý Ant, tahajíc přitom své ruce zpět ze sevření tak vehementně, že loktem trefil svého bratra. Ten Anta otočil, rovnou mu vrazil jednu dost solidní ránu přímo na oko se slovy:
„Co blbneš, vždyť je to otec dvou dětí, přeci se s ním nebudeš být.“

Ant to pochopil a přestal, zatímco ostatní drželi majitele záchodu, který se pořád neuklidnil. Všichni se rozešli a kluci pokračovali směrem dolů, kde se z neznámého důvodu pral David s nějakým starším vyšším klukem. Bylo to jeden na jednoho, takže férovka, ale co už nebylo fér, byl fakt, že když už David K.O. ležel na zemi, starší kluk do něj pořád bušil a nepřestával ani na výzvy, aby toho nechal. Ant tedy přiskočil a pána v amoku doslova odtrhl. Když se onen amokohrdina rozhodl, že si nervy vybije na Antovi, který byl pořád ještě bojovně naladěn, rychle toho nechal, když se Ant rozhodně postavil do střehu (bojová pozice, ze které jste dobře chráněni a připraveni na akci s „pokerovýmí“ nohami, tj. nohami volně připravenými k rychlému úkroku či pohybu nazad či dopředu).

„Jsi v pořádku Davide?“
„Jo jo, jsem.“
A všichni společně odešli rovnou ha hřiště, vynechajíc poslední domek. Netrvalo dlouho a na hřiště přijelo auto. Byl v něm rozzlobený otec Davida.
„Co si zas vyváděl, ty blboune? Pojď do auta, jedeme domů, dělej,“ přikázal zatím mírným hlasem.
„Nejdu tati, budu tady,“ odporoval David, načež jeho otec zvýšil hlas.
„Jedeme domů, dělej, nebudu to opakovat. Děláš nám jen ostudu! Mám si snad pro tebe dojít?“
To už Davidovi stačilo. Asi věděl, že pak by byl bit.
„Pane Salák, ale on za to nemůže, to je moje vina.“ Hájil jej Ant. „Nechte ho tady s náma.“ Apeloval na Davidova otce. Ten však zůstal neoblomný.
„No jo, ty taky raději mlč, číslo jedno,“ prohodil pan Salák, zavřel dveře nastartovaného auta a oba zmizeli pryč za zatáčkou.

Toho dne Ant pochopil, že nemá cenu stavět se vždy za své kamarády a provokovat ostatní lidi slovy a už vůbec provokovat opilce, neb každý takový opilec je ochoten klidně se kvůli té své pravdě pobít. A pokud už něco takového uděláte, vezměte na vědomí, že se můžete se zlou potázat. Tak i Ant odjel ještě toho dne na internát s brýlemi na očích, aby nebyl vidět velký monokl, kterým ho obdaroval jeho bratr. No, brýle byly pro ten monokl ještě malé, takže celý následující týden chodil Ant s hanbou po chodbách školní budovy.
 

Další části:
Cesta bojovníka (1. část) – Těžké začátky
Cesta bojovníka (2. část) – Zrození bojovníka
Cesta bojovníka (4. část) – Jak těžké je poučit se?
 

GinBaw
 

hodnocení: 5
hlasů: 7