- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Cesta zpět

Tam, kde je řeky ústí, tam začnu odpočítávat.

cesta-schodyZa devaterými horami, za devaterými řekami, žil kdysi mocný vládce. Bylo to ve vzdálené zemi; možná šlo o vezíra, náčelníka, cara, cézara. Byl mírumilovný – však v mládí se zkoušel prosadit v odvěkém královském počínání – ale nic, nechal toho.

Zodpovědný se oženil, a měl syna, svého nástupce. Mladík byl nadějný, vzdělaný úměrně své době – ovšem lákadel bylo dost a dost. V tamní krajině, kdesi v Euroasii, si hodně zakládali na společenských podnicích. I mladík se zúčastnil nově uspořádané akce, avšak moc tomu klání nerozuměl. Odešel ještě v průběhu potýkání, jakoby se ho akce netýkala. Následek – samotný kamenný stadion zahořel hněvem. Ale to nic nevadí, pohanu smyly proudy vody – čistily, čistily, i když by se mohlo zdát, že smysl vody bývá i jiný. Mladík měl výhradu – a přehradu ani zahradu následně vodou nenaplnili, nezalili. Snad, docela logicky, bylo třeba očisty od znevažující návštěvy?

Jednou se kralevic vydal daleko, předaleko – na lov. Zastřílet si. Jenže se dlouho nevracel. Jaká loviště asi navštívil? Dovezl tuny slonoviny či aspoň jediný jednorožcův roh? Posléze, po návratu, se docela aktivně přibližoval jen jedné z nevelkých forem kulturních akcí, ač na výběr jich bylo víc než pět či šest.

Zádrhel – když se následník z lovu dlouho nevracel, pohádkový král vybíral nového nástupce. Ačkoliv orientující se panovník míval více žen, volba následníka nebyla snadná. Nebyl nadbytek skutečných potomků – a jeho podomků, k trůnění, využít nelze. Hledání v onom království nebylo jednoduché – výběr jim zužoval úzus. Ale podařilo se. Ač se novým kralevicem nestal bratr zatoulaného mládence – přece to byl vnuk téhož dědečka.

Také tento kralevic občas putoval. Rovněž jemu nebyl Osud milostivý, odcestoval, a tak jako ten předchozí, dlouho se nevracel.

Bylo zapotřebí hledat nového nástupce, zase příbuzného. Tentokrát to byl mladík způsobný, zmíněnému dědovi ještě vzdálenější, avšak králi konečně docela sympatický. Žádný zlý rafan; když se dozvěděl, na koho to slovo padlo, zbledl. Cítil se už být dost zralý na náročné vedení toho – snad carství, říše, císařství?

Později se skutečně stal velkovezírem, chánem či králem. Jenže byla to doba zaostalá, plná nekončících bojů s podobnými velkovezírstvími. Tento kupodivu hledal možnost usmíření; byl tedy člověkem docela vyspělým, rozumným. Bývá dobré ukončit šarvátky divokých snad Kumánů; šetřit životy jak lidí, tak koní. Jenže smír nechtěl jiný vezír nablízku; a tak se ho náš mladý panovník na názor příliš neptal. Však nezradil – nepřešel k protivníkovi. Myslí se obracel k lidu, přál lidu klidu. Klidu? Pak tedy uklidit a uklidnit tehdejší jednoduché zbraně. Ve prospěch všech. Hlouběji souzeno – zle si nepočínal, naopak – usiloval o mír. Bezvýsledně. Až později všeobecné nepřátelení přece skončilo. Nevyplatilo se ani sousednímu válkychtivému vezírovi. Ten byl přemístěn z vysokého postavení do nízkého.

Náš mladý monarcha opustil svou říši, nakonec prý jeho odchod ovlivnila šílená nemoc krav.
Přece neodolal a znovu se vrátil, ale – kam? A kdy?

K vysvětlení skrytého pomůže fyzika.

Barvy jsou jen subjektivním lidským vjemem, podmiňovaným některými vlnovými délkami elektromagnetického záření. Žádné barvy nejsou – mohl by říct ortodoxní fyzik!

Čas – podobně, nečekaně. Může být vysvětlován našim – opět subjektivním – vnímáním čtvrtého geometrického rozměru. Neustálým posunováním obsahu zážitků, který se tvoru nabízí a které dokonce sám ovlivňuje – ne jako ve filmu.

Že zrakové informace nepotřebují přenos z hmotného okolí, naznačuje věda. Nejsou to jen těžko ověřitelné halucinace, je to i objektivně zkoumatelné ošizení lidským zrakem. Zrakové informace vznikají až v mozku, nejsou přímo otiskem dopadajících fotonů (nějakého hmotného okolí) na oční sítnici. Tomu nasvědčuje nedokonalé vidění některých lidí; zastavený obraz. Jsou to vlastně přeskoky do budoucnosti:

Podobně jako může ložiskové poškození mozkové kůry způsobit poruchu rozlišování barev, může způsobit i poruchu rozlišování pohybů… Jakmile tito pacienti nalévají z konvice do šálků čaj, obvykle přelijí. Proud čaje vidí jako oblouk zamrzlé tekutiny. Jsou ohroženi při přecházení ulice – nerozlišují, že se blíží auto. Nejprve je spatří v dálce, vzápětí auto „vyskočí“ přímo před nimi. s.58 [1]

Zatímco zpětné cestování v čase nechápeme, nezdůvodníme, geometrické prostory dovolují přesuny tam a zpět. Právě tohoto fíglu náš mladý využil. Objevil se v kterémsi dávném století, snad ± ve druhém?

Pořád byl ještě mladíčkem; kdo ví, možná ho omladil časový posun směrem dozadu. V hlubším posouzení zřejmě pokročilý; válek nechtivý. Ač člověk nezkušený, jeho duše byla o kus dál. Když jej ostatní postrčili do čelných funkcí direktoria, přemýšlivý – zbledl.

Bude-li řešit zodpovědné záležitosti, nejspíš to prospěje jeho člověčímu vývoji. Jenže také naopak – získávat zkušenosti v čelném postavení, ovlivňovat široké okolí, to může být docela lechtivé. Svádějící každého člověka, svědící. Bude mít potřebnou skromnost?

Ve druhé knize jsem napsal, že člověk dlí zároveň ve třech časových dimenzích. Pokud ale všechny tyto dimenze inklinují k minulosti, musí nutně následovat těžká choroba nebo smrt. Tedy – pokud je časová energetika člověka zaměřena víc do minulosti než do přítomnosti, může to pro něj znamenat nemoc nebo dokonce smrt. Rozhodl jsem se prověřit časové póly Země. Před dvěma tisíci lety byl jeden z těchto pólů v přítomnosti, jeden v budoucnosti a jeden v minulosti. s.119 [2]

Problém, při této cestě dozadu, při návratu do otrokářských systémů, spočíval v neladících poměrech mezi lidmi. Otroci ledacos vytvářeli, a následně vzrůstala majetková disparita – nerovnost. Jeden vládl stovkou polorobotů, jiný zase tisícem, kteří na něho pracovali. Výsledky práce jim byly odváděny a jen část posloužila k přežití. S něčím byli spokojeni – nic lepšího jim vrchnost nezavedla, ale zavládla i divná nálada ve veřejnosti tehdejší doby.

V roce 1990 se už všechny tyto tři body ocitly v minulosti. Směřování do budoucnosti před dvěma tisíci lety představovalo 40 jednotek, do minulosti pak pouhé tří jednotky, což byla jasná tendence k rozvoji. V roce 1990 se poměry pronikavě proměnily – směřování do budoucnosti vykazovalo pouhých pět jednotek, do minulosti naopak 25 jednotek. V jemné hladině se roku 1990 daly snadno vysledovat mohutné degradační procesy. Dnes sílí tendence ke zlepšení, ale zároveň i k rozpadu. V jemné hladině tedy dnes svět balancuje na hranici života a smrti. Pokud se orientace na budoucnost uzavře, pak se s celým lidstvem stane totéž, co s jednotlivým člověkem, který v sobě zahubí lásku. V budoucnu budeme stále víc splývat s Bohem, což znamená, že množství lásky v našich duších bude vzrůstat. V minulosti jí bylo stále méně. Pokud míra lásky v lidstvu nedosáhne jisté meze, může zahynout nejen celé lidstvo, ale i celá naše planeta. Je to až k neuvěření, jak spolu všechno souvisí. Lidé si navzájem nedokážou odpustit křivdy, a Země by kvůli tomu měla zahynout. s.119 [2]

Ježíšovo učení – o nevhodnosti velkého majetku – zřejmě ještě nebylo známo. Následně hon za jměním, za penězi, si mladík uložil jako svůj podstatný životní úkol. Byl to snad přenos z budoucnosti, z jeho někdejšího velkovezírství?

Jako jeden z nejdůležitějších pretendentů pochopitelně, v té době, potřeboval svůj palác; nemohl bydlet v jižní zemi podobně jako jiní. Měl přístup k majetku, který důležitému silnému státu plynul z okolních zemí. Jakožto zástupce svobodných lidí by neměl brát ze společného – a přece to nějak dokázal. Procovské bydlení, všestranně zajišťované, mu bylo nadmíru důležité. Jeho kvalitní duchovní podstata byla potlačovaná; chtěl-li se vyrovnat ostatním tribunům, počínal si obdobně. Jenže právě taková zkušenější duše je ověřována víc než ostatní, méně zkušené. A tak došlo k blamáži – že by snad následku dávného merkantilizmu? Ekonomický pojem, vzniklý naprosto jindy, se zřejmě trochu blížil problému tehdejší zaostalé doby. A odpuštění pro něj nebylo; z tehdejšího triumvirátu ho vyhnali.

Zařazen mezi otroky samozřejmě nebyl, a ani plebejcem se nestal. Uměl psát; i proto v té době získal odpovídající uplatnění písaře.

Jenže různá postavení bývají spojená se získáváním majetku. Dávný zvyk nutnosti či samozřejmosti bohatství mu nebyl prospěšný. Kdysi ve velkovezírství byl zámožný bez úsilí; kdežto nynější zařazení se dožadovalo, ve prospěch zbohatnutí, politováníhodného osobního nasazení.

Jeho duše rozhodla! Už dál nechtěla sledovat – jak doba, do které se její člověk vrátil, ohrožovala nemalé kvality jí samotné. Nechtěla se nově učit, přeučovat, co má být v životě tím hlavním. Nikoliv pomoc bezzemkům, postupy zkvalitňující duši – přístupy přibližující ji Stvořiteli, nýbrž shrnování hmoty na vlastní – slastní ohrazenou hromadu.

Zatímco jiní dožívali, oslavovaní či hanění vychytralou cizinou, náš hrdina byl zle deptaný. Duše svému člověku vybrala zlou nemoc, jež ho dostihla a nakonec i přemohla [3][4][5]. Zanechal pár potomků. Když se synové věnují poznání, umění, hrám, můžou být méně napadatelní, než bývají politici. Tvořivost bývá lidmi oblíbená.

Může jedinec vše chápat [6], a co celý svět [7]?
 

Pokračování příště.
 

Literatura

[1] Já. O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování – František Koukolík. Nakl. Karolinum, UK Praha 2003

[2] DIAGNOSTIKA KARMY, KNIHA třetí. Láska – S. N. Lazarev. Raduga Verlag, 2010. (Orig. 1996)

[3] Tamtéž, s.179

Když se duše k něčemu připoutá víc než k Bohu, zahyne. Nemoc je tedy mechanismem, který napravuje naše nesprávné vnímání světa.

[4] DIAGNOSTIKA KARMY, KNIHA DRUHÁ, část 2. ČISTÁ KARMA – S. N. Lazarev. Raduga Verlag, 2010. (Orig. 1996), s.183

Když duchovní struktury přilnou k Zemi a učiní si z pozemskosti cíl, duše ztrácí energii a slábne kontakt s Bohem, který je pro nás hlavním zdrojem oné energie. Duchovní struktury se začínají rozpadat. Následně se rozpadá i tělo. Když se kdokoli pokusí udělat z formy smysl svého počínání, obsah nakonec mizí. Intenzivní pragmatický přístup ke světu je možný jedině za předpokladu, že má spolehlivou duchovní bázi. Přestane-li tato zásada platit, příroda sama spouští mechanismus fyzické degenerace.

[5] Lazarev: Každá nemoc je absolutizace pozemského před Bohem

Nyní rychlost karmických vrstev vzrostla natolik, že člověk za své nesprávné chování pyká velmi rychle. Pokud se dříve člověk celý život nesprávně choval, dostihlo ho to až v následujícím životě. Nyní se toto období zkracuje na 15 – 20 let. Proto člověk, který může mít peníze, k nim musí mít vyrovnaný vztah, jinak peníze mít nebude, může přijít o život a o zdraví. Proto, zpravidla, když jsem prohlížel milionáře, to byli lidé vyrovnaní, co se týče peněz.

Zažil jsem jeden velmi zajímavý okamžik: seděl jsem ve společnosti mladého muže – milionáře. Povídá: „Rozhazuji peníze napravo i nalevo a oni se ke mně samy vrací.“ Zaujalo mě to, podíval jsem se na jeho pole osudu. Pole osudu bylo výborné, probíhá kontakt s Božským. Říkám: „Víš, máš velmi dobrého andělíčka – strážníčka.“ Mládenec povídá: „Já vím, říkali mi o tom.“ Začal jsem zkoumat, co je příčinou toho, že má takový život? Ukázalo se, že je to velmi jednoduché: v minulém životě byl jeptiškou, celý život se modlil, peníze nepotřeboval. Povznesl se nad Zemi. Tedy, co by se na něj nenakládalo, vydrží to. Proto může mít milióny. Ukazuje se, že ne každý člověk může být bohatý. Protože v tomto životě má člověk to, čeho je připraven se v jakýkoliv moment zříct kvůli Božskému – to mít může, ale všechno ostatní mít nebude. Proto, jako pravidlo, jsou milionáři a miliardáři lidé, kteří byli v minulém životě buď mnichy, nebo věřícími, nebo žebráky, kteří se správně stavěli k chudobě, chápajíc, že peníze nepotřebují.

*   *   *

Nedávno jsem hovořil s jedním mladým člověkem a řekl jsem mu: „Víte, začal jste lpět na penězích.“ On odpovídá: „Ale přece všichni lpí.“ Povídám: „Pochopte, v čem je podstata věci: všichni na ulici padají a mají modřiny a boule. Ale někteří padají z pátého patra – no a Vy jste v pátém patře.“ Tj. tady šly u pacienta nároky vůči společnosti, lidstvu, skupinám lidí z otcovy strany šest pokolení. To znamená, že pro něj to je již páté patro, musí se chovat výhradně korektně. Takže, nyní se celé lidstvo stěhuje na vrchní patra.

V případě kralevice, přeneseného do minulosti, mohlo jít o popsaný vliv předchozích generací, o duchovní dědictví. Ale také – co se toleruje člověku nevyspělé duše, těm vyspělejším se neodpouští:

„Čím blíž jsme Bohu, tím je to pro nás nebezpečnější. —“

„Znamená to tedy, že čím zkušenější je horolezec, tím nebezpečnější jsou cesty, po nichž postupuje? Jakou to má logiku?“

„Čím blíž je člověk Bohu, tím nebezpečnější je cesta, po které kráčí, opakoval jsem. —“ [2] s.32

I jeden znalý člověk může souhlasit s předčasným opuštěním Země; smířeně, pokorně přijme rozhodnutí shora. Aniž by věděl, proč je jeho bolestivá smrtelná nemoc důležitá Vesmíru. V roce 1979 nebylo samozřejmé připomenout odchod známého vědce, jednoznačně křesťansky profilovaného. Zdůraznit materialistům odlišné možnosti:

[6] Rozloučení s dr. Jiřím Mrázkem – časopis Amatérské rádio, č.1/1979/s.4

V posledních týdnech a dnech se zamýšlel nad svým osudem, který mu byl, jako exaktně myslícímu vědci a matematikovi, jasný. Při jednom rozhovoru řekl:

„Nic není ve vesmíru ponecháno náhodě. Všechno má své místo. Neptám se, proč právě já mám trpět bolest a umírat. Ptám se čemu slouží, čemu pomáhá moje utrpení. Vím, že to není marné. Až budeš o mně psát nekrolog, napiš, že zemřel člověk, který nikdy nikomu neublížil.“

Lze uvažovat, že Zemi může opustit i celý národ, kmen, za souhlasu své Duše:

[7] Poselství od protinožců – Marlo Morganová. Knižní klub. Překlad Milena Bauerová, 1995. (Orig. Mutant Message Down Under. 1995)

Náčelník seděl naproti s nohama skrčenýma pod sebou, jako by seděl na polštáři. Předklonil se a podíval se mi zpříma do očí. Někdo mu zvnějška kruhu podal kamenný pohár naplněný jakousi tekutinou. Náčelník se napil, a aniž ze mě na okamžik spustil zrak, podal pohár člověku sedícímu napravo od něj. Pak promluvil: „My, kmen Opravdových Lidí Božské Jednoty opouštíme planetu Zemi. V čase, který nám zbývá, jsme se rozhodli žít na nejvyšší duchovní úrovni – v celibátu, což je způsob, jak prokázat tělesnou disciplínu. Rozhodli jsme se nepřivádět na svět další děti. Když odejde náš nejmladší člen, bude to znamenat konec národa čistých lidských bytostí.

Jsme však věční. Ve vesmíru je mnoho míst, kde na sebe duše, které nás budou následovat, mohou vzít tělesnou podobu. Jsme přímí potomci prvních lidských bytostí. Od věků procházíme zkouškou přežívání a držíme se pevně našich původních hodnot a zákonů. Naše kolektivní vědomí udržovalo zatím zemi pohromadě. Nyní jsme ale dostali svolení k odchodu. Lidé na světě se změnili a zbavili se části zemské duše. Odcházíme, abychom se k ní v nebi připojili. s.75

 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 4.8
hlasů: 5