Upraveno. Nově vydáno 4.9.2018
Civilizaci chápu jako soubor žitých pravidel mezilidských vztahů ve správním celku lidského společenství, který umožňuje nejen soužití mnoha lidských rodů a národů, ale i jejich spolupráci k vzájemnému prospěchu. Tato pravidla mohou být pro svou obsáhlost jen částečně psaná a vyučovaná. Jejich respektování v každodenním životě vychází hlavně ze seřízení funkce podvědomí a nadvědomí v dětském věku v rodině a škole. Podstatně méně jsou odvozena z rozumových úvah. Hlavní pravidla jsou sice vynutitelná „zákony“ přes řídící silové složky společnosti, ale jejich drtivá většina nikoliv. Tím je jejich dodržování kontrolovatelné hlavně rodinou a veřejným míněním.
Ač to většinu lidí nenapadne, hlavní mezilidské vztahy jakékoliv civilizace na zemi vždy konstituovalo převládající náboženství. Náboženství a kulty bohů (idejí, vzorů) byly tvůrci všech civilizací na zemi. Ateizmus, nihilizmus a multikulti nikdy na zemi žádnou civilizaci nevytvořily. A když už se za komunizmu zdálo, že by mohly, všímavější přišli na to, že se tento vládnoucí ateizmus vlastně chová jako náboženství. Včetně rituálů. Pouze místo Boha měl silovými gangy (stranami) postaveného „zastupujícího“ člověka.
Všechna náboženství na zemi, která jsem poznal, jsem po čase začal vnímat jako více nebo méně zdařilé intuitivní úsilí člověka o pochopení nehmotného rozměru světa. Včetně úsilí o pochopení osobní role pozorovatele v tom všem okolo. Navíc bytost člověka je v přírodě zjevně anomální jev. Do všech náboženství je tedy nenápadně včleněna osobní touha po pochopení smyslu existence člověka.
Náboženská pojetí světa vnímají na rozdíl od vědy vesmír nejen fyzikálně, ale i jako rozumem nedohlédnutelnou víceúrovňovou entitu. Tak složitou, že se v ní může vyznat snad jen Vyšší bytost než člověk sám. Souhrnná náboženská pojetí světa se proto obvykle konstituují nejen ze smyslových poznatků, ale i ze zobecněných zážitků lidí, kteří prožili dlouhodobější nebo opakovaný stav tzv. rozšířeného vědomí. Vědomí těchto jedinců vešlo při vyřazení vůle, hmotného rozumu a smyslů do jiných rozměrů existující reality. A žaslo. Z hmotné reality všedního se duše člověka ocitla v jakýchsi paralelních „světech“, kam za vědomého stavu, i kdyby chtěla, nemůže. Obvykle se „tyto vhledy“ kamsi dostavují v bezvědomí, klinické smrti nebo i v „transu“. (Mně nahodile na hranici mezi sněním a bděním.) Do stavu rozšířeného vědomí je možné se od nepaměti dostat utajeným duchovním nácvikem (antická mystéria). Ale také jaksi náhodně bez vlastní vůle. Možná z vyšší moci? Ale i cíleně hypnózou, holotropním dýcháním nebo i halucinogenními drogami. Když se takto „někam ulítlým“ vědomím lidí podaří bez úhony vrátit do těla, po obnovení činnosti rozumu a smyslů jsou ze zažitého v šoku. Svět se jim od tohoto zážitku začne jevit daleko složitějším a i jejich povaha se změní. Ti, kteří podobný zážitek neměli, jim samozřejmě nevěří! (Ač malý stav rozšířeného vědomí, třeba „slyšené“ varování, prožil určitě každý člověk! Ostatně, jako lehký vlet do jiné dimenze /snové, astrální/ je možné chápat i sny a vidiny.)
Při takovém množství minulých a současných náboženských soustav na zemi nás nutně musí napadnout Pilátova otázka, kterou kdysi položil Ježíšovi: „Co je Pravda?“ Který komplexní, tedy náboženský výklad světa se nejvíce přibližuje skutečnosti? Který je správným komplexním výkladem podstaty smysly viděného světa?
Logicky bychom měli dojít k závěru, že je to takové náboženství, které svým výsledným působením na správní jednotku lidí nechá konstituovat mezi lidmi nejnekonfliktnější a tím nejdokonalejší mezilidské vztahy! Jejich syntézou vznikne harmonická a tím nejvyspělejší komunita lidí. Umožňuje rozvoj nadání a seberealizace všech, neboli nejvyspělejší možná civilizace. Pravdivé pochopení světa prostřednictvím škol a médií směruje zúčastněné k úsilí o rozvinutí svých osobních dispozic, tedy k dokonalosti. Biblickým jazykem řečeno nastaví jednotlivé osoby i vedení společnosti na kurs zřízení „ráje na zemi“. Osobně nepochybuji o tom, že právě jeho vznik ve hmotnosti je zámyslem Stvořitele všech dimenzí vesmíru a nehmotné reality. Má být tedy cílem nás samotných.
Tím i neviditelných duchovních služebníků Stvořitele, pohybující se kolem nás v jiných než hmotných vibračních dimenzích. (Andělé, ufouni, kosmické lodě.) „Zahradníci“ Stvořitele směrují jednotlivce, státy a národy i pomocí karmických „výprasků“. Ty jsou duchovně „slepými“ vnímány jako náhodné přírodní a společenské katastrofy a zhroucení. (Sodoma, Gomora.) Dějí se však tehdy, když se postižená civilizace v daném stupni vývoje odkloní ze žádoucího směru vývinu. Tyto „výprasky“ ve formě národních a kontinentálních katastrof (I. a II. svět. válka) jsme zažili i my. V době jejich přibližování je viděli jen jasnovidci a byli „moudrými“ prohlašovaní za blázny. (Jako dnes.) Je tomu tak proto, že „výprask božích mlýnů“ se obvykle děje s odstupem desetiletí! (Je dávána milost zpoždění následků na opravu směřování!)
Osobně nepochybuji o tom, že v Evropě jsme současnou krizí tlačeni ke zdokonalení té dosavadní impotence v řízení EU. Byrokratickému i zvolenému vedení EU zjevně chybí vyšší duchovní kvalita. Jejím zdrojem je však jen kvalitní náboženství. V EU komisi a parlamentu zasedá samý faktický „tržní“ ateista. (Koupitelný.) Doufám, že stupňující se potíže všeho druhu donutí rozhodující masu Evropanů k vystřízlivění ze současného ateizmu a uctívání peněz. A z domněnky, že smyslem života je materiální spotřeba a zábava. Jestliže ne, střed nejvyspělejší civilizace na zemi se přesune do Ruska nebo do Číny!
K štěstí jedinců i národních komunit v EU je možné se posunout jen prostřednictvím zdokonalení dosud středověce pojatého křesťanství na náboženství vyššího typu. Bibličtinou by se tento obrat dal pojmenovat jako „druhý příchod Krista“. Konkrétně by to znamenalo doplnění současného přízemního vědeckého poznání popisem dalších hmotných a nehmotných zákonů. Platných i v záhrobních dimenzích reality. (Tedy hlubší pochopení reálné boží vůle.) Řekl bych, že se tak stane, až masa lidí v nastoupivší nouzi pochopí Ježíšovo poselství nejen srdcem (intuitivně), ale i rozumem (jako správná pravidla pro pohyb ve hmotnosti). (Nejen čtvrtou, ale i šestou čakrou.) Jenže jak pravost takového vyššího náboženství poznat?
Myslím, že to za skutečné svobody slova lze. Vždyť už před 2000 léty dal Ježíš na rozpoznání čehokoliv dobrého lidstvu návod (volně): „Po ovoci poznáte kvalitu pravé zbožnosti!“ (Výrok vyjadřující nyní již vědecky formulovaný zákon „příčiny a následku“. Dříve setby a sklizně.) Neboli jako nejlepší náboženství se prokáže takové, které viditelně povede k duchovnímu vzestupu nejen každého jednotlivého člověka, ale svým vlivem nastaví zákony k harmonizaci jakékoliv společnosti. Nesmí přitom pominout ani nejposlednějšího člověka. O „prvním“ ani nemluvě! Na něj je položena od Boha největší odpovědnost a je před něj po smrti těla největší přísnost!
Nástup vyšším náboženstvím produchovnělého uspořádání společnosti (ne liberální „demokracie“ peněz) se bude vyznačovat trvalou výukou etických principů jako hlavní náplně nejen na školách a v kostelech. (Namísto současných útoků na prezidenta!) Hlavně ale bude pronikat ke všem občanům prostřednictvím společenské atmosféry, médií a správných vzorů chování. Není nadále možné, aby se média stala propagační tribunou úchylů všech typů a pochybných „hvězd“. Jakoby jedno úpadkové heslo „proletáři všech zemí, spojte se“ bylo vystřídáno inovovaným heslem: „úchylové všech odstínů, spojte se k rozvrácení rodiny!“ Navíc pod heslem „není Boha, jen člověka!“. Neboli jsou jen lidská práva bez povinností! Štěstí spočívá ve velikost materiálního konzumu!
Pocit štěstí není vynutitelný čímkoliv a vzniká jen v podvědomí. Navíc provází duši člověka formou naplnění a klidu i do záhrobí. Starou terminologií se tomuto vyústění života říkalo „dojití spásy duše“. I když si to člověk neuvědomuje, je trvalý pocit štěstí snem každého.
Níže se pokusme o hodnocení těch stovek náboženství a civilizací, které se na světě vyskytly a ještě vyskytují. Vlastně z pádu těch, které zanikly, tedy neúspěšných neboli nepravdivých, se můžeme už jen poučit. Ve smyslu odhalení příčin, které zaniklé civilizace k zániku přivedly. Aby se to v současné evropské krizi nestalo i nám!
Každému je snad jasné, že jednoznačně nejdále v rozvoji poznání světa došla civilizace evropská. Původně byla nepochybně opřena o více či méně zdařilé varianty křesťanského náboženství. To je současnými ateisty u moci neochotně přiznáváno. Ti by rádi za tvůrce evropské civilizace vyhlásili vědu a banky. Ale i věda a ekonomika vznikla jen na duchovní půdě evropského křesťanství. Proto i přesto, že současný křesťanský výklad světa byl formován až koncily. Spíše však římskými císaři. Ti potřebovali „zjednodušit“ původně složitý židovský přístup ke světu. Původní Ježíšovo učení bylo velmi přísné. Vždyť to bylo Ježíšem Kristem upřesněné učení židovské „sekty“ esejských. Ježíš z něj mimo jiné odstranil podmínku k nalezení boží vůle „nutnost zrození se z židovské matky“. Ctitelem pravého Boha neboli Židem se původně člověk mohl pouze zrodit. Křesťanem se ale po odstranění genetické podmínky může stát každý. Přijetím a konáním v duchu Ježíšova učení. (Ježíš: „Ne ten je pravým synem božím, kdo Bohu Otci říká ano, ano. Ale ten, kdo koná vůli Boha Otce!“) Bohem vyvoleným se tedy nově stává každý, kdo vyvolí jako řídící osu svého života konání boží vůle! Neboli usiluje o dosažitelnou dokonalost.
I jen letmým pohledem na dějiny světa můžeme konstatovat, že jen na půdě křesťanství, které později římské impérium přijalo za své náboženství (proto trvalo tisíc let!), vzniklo to, co vnímáme jako dnešní moderní civilizaci. (I s přihlédnutím na mnoho jeho vad a zločinů.) Křesťanské pojetí světa a člověka bez ohledu na různost jeho výkladů je i dnes báze, z níž se zkonstituuje vyšší kvalita obecného náboženství. Islám, ani indická, indiánská, africká a zaniklá náboženství takovou výchozí bází k vytvoření nové duchovní hodnoty určitě nebudou. Ateizmus už vůbec ne.
Ti co v sobě ještě cítí odpovědnost za Evropu, se tedy musí ptát: co se stalo, že se náhle moderní svět a zejména evropská civilizace ocitla v krizi? V té, kterou kolem sebe cítíme a která je charakterizovaná nám Čechům dobře známým stavem z doby úpadku reálného ateistického socializmu: potíže růstu se nenápadně změnily v růst potíží? A vedení to buď pro intuitivní neschopnost nevidí, nebo nemá schopnost to řešit. A nemá ji mimo jiné proto, že vnitřně necítí odpovědnost před Bohem. Vždyť oni věří jen na peníze, ne na „boží mlýny“.
Z výše uvedené souvislosti civilizace a v něm převládajícího náboženství nám musí jasně vyplynout, že příčinou současného úpadku evropské unie (civilizace) je všeobecný rozklad jejího náboženství. Na co vlastně věří EU politici? Já vidím, že jen na bombardéry a peníze? Podle mne se právě v EU naplnilo Ježíšovo obrazné varování: „Sůl (Pravdy) přestala soliti!“ Neboli činiti život lidský stravitelným. Mohlo se tak stát proto, že posledních více než sto let faktickými ateisty řízené politické síly evropských států jednak zneužili náboženství ke kolonializmu a kořistnickým válkám, jednak zavedly falešného boha peněz do atmosféry společnosti. Jako vzory chování nastavují skrze média lidem poživačnost různých pochybných kulturních a hereckých „plejbojů“.
Vedení církví jednak samo do téhož upadalo, jednak na dobře viditelný úpadek mocenských a vědomostních elit ze strachu o bydlo nereagovalo. Nekonáním se tak zdiskreditovalo v očích stále četných intuitivních lidí. Navíc ze strachu z „herezí“ a ze štěpení moci církve udržovalo církevní vedení nesvobodu duchovního smýšlení tzv. laiků. Tím, ač je samo bez komunikace s Bohem, si neví rady v konfrontaci se vzrůstem vědeckého poznání. Prestiž vedení církví stala okrajová. Mlčeli a stále mlčí k tomu, že věřící v Boha a Spravedlnost jsou médii sice nenápadně, ale zato trvale představováni jako zpozdilí nebo bloudi! (Přitom v této situaci platí vtip: Baví dva chlapečci: „Jé, ty ještě chodíš na hrníček? To já už dávno dělám do kalhot!“) Církve navíc mlčí, když právnictví opouští pojem Spravedlnosti s velkým S! Prý je jen psané právo! Právě tímto ateistickým postojem začal úpadek úrovně veřejného mínění. Etika se začala přesunovat do role pověr a omezování lidských práv „tmářstvím“. Stvořitelova práva v EU už nikdo nezmiňuje!
Postupující vědecké zkoumání začalo v tradicích církví objevovat ve středověku „naplavené“ zkomoleniny. Konfrontací s jinými náboženským i přístupy se začaly vynořovat i některé špatně chápané duchovních pravdy. Vedení církve se jeví jako rozpačité a neví co s tím. Tím se celé výklady celého duchovního rozměru bytí člověka církví nenápadně stávají pro vzdělané a sečtělé občany nepřesvědčivé. Za této situace se vedení zejména katolíků začalo místo na přesvědčivost víry spoléhat na žití z majetku a památek! Rozhodující masa „moderních“ evropských lidí začala pomalu a jistě křesťanský výklad života člověka a světa považovat pouze za tradici a zvyk. Čím vzdělanější vrstva, tím rychlejší proměna myšlení do tohoto směru. Ke slovu se ve „výkladu“ dějin všude dostávali ateističtí vykladači „chyb“ církví. Skutečných i vymyšlených. Špatně (středověce) vykládané křesťanské rituály a zásady jsou v současnosti vnímány v lepším případě jako tradice.
V době neuvěřitelného vzestupu moci člověka v přírodě a technice, kdy zejména měl být rozvinut etický a duchovně poznávací rozměr lidské bytosti, mluvit médiích, zejména v TV o etice a odpovědnosti každého před Bohem se začalo jevit jako zaostalé moralizování. Rozpor mezi slovy a činy i za věřící se prohlašujících politiků se stal zjevným. Mladí na bohoslužby nechodí, staří účastníci spoléhají na moc náboženského rituálu. Nikoliv na kvalitu vibrace své duše. Jenže funkce rituálů je v křesťanství jen pomocná! Jen naivní nevědomý člověk si může myslet, že ne skrze každodenní etický (bohulibý) přístup k životu, ale skrze přítomnost na náboženských obřadech „jde do nebe“. A přitom se v kostelech stále čte Ježíšův výrok: „Ne ten, kdo Bohu říká Pane, ale ten, kdo koná jeho vůli (správnost) je pravým synem božím“. Tedy skutečným křesťanem je ten, kdo způsobem života se přibližuje očekávání božímu. Právě tento rozpor mezi rituály a denním konáním „křesťanů“ také zapříčinil pád přesvědčivosti křesťanského poselství. Nední divu, že zejména v českých zemích. Ty si v dějinách „užily“ rvačky „křesťanů“ ve stylu: “pod jednou nebo pod oboji?“, „tak nám zabili Ferdinanda“, německo nacistické „křesťany“, komunistické křesťany a nyní „ty pravé, pravdoláskařské, lidskoprávní, demokratické“. (Moc peněz, dvojí metr na lidi a země, všeho schopní „vzdělanci“ z amerických školení, kteří zdůvodní vše. K čemu dostanou zaplacené zadání. Kdo má jiný názor, je extremista. Když kdekoliv vyhraje ve volbách „ pro vlastníky médií ten nesprávný“, je to najednou nedemokratické. Atd.)
Krize EU, tedy evropská a našeho státu, je tedy krizí náboženskou. Nikdo neví, čemu má věřit, ani ve Vatikánu snad ne. Evropský kontinent se tak stal ateistickým misijním územím pro islám. Kdyby islám v Evropě zvítězil, nastolil by jako karmu se vším všudy poměry, které byly na území islámu před příchodem Evropanů. Ale já nejsem z těch lekajících se nebo koupených. Jsem Čech s doma schovaným „cepem“. Mojí vlajkou je: Pravda boží zvítězí! Ten uctívač „ztohoven“, co ji sundal z Hradu, už je po smrti. Nepochybuji, že se tak nejprve politicky stane všem uctívačům peněz a „vítačům“ islámu. Což je ostatně totéž!
Josef Staněk
Poslední články autora:
