- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Dokonalost – třetí pokračování

Před rokem jsem tu napsal dva díly k tzv. „Dokonalosti“ s určitým ohlasem a zájmem u zdejších diskutujících. Dnešní můj článek na mnohé navazuje, proto je možná dobré se k těm předchozím článkům i na chvíli vrátit a být tak i více „v obraze“.

https://hledani.gnosis.cz/dokonalost/
https://hledani.gnosis.cz/dokonalost-2-cast/

V tom druhém pokračování jsem končil těmito myšlenkami:

„Člověk usilující o dobro se na své pouti životem snažil vždy řídit nejen svědomím, ale vybíral si i vzory pro chování a jednání z životů významných lidí, kteří tu často pracovali s posláním Božích Synů a kteří přišli dát lidem učení Boha-Otce, určené pro cestu návratu jejich duší. Ty „velké duše“ tu byly a neustále jsou – to je Zákon Stvořitele. To usilování se ale netýkalo a netýká vždy všech lidí. Stručně lze totiž konstatovat, že někdo nemá zájem o takovéto usilování a nehledá. Nedospěl k tomu. V lidské bytosti jsou principy života-duše v určitém stádiu vývoje; někdo prožil jako člověk již mnoho životů, jiný je někde na počátku omámení ze smyslových požitků „pána tvorstva“, člověka, v jehož těle začíná se svojí vrcholnou poutí.“

Dovolím si na úvod uvést opět moji stručnou definici dobra a zla, která doplní předchozí vzpomínku. Ta definice se neustále prolíná vývojem lidstva a v mnohém se k ní i já dnes budu navracet, nejde to jinak: „Cokoliv vede člověka směrem k Bohu, je dobré, a cokoliv jej od Něj vzdaluje, je zlé.“

Proč by měl být člověk dokonalý? Proč by měl vyčistit „svůj pohár“ za svého života? Proč, chce-li být dobrým, by měl směřovat k Bohu? Hledané odpovědi se prolínají mnohými úvahami a díly slavných lidí z oblasti teologie, filosofie, mystiky či psychologie. Stručně formulovaná odpověď jako možná varianta může znít – že by to bylo proto, aby poznal sám sebe? Aby tak započal cestu návratu své duše ke svému Otci? A něco mu snad brání přijít k cíli tohoto hledání? Někdo ale nevěří na duši a druhý chce možná najít ve svém životě odpovědi na mnohé další otázky, podle něho zcela jiného, ale také i zásadního významu. Dnes i proto nabízím poznání ne nevýznamné role při hledání odpovědi – role HŘÍCHU a SATANA pro lidskou dokonalost.

Vytvořil snad Bůh, jako Ten, kdo je označován jako všeláska, všemír, veškerá blaženost světa a moudrá řídící Síla toto stvoření, ve kterém je tolik viditelné nenávisti, sobectví, nesouladu a nespravedlnosti a z toho pramenícího utrpení? Člověk, obraz Boží, je-li hříšník, musí být proto i Bůh hříšníkem?

Pro vysvětlení se dá zaujmout třeba tento postoj; objektivně přistoupit k existenci tolika protikladů, které lidé znají na vlastní kůži a které si zde vytvářejí zcela a dobrovolně sami. Nutí něco člověka, aby třeba jen pomyslel v záporném smyslu a navíc i ohodnotil svého souseda, bližního svého, nějakým odsouzením, jasným negativním a třeba i jen skrytým postojem? Lze kladné i záporné činy nějak skrýt? Mnoho lidí navíc prožívá i svou vlastní trýzeň hluboce ukrytou, jako je strach, pomstychtivost a zatím o ní ani nic neví. Přijde však chvíle, nějaká roznětka jako nesoulad okolností a vznikne emoce, nekontrolovaný výbuch v nějakém afektu, a problém je rázem na světě. Někdo říká boží mlýny, někdo použije označení boží prst, jenž na něco ukazuje.

Stále se může v souvislosti s napsaným a s hledáním souvislostí znovu zapojit i otázka svobodné vůle člověka. Má-li ji, tvoří si problémy člověk sám? Lidé jsou opravdu různí. Čím to asi je? Před svým narozením si nemůže člověk vybrat mnoho podstatného pro svůj další vývoj. Kdo mu vybírá rodiče, genetickou výbavu, zdraví, vzdělání…?

Jsme zrozeni do podmínek, které ovládá věčný zákon akce a reakce, karmy. Mnohokráte to tady bylo popsáno. Jsme tvůrci svých osudů a v žití svých životů sklízíme předchozí setbu jako současnou či budoucí úrodu. Například bohatý a zabezpečený člověk se bojí o ztrátu svého majetku a dokáže provést lecjakou nepravost, aby k tomu nedošlo. Slavný umělec se obává o ztrátu své popularity, která mu přináší uspokojení a hlavně peníze, další se bojí o své zdraví, ač ví, že dělá něco, co není v souladu s tím, co by měl pro jeho udržení či posílení dělat. Někdo si jen zoufá nad svými novými šedivými vlasy či vráskami, další se obává, že utajený zdroj jeho tzv. moudrosti bude odhalen a on zesměšněn. Většina má tabu v pomyšlení na svoji smrt a nepřemýšlí o závěrečném účtu svého života. Ale ani chudí lidé to nemají vůbec lehké. Mnohokráte nevědí, co budou jíst, nemají základní možnosti pro vzdělání, dokonce jim chybí střecha nad hlavou a přijdou-li nemoci, je to zpravidla začátek konce. Ale i oni podléhají hříchu, i když nemají již vůbec co ztratit. A nebo právě proto? Kdy a jak vznikla dualita, kdy lidská mysl začala rozlišovat mezi možnostmi a nabídkami, mezi výhodností a nevýhodnosti, líbí a nelibí, mezi to nechci a to chci.

Biblický Adam jako první člověk žil zpočátku sám, kolem něho žilo však vše v párech, zajíci, laně s jeleny, i ty šelmy. Měl všechno, co potřeboval k životu. Ale byl sám! Bůh mu „zařídil“ ženu, první projev později uvědomované duality, on a ona. Spolu s ní spáchal i ten hřích ochutnání jablka poznání. Z Adamovi nevědomosti, nevědomé celistvosti se zrodila dualita, která má sloužit na tomto světě tomu, aby celistvost, skrze zakoušení rozdílnosti uchopila vlastní jednotu (formulace této myšlenky čerpá z knihy Mirdad, nedávno tu vzpomenuté). Dualita není trestem, je nabídkou člověku po jeho vyhnání z nevědomosti, je přirozeným procesem, který je nezbytný pro poznání božské celistvosti. Jakou roli pak o neurčený počet tisíciletí či až po eónech hraje později věda, člověkem vytvořená, instituce náboženství, člověkem vytvořená, pro pomoc? K čemu se hřešící člověk obrací dnes?

Pohyb a život v prostoru a čase, kde vládne dualita, je složitý. Nutí člověka k rozhodování se a tehdy přichází i problém pojmenovaný jako hřích. Jestliže duše, duchovní základ člověka má nějaké zbytkové povědomí o existenci naprosto jiné části stvoření, a já věřím v to, že je to v každé duši uloženo, musí v nějaké části svého vývoje dojít k vědomému poznání. Duše není z tohoto světa hmoty a ocitá se již samou podstatou na cestě návratu. Byť je ještě ve sféře působení zla, které jsem v úvodu pojmenoval tím, co odvádí člověka od Boha. Tak jako novorozenec se s prvním nádechem po porodu začíná přibližovat neodvratně ke své smrti, tak i duše člověka svým pádem do hmotnosti vlastně započala cestu výstupu a návratu.

A nyní je na místě otázka, co je to HŘÍCH? Zjednodušeně, je vším co nás, lidskou bytost, fyzické tělo jako nositele duše odvádí od Boha. Duše má pro život v této ne příliš duchovní oblasti (té tvůrčí duchovní Síly či často vzpomínaného Světla je tu právě jen takové množství, aby tu mohl život existovat) několik závojů, jiných „těl“, které ji jednak zahalují, jednak chrání a za třetí umožňují pobyt a existenci v jednotlivých regionech stvoření, jimiž pří svém sestupu prochází. Ten poslední obal, poslední z hlediska sestupu duše, je jen a jen a právě to pomíjející fyzické tělo člověka. Tento vývoj má své vyšší zákonitosti evoluce a vývoj přechází přes mnohé nižší formy života. Ve schránce bytosti jménem člověk však již začíná cesta vědomí, vědomí sebe sama a Stvořitel tento začátek ustanovil jako první krok k Němu.

myslMysl je nástrojem duše a vědomí se přes smysly rozprostírá do celého bio prostoru člověka. Mysl zpracovává podněty z podmínek, do kterých se člověk zrodil a v nich a s nimi s působením vědomí si může uvědomit stav, ve kterém se nachází a hlavně pocítit svoji duchovní podstatu. Chápe a rozlišuje svoji tělesnost, své pocity, znalosti, své líbí a nelíbí. Má smysly a ty nutí mysl konat takovou činnost, ze které má tento jednající člověk užitek. Hříchem je jim pak podlehnout. Každý si může uvědomit vyšší aspekt své existence, každý však nekoná v souladu se „zakódovanou“ cestou návratu, usměrněním vědomí v obráceném postupu, stručně v souladu s Ježíšem, s jeho cestou ze smrti do života.

Co všechno je hřích, co všechno člověka, tuto nejvyšší bytost na naší planetě sráží ke konání zla?

Smysly požaduji uspokojit své chtíče, chuti, sexuální rozkoše, prožívat účinky alkoholu a drog, zbytečné prožívání her, všech těch návnad, které nás od Boha vedou tím špatným směrem. Člověk je často připodobňován ke vzpřímenému zvířeti na dvou nohou. Vášeň mysli, která podléhá naší „lidské“ zvířeckosti v podobě uspokojování a chtění animálních chtíčů, je nízká a je tedy i v tomto pohledu hříchem.

Mysl má vášeň i v hněvu, která se projevuje nenávistí, sobectvím, závistí, hledáním chyb na jiných, přehnanou kritikou, odsuzováním a nakonec má hněv projev i ve sprosté mluvě. Hněvivý člověk snadno neudrží své emoce a mění sebe i okolí často v kolbiště destrukce, smutné je, že i ničením sebe sama a ocitá se tak v dalším hříšném stavu.

Mysl touží po věcech, po zážitcích, chce mít víc než druhý, silnější auto, hezkou milenku, dovolenou u teplých moří, šaty a šperky, i ten účes je projevem chtivosti. Ne nadarmo se této hříšné vášni říká, že je minerální. Věci ze zlata, stříbra… i v minulosti odlišovaly od skromnosti a pokory. Chtivost poutá ke světu a jeho věcem a také nutí k tomu obětovat svůj, zdůrazňuji, svůj čas – musíme víc a víc pracovat, musíme na to či ono mít peníze. Je hříchem utrácet omezený a vyměřený čas života?

Mysl lpí, je zaslepená, a tato vášeň lpění říká – věnuj těmto či oněm věcem velikou pozornost, je to tvá povinnost. A člověk je slepý a povyšuje často relativní hodnoty nad ty, které si vskutku zaslouží pozornost. Věci a vztahy nás pohlcují a nezbývá čas na nic jiného, sebezdokonalování či duchovní záležitosti.

A pak je tu tak často zmiňované ego. Ego nám určitým způsobem pomáhá uvědomovat si sama sebe a je v tomto světě nezbytné. Ale pak je tu ego jako stav chorobného zvětšení, ne nepodobné rakovinovému bujení. Samolibost, já jako střed vesmíru, pýcha, nezřídka i na vlastní skromnost. Ego se drží jako klíště, ještě i ve vysokém věku se stařec chlubí svými úspěchy, ženy chválí svoji ctnost. Ego přináší pokrytectví, egoista musí být vidět, cpe se do popředí, chová se nadřazeně.

Filmy, romány, divadelní hry, vše je postaveno na člověku, který chybuje, na těžkém osudu, který prožívá, na okolnostech, které jsou nepříznivé. Kde má potom místo SATAN ve skutečném životě? Jakou má roli? V pohádkách pro děti je to rohatý čert, který si přichází pro duše lidi, který je zrazuje z cesty, a to i pouhým našeptáváním. Kdo je ale tím satanem v nás? Je jim naše mysl, nástroj dokonalosti, nástroj, který ostatní vyšší zvířata nemají takto rozvinutý. SATAN je negativní, záporná síla, opak ctností, které by měly mít u člověka moudrého jasnou převahu. SATAN disponuje myslí, svým věrným a poslušným agentem. Ta je absolutně supervýkonným, ultra logickým mega počítačem. Naše nižší vědomí nestačí sledovat její práci, od zpracování dat přijatých od tělesných smyslů až po nabídku ke konečnému výběru pro její součást, pro intelekt, pro tzv. rozumové posouzení.

Mysl disponuje propojením s pamětí, má svoji předvídavost a u člověka, který neovládá sám sebe, je dominujícím nástrojem, o němž si další část mysli, ego, myslí, že je podstatou a vlastním člověkem. SATAN v nás toto falešné poznání nabízí neustále na stříbrném tácku. SATAN v nás je tím, co registruje naše chtíče a pokud lze, dříve či později, je plní. Ví i o projevech a důvodech našich hněvivých vášní a naše přání z této oblasti nabízí k plnění. Teď nebo příště. Tato negativní síla plní i chtivost, obrazně jako touhu po zlatě, po věcech. Je tím, co podporuje lpění, jež nás odvádí a nakonec klepe nás i po rameni a říká, jací jsme skvělí. A ego se šťastně usmívá.

Celé je to jako pojato jako akt konání spravedlnosti, kterou Negativní síla či SATAN používá jako nástroj. Mysl živí naše ego a je v součinnosti s ním tím, co je falešným poznáním naší oddělenosti od Boha! A když to všechno nestihne SATAN v tomto životě, nevadí, naše přání, naše akce nás tu nechají zrodit i pro příště a přijít si pro podíl na svém „zisku“, který je však vždy ztrátou.

Duše člověka je vždy čistá a zářící, svět hmoty však potřebuje každý jeden atom součinu všech duší, aby tady udržel ŽIVOT. Dobrovolně jej z koloběhů životů nepouští. Co je tedy v tomto třetím díle tím zásadním pohledem na DOKONALOST člověka? Uvědomit si, že tělo člověka je pouhou jednou ze schránek zářící božské podstaty v nás. Ale tou, která rozhoduje, která vytváří karmu, která tu duši drží. Mnoho zrození přináší další a další zkušenosti. Smrt je vždy vysvobozením, ale po určité době se vlivem karmické zátěže duše navrací. Při narození nový život pláče a pak se učí zase a opět žít v nových podmínkách. Podmínky, do kterých byla duše umístěna, jsou pak tou další zkouškou. Jednou to ale přijde! Mnozí již tento svět opustili na trvalo, jiní se k tomu chystají již se zcela otevřeným vědomím a někteří jsou ještě stále ve víru vášní, které je tu budou držet až k času, kdy se i jejich vědomí propojí s duší a poznáním a mysl se stane na cestě návratu dobrým sluhou! HŘÍCH lze pak vědomě nečinit a SATANA v nás potlačit láskou. Takový je život člověka, taková je jeho dokonalost či nedokonalost a také cesta, kterou se duše navrací ke svému Zdroji.

K zamyšlení:

„Zástupy lidí jsou jako miliony kapek rosy, v nichž se odráží jediné slunce. Je jich nespočetné množství, slunce je však jedno. Tak je to i s námi a nekonečným Nejvyšším.“ /z učení Véd/

kapky-rosy

Václav Žáček /Venda/
 

Autor si myslí, že pod články v sekci „Duchovní cesta, Hledání světla“ má být vedena diskuze k tématu a protože tomu tak není a navíc tu dochází k urážení diskutujících, uzavírá diskuzi.

Diskuse k článku byla 19.11. v 14:25 ukončena.

 

hodnocení: 5
hlasů: 4