…a protože jsem v části stránek GNOSIS s názvem „Hledání Světla“, zmíním se o dokonalosti lidské a Boží. Tak, jak ji chápu a jak jsem za léta svého studia i praxe došel k jejímu poznání. Zmíním i roli nedokonalosti, která má ve světě svoji důležitou roli.

„Bůh je dokonalý a člověk si na své duchovní cestě ke sjednocení se s Bohem musí osvojit ctnosti, které vytvářejí lidskou dokonalost. A tedy, existuje lidská dokonalost a Boží dokonalost; ta první je odrazem druhé.“ (napsal profesor John Davidson v knize Ježíšovo evangelium)

Můj dovětek by snad mohl být v tomto stručném doplňujícím sdělení. Ten odraz může totiž být různý. Díváme-li se na zářící slunce do klidné vodní hladiny, vidíme v ní ten prvotní odraz slunce. My však můžeme vidět další odraz; slunce se z hladiny této vody odráží na bílou stěnu blízkého domu, kde již je jen skvrnou, byť ještě na stěně zářící, ale již i značně rozmazanou.

Co se týká samotného Boha, Jeho dokonalost spočívá v Jeho „jedinosti“, Jeho čistotě a Jeho lásce. To vše je v Něm samém a není tam nic jiného než jen On. On je tak sám Sebou a mohlo by se dodat, že je tak dokonale čistý, že je tedy bez jakýchkoliv jiných příměsí. Ve svém Stvoření je nejen tvůrcem všeho, inteligencí uvnitř všeho a také pořádkem všech vnitřních světů (vysvětlivka -vně Něho neexistuje nic), ale je i svrchovaným Pánem všeho. Jakmile se lidem zdá, že toto Jeho stvoření je nedokonalé, je to jen a jen z našeho lidského pohledu. Tentýž shora citovaný vědec duchovních nauk sdělil obsažnou myšlenku:

„Člověk má výjimečné nadání na vytváření pevných bariér mezi svými skutky, myšlenkami a svým nejvnitřnějším vědomím. Když si však vytvoříme schopnost introspekce (sebepozorování, zkoumání vlastních duševních stavů, pochodů…. vysvětluje slovník cizích slov), i když jen do nepatrné míry, zjistíme, že v našem nitru máme jakéhosi „rádce“, který nám neustále radí, co je správné a co ne. Existuje a je jedno, jestli si ho připustíme či nikoliv. Toto vědomí má původ ve vyšších vlastnostech mysli. Je odrazem života, energie a smyslu pro duchovní orientaci, které mysl čerpá z duše“!

Dodám jen, že duše je tu primární. Takže, jako první postřeh; naše vytvářené lidské bariéry, například nepochopení, odsuzování, či již i naše skutky, často ve své podstatě chápané jako zlo a naše již i jen často negativní myšlení, společně i jednotlivě vytvářejí „problém“ v lidské dokonalosti. A pak se dá spíše hovořit o vytváření nedokonalosti! A má tato nedokonalost nějaký účel? Pokud si uvědomím a připustím oživující princip, duši, která, ač o ní nic nevíme, touží neustále odejít z tohoto světa, ze svého dlouho trvajícího vězení, je pak nevyhnutelné, aby existovalo něco, co drží duši na tomto místě, v pozemském světě. A to se dá nazývat právě a jen nedokonalostí. Opačně, kdybychom jako lidé byli dokonalí, tak tu již nejsme. Tak jako stín existuje jen v důsledku světla, tak i nedokonalost existuje jen díky dokonalosti. A snad by se dalo i zamyslet nad tím, že zlo je jen méně dobra a navíc je velmi a velmi relativní. Z pohledu Boha, i když to může probudit nesouhlas, je Jeho stvoření přesně takové, jaké ho chce mít – je dokonale nedokonalé! A navíc, když je Bůh za (nad) hranicemi veškeré duality Svého stvoření, dá se říci, a selský rozum to pochopí, že je mimo dokonalosti a nedokonalosti. Ty nám nabídl jako určité hračky, jako stupně, kterých se zachytáváme v případě našeho namáhavého výstupu. A proč to nepřiznat, dokonalost či nedokonalost, mezistupně, určitou škálu hodnot od mínus k plus a naopak, si připouštíme v tomto světě tak, jak se nám to hodí. Rádo s nimi šermuje naše ego. Nejsme „nad věcí“, tak jako ON, protože Bůh, jak jsem již napsal, je mimo dokonalosti a nedokonalosti.

A jak jsem již také uvedl, je prvotní touhou duše navrátit se k Bohu, odkud byla, a teď mohu jmenovat mnoho různých výrazů, zkusím však jen jeden, vyhnána do naprosto odlišného světa. Proč, to je nyní mimo toto téma, ale duše má dané či vrozené porozumění k tomu, co je správné či nesprávné a je v přímém vztahu k těm lidským aspektům života, které musíme dodržovat, chceme-li, abychom Ho mohli v sobě realizovat. Je tu jen jeden obrovský problém – naše duše je v zajetí a v přímém působení mysli, která u drtivé většiny z vrcholu stvoření, u lidí, slouží světu, smyslům a neustále se svými skutky, činy a myšlenkami drží tohoto světa a je v jeho sítích pevně spoutána. Ježíš nám dal obrovskou naději, když řekl:

„Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ /Matouš, 5:48/

A jak tu dokonalost najít? Mnohé náznaky jsou v předchozích čtyřiceti sedmi verších této páté kapitoly!

Lidské bytosti, a právě jen ony, protože jejich duše se již blíží vrcholu své pouti, cestou vývoje k návratu k Bohu, mohou obdržet milost od dokonalého Božího a dokonalého Spasitele a stát se tak samotné dokonalými. Vzpomenu opět Ježíše, který o tomto stavu milosti a poznání říká:

„Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel.“ /Lukáš 6:40/

Co dodat? Nechme se vyučit k této dokonalosti. Je totiž nepopíratelným Zákonem Boha, že stále, v jakémkoliv stvoření, které dospělo do vývoje k uvědomění si svého postavení (v našem případě do člověka), posílá On své Syny, jako vtělené Slovo, aby připraveným duším pomohli z tohoto světa odejít. A být připravený znamená, že se přiblížím k té dokonalosti. Je velkou pravdou a vskutku nadějí, že se můžeme dostat na stejnou duchovní úroveň Mistra. Tak, jako Ježíš učil a vyzdvihl k sobě své učedníky. I jeho následovník Pavel napsal Korintským:

„Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.“ /2. Korintským, 7:1/

Očistěme se, jinak, pojďme na cestu k dokonalosti.

V Novém zákoně je vzpomínaná i nutnost vyčistit pohár. Kdo nerozumí, pohárem je naše tělo, naše mysl, srdce, po zbavení se všech nečistot, budeme připraveni přijmout Jeho Slovo. Je logické, že když pohár čistíme, chceme ho naplnit. Usilováním se o lidskou dokonalost, jednoho každého z nás, a to vždy individuální cestou, je právě tím čištěním poháru. A také průchod tou těsnou branou (ta široká vede zcela jinam) a spojení se se Slovem, které jako rajská hudba zní neustále v našem nitru, je právě tím naplněním poháru samou podstatou spirituality. Nejvyšší dokonalost získá duše člověka právě a jen v kontaktu s Duchem svatým, Jeho věčným tvořivým Slovem. I Ježíš o tom jednoznačně mluvil právě ve vztahu k následnému „vidění“ Boha:

„Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ /Evangelium Matouše, 5:8/

Čisté srdce znamená zase a opět určitý stav, který se přibližuje k Boží dokonalosti.

Být dokonalý znamená být připraven. Odhodit starosti světa jevů, iluzí, Máji, protože v nich není Pravda. Rozloučit se svým směřováním se vším, co je pomíjející a oddat se jedinému cíli, pro který tu člověk existuje (pro duši a její povznesení). Být dokonalý znamená být čistý. Ježíš říká, že tato rozhodující čistota musí být o mnoho většího řádu, než jaký dosahují jen „vlažní“ přívrženci náboženství. Opět k Matoušovi, kde k tomu řekl v kázání na hoře Ježíš jednoznačné:

„Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ /Evangelium Matouše, 5:20/

Jak dokonalý musel být učedník, prostý rybář či výběrčí daní, aby jeho dokonalost přesáhla tzv. spravedlnost vůdců a teologů!

Mnohé překážky se však stavějí do cesty k poznání sebe sama, do cesty, na jejímž konci by mohla být právě čistota a dokonalost, která naší nesmrtelné duši umožní z koloběhu zrození se jednou pro vždy vyvázat. Je tu však svět se svými nástrahami, léčkami, otrávenými sladkostmi…, před kterými se často těžko uniká. Podaří-li se to, je duše s velkou slávou přivítána a „usazena“ na své místo.

/pokračování/
 

Václav Žáček /Venda/