Gnóze a gnostické učení tolik rozšířené v 1. a 2. století n.l. poskytovaly obraz světa poněkud odlišný od křesťanské věrouky, ne však zcela. Vycházely stejně jako křesťanství z židovského prostředí a spojovaly staré tradice s řeckou mytologií, filozofií a novými učeními.
Na počátku všeho stvoření stál Boží Otec, nazývaný někdy Propast, Temnota, někdy Adam nebo Otec Světla, či Abraham, počátek a hlava stvoření. Z něj jako jeho tělo povstali synové, jejichž počet je shodně s počtem souhvězdí udáván jako dvanáct. Gnostikové poukazují na časté opakování tohoto čísla v mnoha příbězích, které prý všechny ukazují k témuž obsahu. Boha také někdy přezdívají jako Rok a jeho potomky jako Měsíce. Někteří říkají, že Bůh – Počátek stvořil nejprve ze sebe dvě moci opačného pohlaví a z nich teprve další potomky. Jiní upřesňují, že sám stvořil Jednorozeného Syna a jemu dal moc tvořit další bytosti. Podle jiného učení z Hlubiny Otce vyšel Život a Logos a to byli tito dva prarodičové, kteří měli dvanáctero dětí, anebo podle poslední verze jedno, které se nacházelo uprostřed mezi nimi, a to má být Jednota Boží Trojice.
Někteří nemluví takto o Bohu, ale hovoří o Aionech (světech, věcích) a vládcích, tedy celkem dvanácti nebeských (duchovních) aionech a dvanácti archontech aionů. O tom posledním dvanáctém se prý praví v příběhu o Jozefovi a jeho bratřích. Ten dvanáctý nazývají Sofia a dávají mu rozporuplná jména: Nevěstka, ale i Moudrost. Tento Aion prý byl nejmladší a nejnadanější a vypadnul ze svého místa. Opustiv Nebeské království, gnostiky také nazývané Pleroma, t.j. Plnost, vstoupil, veden jednak svou odvahou, bláznovstvím, pýchou i touhou po nalezení Boha, vinou svou i přičiněním ostatních aionů a ztrátou svého světla, do světa temnoty a tělesnosti, kde, uvržen do utrpení, nenacházeje naděje ani cesty, volal zpět k Bohu a prosil o vysvobození.
Za ním pak prý byl vyslán a sestoupil Kristus, aby mu ukázal cestu, sám se pak navrátiv vzhůru. V podobenství je to prý znázorněno v příběhu Ježíše a Marie i jiných.
Také věří v převtělování duší a v jejich stěhování podle určitého řádu a pod mocí vládců duchovních sfér. Tak tato Sofia s sebou přinesla i mnoho duší, které zahořely touhou po lásce, svobodě a zakázaných věcech a spadly s ní na zem. Navazujíce na dávné filozofy, hovoří o zemi jako o místu nápravy a vykoupení, kde se poškozené duše a duše zvrhlé, svedené k vášním, pyšné nebo jinak výstřední nebo nedostatečné, učí pravdě, pokoře a nalézají své ztracené světlo, kterým je Bůh.
Tento dvanáctý aion totiž podle jednoho vypravování zaplál touhou po svém obrazu, který zahlédl v zrcadle, a protože byl mladý a nezkušený, spustil se bezhlavě za ním. Tak prý zemřel. Od té doby, někteří říkají, tato ženská bytost bloudí světem (resp. podsvětím) a hledá svůj obraz, do něhož se zamilovala. Tato příhoda je údajně vypravována i v řeckých bájích a jméno té ženy je Pandora.
Jméno Pandora-Všeobdařená bylo jí dáno v době, kdy dlela v Pléromatu ve výšině, kdy pomýšlela na samovládu, byvše obdařená všemi krásnými věcmi ode všech Mocí. Jak už však bylo řečeno, tato bytost byla ode všech zrazena a opuštěna, zanechána nahou a osamělou. V jiné verzi ale se ale připodobňuje k Jidášovi, který, vypadnuv z dvanácti, stal se podle jednoho apokryfního výkladu třináctým. Údajně k tomu se mají vztahovat slova Ježíšova: „Syn člověka ale nemá místo, kam by hlavu složil.“
To místo, které ještě nevzniklo, nazývají třináctý aion a znázorňují jej jako slunce tvořené hvězdami. Někdy ale černé nebo jinak prázdné, protože to místo je neobsazené, a temné, jelikož je neznámé. Jiní ale umisťují toto místo do středu země a nazývají jej Svatým místem nebo Jeruzalémem a naopak jako plné světla. Někteří ale považují za světlo samotný Život, z nějž jediného stvořil Bůh z lásky celý svět (veškerenstvo), jiní Logos.
Gnostici nebyli první, kdo rozděloval svět na horní a dolní, nýbrž vyšli ze starší tradice. Horní svět je podle nich neporušený a ten pravý a dolní je porušený a nápodobou toho horního, stvořený tzv. Demiurgem schopným pouze imitovat toho pravého, vytvářeje věci nedobré a tělesné.
Tělesnost samu chápali negativně, považujíce ji za produkt omylu a selhání, případně trestu a nápravy. Skutečný význam tohoto uspořádání byl však jen málokde poodhalen.
Gnostičtí filozofové zaobírající se látkami a prvky rozdělují obecně svět do čtyř rovin rozložených podle čtyř základních prvků – živlů. Ty ještě mohou být zobecněny na ještě základnější dva. Sůl pak, o které mluví Ježíš, má být to, co vznikne spojením těch dvou, resp. těch čtyř.
Mezi horním a dolním a mezi dvěma protichůdnými mocemi je totiž ještě jiná, obě dvě spojující. Tu nazývají Duch Svatý. Ten je prý ve středu všeho, co je.
O Ježíšovi a o církvi se domnívají, že mnohé bylo schválně překrouceno, samotnými vládci a mocemi, aby pravda byla hůře nalezitelná a jakoby zastřená mlhou. Gnostické učení považují svou povahou za světlo, to ono pravé světlo, o němž hovořil Kristus a taktéž Jan, světlo, které Mesiáš sám sebou jako pochodeň zažehl a na svět uvedl a jehož oheň nebude moci být nikdy uhašen. Neuznávají křest, přijímání ani jiné církevní zvyky, ba se jim vysmívají a vyhýbají se jim. O nich říkají, že jsou bezbožností přivedenou archonty k potupě pravého synovství a božství.
Kristus prý netrpěl, nýbrž vždy byl, je a bude, žije v neporušenosti a ve svatém těle, jen na sebe bere různé podoby, mluvě různými jazyky, k různým lidem různě promlouvaje. Hovoří o Jednorozenci, věčném a nesmrtelném, sebe samého plodícím a sebe-transformací se utvářejícím. On je podle nich ten pravý a původní Člověk.
Svým zjevením předal lidem moudrost, avšak jak je v Písmech psáno, lidé ji povětšinou nepřijali nebo nebyli dostatečně rozumní, aby ji pochopili. Oni sami (gnostici) se považují za vyvolené, probuzené, osvícené, dokonalé, povolané a ještě dalšími jmény sami sebe nazývají, jakožto ty, kteří přinesenou pravdu poznali a osvojili si ji.
Jejich Gnóze je učení přímo od Spasitele lidstva, Jednorozeného, Mesiáše a Krista, který je těmi všemi zároveň jako jediný, i když má mnoho jmen.
O andělech říkají, že jsou to duchové lidí a někdy je nazývají „hvězdami“. Ti andělé někdy čas od času vystupují a sestupují a spojují se s lidmi, tak, říkají, jako se spojují muž se ženou během svatebního obřadu. Oni jsou manželi a nevěsta pro ně přichystaná jest církev, totiž ti, kteří svým duchem, svými skutky, svým svatým životem jsou k takovémuto svazku připraveni a určeni. Kristus byl podle nich jiný než Ježíš, jenž byl ze světa. Kristus byl ona holubice, nebo ten, který ji vyslal, a který se pak opět vrátil.
Dokonalost podle nich vzniká tam, kde se sbratřují protiklady, to jest co říkal Učitel: „Učiň dva jako jeden, a mnohé skryté se ti odhalí.“ Sami používají různá písma, apokryfní texty, to všechno od velkého množství autorů, dá se říci, že každý si něco přidá, jinými slovy převypráví, něco obmění, vespolek se pak celé učení od jednoho k druhému navzájem liší a často si i odporují. Říkají ale, že rozpornost je pouze zdánlivá a celý systém dává v celku jasný a úplný obraz, totiž pravou podobu onoho tolikráte zmiňovaného světla, které také připodobňují slunci, jehož paprsky dosahují všech míst, vycházejíce z jednoho zdroje a majíce jednu a touž podstatu i vnitřní obsah.
Tak se nerozpakují svá učení převádět a podávat v rozličných formách, v podobenstvích, v řeckém, hebrejském, latinském jazyce i jazycích barbarů, kdyby se tak rozhodli, neváhajíce vkládat své příběhy do příběhů jiných a skrývat učení jako tajnou nauku.
Výsledkem jsou zamotaná vypravování, podivné příběhy, nepochopitelné výroky a dvojsmysly i trojsmysly, které prý znají jen někteří zasvěcení. Jejich zvykem je také vytvářet tajná společenství a bratrstva, jak mají již od Pythagora.
V tom všem snažení po tajuplnosti dosáhli již takové úrovně, že sami sobě nerozumí, všude hledají narážky a nalézají to, co nikde není a poddávají se vlastním smyšlenkám a fantaziím.
To se zřejmě stalo i příčinou jejich pádu a odvrácení se většiny lidí od těchto pomatených učení, které přivodily akorát bolení hlavy těm, kteří se na jejich světlo nachytali, podobně jako můry nalétávající za noci k lampě.
Katolická a ortodoxní církev naopak poskytovala jasné a pochopitelné učení, ulehčujíce věřícím jejich duchovní život, který se u gnostiků dostal až na pokraj únosnosti, přivádějíce je k spořádanosti, vyvádějíce z falešné nabubřelosti a zmatení.
Gnosis je tak pro nás dnes spíše jen artefaktem dávných rozumových úvah, uličkou, která se již s nástupem středověku ukazovala být slepou a pomalu upadající až do úplného nahrazení jediným katolickým výkladem. Něčím nás snad stále může tato filozofie, jež je směsicí tehdejších nauk, obohatit a jistě alespoň nám může poodhalit prostředí vzniku křesťanského učení a víry, které tehdy byly s gnózí souběžné.
Zdroj: Thovtova moudrost
