Existuje taková krátká anekdota.
Jeden malý chlapec jednou zašel za duchovním učitelem a říká mu: „Dám vám jeden zlaťák, když mi řeknete, kde je Bůh.“ Učitel se pousmál a řekl: „A já ti dám zlaťáky dva, když mi řekneš, kde není.“
A ještě malý příběh:
Jeden filosof se ptal jistého duchovního Mistra, zda věří v Boha. Ten mu odpověděl, že v Boha nevěří. Filosof byl velmi překvapen: „Já jsme myslel, že jste Boha viděl.“ A mudrc se usmál a řekl: „Ano, já jsem Boha viděl, proto říkám, že v něj nevěřím. Víra přichází z nevědomosti. Já nevěřím, ale vím.“
V posledním článku jsem vzpomenul některé otázky zásadního významu, ve kterých možná byly i ty, jako: „Kdo je Stvořitel?“, nebo: „Proč stvořil toto Univerzum?“
Po celém světě lidé věří v Boha, aniž by měli jakýkoliv důkaz, že existuje. Jakkoliv je současná věda a technologie vyspělá, nemůže jeho existenci dokázat. Může nám logicky vysvětlit své vynálezy a objevy, protože to vše je založeno na logice. Ale Boží stvoření je zcela mimo dosah logiky a rozumu – to stvoření je neomezené, nekonečné, a proto zcela mimo možnosti chápání našeho rozumu. Kdybychom mohli Bohu s naší malou, nedostatečnou myslí porozumět, nepotřebovali bychom jej; ale protože lidská mysl vždy pochybuje, vždy se táže a nikdy není spokojená, ještě stále něco hledáme.
Již to tu bylo napsáno mnohokráte. Nový zákon říká:
„Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“
A ještě jeden příběh, který naši situaci dokresluje. Jeden člověk uviděl svého přítele, jak cosi v pokleku hledá na zemi. Zeptal se ho, co hledá. Ten odvětil, že prsten. A tak poklekl a společně chvíli hledali. Po chvíli mu položil otázku – a kde jsi ho ztratil? Ten odvětil, že ve svém domě. A proč ho hledáme tady, venku? A ten odvětil – protože tady je více světla než v domě!
A podobné je to i s námi, lidmi. Plahočíme se v našem hledání v tomto světě a voláme k Bohu: „Kde jsi?“ Hledáme Jej v kostelích a chrámech, v knihách a modlách, zatímco On je po celou dobu skryt v srdcích nás všech. Je hluboko v naše nitru!
Nový zákon říká:
„…nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
Být „znovu zrozen“ znamená být zasvěcen; zasvěcení je naše nové zrození. Rodíme se znovu pomocí svého duchovního probuzení, při němž můžeme spatřit Boží království, když se přestaneme ztotožňovat s tělem, kdy „odbouráme“ naše ego a uvědomíme si, že jsme duší. Jsme Jeho jiskrou, podstatou života zde, která usiluje o Jeho poznání!
Psát o duchovních věcech je obtížné. Ten kdo píše, chce něco ze sebe sdělit. Našel jsem v diskuzi pod jedním dřívějším článkem toto: „Myslím, že diskuze (a o duchovních věcech zvláště) má právě smysl nejvyšší. Neboť „nikdo nevíme nic dokonalého…“ , ale právě diskuzí a konfrontací myšlenek a subjektivních prožitků se můžeme více přibližovat pravdě. Tedy pravdě univerzální. Neznamená to, že naše „subjektivní“ pravda je špatná, neboť krása světa v mnohosti jest :-), ale pokud chceme „posunout“ hranice našeho duchovního poznání, bez konfrontace a sdílení to asi nepůjde. Myslím, že jedině tak můžeme zahlédnout víc…
Doplním to o známé vidění sv. Františka Xaveria, které bylo jeho poznáním, interní zkušeností, kterou nikdy nemohl dokázat:
„Po této modlitbě jsem si náhle uvědomil, že jsem zaplaven pronikavým světlem; zdálo se mi, jako by z očí mého ducha byla sejmuta rouška a všechny poznatky lidských věd, dokonce i těch, které jsem nikdy nestudoval, se mi staly zřejmými skrze poznání, jež do mne vstoupilo. Tento stav vhledu trval asi dvacet čtyři hodin a potom, jako by rouška opět spadla na mé oči, jsem shledal, že jsem stejně nevědomý jako předtím. Ve stejnou chvíli mi pravil vnitřní hlas: „Takové je lidské poznání; k čemu je? Jsem to já, je to má láska, co je třeba studovat!“
Pan Josef Staněk tu jednou napsal pěknou definici:
„Víra je pozitivní očekávání ve stavu neznalosti podstaty světa i sebe. Je to nakročení z nevědění k vědění. Bez ní je život neznalce zoufalstvím. V současné době jde jen o to, převést kvalitu víry rozhodující masy lidí z úrovně starověku do úrovně víry duchovní civilizace nebo dokonce k poznání podstaty světa.“
A tím již končím.
Alois Vrobel
Poslední články autora:
