Kapustňák nemá duši

Snadno zkoumáme, posuzujeme i obdivujeme hmotu lidského organismu. Lidské tělo je důležité našemu – vědomí sama sebe – egu – duši. Tradiční pojetí nabízí, že duše není vytvořená ve hmotě; nezávisí na ní.

Ovšem opakovaně se objevují názory o úbytku hmotnosti u člověka právě zemřelého. To má kupodivu způsobovat ztráta duše. Přesně o 21 gramů; prý u mnoha pacientů bylo váženo [1]. V Americe zase, při úmrtí, údajně klesla váha o 2,5 nebo až 6,5 gramu. Začátkem 20. století měla být naměřena ztráta váhy 22,4 gramu [2].

Jiný lékař, při úmrtí pacientů, naměřil zmenšení hmotnosti jen u jednoho ze čtyř, kdežto u dalších dvou klesala až o něco později, a u dalšího naopak hmotnost narostla [3].
Zavedený duchovní zdroj sděluje pokles váhy až 90 gramů [4]. To proto, že principiální „informační banka” se má vracet – tam a tam.

Duše odděluje jednu bytost od druhé – právě proto, že svou podstatou jsou jednotné. Nyní opovážlivé srovnání, ale ve prospěch vyjasnění mého názoru: tak jako rohlíky jsou oddělené jeden od druhého, ale všechny jsou vytvořené ze stejného těsta. Každý jinak upečený.
Nabízí se, že duše vznikly vydělením z nejhlubší Podstaty – Stvořitele. Tak jako i všechno ostatní. Snad je vědomí sama sebe dáno kouskem Stvořitele, kdežto vše ostatní vzniká až z přepracovaných, jinak organizovaných částí existence Stvořitele? Snad tento přístup odpovídá současnému lidskému posuzování hlubších souvislostí.

Názory na skryté duchovní záležitosti zjišťujeme méně jistěji, než jak poznáváme ty vědecké. Věda spoléhá na zkoumání hmoty hmotou, a co ve hmotě zkoumat nemůže, to odmítne. Někteří si dokonce zakrývají oči, aby náhodou něco nezahlédli. Duchovní záležitosti hledáme nesnadno; stěží může tvořený tvor zkoumat, co nejvnitřnějšího jej tvoří. Co podkládá hmotu a dokonce myšlenky, vědomí sama sebe a telepatický přenos.

Stroj

Mohla by snad nějaká neskutečná, myslící televizní kamera, zkoumat sama sebe? Ano, užila by obyčejné zrcadlo, aby se uviděla. Ale veškerou konstrukci zevnitř – hardware, ten asi neprozkoumá. Leda by svou čočkou nahlížela do útrob jiné, pitvané kamery, která už odešla, pošla. Odhaduji, že zkoumat program, řídící chod její elektroniky, by nemohla už z principu.

Leda by měla vestavěný nějaký intuitivní smysl pro nahlížení do chodu řídícího programu.

Zvíře

Mají zvířata nesmrtelnou duši? Srovnáním zvířat a lidí něco zjistit? Posoudit naše společné či rozdílné možnosti opakovaných vtělení? Podle chování zvířete můžu sledovat, že vnímá samo sebe, svou existenci. Zná a předvádí vděčnost, spokojenost, strach, nadřazenost či podřízenost, zlobu…

Pak jeho vědomím může být „kousek” Stvořitele, tak jako se to udává pro nás lidi.

Zvířata mají emoce, avšak chybí jim abstraktní myšlení. A také nemají duši, náš základ či opodstatnění, jež opravňuje znovuvtělování. Nemají znát smutek z budoucnosti, například z hrozící ztráty. Nemohou milovat Boží Podstatu [4].

Vývoj jedince postupuje od prvoka přes savce až nakonec k člověku. Anebo ne! Téma naprosto přesahuje krátký internetový článek a nejspíš i dnešní lidské možnosti poznání.

Mají mořští savci duši? Jsou velmi inteligentní, a co když některou ze svých vlastností přesahují člověka? Před lety jsem na gnosis9.net zveřejnil 12 článků o mořských savcích, o jejich povahových kvalitách. Nyní lze texty, vycházející ze zjištění badatelů v populárně naučných knihách, najít ZDE.

O velrybách a delfínech duchovní poznání udává, že jejich hmota jistým způsobem kóduje historii naší Země a také mají přispívat k propojení Země s galaxií.

Nadále předpokládám, že názory na důležitost delfínů a velryb jsou oprávněné. Tento článek dokončuji úryvkem z knihy anglického zvěrolékaře Davida Taylora. Praktik popsal svůj zásah ve prospěch velkého mořského savce, jenž se nakonec „lidsky” projevil.

Ale mezi existujícími tvory nejpravděpodobnější kandidátkou na titul „původní a pravá mořská panna” je podle mě siréna neboli ochechule, to plaché, neškodné, málo známé zvíře, které se vyskytuje ve dvou rodech: jako dugong či moroň z východní Afriky, Asie, Dálného východu a Austrálie a kapustňák, obývající vody u západní Afriky a části Jižní Ameriky a Karibského moře. Tito jemní obři (váží až devět metráků), mající společného předka se slonem a živící se mořskými rostlinami (dlouhé zelené vlasy z podsvětí?), nám mohou na první pohled sotva připadat jako mořské panny, s nimiž se setkávali námořníci, i když ti bývali mimo domov často v jednom tahu celé roky, ženu neviděli bůhvíjak dlouho a měli živou obrazotvornost. Ale někdy se také objevují nad vodou ve vzpřímené poloze a při kojení si vinou mláďata k hrudi hodně podobnými gesty jako ženy. Mléčné žlázy samic kapustňáků a dugongů jsou umístěny mezi předními ploutvemi na stejném místě jako u lidí a slonů. Jejich obličeje sice nejsou krásné podle měřítek krásy soutěže o Miss World a mají menší oči, ale mně připadají milé. A nezapomeňte, že ti námořníci bývali na moři už hodně dlouho! Vnější genitálie připomínají ženské a jsou zaznamenány sodomie mezi muži a ochechulemi. Když jsem byl v Pákistánu a navštěvoval rybářské vesnice nedaleko Karáčí, zjistil jsem, že místním mužům se nějak nechce hovořit, když jsem se jich vyptával na dugongy v té oblasti. „Musíme si dávat pozor,” říkali, když jsem to z nich páčil, „je to ošemetná věc. Naše ženské na dugongy žárlí a mají strach, že si z nich někteří z nás dělají milenky.”

Kapustňákům, kteří se vyskytují ve floridských vodách, hrozí – stejně jako jiným druhům ochechulí, vyhubení. Kromě chemického znečištění jsou největším nebezpečím pro jejich přežití turisté, kteří se tam projíždějí v člunech, aby se podívali na ohrožená zvířata, a tak ruší jejich poklidný společenský život, a co je horší, občas je svými plavidly poraní. Viděl jsem mnoho kapustňáků, kteří byli zabiti nebo vážně zraněni lodní vrtulí. Při jedné z mých častých návštěv floridských močálů počátkem 70. let jsme si vyšli s Jessem jedním z veterinářů z oceánia v Miami, abychom se podívali, co by se dalo udělat pro samce kapustňáka, který ležel těžce raněn v zátoce u Collier City.

Když jsme dorazili na scénu, byl už na břehu dav asi 40 lidí, kteří vzrušeně hovořili o tom, co by se mohlo nebo nemohlo udělat s tou tmavošedou hroudou masa, která ležela celá roztřesená na pásu bahna, obklopená vodou, v níž se povalovalo plno plechovek od limonád a jiné odpadky. Středem hřbetu kapustňáka se táhly dvě čisté řezné rány, jakoby zasazené šavlí, které pronikly hluboko do masa. Z jejich hlubin zvolna vyvěrala krev, přetékala a řinula se v celé šíři přes bok zvířete. Ztěžka dýchalo a přibližně každou půlminutu vydalo hluboké zasténání. S kolegou jsme skočili do mělké vody (pro mě to byla jako obvykle práce ve spodkách) a brodili jsme se k ochechuli, která naši přítomnost vůbec nevnímala. Zatímco Jesse vytahoval z kapes saka vatu a začal rány čistit, já jsem přešel k hlavě zvířete a hladil jsem ho po širokém dobráckém rypáku s jeho porostem citlivých vousů. Je to úžasně milý a příjemný pocit, když vám ruku laská, popřípadě cucá teplá a jemná tlama kapustňáka. Jenže tenhle samec neměl nejmenší zájem se s někým mazlit. Bylo mu zima a zřejmě utrpěl těžký šok.

„Dojdu si pro nástroje,” řekl Jesse. „Podívej, ta sakramentská vrtule se mu zařízla až k obratlům!” Přebrodil se zpátky a zašel k autu a já jsem zatím prohlížel zející rány se svítivě bílými kostmi odhalenými na jejich dně.

„Co s nim provedete, doktore?” zavolal nějaký divák.

„Spíchnu ho dohromady!” odsekl jsem.

„Mohl byste tu ránu prstama roztáhnout a podívat se s úsměvem sem, doktore?” Já bych najela na detail!” křičela tlustá ženská v nachových bikinách a s obrovskými slunečními brýlemi a ukazovala na svou kameru. Nevšímal jsem si jí.

„Heleďte, doktore, vyškubněte pro mě tomu mrožovi jeden fous,” hulákal jakýsi chlap.

„Děcka doma jsou do zvířat jako divý!”

Zaplať pánbůh za tu vodu, která obklopuje kapustňáka na tom bahnitém ostrůvku, pomyslel jsem si. Ti šílenci by ho roztrhali na suvenýry, kdyby se mu mohli dostat na kůži. Jesse se vrátil s chirurgickou výbavou, a zatímco pracoval na jedné straně, já jsem sešíval druhou, když jsem ji napřed uvnitř vystříkal a do okolních tkání napíchal pro lokální umrtvení lignokain. Trvalo nám hodinu, než jsme kapustňákovi ten rozedraný hřbet spravili, a když jsme skončili, měl na sobě ve dvou dlouhých řadách 204 nylonových stehů. Stehů, které nebudou nikdy odstraněny. Dali jsme zvířeti antibiotika a kortizon a pak nastala dřina. Ve dvou jsme ho strkali a zvedali a pomáhalo nám pouze pištění a hulákání obecenstva, až se nám podařilo pohnout tím velkým tělem z bahna a přesunout ho do vody. Ve vodě se nechal kapustňák několik minut nehnutě unášet, a jak jsme ho pozorovali, báli jsme se nejhoršího. Ale potom k naší úlevě máchl svým kulatým ocasem jako veslem a vklouzl pod vodu a pryč.

Ale nebylo to ještě zamávání na rozloučenou, neboť než nadobro zmizel v temné vodě, najednou se o 180° otočil a k mému úžasu a radosti zamířil přímo ke mně – a několik sekund se mi nosem otíral o koleno! Ne, neříkejte mi, že zvíře jenom ztratilo na chvíli orientaci, protože potom se znovu obrátilo a plavalo nám rovnou pryč z dohledu. Dav na břehu nadšeně jásal. Měl jsem pocit, jako bych vyhrál milion dolarů. Vždyť mě koneckonců právě nade vši pochybnost políbila na rozloučenou krásná opravdová mořská panna!