Keltské menhirové stavby

Prolog

Nacházíme se ve státě, v němž se nesmí psát, ani ve státních sdělovacích prostředcích hovořit o podstatě života ve Vesmíru. O fyzikální energii-prasíle, kterou poznala a dokonce využívala všechna pravěká společenství. A to proto, že jí vnímal každý. Je dokonce zabudována také v některých novoslohových stavbách z přelomu 19. a 20. století. Znali jí před 20 až 30 tisíci lety stavitelé rondeloidů. Energii krajiny proměňovali též stavitelé menhirových a pyramidových staveb.

Debilizace národa bohužel pokračuje i v ostatních oborech našeho života. Léta je vymýván mozek našich občanů. Ke slovu se dostávají průměrní až podprůměrní „vysvětlovači“ všeho možného a nemožného rozumějící všemu. Což odpovídá kvalitě jejich pisálků a redaktorů. Proto samostatně myslících lidí ubývá. Zároveň se šíří epidemie strachu před vším. Stádo se tak lépe ovládá.

Na okraji Lesoparku v Praze 15 jsem chtěl postavit energetickou léčebnu podobnou té, kterou jsem vybudoval na podnět firmy Planta naturalis, v Markvarticích u Sobotky. Sloužila by všem. Proti tomu se vehementně postavil místostarosta B. Proto k výstavbě nedošlo.

Hostivařské keltské hradiště

V pradávných dobách lidé ještě vnímali energii prostředí, rostlin, živočichů a také svého těla. Vesmírná energie-prasíla je jenom neobklopovala; ona jimi v určité struktuře též prostupovala. Dokázali vylepšovat jak energetický potenciál těla, tak energii krajiny. Prokazatelně už před 26 000 lety. Také Keltové mnohem později věděli, že rozhodujícím činitelem zdraví a dlouhého věku je výběr energeticky vydatného místa pro jejich pobyt. Což platí také pro jediné pražské výšinné opevněné hradiště z doby haštalské (kolem 600 let př. n. l. o rozloze bezmála 8 ha). Ze tří stran bylo chráněno potokem a svahy ostrožny. Na východní nechráněné straně pak příkopem s valem. Je srovnatelné s obdobným hradištěm u Českých Lhotic. Ale tam bylo ještě v 50. letech minulého století, kromě vysokého menhiru, ještě několik řadových kamenných staveb – menhirů, které hradiště energeticky vylepšovaly.

Hostivařské keltské hradiště najdeme v jižní části lesoparku pod pojmenováním Kozinec nebo Šance, nad výrazným meandrem potoka Botiče a pravým břehem hostivařské vodní nádrže. Před napuštěním přehrady se tyčilo nad potokem do výšky 40 metrů. Zbytky kamenných valů, narušených poměrně nedávnou zemědělskou činností, se nacházejí na obvodu ostrožny.

Archeologové zde objevili zlomky keramiky, podle nichž se stáří hradiště datuje do dvou období. Starší 800 až 950 let a od poloviny 6. do počátku 4. století před naším letopočtem, tedy do keltského období pozdního halštatu. Kmen ale sídlil, na ploše kolem 45 hektarů, na východě podél meandru potoka Botiče. Na západě pak byl ohraničen hřbitovem, gotickým kostelem Stětí sv. Jana Křtitele a statky a mlýny. Na této ploše bychom možná nějaké menhiry nalezli. Své mrtvé kmen pohřbíval v místech nynější Záveské a Doupovské ulice.

Podívejme se trochu podrobněji na hradištní valy, které měly na jejich povrchu spečené kameny. Podle toho se usuzuje, že hradiště vyhořelo. V jednom nejmenovaném časopise, zabývajícím se záhadami, z osmdesátých let minulého století, je popsán spečený kámen pamatující dokonce pravěk. Ten byl údajně nalezen v jednom doposud archeology neprozkoumaném severočeském hradišti. Podle toho, že struktura kamene byla prý prokazatelně postižena žárem, se „dänikenovsky“ usuzuje, že hradiště bylo napadeno zbraní mimozemšťanů připomínající jakýsi výkonný plamenomet.

Spoluzakladatel české archeologie a archeolog světového formátu profesor Josef Ladislav Píč (19. ledna 1847 – 19. prosince 1911) se nad takovým závěrem musí obracet v hrobě. Spečených kamenů objevil na několika lokalitách stovky. Podle představené úvahy by v Evropě muselo být plamenomety vypáleno několik desítek hradišť. Ale pan profesor by byl oprávněně a důrazně proti. Protože to byl právě on, kdo celou řadu „hradištních rondelů“, až s několikavrstevnými valy, z kamenů úmyslně „spečených“, důkladně prozkoumal a popsal.

Menhir Pastýř – zjišťování průsečíku linií

Další nejbližší keltské hradiště najdeme nad pravým břehem Vltavy za jižním okrajem Prahy. Více jak 170 ha hradiště (pro představu lesopark i s přehradou má plochu asi 150 ha). Jeho svahy spadají na severovýchodě do údolí Břežanského potoka, západní do vltavského údolí, z jihu pak kolem něj protéká Lhotecký potok. Čili nechráněný volný členitý prostor nacházíme pouze na jihovýchodě. Zda v něm byly sestavy z volně stojících kamenů, tak to se už nedozvíme. Protože pro české archeology, jejichž význam nedokáží vysvětlit, jsou neviditelné. Ať jde např. třeba o největší stále stojící menhir u nás klobucký menhir jménem Pastýř, nebo o zbytky několikahektarového menhirového pole pojmenovaného Kounovské řady, nebo o zcela zničené menší menhirové řady u Českých Lhotic. Zničena byla také evropsky jedinečná energetická léčebna keltské kněžky síly v Libenicích u Kolína. Kvůli zjištění jejího účelu se u ní sešli archeologové z tuzemska i zahraničí. Poklábosili, podumali, a protože na nic nepřišli, tak se opět vrátili do svých domovů. Na jejím místě bylo z betonových panelů vybudováno úložiště pro cukrovou řepu.

Majitelé zahradnické firmy v Markvarticích u Sobotky mě pozvali, abych v místě Keltských šancí postavil nějaké menhiry. Podařilo se něco navíc. Z devíti kamenů jsem vybudoval energetickou léčebnu, kam jezdí lidé nejenom z Česka, východního Slovenska, ale také z Německa a Polska. Vnímají totiž energii, která z těchto kamenů proudí, a také léčí. Naivní představa, že všechny menhiry jsou léčivé, je mylná. Mezi ty, které odebírají energii z lidského těla, patří např. již jmenovaný klobucký Pastýř.

Není nepochopitelné, že si s kamennými energetickými stavbami, postavenými na vybraných místech s energeticky vybranými kameny neporadí archeologové celého světa, ale neuvěřitelné, že to stejné platí také pro ostatní vědce. I když mají prasílu zabudovanou energetickými drahami v jejich vlastním těle. Dokonce ji mají zabudovanou v každé buňce – v mitochondriích. Energie v jejich těle, nejenomže vytváří kolem těla barevný obal (auru), který někteří vnímaví jedinci vidí, ale též je doložen jak černobílými (1914, Karel Sezemský) tak barevnými fotografiemi. Proto ani netuší, na rozdíl od stavitelů prasíly, že energie-prasíla je také v keltských menhirových stavbách, pozměňujících energii krajiny, účelově zabudována v několikametrové energetické linii, které Keltové říkali rybářská. Proto nemohou ani vědět, že dvě opačné složky elektromagnetické prasíly na celém zemském povrchu proudí dvěma směry. Jedna složka prasíly (jinová, ženská, měsíční) vtahuje prasílu (vzařována) pod zemský povrch a odebírá životní energii živým organismům, zatímco opačná (jangová, mužská, sluneční), „vytéká“ (vyzařuje) nad povrch zemský a živé organismy posiluje. Zatímco odebíráním energie živé organismy ztrácejí odolnost proti nemocem, onemocní a stávají se odolnějšími, zdravějšími a déle přežívají To je celé „magické“ kouzlo dnes už vědecky poznávané energie prasíly.

Znalosti získané v Česku jsem si musel ověřit v zahraničí. Všechny moje znalosti se mi potvrdily. Díky tomu se též podařilo poznat jejich skutečný účel pokládaný za magický. To stejné platí pro stavby. Také pro ně platil výběr místa. A to od pravěku až po přelom 19. až 20. století, což je doloženo v šesti knihách o energii prasíle, čítajících 1500 stran a 700 barevných fotografií.

Závěrem se podívejme na zástupce některých staveb. Zamíříme do Anglie, kde se dodnes nachází stovky kruhovitých staveb různého tvaru. Jsou pojmenovány hengy. Bývají dosti často na oplocených pastvinách, K nim se chodí dobíjet nejenom ovce a kozy, ale též lidé; někdy i se psy. Následuje fotografie z Francie a další jsou z Keltských šancí od Markvartic u Sobotky, o nichž jsem už v článku psal.