- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Klíč k pochopení vánoční legendy o Kristově narození

Konfucius, Lao-tse a buddhistický arhat, výřez z díla čínského malíře Ding Yun Penga (1547-1628).

Konfucius, Lao-tse a buddhistický světec – arhat, výřez z obrazu čínského malíře Ding Yun Penga (1547-1628).

Jako předmluvu považuji za užitečné zdůraznit, proč je v lidstvu nutné, (na jakékoliv planetě ve vesmíru, kde žijí lidé,) vtělení části Boha-Podstaty světa. A proč to na Zemi předvídali jako vtělení Boha v lidském těle všichni významní myslitelé a zasvěcenci mystérií. Zoroasterem a indickými a čínskými mystiky počínaje, řeckým Sokratem pokračujíc a židovskými proroky konče. Obvykle uvádím velmi logické Sokratovo zdůvodnění. Tentokrát se mi jeví jako užitečné doplnit jej zdůvodněním na základě učení čínského taoismu, odvozené od vhledu Lao-tseho.

Ten ve svém náhledu na svět líčí lidský život jako „cestu“ nedefinovatelným tao. (Stvořením.) Smyslem poučování lidí více vidoucími duchovními učiteli je podle něj ukázání „správného chování“ (etiky) na této cestě. To se má dít vždy s přihlédnutím k životním okolnostem a umístění zrozence. Jeho a Konfuciovy zásady chování dodnes učí čínský taoismus a konfucianismus. „Správným chováním“ je chápán soulad se zákony „tao“ neboli stvoření. Kdo pravidla „cesty“ nečiní, zatěžuje se podle učení tao negativní karmou. Židovsko-křesťanská terminologie totéž pojmenovává jako „boží trest“.

Jenže ani Lao-tse neříká, odkud a proč se na tuto „cestu“ životem lidský duch vlastně dostává. Kam vlastně jde, jaký smysl neboli vyústění má jeho i dobře žitá „cesta“ ! Neboli ani Starý mistr Lao-tse nebyl schopen svým žákům říci, jako všichni staří mystici a proroci, jaký je nejen smysl světa kolem, ale i smysl (účel) existence člověka v něm.

Logicky příčinu této neschopnosti v „Podobenství o jeskyni“ zdůvodňuje Sokrates! Říká, že toto může lidem sdělit jen ten, kdo ze „světa idejí“ (duchovní dimenze, božského prastvoření) pochází!!! Jen takto vybavený Duch dovede průběh, spojitost a smysl dějů v obou světech (hmotný a duchovní) celistvě a správně vyložit. Tohoto nadhledu nemůže dosáhnout před počátkem všeho stvoření neexistující duch! Jen sám Tvůrce může realizovat poučení člověka formou „zjevené pravdy“! Je to jeho výpomoc po Pravdě toužícím lidským duchům v těle! Přesněji řečeno, může to vykonat jen Jeho oddělená a vtělená část. Starověkou terminologií „Syn Boha“ tedy Stvořitele“ (Otce) jak hmotného, tak i duchovního světa. Jen On má kompetenci neboli nadhled z hlediska věčnosti. A když se tato část Boha jako boží Syn mezi lidmi zrodí, právě a jen podle tohoto poučení jej lidé mohou poznat!!!

Přístup starých zasvěcenců a proroků je logický, jako celé hmotné stvoření. Pro výklad smyslu existence vesmíru a člověka v něm může být způsobilý pouze ten, který existoval už před jeho počátkem (vesmíru, velkým třeskem) a bude i po něm! Jen takový zná celou kontinuitu věčnosti! (Připomínám Ježíšova slova ve stavu naladění na vyzařování Otce: „Já jsem alfa i omega!“) Proto narození „Syna božího“ na jakékoliv planetě ve vesmíru je z principu věci klíčovou událostí dějin na planetě, na níž skupina duchů právě prodělává svůj vývoj hmotností k věčnosti. Myslím svou „cestu“ nejen hmotnou, ale i její jemnohmotnou (záhrobní) dimenzí.

Výše uvedeným popisem považuji za pochopitelné, kterým kardinálním ukazatelem se vykáže jako pravý „Syn boží“! Je to sdělení těm, kteří chtějí naslouchat, jaký je smysl a vyústění jeho vlastního pozemského života! Všechny ostatní poznatky a moudrosti musí být od tohoto vysvětlení odvozeny. Jinak se časem ukážou jako plané a „řádově“ druhotné. (Ježíš to definoval slovy: „Co je platno člověku, kdyby celý svět získal, ale svou duši ztratil?“) Co asi na tento výrok říkají zbohatlíci před svou smrtí? Vždyť se deklarují jako „velcí křesťané“! Se stálou návštěvou „bohoslužeb“ ve chrámech Páně? Jako kdyby největším chrámem Páně nebyl sám vesmír a jeho pěveckým sborem sbor přírody!

Poznatkem o nutnosti příchodu Syna božího neboli Mesiáše poučili ve Starém zákoně Izraelity Mojžíš a další proroci. S tím, že za věrnost boží vůli budou Židé odměněni tím, že na planetě Zemi se tento Mesiáš zrodí právě v židovském národě. Na základě těchto proroctví palestinští Židé staletí čekali a stále nic. (A stále čekají.) Teprve zakladatel esejské „sekty“, (esejci byli přísně zbožná židovská sekta,) nazývaný Učitel spravedlnosti pochopil, že za zrození Krista je nutné Boha usilovně prosit! Jeho pokyn prováděla tajná a pronásledovaná třetí větev židovství, nazývaná esejci. A vydrželi se za to modlit celých 150 let.

(Podle Josepha Flavia žilo v Izraeli asi 1000 rodin esejců. (Vedle farizeů a saduceů.) Neuznávali kněžstvo jeruzalémského chrámu a měli svou duchovní základnu v Kumránských jeskyních.)

Člověku se smyslem pro Spravedlnost nemůže být proto divné, že se právě mezi nimi narodil prorok příchod Krista oznamující. Jan Křtitel. Ten ještě v podobě plodu těhotné Anny označil jeho matku Marii, a tím příchod Mesiáše oznámil. Později zbožné židy (esejce) podněcoval k očistě duše (aury) vodou. Se slovy: „Připravte cestu Páně!“ Aby se u pokřtěných vůbec objevila schopnost Mesiáše poznat a chápat.

V té době velikého očekávání se v komunitě esenským zrodila a pohybovala zdánlivě nenápadná, ale vyzařováním osobnosti odlišitelná dívka Marie. Záhy osiřela (aby nebyla nadměrně rodiči „řízena“) a žila v Nazaretu pod ochranou svého nevlastního strýce Josefa. („Kanonické“ líčení kolem dalších dějů si může každý přečíst v evangeliu Matoušově a Lukášově. Jen poznamenávám, že byly napsány mnoho desítek let po v nich líčených dějích. Proto je vůči tam uvedeným jednotlivostem vznášeno mnoho námitek. Podle mne i částečně správných s tím, že základní duchovní děje v nich jsou popsány přesně! Komu kanonický popis vyhovuje, nechť se jej drží a neudělá chybu. Kdo chce o věcech více přemýšlet, může se do tehdejších dob a událostí vydat s mým následným popisem.)

Marie o svém poslání podvědomě věděla, jen nevěděla, jak přesně se odehraje. A zejména že musí být ona a její opatrovník Josef vystavena Satanově zkoušce. Věděla ze slov proroků Starého zákona, že Mesiáš se musí narodit z panny.

Proč z panny může každý vidoucí pochopit až dnes. Je to podle sledování dějů v mimotělních stavech proto, že prvním pohlavním prožitím se zásadně mění toky energií ženy!!! Tak, že se její duše pevně připoutá k hmotnému tělu, (ztratí „naivní“ snivost,) a v důsledku toho jsou i všichny následně porození duchové (děti) vlivem hmotností těla omezení. Ztratí vnímání čistoty ráje a získají svobodu rozhodování. (Pád z ráje.) Tedy takoví zrozenci mají už uzavřený vhled i do pozemských mimosmyslových dějů!!! Nejsou jasnovidní, jak se dnes říká. Přesto se dodnes občas malou „poruchou“ stává, že malým dětem se vhled do zákulisí neuzavře zcela a vidí leccos pro dospělé šokující!!! A rodiče jim viděné „vysvětlují“ jako fantazírování! Kdyby ne, byly by z nich proroci. Syn boží musí mít ale pro splnění svého poslání toto vidění plně zachováno! A v Řádu stvoření je to jen při zrození z žen, které nebyly sexuálním dějem proměněny. Tok jejich vitálních energií zůstal panenský. Tehdy se musí stát matkou, ale jejich duše i duše jejich dětí nejsou nadměrně připoutány k hmotnému tělu! (Poznámka. Lze tu nalézt i analogii odjinud: děti rozené porodními cestami jsou povahově jiné, než rozené císařským řezem! Viz nálezy psychologů a psychoanalytické práce třeba Stanislava Grofa.)

Zvěstování Panny Marie, obraz neznámého autora z 18. století.

Zvěstování Panny Marie, obraz neznámého autora z 18. století.

Pohybem v čase jsme dospěli až do chvíle, kdy Marie jednoho dne zjistila, že bez vědomého sexuálního styku s mužem je těhotná. Uvědomila si, co by to v tehdejších přísných poměrech mohlo znamenat. Nejméně zapuzení z komunity, nebo i ukamenování. Přesto tuto život ohrožující situaci přijala jako rozhodnutí živého Boha. Rozhodnutí přijmout jakýkoliv úděl v životě jako přímé projevení vůle Stvořitele člověka (i smrti) je vždy a všude klíčovou zkouškou oddanosti Řádu stvoření. (Vykonavatelem této zkoušky je jako vždy Satan skrze „své“ lidi.) Přijetím údělu těhotenství židovské dívky bez otce potvrdila dívka Marie naprostou oddanost Vůli a tím překonala Satanovu hrozbu. Tak osvědčila svoje předurčení. Před Bohem se stala hodnou být „čistou schránou pro vtělení Mesiášova ducha“, neboli zrozený Ženským principem z božské sféry na planetě Zemi. Vyjevila duchovní kvalitu Bohorodičky! Teprve toto rozhodnutí, (nést cokoliv v životě, i zdánlivě nespravedlivé,) ji trvale spojilo zářícím duchovním mostem s božskou sférou. (Abdrushinovou terminologií s Prakrálovnou, podle Zoroastera s Bohyní nebes.) Doslovné znění přihlášení se k Vůli v Evangeliu: Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu“. Atd. (Luk 1, 40.)

Teprve po naladění duše dívky Marie na dimenzí čistoty se jí mohl objevil anděl Gabriel, neboť andělé se pohybují jen ve vibraci čistoty a dokonalosti! (Pomyslete na ty současné hlupáky, kteří ve „vědeckých“ spisech vykřikují, že kdyby byli andělé, tak by je viděli!) Z principu: „svůj k svému“ se poslové dimenze čistoty mohou zjevit a komunikovat jen těmi na „stejné notě“. Pro čistotu duše Marie mohl anděl pronésti ono známé blahoslavenství: „Buď zdráva, milosti plná, Pán s tebou!“ Neboť Pán je jen s čistým!

Nastalou ošemetnou situaci ale musela těhotná Marie sdělit svému poručníkovi Josefovi. Jakmile se o jejím stavu dověděl, představil si rozumově všechny následky přísného Zákona. Utekl z domu do pouště a chtěl zemřít. Tím chováním ale vyjevil, že odmítá vydat těhotnou Marii zákoníkům! Dal najevo, že on Josef nechce židovské zákony aplikovat bez lásky!!! Cítil lásku (všelásku) jako silnější než je litera psaných náboženských kánonů! Tím i on se dostal do vibrace lásky a milosti. Proto i jemu se mohl zjevit anděl! Když v poušti Josef vysílením usnul, anděl mu vysvětlil situaci. Poučil jej, že nedošlo k porušení zákona Marií. Tím posvětil Josefův přístup ke způsobu výkonu náboženských příkazů: Láska je nadřazena nad všechna platná písma! (Viz evangelium podle Jana.) Bez ní jakékoliv náboženské zákony není možné správně naplňovat, což platí dodnes! Kdyby si tohoto principu byla církev po dvě tisíciletí vědoma, čeho mohla být ušetřena!

(Poznámka: způsob otěhotnění Marie úmyslně nebudu popisovat, protože o tom se vedou spory všeho druhu, o nichž si myslím, že jsou všechny „nepřesné“. Na uvedení mého vhledu není doba a v tuto chvíli by nebyl pochopen.)

Z tohoto legendického obrazu někdejšího vánočního dění se vynořuje první ze symbolik vánoc. Kromě nadřazenosti lásky je to vzor, archetyp správného chování muže k ženě, zejména těhotné. Neboť Josef, tváří v tvář hrozbě, vsadil celou svou pověst a existenci k záchraně ženy Marie a jejího dítěte! Jak je aktuální zejména dnes, v neduchovní Evropě. Jak zde chybí tento bohulibý vzor mužského chování!

Josef veden již tehdy záměrem sloužit matce a dítěti rozhodl se proto „právně ošetřit“ tuto ošemetnou věc. Nechal se s Marií oddat, protože to náboženské předpisy umožňovaly. Jenže po několika měsících se začalo blížit datum porodu a při něm by se projevilo, že k těhotenství došlo před sňatkem! Tedy nikoliv kvůli sčítání lidu, jak se později omylně domyslelo a do legendy zapsalo, ale k zamlžení očí nehodných se Josef vydal do Betléma. Prozřetelný kvůli ochraně Mariiny a své cti se před porodem vydal na cesty. V Betlémě se v jemu známé esejské rodině Marii narodilo dítě Ježíš. Jenže i na Kumránu byli čelní představitelé esejských jasnovidní. Proto také oni poznali, že očekávaný Mesiáš se v Betlémě právě narodil. Tušili, kde Josefa s Marií najdou. U některé z esejských rodin.

Klanění Tří králů, detail z obrazu vlámského malíře Rogiera van der Weyden (1400-1464).

Klanění Tří králů, detail z obrazu vlámského malíře Rogiera van der Weyden (1399/1400-1464).

Ve vánoční legendě jsou Kumránští duchovní vůdcové představováni v roli „mudrců od východu“! Když díky svým dispozicím na místě poznali, že Mariino dítě má očekávané „vyzařování“, poklonili se mu a dali ony v legendě zmíněné dary. Když se ale vrátili na Kumrán, neprozřetelně to prozradili v místní komunitě. „Tři králové“ se tedy zachovali jako „tři žvanilové“. Měli počítat, že v komunitě má král Herodes svého špeha! Všichni vládcové se přece obávají o trůn a klid v kraji! Zejména ti lumpové. Herodes ale přesně nevěděl, v které esejské rodině se to stalo, proto vyslal nájemné vrahy do jemu známých esejských rodin v Betlémě. Tím se do legendy dostalo zabití neviňátek „z budoucího Mesiáštví podezřelých“. S přehnaným počtem, bylo jich několik. (Poznámka: podněcovatele těchto vražd později sděloval křtěným Židům Jan Křtitel a právě za to byl Herodem umlčen. Herodes se bál krevní msty ze strany rodin zavražděných.)

Před tímto nebezpečím byl Josef andělem varován a proto urychleně opustil Betlém. Jak přesně praví legenda. Až Herodes umřel a na malém Ježíškovi nebylo přesně určitelné stáří, vrátili se oba s Marií do Nazaretu.

Protože kvůli stálému pronásledování křesťanů byly události kolem Ježíšova narození zapsány až několik desetiletí po popisovaných událostech, tedy s malými technickými nepřesnostmi, dostaly se do jejich evangelijní podoby podružné nepřesnosti. Ty nic nemění na síle a názornosti vysvětlení základních duchovních zákonů kolem ženy, muže, rodiny. Jsou to:

  1. Žena se v každých okolnostech života má řídit boží vůlí, i když je tato v daných okolnostech zdánlivě nevýhodná či dokonce ohrožující. (Marie je vzor všech žen.)
  2. Muž všechny okolnosti života musí posuzovat nejen z hlediska formálních zákonů, ale vždy i z hlediska lásky a všelásky. (Josefův přístup nadřazení lásky výslovně oceňuje Bůh trvalým vysíláním anděla k němu.)
  3. Bohem milovaný muž je ochráncem všech žen a dětí bez ohledu na to, zda je jejich genetickým otcem. (Vzorem je pěstoun Josef.)
  4. Jedině rodina je dokonalé prostředí pro zrozování a růst dětí. (Pro své ideálně žité rodinné zázemí mohl Mesiáš zdárně zakončit svou pozemskou misi k lidem.)
  5. Bohatství rodiny není žádnou podmínkou pro její kvalitu, ale pouze duchovnost muže a ženy.
  6. Je-li v rodině žito spojení s Bohem (duchovnost), stará se tento i o transcendentní ochranu všech členů, aby tito mohli naplnit své inkarnační zadáví, své poslání.
  7. Do pozadí očím zakrytých části dějů vidí málokteří. Proto se nevidoucí mají vciťovat do legend a pohádek a pak zjistí, že je v nich více Pravdy, než vůbec tuší.

Právě tyto zákony z Řádu stvoření dávají vánoční legendě onu mystickou sílu, přetrvávající tisíciletí a trvající na věčnost.

Ještě si dovolím poznámku k synchronizaci oslav slunovratu a narození Ježíšova. Neví se, ve kterém měsíci se Ježíš narodil. Ale ti, kteří ustanovili narození Ježíšovo synchronně se slunovratem, učinili tak ve stavu osvícení. Přesvědčit se o tom může každý. Může to zažít tak, že když před slunovratem vejde večer ztišen do lesa a začne vnímat, „uslyší“ naprosté ticho. Bytosti lesa spí! Když vejdete v tutéž dobu a na stejném místě do lesa na den Božího narození (po slunovratu), uslyšíte, jak se bytosti přírody probouzí. I včely zavřené ve sklepě, nemající styk se světlem, na slunovrat reagují probuzením. Slunce je ve hmotnosti symbolem Světla, Boha dárce života. Syn boží je „osvětlitel“ smyslu života člověka. V přeneseném slova smyslu dárcem světla poznání příčiny bytí na tomto světě i po něm. Podrobně se Ježíšovým výkladem smyslu života zabývám v knize „Otevření duchovního oka“. (Agape Brno, tel. 543213006.)

Užijme si proto i letos plně duchovní pozadí vánoční legendy a radosti z toho, že i na tuto Zemi přišel ten, který jediný může osvětlit člověku účel jeho bytí z hlediska věčnosti. A to srozumitelně v podobenstvích, jak jsou zachycena v Evangeliu, tedy ve formě radostné zvěsti. Oznamuje v nich oněm „na skále stojícím“: „Já jsem Cesta (způsob přístupu k životu), Pravda (o smyslu světa) a Život věčný (na smrti hmotného těla nezávislý)!“
 

Josef Staněk
 

hodnocení: 4.9
hlasů: 36