- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Kosatka trumpetista – I (4.)

KosatkaVložen úryvek z knihy veterináře Davida Taylora: Další příběhy veterináře. [1]

Proč věnovat významnou pozornost mořským savcům? Nejen pro jejich velkou inteligenci, ale něco sdělují i nevědecké poznatky. Mají v sobě mít nějaké informace o lidských dějinách, o civilizacích – jejich hmota údajně zálohuje naši databázi, a to způsobem nám dosud nesrozumitelným [2].

Dál něco ještě zvláštnějšího. Lze říct: to je nesmysl! Vyjádřím se lépe: o tom ale opravdu nic nevím!

— Inteligentní mimozemské druhy se sídlem v oceánech Země

Existuje teorie, že kytovci jsou zástupci mimozemské civilizace, která zřejmě patří do nějaké galaktické rady. To tvrdí nejen Patricia Cori, ale i mnoho dalších. Tvrdí se, že tito kytovci sem byli kdysi dosazeni z oblasti Síria. Podezřele vysoká inteligence delfínů či velryb podle nich naznačuje, že jsou určitými multi-dimenzionálními druhy, vysazenými na povrch Země, které tu zřejmě mají plnit nějaký úkol. Mají patřit k nějaké eticky vyspělé civilizaci a měli klíčovou roli při vývoji homo sapiens a fluory a fauny ekologie Země. Ti z odvážnějších badatelů na tomto poli říkají, že delfíni a velryby komunikují s člověkem a mají být v kontaktu s nějakou vyspělou mimozemskou rasou. Například někteří svědci oznámili, že velryby a delfíni jsou teleportováni mimozemskými loděmi operujícími v oceánech do vesmírných plavidel, kde jsou umístěni ve zvláštních hrázích a do jejich vědomí jsou nahrávány ekologické informace přes mnohobarevná světla a pak jsou opět vráceni do oceánu, aby dokončili svou ekologickou misi. [3]

*     *     *

Víme málo, víme dost? Fyzikálních energií jsou různé druhy, a všechny věda dosud nezná. Biofyzikální?

Kde berou ptáci na takové cesty energii? Vědě se ještě zdaleka nepodařilo určit vnitřní procesy, které umožňují ptáčku vážícímu 20 gramů nepřetržitý let dlouhý 3.000 km, často nad mořem, kde musí překonávat kruté rozmary počasí. [4]

*     *     *

Projekt s velrybou Mazlem byl obchodem pro obecenstvo, takže bylo potřeba něco ji naučit. Sice při plném bezpečí pro diváky i kosatku samotnou – ovšem jenom ten, kdo nic nedělá, neudělá chyby.

Mnoho zvířat v parku prodělávalo výcvik. Bystrozrací papoušci ara hráli se zástupci veřejnosti oko a vždycky vyhráli. Jejich protivníci si nikdy neuvědomili, že ti mrzutí ptáci byli vycvičeni, aby postřehli označené karty, které měly na rubu drobounké černé tečky. Poznal jsem, jak snadné je vycvičit delfíny a jak je ještě mnohem snazší pro delfíny doslova vycvičit a zpracovat cvičitele. Spoustu času jsem také strávil pozorováním Američanky Jerry Watmorové, která dělala z Mazla hvězdu tamějších představení. Nacvičila s ním celou sestavu skoků, převratů, podávání ruky a nejrůznějších kousků a všechno dokázala laskavosti a odměnami v podobě makrel. Další přípravu Mazla pak předala mladému Angličanovi, který byl tělem duši cvičitelem mořských savců. Vedl si dobře. Mazel ho měl rád a zařadil ho do své osobní družiny, kam jsem patřil i já, jejíž členové se směli vozit po nádrži vsedě na jeho hřbetě, buď před ocasní ploutví, anebo – pokud si člověk potrpěl na dobrodružnější, houpavější jízdu – těsně za ní. Výcvik probíhal hladce, až jednoho dne došlo k nedorozumění. Třeba se signalizační systém, jazyk přesných pohybů, jimiž člověk sděluje kosatce povely, nějak popletl; třeba byla cvičitelova gesta v tu chvíli poněkud nedbalá; třeba Mazel nedával právě pozor a snil o tlustých lososech nebo hejnu makrel.

Mazel se totiž naučil hrát na trumpetu. Měl ten nástroj – hračku držet v zubech, s hlavou vystrčenou z vody. Fanfára ovšem nezněla proto, že by do trubky foukal (velryby nedovedou vydechovat vzduch tlamou), ale hlasité houkání vycházelo ze staženého dýchacího otvoru. Různé fáze tohoto představeni řídila řada zřetelně odlišných signálu; při jednom pohybu rukou zvedl Mazel hlavu a vzal trubku jemně do tlamy, při jiném začal houkat, třetí povel houkáni zarazil a naznačil mu, aby nástroj pustil. Když se toto číslo onoho osudného rána začalo hatit, měl už Mazel za sebou tu část představení, kdy bezvadně chytil trubku a houkal tak, že by tím nadchl nějaké budoucí publikum, zato Louis Armstrong se určitě obracel v hrobě. S trubkou v zubech otevřel Mazel najednou tlamu, jistě se už nemohl dočkat šťavnaté makrely za odměnu. Ať už byl důvod jakýkoli, mohutné čelisti zely dokořán a lesklý plastikový nástroj zapadl dozadu na jazyk.

Cvičitel podnikl okamžité rozumné kroky: dal Mazlovi gestem signál, kterému už zvíře rozumělo a který znamenal, že má prudce zatřást hlavou ze strany na stranu, jako by si vyplachovalo tlamu. Spojení mezi člověkem a zvířetem se kdesi přerušilo. Mazel tlamu zavřel, polkl a trumpetka zmizela. Kosatky mají široký, roztažitelný jícen. Dospělá zvířata dovedou polykat velké tuňáky a tuleně celé. Za několik sekund už musela trumpetka žbluňknout do dutiny prvního ze čtyř kosatčiných žaludků. Jako by se nechumelilo, Mazel tlamu okamžitě opět otevřel a za dobře vykonanou práci žádal rybu. Zděšený cvičitel mu hodil hrst makrel a potom se vrhl k telefonu.

Za pár minut jsem byl u nádrže a naléhavě jsem se radil s Martinem Padleym, vedoucím delfinária. Nejdřív jsme se potřebovali přesvědčit, jestli Mazel trumpetku skutečně spolkl. Bombardovali jsme ubohého cvičitele otázkami a vyslali jsme dva potápěče, aby prohledali dno nádrže. Už nejednou vznikl v delfináriích planý poplach, kdy se cvičitelé dušovali, že jejich svěřenec spolkl nějaký předmět. Delfínům a lachtanům se vypláchl žaludek, byli zrentgenováni a cpala se do nich dávidla a projímadla. Pak se ten předmět najednou našel: zvíře ho z nádrže vyhodilo a ležel schovaný za sedadly, v něčí kapse nebo na poličce ve skříňce. Základní pravidlo bylo důkladně prohledat nádrž a její okolí, ať už řekl kdo chtěl, že viděl, jak zvíře předmět spolklo, a teprve potom pátrat v těle zvířete.

Starosti nám obyčejně dělaly šrouby a matice, mince, baterie a podobně, věci, které se snadno přehlédnou na dně nádrže i jinde. Sotva ovšem můžete přehlédnout trumpetku, která je čtyřicet centimetrů dlouhá, kanárkově žlutá a má jasně červené klapky. Nebylo pochyb, shodli jsme se všichni – trumpetku má kosatka v sobě. Byl jsem přesvědčen, že musí být v prvním žaludku, protože cizí tělesa se v kytovcích těžko dostanou přes těsnou malou záklopku, která hlídá vstup do žaludku číslo dvě. A protože je ten krám z umělé hmoty, nerozpustí se, může se ovšem pochopitelně rozbit. Kdyby hračka zůstala celá, mohla by způsobit poranění, až by se kolem ní stahovala žaludeční výstelka. V rozbitém stavu by mohla zavinit vážné vnitřní krvácení. [1]

*     *     *

Někteří také máme víc žaludků. Ovšem ne že by šly za sebou, nýbrž jsou vedle sebe, paralelně. A teď vážně – lidský žaludek má objem až 5 litrů. Totiž, dovede se na tento objem postupně roztáhnout. Kdežto kdo je zvyklý jíst málo, takový objem žaludku si nedovede představit – a jeho žaludek tomu také nevěří.

*     *     *

Uvažoval jsem o lékařské stránce problému. Svůj starý vojenský detektor min bych nemohl použít, jako jsem ho používal u pštrosů, kteří spolkli kousky starého železa; přístroj nedokáže zjistit polohu nekovových předmětů. Ani rentgen nepřicházel v úvahu; v celé zemi neexistoval jediný přístroj, ba ani na univerzitních klinikách, který by prosvítil Mazlův mohutný objem. Nedala se provést ani fibrooptická gastroskopie, technika, kterou Andrew později zaváděl u delfínů; i ten nejdelší fibroskop – kolonoskop -, umožňující vyšetření tlustého střeva u lidí, byl příliš krátký a nedosáhl by přes kosatčino hrdlo a jícen. Projímadla by neměla cenu; ten zatracený krám je bezpečnější tam, kde je, v žaludku, než kdybychom se ho pokoušeli protáhnout mnoha desítkami metrů tenkého střeva. Dávidla? Ani se mi nechtělo pomyslet na to kvantum uhličitanu sodného nebo peroxidu vodíku, které bych musel použít, kdybych chtěl navodit zvracení. Pokud jde o apomorfin, prostředek aplikovaný injekcemi, který u některých druhů vyvolává říhání, ten se u velryb ještě nikdy nepoužil a obával jsem se, že by mohl způsobit prasknutí střev. Operace žaludku kosatky byla tehdy úplně vyloučená.

Co mi tedy zbývalo? Pouze dvě možnosti. Jedna byla nejstarší terapie na světě (a není vyloučeno, že i nejbezpečnější) – nedělat nic a čekat. Druhá znamenala nasadit osvědčenou žaludeční pumpu a pokusit se trumpetku vypláchnout ven. Po bedlivých úvahách jsem se rozhodl nedělat prozatím nic, poněvadž jsem byl pevně přesvědčen, že kosatka hračku co nevidět vydáví. Bylo to těžké rozhodnutí a ještě těžší vysvětlit Martinovi a Pentlandu Hickovi, proč jsem zvolil absolutní nečinnost. Vrátil jsem se do maringotky, nalil si skotskou whisky Glenlivet a pokoušel se uklidnit tím, že jsem se začetl do poezie Gerarda Manleyho Hopkinse, bezpečného léku proti každému napětí.

Druhý den byl Mazel stále ještě ve výborné formě, ale po trumpetce ani památky. Potápěči znovu prohledali nádrž a zkontrolovali jsme filtrovací zařízení, jestli se tam nenajdou kousky umělé hmoty. Nenašlo se nic. Mazel zdlábl čtyřicet kilo ryb a vesele si hrál. Podle testů neměl ve výkalech žádnou krev ani jiné abnormality. Aby všichni zůstali ve střehu pro případ, že by kosatka předmět vyvrhla, slíbil jsem tomu, kdo mi přinese toho zapeklitého Jonáše ve formě trumpetky, láhev šampusu. Rozhodl jsem se, že počkám ještě jeden den. Když se ani pak nic nestalo, přidal jsem navrch další.

Čtvrtý den už jsem byl pořádně nevyspalý a užíral jsem se představami, jaké vředy může na jemné sliznici žaludku způsobit nátrubek, rozšířená trubice nebo klapky. „Vypumpuju mu žaludek,“ oznámil jsem. [1]

 

– pokračování –
 

 

Literatura

[1] Další příběhy veterináře – David Taylor. Panorama, Praha 1991, s.154-157. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Orig. „Going Wild/ More Adventures of a Zoo Vet”. Nakl. George Allen and Unwin. Londýn, 1980

[2] www.transformace.info

[3] www.exopolitika.cz/news/americke-namornictvo-nici-delfiny-a-velryby-utoky-na-pozemskou-zivotni-frekvenci/ Alfred Webre 11.7. 2011

[4] Top víkend magazín příloha Rovnost, 7.12.2002
 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


Hodnocení článku