- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

L. N. Tolstoj: Království boží ve vás

L. N. Tolstoj, fotografie cca z roku 1900.

Tolstého dílo Království boží ve vás přibližuje a objasňuje zásadní výrok Ježíšova učení o lásce v jeho praktickém přikázání a důsledcích: neprotivit se zlu násilím. Tolstoj svým vytříbeným stylem jasně poukazuje, že celé společenské zřízení, vedené ve starozákonním duchu „oko za oko, zub za zub“, dávno již přežité a nerozumné ve vědomí člověka, vydržované dnes jen posluhovači falešného mínění o životě (a jejich hypnózou), zakládá se především na ochraně lupu (nikoli namluvené spravedlnosti) a tedy ovládání vlastních poddaných, porobených, utiskovaných lidí. Tak, jak již pravil před šesti sty lety náš Tomáš Štítný ze Štítného, hodí se k podtržení myšlenky Tolstého knihy: „Nikoli jak slepička chrání svých kuřátek, ale jak pes brání mrchy, aby ji nejedli jiní psi, ale aby ji on sám ohlodal všecku…“

Nepřizná-li si člověk podklad zla, těžko pochopí (ba připustí) chapadla, která z onoho zla dále vnikají v jeho vlastní duši. Lživé veřejné mínění, skrytost působeného zla, na němž je založena společnost skrze armádu a šiml zaprodaných posluhovačů, její pikareskní svoboda – tragikomická v tom, že není pouhou divadelní parodií; tzv. víra v rozum a nedokrvenou morálku, masíruje a decimuje národy a Člověka, a zamotává je v čím dál větší vnitřní i vnější okovy. Lidé cítí se být bez ochrany násilí, jak je jim namluveno, vystaveni napospas. Jistě, zloděj, který jich spoutal na duchu i na těle, je si vědom, že jen násilím a lživým míněním (oproti pravdě) může být udržován jeho lživý stav, – a za odměnu služby, neboť sám by neměl moc, zaplatí si ochotné pomocníčky, kteří ve své hierarchii příživnictví budou v dominovém efektu pokračovat a druhým namlouvat, jak zlí chrání dobré, zatímco krví dobrých naplňují se všude potoky, a zákony podporují ty, kteří těží z bratrovražedné řeže.

Ach, jak za přežité se má náboženství, avšak my jsme klesli ještě pod morálku židů, natož tedy abychom se dostali vůbec ke křesťanství! Lidé jsou násilím napospas podrobeni, sami ve vlastním jsou jako na cizím… Světská chytrost však má svoji kostymérii: z vlka se stal beránek a z beránků vlci. Myšlenka konat ve jménu pobloudilých je vždy (jaké překvapení!) více jako myšlenka konat svobodně ve jménu lásky. Myšlenka svobodné organizace (jaké překvapení!) uplatňuje se jen do té míry, není-li vyvrácením samého zla (násilí člověka nad člověkem), dávno již přitom nekorelujícího s naším vědomím.

Vštěpují se národnostní city a jejich obrana, jako by ty nevycházely ze srdcí, nýbrž z hlavní pušek a děl. Na této iluzi drží se posledními vlásky apologetika Šelmy. Uznávat nenásilí je věřit v sílu sebe sama, poznané pravdy, bratrství (namísto hamižnosti) a skutečné svobody. Neprotivit se zlu zlem skrze vzbuzenou lásku, vyžaduje vnitřního člověka, odmítajícího konat ve prospěch organisovaného zla (nechť se ono zlo nazývá jak chce) – zříkat se násilí, jehož příčinou je jen lačnost po cizím nejen v jeho nejhrubším projevu – armádě, placených to vrahů, nastrčených primárně na vlastní lid, přísahající v každé době pomatenosti těch, kteří se uvalí v čelo státu či říše – za drobty povýšenosti, nýbrž i lživým společenským hodnotám, postavení, falešnému veřejnému mínění či vlastnictví – udržující jedny v zahálce a druhé v otroctví; tedy zříkat se všeho, co ze života činí mezi lidmi peklo na zemi. Jistě, jak těžko přijímá se nenásilí, je-li život založen na jeho opaku! Aby toho mohl člověk dosáhnout, vyžaduje to od něj onen duchovní „kámen úrazu“: uznávat jediný božský zákon, jímž je pravda, namísto servilnosti vůči zlu! Neboť právě tato servilnost (spíše než nepoznání) je z 99% příčinou všeho nepokoje, zla a násilí, popřením našeho vlastního svědomí, jímž jako ve spojitých nádobách ničíme život (či možnost života) nejen druhým, nýbrž i sobě samým.

Musel by být člověk dnes velmi slepý, neřku-li hloupý, aby nevěděl, že veškerá nespravedlnost společenského života, vydržuje se nejen násilím či strachem z násilí (v čemž je organizována), nýbrž především klamným míněním o samém životě (hypnózou) – že právě do tohoto klamného myšlení investují se největší snahy a prostředky obhájců doby temna a děti vykrmují se touto lží od svých plenek.

Existuje jen jedno východisko – poznání a láska. Poznání, které již dávno je zapuštěno v našich srdcích (nečinit, co nechceme, aby se činilo nám, známé již od Egypťanů) a láska, která si nic nezadává se sentimentem, jak jsme naučeni rozumět z kázání těch, kteří si založili nedělní živnost skrze Kristův kříž, ale která bije jako kladivo, je ostrá jako gilotina, řešící rozpor dobrého a zlého uvnitř nás samých, tedy stane-li se naše smýšlení nezávislé na pobloudilých hlavách, nic netušících o životě, usazených na šíjích, a co hůře v srdcích nás samých. Vezměte těm, kteří pronásledují člověka (považ svou příslušnost, jsi-li ctěn!), naši vlastní víru v ně – a jejich moc, násilí a nespravedlnost v nás ihned pominou. Nepominou-li formálně najednou, přesto bez vyletění jedné včely z roje, jak píše sám Tolstoj, není spásy (Království božího) ani pro člověka ani pro společnost. Proto zamlčuje se pravda (stejně jako tato kniha), neboť ona jediná, nenásilná, nehlučná, má možnost vytrhnout zlo ze svého kořenu. Nikoli násilím odstraní se násilí, nýbrž pravdou, ba lépe řečeno: vzdáním se pokryteckého života. Pouta na rukou lidí budou existovat do té doby, dokud je lidé sami nesundají z rukou (nikoli válkami, demonstracemi či revolucemi – dětskými to hrátkami těch, kteří mají více munice než pravdy), dokud nebudou pravdu – jako Jedinci – jim již více či méně zřejmou v jejich srdcích, hlásat, a podle ní žít ze střech svých domovů, z hlasu svého (s)vědomí, z hlasu onoho – „pouhého“ tesaře.

Poprvé od roku 1925 se lidem dostává do rukou kompletní (necenzurované), opravené a stěžejní dílo Lva Tolstého o nenásilí.

Knihu vydalo nakladatelství Michal Legelli, 2018
https://legelliart.eu/e-knihy/
 

Ukázky z knihy:

Každá i nejkratší válka, provázená obyčejnými ztrátami, zničením osevů, krádežemi, dovolenou zhýralostí, loupežemi, vraždami, vymyšleným ospravedlněním nevyhnutelnosti a spravedlnosti její, vynášením a vychvalováním vojenských činů, lásky k praporu, k vlasti a s přetvářkou starosti o raněné apod. — za jediný rok znemravňuje lidi více než miliony loupeží, žhářství, vražd, konaných během století jednotlivými lidmi pod vlivem vášní.

Jediný, vážně v mezích slušnosti trávený rozkošnický život ctnostné rodiny, která potřebuje pro sebe tolik pracovních dnů, kolik dostačilo by k uživení tisíců lidí, žijících v chudobě vedle této rodiny — více znemravňuje lidi než tisíce nezřízených orgií hrubých kupců, důstojníků, dělníků, oddávajících se obžerství a prostopášnosti, tlukoucích pro potěšení zrcadla, nádoby apod.

Jediné slavnostní procesí, modlení a kázání s kazatelny nebo katedry lži, které kazatelé nevěří, působí mnohem více zla než tisíce podvodů a falšování potravin atd.

Mluví se o pokrytectví fariseův. Ale pokrytectví lidí našeho věku mnohem převyšuje poměrně nevinné pokrytectví fariseův. Ti měli aspoň vnější náboženský zákon a plníce jej mohli neviděti své povinnosti ohledně svých bližních, ano povinnosti ty nebyly tehdy ještě jasně ukázány; za naší doby však předně není náboženského zákona, jenž by osvobozoval lidi od jejich povinností k bližním, všem bez rozdílu (nepočítám ony hrubé a hloupé lidi, kteří dosud ještě myslí, že svátosti nebo rozřešení papežovo může zbaviti je hříchu): naopak, onen evangelský zákon, jejž v tom či onom způsobě my všichni vyznáváme, přímo ukazuje k těmto povinnostem a mimo to samy tyto povinnosti, hlásané tehdy jenom některými proroky v mlhavých výrazech, nyní již tak jasně jsou vyjádřeny a staly se takovými pravdami, že je opakují gymnasisté a feuilletonisté. A proto by se zdálo, že lidé naší doby nemohou se již přetvařovati, jako by neznali těchto svých povinností.

Lidé naší doby, využívajíce pořádku věcí, udržovaného násilím, ujišťují se při tom, že velmi milují své bližní a nepozorují vůbec, že celým svým životem působí zlo těmto bližním, podobají se člověku, jenž neustále olupoval by lidi, až byl by konečně chycen s napřaženým nožem nad obětí, volající zoufalým křikem o pomoc, a ujišťoval by, že nevěděl, že to, co činí, mohlo by býti nepříjemno onomu člověku, jejž chtěl oloupiti a zařezati. Podobně jako onen lupič a vrah nemůže popírati, co všichni vidí, rovněž tak, jak by se zdálo, nemohou ani lidé naší doby, žijící na účet utrpení potlačených lidí ujišťovati sebe a jiné, že přejí dobra těm lidem, které nepřestávají olupovati, a že nevěděli, jakým způsobem jest nabyto, čeho užívají.

Nemůžeme přece tvrditi, že jsme nevěděli o oněch 100 tisících lidí pouze v Rusku, kteří sedí stále po vězeních a žalářích pro zabezpečení našeho majetku a klidu, a že nevíme o oněch soudech, v nichž sami máme účastenství a které k našim žalobám odsuzují každého, kdo pokusí se připraviti nás o náš majetek a klid, do vězení, vyhnanství, žalářů, kde lidé, stejně dobří jako ti, kteří je odsuzují, hynou a znemravňují se, že jsme nevěděli, že vše, co máme, máme jenom proto, poněvadž dobývá se toho a chrání se pro nás vražděním a trýzněním.

Lidé, vychovaní po 18 století v křesťanství, v osobě svých předních učenců přesvědčili se, že křesťanské učení jest učení o dogmatech. Mělo-li by se ho užíti na život, že jest to nedorozuměním, přeháněním, rušícím skutečné zákonné požadavky mravnosti, odpovídající lidské přirozenosti, a že právě ono učení spravedlnosti, jež zamítl Kristus, na jehož místo postavil své učení, — jest pro nás mnohem vhodnější.

Učeným lidem příkaz neprotiviti se zlu násilím zdá se přehnaným, ano i nerozumem. Odvrhneme-li jej, bude mnohem lépe, myslí si a nepozorují, že nemluví vůbec o učení Kristově, ale o tom, co sami si pod ním představují.

Nepozorují toho, že říci v učení Kristově příkaz neprotiviti se zlu násilím jest přehnaným, znamená právě tolik, jako říci, že v nauce o kruhu zásada o rovnosti poloměrů jest přehnaná. Ti, kdož tak říkají, činí úplně totéž, co činil by člověk, jenž nemaje ponětí o tom, co jest kruh, tvrdil by, že požadavek, aby všechny body na obvodě byly ve stejné vzdálenosti od středu, jest přehnaný. Raditi, aby byla zavržena a seslabena zásada rovnosti poloměrů v kruhu, znamená nechápati toho, co jest kruh. Raditi, aby byl zavržen nebo zmírněn v životním učení Kristově příkaz neprotiviti se zlu násilím, znamená nechápati učení.

Kdož tak činí, skutečně nerozumějí mu pranic. Nechápají, že učení toto jest ustanovením nového názoru na život, odpovídajícího novému stavu, do jakého již před 1800 lety vstoupili lidé, a určením nové činnosti, která z názoru nového vyplývá. Nevěří, že Kristus chtěl říci to, co řekl, nebo vlastně zdá se jim, že z nadšení, z nerozumu, z nevyspělosti své mluvil to, co pravil v Kázání na hoře a na jiných místech.

Stav křesťanského lidstva se svými žaláři, káznicemi, šibenicemi, se svými továrnami, nahromaděním kapitálu, se svými daněmi, kostely, krčmami, bordely, se stále rostoucím zbrojením a s miliony omámených lidí, ochotných jako psi ze řetězu vrhnouti se na toho, na koho je pán poštve, stav takový byl by hrozný, kdyby byl dílem násilí, on však jest především dílem veřejného mínění. A co jest veřejným míněním potvrzeno, rovněž může jím býti nejen zrušeno, ale skutečně také se ruší.

Sta milionů peněz, desítky milionů v kázni udržovaných lidí, smrtící zbraně podivuhodné síly, přivedené na nejvyšší stupeň dokonalosti své organisace, celá armáda lidí, povolaných k tomu, aby klamali a hypnotisovali lid, a to vše podřízené elektřinou, překonávající vzdálenost, lidem, kteří takové zřízení společenské pokládají nejen pro sebe za výhodné, ale za takové, že by bez něho nutně musili zahynouti, a proto napínají všechny síly svého důvtipu k jeho udržení — to vše, zdálo by se, jaká jest nezničitelná síla! A zatím jest třeba jenom představiti si, k čemu věc dospívá a čemu nikdo nemůže zabrániti, že totiž mezi lidmi křesťanské veřejné mínění ustálilo se právě s takovou silou a všeobecností, s jakou i veřejné mínění pohanské a že nastoupilo na jeho místo, takže většina lidí rovněž tak se stydí míti účast ve všelikém násilí a užívati ho, jako nyní stydí se lidé darebáctví, zlodějství, žebroty, zbabělosti, a ústrojí života, jež zdálo se tak složité, tak mohutné, ničí se ihned samo sebou, bez boje a násilí. A má-li se to státi, není potřebí, aby do vědomí lidí vešlo něco nového, nýbrž aby jen zmizela ona mlha, která lidem zakrývá pravý význam některých násilných skutků, aby rostoucí křesťanské mínění veřejné překonalo přežilé veřejné mínění pohanské, jež násilné skutky dopouští, ba i schvaluje. Jest jen potřebí, aby lidé rovněž tak počali se styděti konati násilné skutky, míti při nich účast a užívati jich, jako nyní každý se stydí býti a slouti darebákem, zlodějem, zbabělcem, žebrákem. A to počíná se již uskutečňovati. My však toho nepozorujeme, jako lidé nepozorují pohybu, když se pohybují sami s celým svým okolím.

Úvod napsal a ukázky z knihy vybral:

Michal Legelli
https://legelliart.eu
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 6