aneb důkazy každý získá sám!
Kdybych prostudoval všechna minulá i současná náboženství a filosofie světa, mohl bych zjistit, že se v nich nejvíce mluví a píše o poznání Boha a o spáse. Mohl bych dále i podrobně zjišťovat, jak se k těmto dvěma velkým cílům dostat. Častá odpověď by se ve většině případů našla v doporučení: „Věř Knize (a že jich je?), popř. věř svému knězi.“ Při ještě podrobnějším zkoumání se objeví tři nezbytné činnosti, které jsou již člověku v dnešní době pochopitelnější:
- Nutnost sebe-realizace či sebe-poznání.
- Poznání Boha či nabytí nějakého vědění o Bohu.
- Vstup do nebeského království nejlépe ještě v tomto anebo v příštím životě.
Vrátím se několik roků zpět, kdy jsem měl sám ještě pochopitelně značně omezený pohled. Tehdy jsem u mnoha i velkých náboženství zjistil, že jejich svaté knihy či jejich představitelé chlácholí své vyznavače s nejasným příslibem, že k naplnění cíle dojde poslušný věřící až po smrti. Věřte, konejte tak a tak a odměna vás čeká na věčnosti. A vyvstala mi vždy otázka: dává snad kněz či kniha nějakou pevnou záruku pro splnění tohoto příslibu? Takto jsem se ptal často. Tento kněz, který si nechá líbat ruku, s pokorou příjme od svých oveček výslužku ze zabíjačky či láhev domácí slivovice a nechá se od farníků oslovovat „otče“? Prožil snad již svoji vlastní zkušenost se splněním tohoto příslibu? A tak se zcela automaticky nabídla otázka, zda by nebylo mnohem lepší, kdyby existoval někdo, kdo nabídne a poté i splní, že tyto tři body lze uskutečnit TADY a TEĎ, než dávat nejasný příslib naplnění až po smrti? Uvážit a vyhodnotit si tuto myšlenku může každý sám.
Před několika lety mne osud spojil s poznáním Učitele, Mistra, s člověkem, který je spojen s Duchem svatým a který přišel z Vůle Otce pro označené duše. Každý pravý Mistr naučí své žáky krokům, které je vedou spolehlivě do jejich nitra. Bylo tak tomu v minulosti a je tomu tak i dnes. Mistrova tělesná schránka, jako u všech Synů, vtěleného Slova, je pomíjivá, ale jemu je dáno znát Pravdu Ducha svatého. Je tím, kdo na usilující žáky pak čeká uvnitř, a to je rozhodující, že je naučí vstoupit do jejich vlastního nitra a v tomto procesu je přímo sám vede. I Ježíš se nechal poznat svým učedníkům ve své vznešené kráse a dokonalosti. Dokonalý Mistr zcela zdarma nabízí duchovní vědu, kterou učí jak se dostat přes vlastní nitro na pravou Cestu.
Každý, i ten, kdo se ještě novým křtem či zasvěcením nezrodil, si může učinit pokus i sám, a to přímo, má-li někdo to označení rád, vědeckou metodou. Žijící Mistr svému žáku předá vysvětlení, jako již součást učení v tom, proč přijmout „nějakou“ počáteční pracovní hypotézu pro toto vnitřní studium a až poté i jak začít přímý praktický výzkum duchovní činnosti. Cílem je poznání sebe sama a osvobození, což je ten hlavní úkol, proč se tu duše rodí, v nejvyšším aspektu zrození se ve Stvoření, do těla jediné bytosti, člověka, která může tuto Cestu návratu absolvovat. Není to však vůbec jednoduché. Může někdo se stoprocentní jistotou říci, že lze získat duchovní svobodu či sílu poznání a štěstí jinak a dokázat to? Nabídne někdo, že to jde díky logice, apriornímu usuzování, metafyzice, čtením knih nebo nasloucháním přednášek? Pár úvodních slov ukončím opakujícím se sdělením – duchovní člověk na své Cestě praxe potřebuje přímé vědomé zkušenosti a pro jejich získání tu je meditace.
Drobná vsuvka z dávné historie jako předznamenání pro další informace. Jde o záznam popisu duchovního cvičení jistého mnicha, žijícího v 11. století v klášteře na hoře Athos:
„Zavři se sám ve své cele, zavři okno i dveře, posaď se do ticha místnosti; pozvedni svou mysl od věcí pomíjivých a marných; opři bradu o prsa, obrať zrak i mysl ke středu břicha do oblasti pupku a hledej místo srdce – sídlo duše. Zpočátku bude vše temné a nepohodlné, když však vydržíš sedět noc a den, pocítíš nevyjádřitelnou radost. Duše objeví místo srdce, které obklopuje mystické éterické světlo.“
Na meditaci je nutné se náležitě připravit. Použiji jedno jednoduché přirovnání. Chceme-li navštívit například cizí zemi, budeme potřebovat možná vízum, sdělit v žádosti účel cesty a dále hledat nejen dopravní spojení, ubytování, měnit si peníze, ale i naplánovat podrobně trasu, mít slovník pro základní domluvu či nejlépe, mít průvodce znalého této země, který zná zákony a zvyky v této zemi.
Meditace přivádí zájemce do zcela odlišné existence v neznámých úrovních a tak je i dalším důležitým krokem správné rozlišení. Jinak řečeno, adept tohoto duchovního cvičení přijme svým intelektem význam a smysl celého záměru pro realizaci této praxe. Především tedy náš intelekt a mysl musí být přesvědčena o správnosti zvolené cesty. Ego musí být obětováno. Když tomu tak není, nikdy nezačneme. To vše je totiž pro začátek rozhodující; nikdo by si neměl lhát do vlastní kapsy, že to chce, že je připraven, ale pak při prvním námaze a nepohodlí v pokusu zklidnit mysl pozná, že to vlastně nechtěl a že je to nad síly již jen jeho vlastní vůle?! Výmluv je pak mnoho. Neméně důležitým krokem je i ovládnutý proces myšlení, kdy je nezbytně nutné se odpoutat od světa, od toho, co svět každou chvíli přes naši „pozemskou myslí“ nabízí a čemu většina lidí i ráda podléhá.
V Novém zákoně říká apoštol Pavel v 1. Listu Korintským – kapitola 16 – 13; a myslím si, že to plně vystihuje předchozí popis:
„Bděte, stůjte ve víře, buďte stateční, buďte silní.“
Pro úplnost je dobré stručně vysvětlit smysl a význam slova mystika. Mezi meditaci jako nástrojem a jejím výsledkem na jedné straně a mystikou, jako je mystický transport na druhé straně, lze dát rovnítko. V tom či onom není třeba hledat žádný vzájemný rozpor. Pří meditaci dochází adept této cesty k nadsmyslové zkušenosti. Přesně tou je i mystické poznání dosažené v subtilních podmínkách duchovního transportu a extáze, v její až čiré záři éterického stavu duše. Je to soustředění lidského vědomí v centru absolutní pravdy, zaostření lidského ducha do zdroje Božské inspirace. Je to pravá náboženská praxe, při níž se adept odpoutává od poznání fyzického těla a světla smysly; tyto musí být pro nitro zcela z činnosti vyřazeny jako nepotřebné. Při meditaci, při realizaci transcendentního transportu se používají jiné smysly, které náležejí duši – vyššímu vědomí v nás. Ty až v nitru teprve čekají na otevření.
A na závěr několik praktických postřehů i z vlastní praxe:
- Kdy meditovat? – nejlépe v pravidelném čase, tzn. zvážit své časové možnosti a brát ohled na své denní povinnosti. Učinit ze zvyku pravidlo a dění, na které se těším. Nejlepší čas jsou brzké ranní hodiny, kdy nechodí návštěvy a nezvoní telefony. Brzké stávání znamená však také vyloučení předchozího ponocování. Meditaci lze rozdělit i na více časových úseků. Pokud to okolnosti vyžadují, musí okolí (členové rodiny) být poučeni, že meditace nesmí být rušena, tj. jako když otec, dědeček či máma si jde zdřímnout a poprosí rodinu pro tento čas o vnější klid.
- Délka trvání meditace? – kladu si tuto otázku i v souvislosti s jiným známým přikázáním – tzv. „desátkem“. Chci věnovat Bohu desetinu svého času, ne desetinu za svého výdělku, to by bylo příliš jednoduché. Je to mnoho a kde ho vzít? Lze zkrátit spánek z osmi na sedm hodin? Lze vynechat sledování zpráv v TV mezi 19. a 20. hodinou? A to je další ušetřená hodina. Co zbytečných činností často člověk vykonává během dne. Desetina času pro Boha činí pouhých 144 minut za den. Svůj primární cíl mám stále před sebou. A bez snahy, trpělivosti a lásky spojené s důvěrou se k tomuto času nedostanu. Učiňme si z tohoto času prioritu pro každý den.
- Prostředí pro meditaci? – klidné, bez rušivých zvuků, tma je mnohem lepší než světlo. Pocit pohody umocňuje správná teplota v pokoji; každý může mít tento nárok v různém rozmezí. Příliš teplo, potíme se. Chladno, ruší nás zima. I v přírodě lze meditovat. Vybrat si tam místo, kde na nás nebude vidět a prohlédnout si ho kvůli možnému rušení meditace hmyzem, například bezpečná vzdálenost od mraveniště. (Drobná perlička – v lese si sedám na místo, kde je pouze jehličí; pozdravím stromy kolem sebe a poděkuji jim za jejich bytí – v létě jsem takto meditoval, když tu najednou jsem měl neodolatelné nutkání otevřít oči. K mému úžasu, asi tři metry přede mnou stála srnka; prohlížela si mne a pak tiše, jak přišla, tak i odešla.)
- Je něco, co si pro meditaci uvědomit? – nic! To je nejlepší. Mám-li jasno v prvních třech bodech, nechám mysl zklidnit, nechám starosti všedního dne za sebou, nechám někde před sebou starosti pro zítřek, protože nemedituji, abych řešil například zítřejší návštěvy, nákupy či jiné světské věci. Smysly při meditaci nepotřebujeme a vědomí má být z mimotělního prostoru, ze světa kolem nás nejprve zkoncentrováno, tzn. staženo a potom vyzdviženo. Ano, jde zpočátku o KONCENTRACI.
- Další podmínky pro úspěšnou koncentraci v meditaci? – jsou! Je lepší meditovat na lačný žaludek. Přecpaný žaludek není dobrý ani pro sportovce, ani pro přemýšlejícího vědce; dochází k odčerpání energie na trávení a trávící pochody mohou působit vyloženě rušivě (říhání, pálení žáhy, plynatost…). Také těžká strava nepřinese pohodu pro meditaci. Již vůbec neuvažovat před meditací o látkách, které mění naše vědomí – alkohol či drogy. Někdo řekne – tichá, klidná hudba? Proč ale utrácet energii a vnímat sluchem pozemskou hudbu, která navíc může v některé části, akordem či melodií i meditaci přerušit a spustit „odstavený“ myslící proces třeba ke vzpomínce. Ideální je opravdové ticho. Je to dnes velmi vzácné „zboží“. Někdy slyším tlukot srdce – je dobré si ho nevšímat. Dýchat tak tiše, že ani nádech a výdech neruší vnitřní klid. Určitě je lepší k tomu i vyvětraná místnost. Špatný vzduch přináší otupělost a třeba i usínání.
- Na co se soustředit při meditaci? – soustředění? Není to již vynaložené úsilí? V meditaci sedím vždy bez úsilí. Soustředění, ovšem bez jakéhokoliv napětí, tu je, a to do bodu třetího oka, šesté čakry, která je samotnou vstupní bránou do nitra, u které prosíme a na kterou tlučeme. Nesmí se však přitom namáhat oční svaly. Oči máme nejen zavřené, ale pod víčky není třeba šilhat ani do středu mezi obočím. Zavřu oči a jsem přesně tam, kde mám být. V praxi se mi osvědčilo, že věnují prvních pár minut celému tělu. Od prstů na noze až po vrcholek hlavy, projdu si končetiny a pocity v nich. Projdu si kůži těla a pocity na ní a také krevní oběh. Projdu si i vnitřní orgány, kdy si představím jejich uložení a práci, kterou bez mé vůle vykonávají. Poslední důležitý pocit je představa své polohy v prostoru – sedím, nehýbám se – jsem živoucí sochou. Tato „příprava“, již jako součást meditace, mi zabírá asi tak deset až patnáct minut.
- Je dobré si něco představovat, třeba krásný výhled do přírody, hladinu jezera, na co myslet? – ne! Představy jsou již zase jen práce mysli. Nemyslet na nic! Mohu z vlastní zkušenosti říct, že i taková romantická představa může vyvolat navazující myšlenkový proces a najednou zjistíte, že klidná hladina jezera se změnila na představu slunce, modré oblohy s bílými mráčky a mysl se pouští do úvahy o zítřejším počasí a vy najednou nevíte, kde máte deštník… a myšlenky jedou! Jde přece o totální, ale nenásilné zklidnění mysli, která tím, že nevytváří žádné myšlenky a představy, je tím, kdo slouží záměru úspěšné meditace. Klidná mysl je zde dobrým sluhou. Jakmile v meditaci pracuje, je pro mne špatným pánem!
- Je důležitá pozice těla? – je, ale záleží na zvyku, na tom, v čem, v jaké pozici se cítíme dobře. Lze meditoval na pohodlné židli i v křesle. Lze meditovat vsedě na polštáři z pohankových slupek (můj případ), kdy lze z něho vytvarovat klín, který jemně nachýlí pánev dopředu a také kyčle jsou pak výš než kolena zkřížených nohou. Není třeba se pokoušet o tzv. lotosový sed. Kdo jej má však zvládnutý tak, že v něm vydrží sedět hodinu, dvě, proč ne. Zkřížené nohy mají svůj účel, ale to bych zabíhal do podrobností. Důležitá je rovná páteř. A její nenásilné držení v této pozici. Samozřejmě, že to vyžaduje zpevněné svalstvo podél páteřního korzetu. A nakonec, pozice vleže je jednodušší, ale POZOR. Tělo je zvyklé zpravidla ve vodorovné pozici usínat; ten zvyk máme již třeba padesát roků?!
- Je spánek nepřítelem meditace? – je i není. Při meditaci je důležité udržet pozornost v tom tzv. třetím oku, v šesté čakře, naše jednobodové zaměření. Pokud ji tam udržíme, neusínáme. Jakmile však klesne pozornost do páté čakry, spánek přichází. Někdo může znát takový ten zvláštně slastný pocit v rozhraní mezi spánkem a bděním, kdy odchází jako první vědomí těla. Ta hranice je velmi jemná, ale jako veškerý trénink či učení nás dovádí k určité dokonalosti, tak i s tímto „balancováním“ nebudeme umět pracovat ihned. Spánek není meditace, to je třeba si uvědomit. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nikdy při ní neusnul. „Vzbudí-li se člověk z meditace,“ tak nechť se za to na sebe nikdy nezlobí. To zklidnění v prvních deseti minutách, i když sedíme, pak přinese velmi ozdravný spánek. Není to účel meditace, ale když tato situace nastane, můžeme se pak jít opláchnout, třeba trochu napít, své tělo protáhnout a opět pokračovat. Ten druhý pokus bývá pak mnohem kvalitnější.
- Je meditace cíl? – není! Meditace je nástroj, je to prostředek, který byl člověku dán pro jeho duchovní Cestu. Nikdy ne cíl. Pro úspěch meditace má obrovskou roli Milost Boha, který o nás neustále ví. Je přece úžasné a nadějné, že já, a vlastně každý jeden z nás, jsem v Něm, jeho součástí, duší, v Jeho Stvoření a On je touto svojí božskou jiskrou, duší, a věčným vyzařování Ducha svatého v mém nitru. Bez Jeho Milosti se ale nikam nedostanu. A tak, i když to není přímo tématem pro samotnou meditaci, je dobré, když znovu zdůrazním principy, poučení či přikázání pro naše morální a etické chování. Nemorální a neetické chování nás nikdy na Cestu meditace nepřivede. Bude stále v zajetí vášní mysli; na to je třeba pamatovat.
Doporučuji zájemcům na úvod zkusit „pouhopouhou“ relaxaci, v níž nenásilně stahujeme své smysly dovnitř. Když se toto povede, pak již mohou přijít další kroky v koncentraci a poté v meditaci. Každá cesta začíná prvním krokem, když ten neučiníme, stojíme na místě. A to není cílem vývoje v našem rozhodnutí jít po Cestě.
„v meditačním pohroužení setrvávající,
stále s vytrvalým úsilím,
tito mudrci dosáhnou odpoutání,
nepřekonatelného vyproštění z jha“ /Dhammapada/
Opakuji upozornění ještě jednou, meditace je nástroj. A tak jako nový den začíná vždy znovu, sedněte si do své pozice znovu a zase, bez netrpělivého očekávání; jako by to bylo poprvé – buďte teď a tady, krásnou sochou svého těla, které jednou přestanete vnímat a dostanete se do svého nitra. Do úrovně, kde zní tvořivý proud jako hudba sfér, kde září věčné světlo.
Jednomu ze svých duchovních dětí řekl sv. František Saleský: „Měj trpělivost se všemi, ale především se sebou. Myslím tím, aby sis nedal vzít chuť svými chybami, nýbrž vzchop se vždycky s novou odvahou. Mám radost, že každý den začínáš znovu; vždyť není lepší cesty, jak dospěti k duchovnímu životu, než vždy znovu začínati a nikdy si nemysleti, že jsme už vykonali dost. Jak můžeme trpělivě snášet chyby svých bližních, když nejsme trpěliví vůči vlastním? Kdo se vlastní chybou dá vyvést z míry, nedokáže se zlepšiti. Každé zlepšení, které je užitečné, pochází z klidné a mírné mysli. Věčná filosofie – A.Huxley
Mnoho úspěchů (… je možné ještě i pokračování na téma, co nás čeká v nitru?)
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
