To TAM je důležité, ale důležitější je, že TAM byl s plným vědomím v žitém pozemském životě a že se pokusil přinést lidstvu své prožité svědectví. Tedy „byl TAM“ mystickým vhledem či transportem, transcendentním putováním… každý si může vybrat a dosadit to své pojmenování, které pro něj značí vědomý zážitek jako přímou zkušenost i s tzv. hlubinnou pamětí. Ne tedy svým pocitem, myslí, egem, přáním jako matkou myšlenek, kterým pak lze, s určitým poblouzněním nedokonalých smyslů, ale s hřejivým pocitem u srdce a až s očima dojetím vlhkýma od slz, subjektivně uvěřit.

Následující ukázka je z vybraných spisů Daniila Andrejeva, svazek 1, Daniil Andrejev „Růže Světa“, nakladatelství Pavel Mervart, 2011.

Již nedávno jsem pro ilustraci „stvořil“ článek o Ženství, který byl čerpán ze stejného zdroje. Kdyby si to chtěl někdo oživit – viz. https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/zenstvi

Dnešní ukázka je z knihy III. s názvem „Struktura Šadanakáru – světy vzestupné řady“, kapitola první – Sakuála prosvětlování. Tak jako v článku „Ženství…“ uvádím i tady objasnění výrazů, které nejsou z pozemského světa, z žádného známého a používaného jazyka současné doby. Často tu totiž píšeme, že duchovní světy, tedy jiné světy, jsou nepopsatelné, že na to nestačí naše slovní zásoba. Ruský autor si však k popisu své přímé zkušenosti a její aplikaci pro možný další vývoj lidstva přesto troufl. Ale s tím, že navíc musel pro objasnění použít výrazy, které TAM obdržel. Je logické, že žádný současný jazyk tohoto světa nemůže obsáhnout popis světů jiných dimenzí. Proč, to je snad každému jasné. Ukázka bude poměrně dlouhá, ale slibuji tomu, kdo se jí „prokouše“, určitě zvláštní zážitek. Nutno dodat, že autor prožil v bývalém SSSR velmi pestrý život. Prošel celou II.světovou válku, aby byl, jako tisíce jiných, po ní uvězněn. To mu pak podlomilo zdraví a po uvolnění tuhého stalinského režimu a po propuštění z vězení poměrně brzy umírá.

(Do závorky ještě k úvodu tohoto odstavce – je v něm použitý termín „světy vzestupné řady“, a to by snad mohlo evokovat i myšlenku a otázku na existenci i světů sestupné řady? Ano, i ty jsou v tomto díle podrobně, z hlediska poznání autora, popsány. Odkazuji na dílo: Dante Alighieri – Božská komedie. Snad mohu i odkázat na významné alegorické dílo již mnohem mladší – Jan Ámos Komenský – Labyrint světa a ráj srdce. Píše se tam například toto: „Ale i to je nic proti tomu, jak je – a zvláště nyní – uspořádán labyrint tohoto světa. Neradil bych ti, aby ses tam vydal sám, to mi věř, jako zkušenějšímu,“ řekl Poutníkův průvodce Všudybud.)

Pro čtenáře tohoto mého úvodu ještě DŮLEŽITÉ – pro pochopení textu D. Andrejeva je tedy nutné, abych na konci úryvku uvedl vysvětlení, opět takový malý slovník pojmů. Ty vždy i v samotném textu ukázky zvýrazním tučně. Aby byly pochopeny prožitky autora a smysl sděleného, je třeba se nad těmito cizími výrazy zamyslet a dosadit si do textu jejich objasnění.
 

Vlastní ukázka:

Nevím, kde a kdy zemřu tentokrát, vím však, kde a kdy jsem umíral naposledy předtím, než jsem se roku 1906 narodil pro život v Rusku. Tento poznatek nemá samozřejmě obecný význam a může zajímat pouze ty, kdož jsou schopni mít důvěru k mému svědectví a kteří přitom cítí karmické pouto s mým osudem. Svým objektivním významem je však mé vědění o některých etapách cesty mezi mou předposlední a nynější existencí širší, mohu a musím povědět o tom nejpodstatnějším z toho, nač se mi podařilo si postupně vzpomenout. Bylo by vlastně lépe říci nikoliv „podařilo se mi“, nýbrž „pomohli mi připomenout“.

Někdy jsem potkával lidi, kteří měli schopnost poodhalit hloubku své paměti, ani jeden z nich se však neodvážil o tom téměř s nikým hovořit; a nikoho z nich také ani ve snu nenapadlo zachytit tyto vzpomínky v písemné formě. Zavinilo to přesvědčení, že takové přiznání může vyvolat pouze výsměch, a přirozený duševní stud, bouřící se proti tomu, aby jiní a cizí lidé posuzovali to, co je intimní a nedotknutelné a co zároveň nelze ani dokázat. Dlouho jsem se tak na věc díval i já a i teď se pouštím do takovéhoto pokusu bez nejmenší radosti. Jenomže ono vlastně nic z toho, o čem vyprávím v téhle knize, nemá pramen, který bych mohl dokázat, a proto již nevidím důvod, abych právě o průlomech do hlubinné paměti pomlčel; to jsem buď knihu vůbec nemusel začínat, nebo – když už jsem se do ní pustil – musím mluvit o všem, bez ohledu na bázeň. K tomu mne posiluje naděje na to, že čtenáři, kteří mi nedůvěřují, odpadli již po prvních kapitolách a můj další výklad budou sledovat pouze lidé naladění příznivě.

Naposledy jsem zemřel asi před třemi sty lety v zemi, jež stála v čele prastaré a mohutné metakultury. Celý můj nynější život mne od dětství trápí stesk po této staré vlasti; možná že je tak palčivý a hluboký proto, že jsem v této zemi neprožil život jeden, nýbrž dva, a oba byly velmi bohaté.

Když jsem před třemi sty léty odcházel z Enrófu, poprvé jsem se na své cestě do Šádánakáru osvobodil od nutnosti spouštět se po smrti za vykoupením do hlubin těch vrstev, v nichž mučedníci rozvazují – někdy celá staletí či tisíciletí – karmické uzly, jež zavázali za svého života. Poprvé jsem směl a dokázal rozvázat uzly ještě v Enrófu, když jsem dlouhými mukami a těžkými ztrátami zaplatil za chyby a excesy, jichž jsem se dopustil v mládí. A poprvé jsem umíral s lehkou duší, byť mne dle náboženských názorů té země měl očekávat posmrtný život vskutku strašlivý. Věděl jsem však, že vyloučením z kasty a čtyřicetiletým životem mezi párii jsem všechno vykoupil. Smrt byla lehká a plná naděje.

Byla to prorocká naděje, která nezklame. Zatím jsem si nedokázal vzpomenout na nic z prvních hodin či prvních dnů mého nového bytí. Zato si vzpomínám na několik oblastí té nové vrstvy, v níž jsem dlouhou dobu poté přebýval.

Tato vrstva je společná všem metakulturám a zároveň je velice pestrá: příroda prastaré, tropické, ohromné metakultury, jež do sebe dvakrát pojala můj pozemský život, byla podobná přírodě v Enrófu, byla jen měkčí – bez extrémů krutosti a velkoleposti, bez prudkých tropických lijáků a zhoubného sucha pouští. Vzpomínám si, jak bílá oblaka, podobná věžím neobyčejně mohutných a slavnostních tvarů, stála téměř nehybně nad horizontem a vzpínala se do středu nebe: míjely noci a dny a gigantické zářivé věže stále stály nad zemí a téměř neměnily obrysy. Nebe samo nebylo ani světlé, ani tmavě modré, nýbrž jasně zelené. I slunce tam bylo hezčí než u nás – hrálo různými barvami, pomalu a plavně je měnilo, a já teď nedokážu vysvětlit, proč toto zabarvení zdroje světla neurčovalo zabarvení toho, co jím bylo osvětlováno, krajina zůstávala téměř stejná a převládaly v ní barva zelená, bílá a zlatá.

Byly tam řeky a jezera; i oceán tam byl, já jsem ho však neviděl: jednou či dvakrát jsem byl pouze na mořském pobřeží. Byly tam hory, lesy a otevřené prostory připomínající step. Rostlinstvo těchto oblastí bylo téměř průzračné a tak lehké, jako jsou pozdě na jaře lesy v severních zemích Enrófu, kdy se teprve začínají odívat listím. Také horské hřbety a dokonce i sama půda se zdály být stejně lehounké a napolo průzračné. To vše bylo jakoby éterickým tělem těch živlů, jejichž fyzické tělo tak dobře známe v Enrófu.

Tato vrstva však neznala ani ptáky, ani ryby, ani zvířata: jejími obyvateli byli lidé. Říkám lidé, a mám tím na mysli ne ty lidské bytosti, jež známe z Enrófu, nýbrž ty, které vytváří posmrtná existence v prvním ze světů Prosvětlování. Mohl jsem se nakonec přesvědčit, že útěcha, kterou čerpáme ze starých náboženství v myšlenkách o setkáních s blízkými, není legenda či klam, pokud nás jenom to, čeho jsme se dopustili za života, nezavedlo do hořkých vrstev vykoupení. Někteří z blízkých mne uvítali a radost z našeho setkání se stala náplní dlouhých období mého života v této vrstvě. Je prastará, kdysi ji obývalo andělské pralidstvo a nazývá se Olirna. Zdá se mi, že toto muzikální slovo bylo dobrým nápadem těch, kdo dali této vrstvě jméno. Styk s blízkými nebyl ničím zkalen, neobsahoval smutek, malichernost či nepochopení, jež na něj vrhají stín na tomto světě. Byla to ideální komunikace, zčásti za pomoci řeči, více však mlčky, což známe jen z komunikace s nemnohými, s nimiž jsme spjati láskou obzvláště hlubokou, ve chvílích duchovního splynutí.

Byli jsme zcela zproštěni existenčních starostí, jež mají v Enrófu tak nesmírný význam. V mírném podnebí obydlí nebylo zapotřebí. Zdá se mi, že v Olirnách některých jiných metakultur tomu tak zcela není, přesně si to ale nepamatuji. Potravu dodávalo nádherné rostlinstvo, za nápoje sloužily prameny a potoky, které měly, jak si vzpomínám, různou chuť. Oděv, přesněji řečeno to překrásné, živé, matně zářící, co se v Enrófu pokoušíme nahradit výrobky z vlny, bavlny či lnu – vyrábělo samo naše tělo, to naše éterické tělo, které si zde vůbec neuvědomujeme, které se však v posmrtném životě stane stejně zřetelným a zdá se být stejně důležitým, jako je pro nás tělo fyzické. Jak ve světech Prosvětlování, tak v Enrófu není bez něho možný žádný život.

A přece mi od prvních chvil života v Olirně nakapal pár kapek jedu stesk po těch, jež jsem zanechal v Enrófu. Zůstaly tam děti a vnukové, přátelé a má stařičká manželka – ta bytost pro mne nejdražší, kvůli níž jsem porušil zákon kasty a stal se nedotknutelným. Poté, co se přetrhla nit života, jež mne k nim poutala, prožíval jsem stále obavy o jejich osud; brzy jsem se naučil rozeznávat jejich mlhavé obrysy bloudící po trnitých stezkách Enrófu. Za nějakou dobu jsem již uvítal svou ženu přesně tak mladou, jakou byla kdysi, avšak ještě krásnější. Její cesta v Enrófu se završila několik let po mé a nyní již ani nejmenší stín nedolehl na radost z našeho setkání.

Nové orgány vnímání se odkrývaly jeden za druhým – nešlo o ty zrakové a sluchové orgány, jež jsou v éterickém těle zcela totožné s odpovídajícími orgány těla fyzického – ne! Tyto zrakové a sluchové orgány fungovaly od prvních minut mého přebývání v Olirně a právě jimi jsem Olirnu vnímal; šlo o to, co nazýváme duchovním zrakem, duchovním sluchem a hlubinnou pamětí; o to, co se v Enrófu pokoušejí odhalit nejmoudřejší z moudrých; o to, co se tam odhaluje pouze jednotlivcům z milionů; o to, co se v Olirně odkrývá postupně u každého. Duchovní zrak a sluch překonává překážky mezi mnohými vrstvami; život těch, které jsem zanechal na zemi, jsem vnímal právě těmito orgány – nejasně sice, ale přece.

Těšil jsem se z rozzářené přírody – takovou krásu jsem v Enrófu nikdy nespatřil, jedno však bylo zvláštní: cosi mi v té přírodě scházelo a já jsem brzy pochopil co – rozmanitost života. Se smutkem jsem vzpomínal na zpěv a štěbetání ptáků, bzukot hmyzu, mihotání ryb, překrásné formy a neuvědomělou moudrost vyšších živočichů. Až zde jsem si ujasnil, jak mnoho znamená pro nás, pro náš styk s přírodou, svět zvířat. Ti však, kteří věděli více než já, mne těšili nadějí, že prastarý, mlhavý sen lidstva o tom, že existují vrstvy s moudrými zvířaty, obdařenými rozumem, není jenom sen, nýbrž předtucha pravdy – takové vrstvy vskutku existují a jednou do nich vejdu i já.

Později, zcela nedávno, mi připomněli některé zóny, které jsou v Olirnách všech metakultur. Mluvili o oblastech podobných kopcovitým stepím. Nějakou dobu se tam nalézají ti, kteří byli v Enrófu příliš uzavřeni do svého já, jejichž karmické uzly jsou rozvázány, duše je však ještě příliš úzká a těsná. Mezi průzračnými, tichými návršími a pod nádherným nebem jim teď už nic nebrání zbavit se tohoto nedostatku, pojmout do sebe paprsky a hlasy kosmu, rozšířit hranice svého já. Mluvilo se i o zónách Olirny podobných hornatým krajinám: v údolích tam na sobě pracují ti, kteří dokázali uvěřit, přesněji řečeno, věrohodně procítit transcendentno teprve až v posmrtném životě. Hledí odtud na vrcholky hor, jež však nevidí tak, jak je vidíme my, nýbrž v duchovní slávě. Panují tam mohutní duchové a naplňují vědomí rozjímajících prameny své síly. Během dnů a roků bezprostředního vnímání vrstevnatosti vesmíru a slavnostní velikosti jiných světů se rozvíjejí schopnosti duše, paralyzované bezvěrectvím. Na to si však nevzpomínám příliš jasně, což je možná proto, že jsem tam byl pouze jako host, a soudě podle pramenů informací, nemám jistotu, že tyto údaje nejsou zjednodušeny proto, abych jim porozuměl, čili že nejsou znehodnoceny.

Čas jsem kromě styků s lidmi a potěšení z přírody věnoval především práci se svým tělem: musel jsem ho připravit k transformaci, neboť z Olirny do dalších, vyšších světů nevede cesta smrti, ale cesta proměny. A já pochopil, že verše Evangelia, jež vyprávějí o nanebevstoupení Ježíše Krista, naznačují něco podobného. Vzkříšení z mrtvých změnilo podstatu jeho fyzického těla a při nanebevstoupení z Olirny se toto fyzické tělo proměnilo podruhé spolu s tělem éterickým. Mne, jakož i všechny ostatní čekala proměna pouze éterického těla; proměna podobná té, kterou kdysi viděli apoštolově svým zrakem, jenž pronikal do Olirny, ale nepronikl ještě do světů ležících za ní. Jak jinak by mohli evangelisté vyjádřit přechod Spasitele z Olirny do těchto vyšších světů, ne-li jako jeho nanebevstoupení? A já, který jsem byl vychován v přísném bráhmanismu, jsem začal chápat, jakou podivuhodně bezednou pravdou je pro mne křesťanský mýtus.

I obraz velkého zrádce, který jsem dosud pokládal pouze za legendu, se pro mne stal skutečností: dozvěděl jsem se, že se nalézá zde, uprostřed moří Olirny, v hlubokém osamění, na pustém ostrově. Více než šestnáct století trvala jeho cesta plná muk. Byl vržen tíhou karmy, jež neměla obdobu, do nejhlubší ze všech vrstev utrpení, jež předtím ani poté nespatřily žádného jiného člověka, a odtud jej pozdvihl ten, jehož zradil na zemi, avšak teprve poté, kdy Zrazený získal ve svém posmrtném životě tak nezměrnou duchovní sílu, která k tomu byla potřebná a kterou v Šádánakáru nikdo předtím nezískal. Velký zrádce stoupal stále výš, pozdvihován silami Světla po stupních očistců, až vykoupil svou zradu a dosáhl nakonec Olirny. Dosud nevešel ve styk s jejími obyvateli, připravuje se na ostrově k dalšímu vzestupu. Viděl jsem zdaleka ten ostrov: je drsný, v jeho středu jsou nakupeny podivné skály s vrcholy nakloněnými k jedné straně. Vrcholy jsou špičaté, barva skal je velmi temná, místy černá. Jidáše samotného však v Olirně nikdo dosud nespatřil: v noci je nad ostrovem vidět pouze zář jeho modliteb.

V budoucnosti, až v Enrófu nastane vláda toho, jehož nazývají Antikristem, přijme Jidáš z rukou Zrazeného veliké poslání, znovu se zrodí na zemi a po naplnění svého poslání přijme mučednickou smrt z rukou knížete Tmy.

Nemohu objasnit, jakým úsilím jsem dosáhl své vlastní transformace a co se vlastně v tom okamžiku dělo s mým tělem. Dokážu si teď vzpomenout pouze na to, co se tehdy odehrávalo před mýma očima: mnoho lidí, možná stovky, kteří mne přišli doprovodit na velikou cestu. Když někdo z těch, kteří žijí v Olirně, dosáhne proměny, vždy to způsobí radost i jiným lidem; tuto událost obklopuje slavnostní, světlá a šťastná nálada. K proměně došlo zřejmě za dne, na jakémsi návrší a pod širým nebem, jako tomu vždy bývá v indické Olirně. Vzpomínám si, jak řady ke mně obrácených lidských tváří se jakoby začaly pomalu nořit do mlhy a poněkud vzdalovat v prostoru; přesněji řečeno, zřejmě já sám jsem se od nich vzdaloval, když jsem stoupal nad zemí. V dálce na obzoru jsem dosud viděl zpola průzračný, jako z chryzolitu utvořený horský hřeben a najednou jsem zpozoroval, jak z hor začíná vycházet podivuhodná zář. Chvějící se duhy se přehouply a zkřížily na nebi, podivuhodná nebeská tělesa rozličných barev stála v zenitu a velkolepé slunce je nedovedlo zastínit. Vzpomínám si na pocit ohromující krásy, nadšení a okouzlení, jejž nelze s ničím srovnat. Když můj pohled sklouzl dolů, uviděl jsem, že davy těch, co mne šli vyprovázet, zmizely, celá krajina se zcela proměnila a já pochopil, že okamžik mého přechodu do vyšší vrstvy již minul.
 

Malý slovník pojmů:

ŠÁDÁNAKÁR – vlastní jméno bramfatury naší planety. Skládá se z velkého počtu (více než 240) vrstev různé materiálnosti, odlišného prostoru a času.

BRAMFATURA – skoro každé nebeské těleso má řadu různě hmotných vrstev, tvořících propojený a navzájem podmíněný systém. Bramfaturami se též nazývají systémy spojené společnými procesy probíhajícími v jejich vrstvách. Hlavním procesem, který spojuje vrstvy většiny bramfatur naší Galaxie, je zápas sil Prozřetelnosti se silami démonickými. Jsou ovšem i takové bramfatury, které plně upadly do moci démonické, i takové, které se od ní již naprosto osvobodily.

SAKUÁLA – zde systém dvou nebo několika vrstev různé materiálnosti, těsně mezi sebou propojených strukturálně a metahistoricky.

METAHISTORIE – 1. Souhrn procesů, probíhajících ve vrstvách bytí odlišné materiálnosti s jinými typy prostoru a času, které prosvítají občas skrze proces vnímaný námi jako historie. Nyní leží mimo pozornost vědy a její metodologie. 2. Náboženské učení o těchto procesech.

METAKULTURA – vnitřní sakuály Šádánakáru, představující jakési segmenty jeho nižších vrstev. Metakultury sestávají z různého počtu vrstev, avšak každá má nutně tyto tři: vrstvu fyzickou – místo přebývání příslušného nadnároda, tvořícího svou kulturu v Enrófu; dále zatómis – nebeskou zemi prosvětlených duší tohoto národa; a konečně šrástr – démonické podsvětí, protiklad zatómisu. Všechny metakultury mají kromě toho určitý různý počet vrstev Prosvětlení a vrstev Odplaty. Povaha těchto světů se v každé metakultuře mění v souladu s průběhem metahistorických procesů.

NADNÁROD – skupina národností spojená obecnou, společně vytvářenou kulturou.

ENRÓF – název naší fyzikální vrstvy – pojem srovnatelný s pojmem současného astronomického vesmíru. Je charakterizován trojrozměrným prostorem a jednosměrným časem.

ZATÓMISY – nejvyšší vrstvy ve všech metakulturách lidstva, představující jejich nebeské světy; lůno vedoucích sil národů. Celkový počet zatómisů dosáhl třiceti čtyř.

ŠRÁSTRY – materiální vrstvy jiných prostorových souřadnic, spojené s některými zónami fyzikálního těla planety Země, zejména s „kompenzačními výběžky“ pevnin, špičkami obrácených k zemskému středu. Jsou příbytkem antilidstva, které se skládá ze dvou společně žijících ras – jigvů a raruggů. Ve šrástrech jsou zvláštní velká města a vysoce rozvinutá démonická technika.

OLIRNA – první ze světů vzestupné řady, země zemřelých, společná pro celé lidstvo, i když má v každé metakultuře své zvláštnosti.

ÉTERICKE TELO – třetí z jemnohmotných vrstev vtělující se monády. Bez něho není možný žádný organický život v troj– a čtyřrozměrných světech.

MONÁDA – zde prvotní nedělitelná nesmrtelná duchovní jednotka zrozená nebo stvořená Bohem. Vesmír představuje nesčetné množství monád a jimi vytvářené rozmanité druhy materiálnosti.

Ještě si dovolím na závěr dodat jeden svůj subjektivní názor. Kniha Růže Světa je velmi významné dílo z pohledu poznání putování, zcela určitě i vývoje člověka a všech okolností a etap, v kterých a které ho provázely, ve fyzickém i duchovním stvoření a které ho, podle poznání autora, mohou potkat i v budoucnosti. V Rusku je opravdu mnoho lidí, kteří se studia myšlenek a poznání z této knihy velmi, i v této době materiálního konzumu, věnují. Spatřují v nich nástin cesty vývoje společnosti „k lepší“ budoucnosti, k životu mnohem důstojnějšímu než je ten, který většina lidí dnes prožívá. Dodám ještě, že není třeba si knihu ihned kupovat. Každá knihovna ji za mírný poplatek zájemci v rámci služby zápůjček zajistí z knižního fondu jiné knihovny.
 

Václav Žáček /Venda/