Jsem po pár dnech půstu od počítače. Bohužel ne od jídla, uznávám dobrovolně, tak pět kilo dolů by se hodilo. V nedobrovolném volnu jsem si sám sobě naordinoval dobrovolné a podrobnější pročítání Nového zákona. A nyní k PC usedám a z mých poznámek píši svůj nový, amatérský článek. Nevšímám si jiných diskuzí o televizní tvorbě a také politika, tady vášnivě probíraná, mě nijak nezajímá. Po mých pár předchozích „výletech“ k různým osobnostem jsem se soustředil na laické studium evangelia Matouše, které v čase jeho vzniku, mezi lety 80 až 95, bylo určeno především Židům. Oplývá mnoha podobenstvími. Návody jak žít a co dělat správně. Morální a etické principy, které jeho prostřednictvím byly dány lidem, jsou již platné tisíce roků. I tato naše současná a údajně velmi „vyspělá“ civilizace tzv. moderních lidí z něho může stále čerpat poučení.

Odkazy na originální text jsou směrovány k Bibli kralické – viz:
http://www.novyzivot.cz/bible/#Mt_1:1

Ježíš Kristus mluvil k lidem, k zástupům v podobenstvích? Proč?? Odpověď je v Matoušovi 13-10 a dalších verších:

Tedy přistoupivše učedlníci, řekli jemu: Proč jim v podobenstvích mluvíš? On pak odpověděv, řekl jim: Nebo vám dáno jest znáti tajemství království nebeského, ale jim není dáno. (Nebo kdož má, bude jemu dáno a rozhojníť se; ale kdož nemá, i to, což má, bude od něho odjato.) Protoť v podobenstvích mluvím jim, že vidouce nevidí, a slyšíce neslyší, ani rozumějí…

A pak již Ježíš Kristus vysvětluje, i s odkazem na proroka Izaiáše, proč tomu tak je. A v závěru sděluje v Matoušovi 13:17:

Amen zajisté pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví žádali viděti to, což vy vidíte, a neviděli, a slyšeti to, což vy slyšíte, a neslyšeli.

Dovolím si malou poznámku k první úvaze. Když je někdo žákem někoho, kdo má více znalostí, informací a poznání než ten, kdo učitele nemá, má nějakou výhodu? Proč asi ti proroci a spravedliví neviděli a neslyšeli? Ježíš Kristus své učedníky učil, jak za svého života vstoupit na Cestu k Otci a oni prováděli praxi podle jeho pokynů. A oni tak viděli a slyšeli a bylo jim dáno znáti tajemství království nebeského.

Setkal jsem se tu za těch pár roků se zkresleným výkladem některých podobenství. Není to ale chyba toho, kdo takový výklad dává. Je to možná nevědomost a může to být výsledek toho, že někdo nevidí či neslyší. Proč? Nemá nikoho, kdo by ho naučil, jak vidět a slyšet! A nebo se, na druhé straně, přijímají pro jednoduchost tzv. církevní autority a jejich výklady.

Blahoslavenství! Matouš 5:1:

Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. I otevřev ústa svá, učil je, řka:…

(Povšimněte si prosím, že „učil je“, především a opět své učedníky. Ale neskrýval to před zástupy.)

Hned první blahoslavenství mívá často chybný výklad. Matouš 5:3:

Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.

Někdo by si mohl myslet, že „chudí duchem“ jsou nějací omezenci, snad až duševně nemocní. Nebo takoví prosťáčci, kteří zaslouží soucit těch „normálních“ lidí. Myslím, že tak to není. „Chudými v duchu“ jsou zřejmě myšleni lidé skromní a pokorní, kteří jsou schopni zbavit se svého je ovládajícího ega. To jsou šťastní a požehnaní lidé, neboť právě oni jsou vyvoleni jít zpět k Otci, dostat se na Cestu návratu k Němu. Lidská mysl a její nespočetná přání tomu silně brání a především ego brání v této Cestě. Vždy znovu a znovu navrací člověka zpět, dokud nebude naplněn láskou a oddaností k Bohu.

Ježíš Kristus nekázal o nesmrtelnosti člověka! (Smrt je tady ve hmotě zákonem, nejde se ji v žádném případě vyhnout.)

Matouš 5:25-26:

Vejdi v dobrou vůli s protivníkem svým rychle, dokudž jsi s ním na cestě, ať by snad nedal tebe protivník tvůj soudci, a soudce dal by tě služebníku, a byl bys uvržen do žaláře. Amen pravím tobě: Nevyjdeš odtud nikoli, dokudž i toho posledního haléře nenavrátíš.

Dokud jsi s někým na cestě, tedy žijete ve stejném čase a ty máš s ním nevyrovnaný dluh, snaž se to za svého života odčinit. Že nutně nemusí jít o finanční dluh je jisté. Po smrti již to vyrovnání dluhu nepřichází v úvahu. Stává se novou karmickou zátěží. Spravedlivý soudce pak odsoudí oba tak, že dlužník v novém zrození bude mít příležitost vyrovnat svůj dluh a věřitelův nárok tak může být uspokojen. A tento proces se bude opakovat tak dlouho, až k tomu vzájemnému vyrovnání dojde. Neznamená to – „Nevyjdeš odtud nikoli, dokudž i toho posledního haléře nenavrátíš…“ – jako že budeš žít v žaláři tohoto světa a vlastně se staneš nesmrtelným. Jinými slovy, Ježíš Kristus nabádá, že dokud jsme na tomto světě, v tomto těle, máme příležitost žádat o odpuštění, realizovat vyrovnání dluhu. Pokud někdo žádá o odpuštění nějakou konkrétní osobu, které nějak ublížil a něco ji tím dluží, tak ta by to měla vždy přijmout. Po smrti jednoho z této dvojice je totiž možnost odpuštění a vyrovnání ztracena a nastává práce soudce… a z veršů plyne, že dojde k novému zrození. Dlužníka i věřitele. Vzniká tak spravedlivá šance napravit promarněnou příležitost v novém zrození do žaláře hmotného světa. Oba tak budou uvězněni, a často nejen jednou, dokud nedojde k vyrovnání karmického dluhu.

Ježíš Kristus vysvětluje jakými cestami se vydat; proč tou ne, proč druhou ano! …ale není to průvodce pro turistiku!

Matouš 7:13:

Vcházejte těsnou branou; nebo prostranná brána a široká cesta jest, kteráž vede k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříž vcházejí skrze ni.

A hned k tomu Matouš 7:14:

Nebo těsná jest brána a úzká cesta, kteráž vede k životu, a málo jest nalézajících ji.

Ježíš Kristus nejprve říká, že brána vedoucí ke zkáze je široká a vždy pohodlná a otevřená. I v pohádce jdou dva bratři po široké cestě. Něco získají, ale je to nic oproti tomu třetímu princi, který se musí prodírat těžkou cestou a překonávat mnohé nástrahy. Vzpomenu teď tzv. oční centrum, které je opravdu úzkým vstupem na úzkou cestu. Tato úzká cesta je i jako to tlučení na dveře, které, když se otevřou, umožní vstup do vlastního domu, do nitra. Jít po cestě vedoucí zpět k Otci je obtížné, nicméně odměna je veliká. Kristus i říká, že tuto cestu málokdo nalézá. A jít po ní je jako jít po samém ostří břitvy. To pohodlí široké cesty znamená vždy podlehnutí nástrahám hmotného světa.

Ježíš Kristus dále říká něco, co by mohlo být pochopeno jako rady ovocnářům, ale není to tak!

Matouš 7:15 až 19:

Pilně se pak varujte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v rouše ovčím, ale vnitř jsou vlci hltaví. Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž sbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky? Takť každý strom dobrý ovoce dobré nese, zlý pak strom zlé ovoce nese. Nemůžeť dobrý strom zlého ovoce nésti, ani strom zlý ovoce dobrého vydávati. Všeliký strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá.

Kdo je asi ten falešný prorok? Ten, který vede člověka cestou obřadů a rituálů, třeba i tzv. posvátných koupelí či půstů a aby se prý zbavil hříchů, říkají, čti posvátné knihy. Mnoho falešných mistrů prochází světem a vedou své „dušičky“ jako ti slepí, co vedou slepé. Člověka poznáte podle jeho skutků a činů, podle morálních a charakterových vlastností. Takoví lidé lžou o té sklizni fíků či sladkých hroznů. Zůstávám-li ve společnosti dobrých lidí, nezáludných, přejících a dávajících, kteří jdou cestou lásky k Bohu, budeme i my /i já/ časem sklízet dobrou úrodu; budeme jako ten dobrý strom. V podobenství je nepřímo poukázáno na to, že o dobrý strom se sadař stará, prořezává ho, zalévá a chrání před škůdci. Pak je úroda dobrá. A opačně, strom, který nedává dobré ovoce, musí být vyťat. Ta naše plodná zahrada ukazuje na stav našeho nitra a na to, že milujeme-li Boha a v našem nitru uctíváme Ducha, jsme spolehlivě vedeni. A to uvržení do ohně? To je neblahý konec. Tedy očistec a další a další zrození. Z trní lze sklidit zase jen trní a z bodláčí zase jen bodláky. Kdo by chtěl pěstovat bodláčí a nalhávat si. Vysazujme a starejme se o naši dobrou úrodu.

Velké a jedinečné poučení mám z přikázání, kterému mnoho lidí rozumí, ale podle něj málokdo koná. Kdo koná, kdo vidí a prociťuje lásku srdce, mysli i duše, dokáže porozumět snad všem podobenstvím.

Matouš 22:36-40:

Mistře, které jest přikázání veliké v Zákoně? I řekl mu Ježíš: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všecken Zákon záleží i Proroci.

Jestli bude nějaké příště, tak bych se rád podíval do dalšího velkého náboženství, tzv. zjeveného, do Islámu.
 

Alois Vrobel /Alois/
 

Poslední články autora:

• Pavlovy rozpravy…
  
• Juan de Yepes (Svatý Jan z Kříže)
  
• Mystik staré Persie
  
• Moudroslovné knihy
  
• Moudro Guru Nánaka