- Magazín Gnosis – Hledání Světla, příspěvky čtenářů - https://hledani.gnosis.cz -

Pomož si sám

Názory na konstrukci světa lze doplňovat i novými, velmi odlišnými fyzikálními pohledy. Ovšem mým nápadům – mechanickým modelům došlým až k teorii relativity – by se už vědci mohli usmívat: „Proto ho cizí bod B snadno z posice vyrazí a to nazveme malou hmotností odstrčeného bodu A.“ [1].

Stephen Hawking (2008)V diskusi byl onehdy vzpomenut názor materialistického vědce:

„Všiml jsem si, že lidé, kteří tvrdí, že vše je předurčeno a my na tom nic nemůžeme změnit, se rozhlížejí před tím, než přejdou ulici.“ Stephen Hawking

Materialista snadno nevystihne hlubší duchovní souvislosti. Mívá zdravý rozum a nehodlá uvěřit něčemu, co nepoznal. V tom směru kdysi reagoval můj strýc: „Bůh? Nejprve bychom se museli domluvit, kdo to má být.“ Rozumný přístup, když přihlédneme k mnoha rozličným názorům tolikerých náboženství.

*

V 19. století evropští obchodníci kdesi v cizině chápali, že při epidemii smrtelné nemoci se musí chránit tak a tak. Naproti tomu domorodci věděli, že co se má stát – se stane. Nechránění se mýlili, a úmrtnost tak měli mnohem větší než cizinci. Lidé s duchovními přístupy se na silnici nemají rozhlížet?

Kdysi, před mnoha lety, se mi dostalo poučení. Vztahovalo se právě k povšimnutí S. Hawkinga. Zda jít do nebezpečí, a to s bezstarostným spolehnutím na Vyšší ochranu – vždyť člověku nespadne ani vlásek z hlavy, aniž by…

RampouchyBylo to v počátku jara, v březnu či dubnu. Sníh už nebyl, leda u kraje silnice ležely jeho zledovatělé zbytky. Tlačil jsem hluboký kočárek s dítětem. Vzhlédl jsem na vysokou budovu školy před námi a uviděl velmi dlouhé rampouchy, jež visely u rýny. Co teď, nebát se jejich pádu a pokračovat po chodníku dál?

Jistě, „Bůh nás ochrání“, uvědomil jsem si.

V následujícím okamžiku jsem uslyšel z kočárku cvaknutí, ačkoliv jsem nic padat neviděl. Přesto jsem sklonil zrak a spatřil uprostřed, na bílé dece, ležet kousek ledu velikosti dětské pěsti. Přesně ve středu deky, v průsečíku myšlených úhlopříček.

Vzhlédl jsem, zda shora padají kousky ledu – nic. Rozhlédl se po zemi, jestli uvidím ležet takové kousky – nic. A tak jsem pochopil, že jsem dostal odmítavou odpověď na mou jednoznačnou větu: „Bůh nás ochrání.“

Dostal odpověď? Ano, protože náhodný pád tohoto kousku ledu, ve svých souvislostech, byl zcela nepravděpodobný. K tomu dvě zdůvodnění:

1) Spadl do kočáru a to přímo doprostřed, ačkoliv to byl široko daleko jediný padající kousek. Nečekaný. Kdyby praštil na chodník, těsně vedle mě, byla by to menší náhoda, tedy menší možnost brát tento jev jako duchovní odezvu.

2) Spadl v čase hned následujícím po mé myšlence, abych to vnímal jako odpověď. V toleranci řekněme jedné desetiny sekundy.

Pád ledu jako nezdůvodněnou náhodu jsem tedy odmítl. Pro mne to byla odpověď na můj vlastní nápad – o Boží ochraně. Na mylný názor. Bylo a je srozumitelné, že člověk sám nemá rozhodovat, kdy ho Bůh ochrání. Zvlášť ne v banální situaci klidného Města.
Notně překvapený jsem pak dál pokračoval s kočárem už vedle chodníku, po silnici…

*

„Lehkomyslnost není odvaha,“ – znal kdysi materialista A. V. Frič. Ale jedna určitá situace přiměla velkého českého cestovatele uznat  – „k lehkomyslnosti je třeba odvahy“.

Představuji si, že by mohla být jiná, mezní situace, kdy se budoucí hrdina rozhoduje jít do nebezpečí, a to s malou pravděpodobností úspěchu. A že mu tehdy jeho Duše třeba i připomene možnost svrchované Pomoci. Ubezpečující myšlenkou, jež ho napadne ve stavu skutečného ohrožení.

*

Pochopitelně jsem pak promýšlel, jak vlastně mohla být popsaná situace uskutečněná. „Vše je předurčeno“ – nebo není?

Žádný padající předmět jsem neviděl. Kousek ledu se objevil zázrakem, zhmotnil se? Náš svět vysvětluji jako virtuální realitu, která je matematicky zdůvodněná – na rozdíl od matematicky nepodloženého materialismu. Virtualita snáze umožní „zázraky“ – ovšem s tím opatrně, opatrně. Vždyť mně vznikl i sluchový zážitek – cvaknutí z měkké deky naznačovalo velkou rychlost padajícího ledu.

Zřejmě tedy ledový kousek nevyslala šikmá střecha, nýbrž šlo o kousek ledu až z mračen. Popisují se různé případy. [2]

– Led padal a má opovážlivá myšlenka „Boží ochrany“ mi byla shora dána do hlavy ve vhodný okamžik?

– Anebo lidské myšlení je nezávislé, Nikdo člověku nic nevkládá, a led byl okamžitě vytvořen zázrakem a já si jen mohu myslet, že padal z mračen?

Ve svém zvažování a následných závěrech bych mohl pokračovat, ale hlavně jsem zde chtěl prohloubit názor na nutnost, samozřejmost – rozhlédnout se před vstupem na silnici. Aniž by bylo třeba pochybovat o promyšleném chodu světa. Co se má stát, se obvykle stane – nicméně my k tomu máme své možnosti, povinnosti…
 

Odkazy

[1] Model diskrétního časoprostoru

[2.a]

8 nejbizarnějších meteorologických jevů

Zatím největší doložená kroupa na světě vážila 0,77 kg a dopadla na Coffeyville 3. září 1970. Ještě větší kroupa, vážící více než kilogram, údajně spadla v Bangladéši 14. dubna 1986 během krupobití, které zabilo 96 lidí. Nejhorší doložené krupobití se událo v Indii 30. dubna 1988 v Morabádu v indickém státě Uttarpradéš. Kroupy o velikosti grapefruitu tehdy zabily 246 lidí, přičemž někteří byli vrstvou krup doslova zasypáni. Kus ledu, dlouhý 6 metrů, údajně spadl 13. srpna 1849 z oblaků v Ross-shire ve Velké Británii. Led byl čirý, ale zjevně ho tvořily menší kousky. Jedním z vysvětlení je, že vznikl z krup, které stmelil dohromady blesk. https://21stoleti.cz/2010/06/18/8-nejbizarnejsich-meteorologickych-jevu/

[2.b]

Z jaké výšky padají kroupy?

2010-07-13 09:11 UTC, Pavel Jůza, meteorologie

— při velmi teplém počasí v našich oblastech padají kroupy z výšky asi tak 4 až 8 km. Při pádu z této výšky musí kroupy proletět asi tak dvou až tříkilometrovou vrstvou velmi teplého vzduchu. Proto ne vždy dopadnou až na zem. Obzvlášť velké dešťové kapky padající na začátku bouřky mohou být někdy právě roztáté kroupy.

Při chladnějším počasí nebo na jaře, případně i v zimě nebo na podzim, je i poloha nulové izotermy a izotermy -30°C podstatně níž, a případné kroupy tedy padají z menší výšky. http://www.infomet.cz/index.php?id=read&idd=1279006961/

[2.c]

A kroupy padají

Vesmír a příroda 28. července 2002 v 11:59

V noci z 19. na 20. června 2002 padaly kroupy v Dolním Sasku. Byly velké jako tenisáky, zranily několik lidí a poškodily desítky aut. —

Co se ví v současnosti o mechanismu vzniku krup?

— Nutnou podmínkou je bouřkový mrak. V něm jsou výstupné rychlosti natolik vysoké, že dokáží udržet ve vzduchu po potřebnou dobu i tak velké a těžké částice, jako jsou právě kousky ledu. Ty se tvoří při vzestupném pohybu už od samotné země, kde při ochlazování postupně dojde ke kondenzaci; potom se začnou nabalovat ledové krystalky s vodními kapkami a zvětšovat se. Ve velkých výškách, které už jsou na horní hranici troposféry se potom všechno, co se tam dostane mění v led, dokonce i na větší kusy. Jakmile se hmotnost těchto kusů ledu zvýší natolik, že už se neudrží výstupnými pohyby, začnou padat k zemi. Při pádu částečně tají a my potom dole vidíme to, co zbylo. Kroupa je nahoře o dost větší, než její zbytek, který dopadne na zem.

— Vzestupné proudy se ve výšce ochladí a klesají pak znovu dolů. Z vodních kapiček, nesených vzestupnými proudy se cestou stanou ledové kuličky. Klesají dolů a pak jsou znovu vynášeny nahoru, nabalují na sebe další vodní páru a zvětšují se… Tak dlouho, dokud je vzduch unese.

— Rychlost stoupavých pohybů v mraku přitom přesahuje desítky metrů za sekundu. Právě proto se koneckonců nedoporučuje ani dopravním letadlům prolétávat bouřkovými mraky; ten tlak na křídla je skutečně velký, zvláště na rozhraní stoupavého a sestupného proudu. Vzhledem k těm rychlostem jsou kroupy hotové dejme tomu za deset minut. —

Jak už bylo řečeno, kroupy při pádu odtávají, jsou tedy mokré a snadno se na sebe nabalují – zejména ve vzdušných turbulencích, které k takovému bouřkovému mraku patří. Vzniknout tak mohou i poměrně velké kroupové slepence. Přímým svědkem tohoto vzdušného kolotání se stal roku 1857 vzduchoplavec Wise, který byl i se svým balonem hned desetkrát vynesen do výše a zase dolů „kroupovým vírem“, jak uvádí roku 1900 Ottův slovník naučný. Dotyčný Wise měl přitom dost velké štěstí, že se kroupy, nesené týmž vírem, pohybovaly nepochybně stejnou rychlostí jako jeho balon. Kroupy totiž oplývají solidní průrazností a balon je dost křehký terč.

— k rekordnímu krupobití došlo 22. července 1939 i na Moravě. Ve Zlíně při něm spadl z oblohy třičtvrtěkilogramový kus ledu. Kroupy prý tehdy prorážely i devítimilimetrové pancéřové sklo s drátěnou výztuží, přičemž otvory měly ostré okraje jako při průstřelu. Dosud největší úředně ověřená a fotograficky dokumentovaná kroupa spadla v září 1970 v americkém státě Kansas. Měla obvod 44 cm a hmotnost 766 gramů… V roce 1981 však prý v Číně padaly až sedmikilové kroupy. http://www.rozhlas.cz/planetarium/priroda/_zprava/a-kroupy-padaji–281574

 

Bohumír Tichánek
 

Poslední články autora:


hodnocení: 5
hlasů: 3