Kdysi jsem na Gnosis psal taková letní témata s názvem například „Střípky… pro prázdninové rozjímání“. Nebyla ale nijak jednoduchá. Představil jsem si totiž relaxujícího člověka na sluníčku, který přijímá energie z naší hvězdy a také potřebný vitamín a který, když nedokáže omezit práci mysli a vyčistit ji, tak nad něčím přemýšlí. Také kdy jindy, když ne v čase třeba zasloužené dovolené?
Jen tak pro oživení je tu malá ukázka z jednoho, již pět roků starého „letního“ příspěvku: https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/stripky-snad-i-jako-inspirace-pro-prazdninove-rozjimani/
V jeho závěru jsem uvedl toto:
Jakou máme cenu?
Jeden vyhlášený speaker začal svůj přednáškový seminář tím, že nad hlavu zvedl padesáti dolarovou bankovku. Zeptal se asi dvou set přítomných posluchačů, kdo by ji chtěl? Ruce se začaly zvedat. Pak sdělil, že ji dá jednomu z přítomných, ale dovolil si udělat s ní následující. Zmačkal ji v ruce. Kdo ji ještě chce, zeptal se? Opět se ruce zvedly. A co když udělám toto, řekl speaker, upustil pomačkanou bankovku na podlahu a začal ji botou pošlapávat. Pak ji zvedl a špinavou a pomačkanou ji ukázal s dotazem – ještě ji někdo chce? A mnoho rukou zůstalo zvednutých. Speaker řekl – právě jste se naučili velmi cennou lekci. Nehledě na to, co jsem s těmi penězi udělal, stále je chcete, protože neklesla jejich hodnota. Stále je to 50 dolarů!
A co poučení? Během života se často cítíme, že jsme na dně, zmačkaní, špinaví, doslova zašlapaní do špíny tím, jaká rozhodnutí činíme a jaké okolnosti nás potkávají. Někdy máme pocit, že nemáme žádnou cenu. Avšak, a to je důležité, bez ohledu na to, co se stalo, nebo co se stane, tak nikdy neztratíme svou cenu v očích Boha. Špinaví nebo čistí, zmačkaní či nažehlení, pro Něho jsme stále drahocenní!
Dnes jsem si vybral téma pro zamyšlení se nad životem v období, kdy příroda dochází k plné síle v čase růstu před další etapou dozrávání a sklizně svých plodů. Přečtěte si, prosím, obsah odkazu na tento zajímavý článek:
https://vmarkus.sk/pribehy/fenomen-kmena-hunza-ktory-ani-vedci-nedokazu-vysvetlit/
Fenomén kmene Hunza. Území, kde jeho obyvatelé žijí, patří pod Pákistán a když si v mapách najdete tyto severní kraje, tak zjistíte, že je to velmi hornaté území, s určitě čistou vodou, s trochou zemědělské půdy a nepatrně dotčenou přírodou. Z článku vybírám způsob jejich stravovacích návyků:
R. Bircher v knihe „Hunzakuty – ľudia, ktorí nepoznajú chorobu,“ zdôrazňuje tieto veľmi významné výhody výživového modelu:
- predovšetkým strava je vegetariánska;
- jedia veľké množstvá surových potravín;
- v dennej strave dominuje zelenina a ovocie;
- výrobky sú prírodné, bez akýchkoľvek chemikálií a pripravené tak aby boli zachované všetky biologicky hodnotné látky;
- alkohol a sladkosti konzumujú len veľmi zriedka;
- solia vo veľmi malom množstve;
- produkty pestujú iba v pôvodnej pôde;
- pravidelné dodržiavajú pôst.
A k tomu kopíruji charakteristické rysy těchto obyvatel hor jak jsou uvedeny v článku:
- Pracovitosť v širokom zmysle slova. U Hunzakutov sa táto schopnosť pracovať prejavuje tak počas práce ako aj počas tancov a hier. Pre nich je 100 — 200 kilometrov rovnako ako pre nás na krátka prechádzka v blízkosti domu. Veľmi ľahko dokážu vyliezť strmými horami, aby priniesli nejakú správu či novinku a potom sa vrátia domov svieži a veselí.
- Radosť zo života. Obyvateľ kmeňa Hunza sa neustále smeje, je vždy v dobrej nálade, aj keď trpí hladom alebo chladom.
- Mimoriadna odolnosť. «Nervy Hunzakutov sú silné ako laná a tenké a jemné ako struny,» napísal McCarrison. Nikdy sa nerozčuľujú a nesťažujú sa, nie sú nervózni a neukazujú netrpezlivosť, nehádajú sa medzi sebou a fyzickú bolesť, problémy či hluk znášajú s úplným pokojom mysle.
Některý člověk naší středoevropské civilizace by si možná řekl: Co je to asi za život? Bez televize /?/, bez seriálů, sportovních přenosů, zábavy různých bavičů a zpěváků, bez ranního stávání a dojíždění do práce, vození dětí do školy a kroužků, bez nákupů v marketech, bez piva a debat o politice, sportu, ženských, bez nových a nových tužeb, které se upínají k úúúžasnému modelu nového auta, nového PC, mobilu… Zkrátka konzum v plné podobě na straně jedné, v němž většina z nás žije, a na druhé straně průzračná obloha, čistý vzduch a voda z ledovců, meruňky které se v období růstu nestříkají… a ve volném čase třeba jen sousedé a z našeho pohledu primitivní hry dětí i dospělých??
Znají tito lidé aféry politiků, problémy celebrit, výkony sportovců, kterými jsme v rámci boje za větší úspěch politické strany či jen pro potěšení smyslů krmeni?
Kdo si najde toto území Hunza na mapě, zjistí, že tam vede silnice „Karakoram HighWay N-35“ Sporadicky musí být i benzinová pumpa. A na ní třeba kola a různé tyčinky či brambůrky? A nebo také ne! Mám jednu vzpomínku na podobné, civilizací nedotčené obyvatele někde na severu Švédska. /Je to asi z knihy MUDr.Jonáše??/ Přijel jim tam kdysi typický Evropan, civilizací naopak velmi dotčený a stěžoval si na bolest zubů. Místní obyvatelé se divili, jak vůbec mohou zuby bolet. Podle nich to jsou přece kamínky. Netrvalo však dlouho a do jejich čistých krajin a přírodních stravovacích návyků se dostal i bílý cukr a výrobky z něho a po čase s ním přišel i zkažený chrup s bolestí těch „kamínků“.
Lze jen přemýšlet a představovat si tuto část Pákistánu a nebo dále můžeme vyhledávat další informace, třeba úroveň jejich školství v této oblasti světa pod velehorami a ledovci. Jejich náboženství. Jejich jarní půsty. Kolik mají v rodinách dětí, jaká je úroveň bydlení…? A co HDP, co parita kupní síly…? Mnoho lidí i u nás, zvláště mladých, mají pod vlivem působení civilizace tendenci jakoby z tohoto světa utéci, jít blíž k přírodě. Jsou zde i různé malé komunity, které by se nejraději všemu, co civilizace nabízí, vyhnuly. Náš zákon nedává všem povinnost pracovat, ale jeho část, Listina základních práv a svobod, mnohé zajišťuje. Dovolím si pro někoho až kacířskou myšlenku; uprostřed „vyspělé“ civilizace, to se to navrací k přírodě? Úraz dítěte, porod, operace… a honem zpět do civilizace, jsem občan s právy! Jak moc ale v této zemi Hunzů tato „Listina základních…“ platí, a vědí vůbec o ní?
Letní rozjímání nad tímto tématem – o životě kmene Hunza – může zabrousit do různých oblastí. A také může nakonec přinést objektivní zhodnocení našeho vyspělého pohledu; máme se móóc dobře!! Vždyť se mohu dožít třeba i osmdesátky, posledních pár roků sice s kardiostimulátorem, kupou léků a novým kyčelním kloubem, úplně ke konci pak napojen na dýchací přístroj a umělou výživu.
Rozjímám teď u PC. Starší muž kmene Hunza sedí v tento čas na vyhřátém balvanu nedaleko řeky Hunza River, zá zády mu v sadu dozrávají krásné meruňky, jeho oči bez brýlí ve věku sto dvaceti let se kochají pohledem na majestátný ledovec Momhil Sar ( 7.343 m.n.m.). Napije se ze své butylky mírně zakalené ledovcové vody, to je ten vysoký obsah minerálů, a těší se ze svého klidu; těla, mysli i duše.
Pěkné léto a hodnotné rozjímaní přeji všem.
Václav Žáček /Venda/
Poslední články autora:
