V předchozích dílech „Slabikářů….“, ať již měly ještě i další upřesňující slova v názvu, jsem uvedl důležitost některých důležitých pojmů. V podstatě to byly a jsou /podle mého mínění/ ty základy, které by měl /mohl/ zájemce o duchovní cestu znát, uvědomit si a pochopit je v jejich působení jako nějakou základní výbavu. Prezentuji tu své dosavadní poznání a setkal jsem se v diskuzi i s jistým nesouhlasem. Myslím si, že často je zaviněn právě tím nepochopením. Obé je však normální a je to vítaný přístup, pokud se za tím skrývá touha po primárním poznání, tedy pokud se vlastním úsilím dostane hledající člověk k pozitivním přístupům s odbouráním vlivů předsudků. Nepochopení se pak odstraňuje správným rozlišováním a postupným vzdáním se závislosti na světě. Tedy nebýt v zajetí své mysli s plněním přání sobě samému, požitkům líbí, chci, musím, já…, které lidskou duši vězní v neustálém kolotoči.
Duch, duše, mysl, vědomí a nakonec i ta přechodná tělesná schránka jsou tím, co máme, velmi blízko. Budu-li chtít poznat smysl života a cestu návratu k Nejvyššímu, musím začít cvičením sebekázně, trpělivosti a pokory. K vrcholu mne nevyveze do nějakých horských pustin či hlubokých pralesů žádná karavana, neexistuje žádné pohodlí nějakého speciálního vlaku a přepravcem k setkání s Božstvím nebude nikdy ani žádná super moderní raketa. Cíl cesty je blízko, ale současně i nesmírně daleko. Je ukryt v nás a překážky k jeho dosažení jsou obrovské. Proč? Protože si je vytváříme sami a neumíme se jich nijak lehce zbavit. Každá cesta však začíná vždy prvním krokem. Teď napíši jen poslední slovo, na které kladu důraz. Je jím MEDITACE. Postup návratu duše, který ustanovil sám Bůh, jako svůj zákon. Stoupat na vrchol hory, na které je svatyně, lézt tam po kolenou, je sice obdivuhodné, ale po útrapách poutník pozná, že takto to náš Pán neustanovil. Je mnoho falešných cest, které si vymyslel do mnoha rituálů sám člověk.
Ještě jednou stručně zrekapituluji moji drobnou snahu; bylo zde nastínění situace, ve které jako lidstvo žijeme, uvědomění si přirozených potřeb lidí a soustředil jsem se ve stručnosti i na introspekci v souvislosti s přáními lidí, jež nás ovládají, tu více, tu méně. Ty, jež nás z cesty svádí, ty jsou na naší cestě nepřítelem duchovnosti. Také tu zaznělo pár slov o Spasiteli a o cestě, které učí a kterou je spása, jako primární efekt cesty.
I termíny „Láska, Moudrost a Milost“ jsem objasňoval jako ty shluky slabik, které jsou součástmi hlavních základů a znalostí nás, Božích dětí. Měly by být. A pak již přišlo na přetřes zasvěcení jako velmi důležitý akt, který ani Pána Ježíše Krista nemohl minout. Závěrem bylo poslední uvědomění si duality světa v prvotním příběhu muže a ženy. Tady je v zatím posledním „Slabikáři 4.“ nevyřčená definicí dobra (zlo si jistě každý může odvodit): Dobro je vše, co nás vede na cestě k Bohu.
K meditaci jsem tu napsal na přelomu roku 2015 a 2016 tři články, které měly dobrý ohlas v bohaté diskuzi. O ten však samozřejmě nešlo. Mnohem důležitější by bylo, kdyby byla tato Bohem daná cesta pochopena a hlavně pak praktikována. Jedině pravidelnou praxí lze získat zkušenost, a ta pak vede hledače k naplnění cíle.
Při meditaci je důležité se s láskou a trpělivostí svěřit Vyššímu vedení, které v nás sídlí. Ostatně k Duchu hledáme meditací cestu, spojení s ním je důležitým dílčím cílem. Mít víru v sebe sama, být silný a nepodléhat „spánku“, tj. být bdělý pro dění ve svém nitru. Vyšší vedení nabízí při upřímné snaze Milost a mít v tento akt víru, je velmi důležité. Všechno není nikdy hned. Všechno chce svůj čas a kdo ví předem, jaký čas tato cesta potřebuje? Semínko se také musí nejprve dostat do půdy, pak vyklíčit, zapustit kořínek a protlačit svůj výhonek ke světlu. Časem z něj vyroste třeba i strom, a ten, když jsou splněny podmínky růstu a zrání, přinese úrodu. Opravdu není proč spěchat.
O své karmě, o karmických dluzích, které nám vstupují do života a říkají – zaplať své dluhy – nic přesného nevíme, ale můžeme vědět, jak dělat tak, abychom již novou setbu nevytvářeli. Také ještě chvíli trvá to vstřebávání a osvojování si určitých zásad morálního a etického života. Pak čeká na meditujícího žáka jeho tichá radost po prvním usebrání se do nitra. Ta radost v podobě změny přístupu k samotnému životu pak z naší meditace a z jejího působení vyzařuje i do okolí. Ve chvílích, kdy to ale nejde nijak hladce a kdy přichází atak Negativní síly, která je také v nás od začátku zrození, je dobré bojovat a přitom nepřenášet dál své neúspěchy. Víra v úspěch a v Boha je velmi důležitá a ta meditujícího v takových chvílích jedinečně posiluje. V těch momentech, kdy se meditace nedaří, je dobré si uvědomit, že i to tak přece muselo být. Život není vždy jen příjemnou procházkou. Je i časem zkoušek a s modlitbou k úspěchu, s pokáním a uvědomováním si svého stavu lze dosáhnout poznání, že to v té etapě života nemohlo být jinak. Nevíme totiž, co nás čeká zítra, za měsíc, dokonce ani za nejbližším rohem. Ale ten, kdo na tuto cestu meditace vstoupí a vytrvá, je tou již částečně připravenou duší. A konečně si může uvědomit, že mu byla meditace dána jako dar.
Až na konci tohoto článku uvádím odkaz na můj rok starý článek, kde jsem i z vlastní zkušenosti popsal, jak k meditaci přistupovat. Ten, kdo má vážný zájem, může se k němu vrátit a seznámit se se základními kroky, které jsou odpověďmi na jisté otázky:
Kdy meditovat? Jaká má být délka trvání meditace? Má vliv prostředí na úspěch při meditaci? Je něco, co si pro meditaci uvědomit? Jsou nějaké další podmínky pro úspěšnou koncentraci, která je vstupní branou do meditace? Na co se vlastně soustředit při meditaci? Je dobré si něco představovat, třeba krásný výhled do přírody, hladinu jezera, na co myslet? Je v něčem důležitá pozice těla? Je spánek nepřítelem meditace?
Při položení jednoduché otázky, jestli je meditace cílem, stručně odpovídám NE, není! Meditace je nástroj, je to prostředek, který byl člověku dán pro jeho duchovní Cestu. Nikdy to není konečný cíl. Pro úspěch meditace má obrovskou roli již zdůrazněná Milost Boha, který o nás neustále ví. Je přece úžasné a nadějné, že každý jeden z nás jsme v Něm, jsme jeho součástí, byť jsme dočasně oddělenou duší. Jsme v Jeho Stvoření a On je svojí božskou jiskrou, oživující duší, a věčným vyzařování Ducha svatého v nitru každé živé bytosti. (Ti nižší tvorové si to zatím neuvědomují.) Bez Jeho Milosti se nikam opravdu nedostaneme. A tak, i když to není přímo tématem pro samotnou meditaci, je dobré, když znovu zdůrazním nutnost dodržování principů, poučení či přikázání pro naše morální a etické chování. Nemorální a neetické chování nás nikdy na Cestu meditace nepřivede. Budeme tak stále v zajetí vášní mysli a budeme stále sráženi dolů; na to je třeba vždy pamatovat.
Každý člověk je určitým originálem a zkušenost každého jednoho z nás je na jiného člověka absolutně nepřenosná. O bolesti zubu mohu vyprávět, ale koho nikdy zub nebolel, nepoznal naše sdílené pocity, tuto neblahou zkušenost. O lahůdce ze zahraniční kuchyně mohu někomu barvitě vyprávět, ale kdo umí bez jejího ochutnání pocítit v našich chuťových buňkách působení právě těch orientálních ingrediencí? O meditaci si můžeme leccos přečíst a vzít to jako rady a zkušenosti, ale samotná meditace musí být prováděna již osobně; ani ta nejkvalitnější kniha při meditaci vroucně přitisknutá na hruď nepomůže. Co je tedy smyslem meditace? Vztahuje se k našemu vědomí? Chceme naše vědomí rozšířit tam, kam mu přísluší? Má být naše vědomí osvícené, když ano, tak čím? Jednoduchá odpověď a přitom tak obsažná – chceme se vědomě s Ním sjednotit. Být součástí harmonického celku, Jednoty, oceánem Lásky a nekonečného bytí. Toto vše umožníme nesmrtelné duši, když porazíme naše ego.
Jako každá vědomá činnost člověka, vyžaduje i meditace svoji přípravu. To nejhlavnější je očistit své tělo a mysl, mít připravenu tu pomyslnou nádobu, do níž Milost Boha vlije pro nás nektar poznání jako novou a dosud nepoznanou energii. Žádná lidská věda nikdy nedokáže tuto energii rozpoznat, protože nepochází z tohoto obrovského světa hmoty. A ač se může zdát jako velmi nepatrná, je tou energií, která formuje sám život. Počáteční dny či měsíce meditace jsou do jisté míry prožíváním experimentu v průběhu času a prostoru, kdy si tělo a mysl zvyká na nové vědomé přístupy.
Během meditace se postupně dostáváme do vyšších stavů vědomí. To je však proces, který má své nemalá úskalí a který samotný hledající člověk nemusí zvládnout nijak lehce. V jednom předchozím „Slabikáři“ jsem uvedl nutnost mít Spasitele, jinými slovy Učitele, Mistra… On nám pak pomáhá tyto stavy vědomí překonávat a stále nám v nitru ukazuje Cestu, která v nás udržuje ten nejvyšší ideál. Naučí nás odlišit zrno od plev, podstatné od nepodstatného a upozorní na úskalí, které nám do cesty přináší silná Negativní síla. Ta totiž svádí při meditaci, ale i v životě v hmotném těle, přesně opačný boj; chce nás udržet v koloběhu světa smyslů a mysli. Mistr nás však naučí, jak si dar meditace, tuto perlu mezi perlami čistit a později i udržovat zářící.
V závěru nezapomínám, že nám bylo dáno pro pomíjející život tělo. Je chrámem, který slouží pro naši duchovní práci a čas, ve kterém s ním disponujeme, se musí pro duchovní vzestup plně využít. Toto vnitřní „pracoviště“ je nutné mít zcela v pořádku. Poukazuji na aspekt zdraví. Nemoci značně naše úsilí brzdí, dokonce jsou příčinou, že se meditace nedaří. Nemoci jsou jako silný hluk a lomoz, které nedovolí zklidnění mysli. A my, pro vstup do sebe, do nitra chrámu potřebujeme tvůrčí ticho. Neboť jen v něm můžeme postupně více a více prožívat působení Jeho energií a sil jako Slova a naslouchat tak božské melodii, která meditujícího poutníka přitahuje k cíli Cesty.
„Otec vyslovil jedno Slovo; to Slovo jest Jeho Synem, a On Ho vyslovuje věčně v ustavičném mlčení; a v mlčení to duše musí slyšet.“ Svatý Jan z Kříže
Václav Žáček /Venda/
Slíbený odkaz:
https://hledani.gnosis.cz/domains/hledani.gnosis.cz/meditace-3-cast-meditace-je-jen-nastroj/
Poslední články autora:
